Hromy a blesky se oháněly kolem dálnice ze všech stran, jakoby chtěly zabránit nekonečné koloně žlutě zbarvených školních autobusů dosáhnout svého cíle. Autobusy, leč ikonické, tak technicky již velmi zastaralé, nebyly schopny zastavit nával vody a mnohá se dostávala, společně s velkým chladem, dovnitř. Venkovní armagedon dosáhl takových rozměrů, že řidiči již nebyli schopni vidět ani na deset metrů, a rozkaz ve vysílačce zněl jasně. Zastavit. Běžci v autobusech, počítaje i mne, oháknutí v postradatelných hábitech a se sáčky na nohou, začali být v tu chvíli náhle nervózní. Půl hodina jízdy již odbyla a měla se protáhnout ještě o dalších bolestných třicet minut, a tak se kluci i děvčata začali držet slabin z důvodu chtivosti vykonat potřebu, pakliže se řádně hydratovali a dokázali si i tak zajít na WC těsně před nástupem do autobusů. Poklepávání nohou v rytmu oblíbených skladeb snad pomohlo, i když bylo občas narušováno velmi bolestivým hopsáním vozidla na horších úsecích silnice. Řádná a zavalitá řidička se vyjádřila jasně: „Ain´t gonna leave you bus on fuckin highway„. Jediným hřejícím faktorem byla předpověď, že o desáté hodině bouře ustane a dokonce vyleze sluníčko. To na druhou stranu ovšem znamenalo brutální vlhkost vzduchu. Počasí v New England na Den patriotů prostě připravuje extrémy z obou konců spektra. Ještě dva dny předem nebývá jasno u atlantického pobřeží, zafouká-li od západu či východu, bude-li vedro, či kroupy a zima. Náhle se viditelnost zvýšila a ustálila a autobusy se ve formaci opět rozjely a dorazily do Hopkintonu. Většina běžců a běžkyň se vyskládala ven s kačeří chůzí a v křečích hopsala rovnou k záchodům. Záhy se tak mohli připravovat na start nejslavnějšího a nejstaršího běžeckého závodu, maratonské vzdálenosti, směrem do Bostonu.
Při seřazování se do prvního sektoru již nastalo velmi nepříjemné vlhko a teplota byla pocitově mnohem vyšší, než ve skutečnosti byla. Jelikož se všichni kolem oháněli Fahrenheity, nechtěl jsem přesnou hodnotu vypočítávat. Již to bylo stejně jedno. Jediné ochlazení, aspoň na duši, přinášela hrající skladba Heroes, ač už nevím, zda originál od Bowieho, anebo remake od Wallflowers. Obě jsou vynikající, a jakoby by nám připomínaly, že nastal onen pompézní den, kdy se můžeme cítit jako hrdinové. Následující hodiny tomu daly za pravdu. Průměrný počet půl miliónů lidí u trati to dává každým rokem náležitě najevo, se špetkou americké teatrálnosti, hrdosti a upřímné přejícnosti, na jakou u nás doma nejsme moc zvyklí. Pohled kolem mne byl pří účasti na prvním světovém maratonu nevídaným. První sektor byl natřískaný tisíci běžci s kvalifikačním časem pod 2:48. Stovky jazyků a rzných anglofonních přízvuků ku mne přilétaly ze všech stran. Poklábosil jsem si tak krom angličtiny i rusky a španělsky. Všichni jedinci vypadali neskutečně fit, šlachovitě a s anticky vysekanými lýtky. Situace, kdy v Praze uteču a nebo ztratím kontakt, a poté běžím půl závodu sám, zde nejspíše nenastane. Explozivní atmosféra nastane s příchodem elitních běžců vpřed, přičemž největší pokřik, snad ještě větší než u amerických běžců, sklidí Yuki Kawauchi, loňský vítěz „z lidu“. Následuje živě zpívaná americká hymna a sekundu posléze nad startem proletí duo stíhacích letounů F-22. Někteří uzemnění, ale obzvláště domácí běžci jsou náhle rozvášnění až živočišným běsem.
