Ve španělském městě Sevilla se v neděli běžel v maraton. Petra dostala pozvání mezi elitní závodníky. Při technické poradě den před závodem jsem žasl, když představovali 2 vodiče na čas 2:05 a další dva na 2:08 a pak ještě další dva na olympijský limit pro muže 2:11 hod. Stejný servis byl připravený také pro ženy. Dva vodiči na čas 2:24 a další dva na olympijský limit 2:29 hod. Petru překvapilo, že pacemakeři pro ženy byli běloši.
Jako elitní závodnice si mohla Petra dát svoje občerstvení, takže dostala 8 malých plastových flašek. Ještě po technické poradě jsme je odevzdali. Druhý den ráno byla snídaně už v 5 hodin a v 7 hodin už byl vyhlídkovými autobusy odjezd na start. Start byl ráno v 8.30 hod. Já jsem šel pěšky na 2 km. Fandících davů po trati bylo opravdu hodně. Petra prvních 15 km běžela ve skupince a od 15 km se jí skupina začala vzdalovat. Tempo na ní bylo dost rychlé a tak o něco zpomalila a pak už běžela většinou sama. Půlmaraton byl ještě v pohodě za 1:17:10 hod. Škoda posledních 2 kilometrů, kde se běželo po velkých kostkách, ze kterých ji bolely nohy a dost se potrápila. Do 15 km běžela průměrným tempem 3:38, půlmaraton 3:41 min/km. Poslední 2 km už běžela po 4:31 min/km. Škoda mohlo to byt pod 2:38 hod. I tak je to spokojenost.
Celkem se na start postavilo 13 540 maratonců. Vítěz měl čas 2:04:46 druhý 2:05:05 a 19 jich zaběhlo pod 2:10 a 31 pod 2:11 hod.
Po závodě jsme jeli na letiště taxíkem a hned zpátky do Maroka. Co Petra zažila v letadle, to nečekala a má zážitek na celý život. V letadle byla polovina maratonců a jejich rodinní příslušníci. Skoro všichni měli na krku medaili. Jak jsme se usadili, tak jedna maratonkyně Petru poznala a ptala se ji na čas. Ta to hned poslala dál a všichni chodili Petře gratulovat a fotili se s ní a potom Petře začali v letadle tleskat.
Po hodině letu jsme přistáli v Marockém Fezu, kde nás čekal trenér Marocké atletické univerzity a odvezl nás autem do 65 km vzdáleného Ifrane. Po cestě bylo až do Ifrane plno policistů. Trenér nám vysvětlil, že tudy pojede Marocky král Muhamed šestý. Štěstí jsme měli i my, že jsme ho zahlédli.
S tréninkem jsme začali 6. 1. na ostrově Tenerife, kde jsme našli zázemí ve vesnici Vilaflor, která je nejvýše položenou vesnicí ve Španělsku – 1 600 m nad mořem. Každý den dvakrát jsme vyráželi autem po serpentinách do výšky 2 500 m pod sopkou Pico de Teide.
Tam Petra za měsíc naběhala 690 km. Doma jsme se ohřáli tři dny, kde jsme zvládli náš večírek, a hned po večírku jsme jeli na maraton do Bad Füssingu. Petra ho vyhrála. Po maratonu se přemístili do Prahy a druhý den letěli přes Benátky na další tréninkový tábor – Maroko – Ifrane. Vesnice je v nadmořské výšce 1 610 m a je zde krásný stadion, kde sídlí a trénují atleti z Marocké akademie. Tady, když Petra běhá úseky, vedle nich vypadá, že běží slon a kolem ní lítají samé gazely. Takový rozdíl to je. 28. 2. se vracíme domů něco vyřídit kvůli Ostravskému maratonu. Petra si mezitím odskočí do Tater na 10 dní. A od 16. 3. do 9. 4. letíme opět do Maroka. Ubytování tady není drahé a jídlo tu je ještě levnější. A hlavně jsou zde výborné podmínky pro trénink!
Otta