A start běsnivý skutečně je. Prvních pět kilometrů je téměř celých z kopce a vůbec, celý maraton je nahoru a dolů. Své neschopnosti běžet z kopce zadarmo si jsem vědom, a proto také už nezkouším nic typu skyrace, ale běžet houpavý silniční maraton je torturou téměř stejnou, která se kumuluje mnohem zákeřněji a nenápadněji, než je tomu při trailech v horách. I po třech kilometrech se kolem mne prohánějí běžci snad v tempu 3:15, a sám letím rychlostí min. 3:30/km, a pakliže bych zpomalil, tak mne stádo za mnou srovná s asfaltem. Tážu se, kampak všichni tak pádí? Takové nástupy z ničeho nic. Nebo již vědí, že je to třeba pustit, co to dá? Dalo se to těžko usuzovat, jelikož vjemů hned na startu bylo nebývale moc. Brzdit-li ještě více, to mne zradí stehenní svaly snad ještě rychleji. Po prvním počátečním lesním úseku navíc přichází první výspy civilizace a odtud snad nekonečné zástupy fanoušků. Protože běžím většinu první půle s běžcem s americkým dresem a dalším jedincem, který má na hrudi populárního „Spongebob“, tak jsou fanoušci k nevytržení, i když samotné vyvolávání „Czech Republic“ na mne zpoza cesty vyletělo také snad nejméně dvěstěkráte. Ubíjející vlhkost se všichni snažili kompenzovat pitím ze stanic, lokalizovanými netradičněji, aspoň pro nás, na každé míli, a první půlka mi zde odsýpala za 1:16 a nějaké drobné, což by bylo dle plánu u tempa 3:40, ovšem bohužel zdaleka ne vyrovnaným a stehenní svaly se začaly ozývat v části závodu, kde se obyčejně ozývají spíše ty lýtkové. Únavu jen oddaloval nadšený běs fanoušků ve všech městech po trati, který byl skutečně nabíjejícím faktorem, nechávajícím mne v úžasu. Vrchol nastal u věhlasné dívčí školy Wellesley, tzv. ječící zóna, jejíž studentky šly se svým vřískotem slyšet již na dva kilometry daleko ještě za horizontem. Ačkoli nikdo z rychlejších běžců jim nerozdával tolik žádané pusy, nikdo si nemohl odpustit několikero plácnutí, i když určitě ne po celém obvodu, který byl opravdu dlouhý. Líbací tradici se ovšem často oddávají ti běžci pomalejší, pro které je to vítaná příležitost k nabití a menšímu odpočinku. Jakmile nastaly další kopečky, se završením na věhlasném „Lámači srdcí“ (heartbreak hill), aura dívčího vřískotu ze mne náhle vyprchala a otřískané stehna mi vystavily stopku. Výběh do kopce byl vyloženě klus a z kopce spíše křeč. Všechno nadšení se náhle transformovalo v zoufalost a vztek. Člověk by snad i hodil na cestu ručník, pokud by zde nejel přes půl světa a doma jej neohákli na závod do reprezentačního dresu, ve kterém vzdát či odfláknout by bylo hanbou ubíjející. Při zmíněném počtu kvalifikantů z celého světa, náhle se přes mne převalily snad dvě stovky běžců, než jsem, přiblíživší se již k městu, dokázal jaksi hopsat v rytmu, který mne stále nesl ovšem v rychlosti rychlejšího klusu. Uchopivší gel na občerstovačce, a v módu chůze po pět metrů, abych jej řádně zkonzumoval, jsem byl až militantně okřiknut, že tady Česká Republika teda nezastaví, že toto je Boston, a ten je už tam za rohem!!!! Snad po tomto impulzu jsem si uvědomil, že stále bych mohl i tímto klusem, ač absolutně sražen a demotivován, dohopsat v malém osobním rekordu, i když hodně vzdáleném tomu, na který jsem měl natrénovano, a kterého bych asi na rovince a s disciplínou snadněji dosáhl. Při doběhu do města, kde se počet lidí u tratě geometrický násobil, se mísila bolest společně s euforií všude kolem, a nohy se posouvaly dopředu v jakémsi stádiu transu, spatřívší v dáli již legendární tabuli CITGO, za kterou se stáčelo do cílové rovinky. V obklopení výškových budov byl křik ze všech stran naprosto ohlušující a energie v cílové rovince naprosto spektakulární, ač si ji nyní, vzhledem ke svému stavu v onen moment, nedokážu vizualizovat. Okamžitě v cíli v čase 2:42 (dvě minutky osobák) mne, i přes nekonečné zástupy gratulantů z řad dobrovolníků, ukápla slza z nepovedeného výkonu na, určitě, pro zelenáče velmi zákeřné trati, s výraznými vlivy počasí a také obtížen ne dobře zvládnutou aklimatizací, ale již po pár minutách mne došlo, že jsem si prožil největší sportovní zážitek života a tížit se čísly nemá zde vůbec žádný význam :-).
Dodatkem bych chtěl poděkovat páru Eva a Dimitrij za pohostinnost v městečku Somerville u Bostonu, zprostředkovanou trenérem Kervitcerem. Když jsem byl následující den ve čtyři ráno odvezen autem na nádraží směr New-York, nabalen dvěma sendviči, cítil jsem se až vinen a rozmazlen z uběhlých čtyř dnů v jejich domku. To vše za jeden obrázek (cíl prvního Bostonského maratonu, vítěz John McDermott)
Petr Muras