Používajíc-li moderního fenoménu sociálních sítí, tedy tagů, pak Sobota 14.4., v Pardubicích, byla ve zkratce o: velikém vedru, chybějících oddílových dresech a o plastovém dětském traktoru.
Na startu jsem se za náš oddíl objevil já (Petr Muras) a Iva Pachtová. Letos zde byla kolize s Pražskou půlkou, která proběhla jen o týden dříve, a tak si holt museli někteří vybrat. Aćkoli třeba Jiří Homoláč odběhl rovnou oba závody (a jak). Dá se tak říci, že konkurence v mistrovském závodě lehce prořídla. Start v jednu hodinu odpoledne se udál býti nešťastným, protože byl jeden z prvních opravdu horkých dnů. Na startovním poli jsme si popřáli štěstí s ostatními členy našeho kerteamu, či třebas dalšími reprezentanty našeho kraje, jako třebas s Honzou Zemaníkem, a vydali se na věc. První skupinka s naší špičkou a s Keňánky se nám začala pomalu a jistě vzdalovat, a já s Frantou ze Sokola Stará Boleslav (osobák 1:13), se kterým jsme chtěli běžet na cca 1:15, jsme byli v druhém vláčku, který doprovázel toho dne dominantní keňanku Yumes Onyancha. Jenže on za to náhle vzal a šel do trháku s ostatními, přičemž jsem neodolal a přidal se, čehož jsem následně litoval. Věřil jsem v jeho disciplínu, páč na tréninzích jezdí slušné bomby. Záhy vyšel na povrh první organizační neduh tohoto dne, a tím bylo neustále předbíhání lidí, kteří běželi desítku, startujíc o patnáct minut předem. Někdy šlo i o neprůstřelné formace pětí lidí vedle sebe. S Frantou jsme proběhli desítku v čase 35 rovných a trenér se stopkami to emotivně komentoval asi slovy, jestli nám náhodou neruplo v bedně (teda asi spíše mi, protože už jsem za vláčkem asi pět metrů zaostával). V onen moment jsme předběhli většinu pole a opravdu se drželi někde v první desítce, protože spousty lepších běžců, jako např. i Kresinger, začali vzdávat a jen koukali na ten náš tyjátr, sedíc na chodníku). Od dvanáctého kilometru jsem měl Frantu již tak sto metrů před sebou a začal se soustředit na co nejuvolněnější běh, přičemž zhruba na patnáctém km jsem jej a pár dalších nějakým způsobem dohnal, pokusil se o spolupráci, ale poté za to zase vzal sám, po povzbuzení trenéra, který úctyhodně klusal mezi jednotlivými body na trati, aby kontroloval všechny své svěřence. V onen moment mne taky zaujmul mohutný nástup vítkovického Lukáše Turka, který se kolem prochomítnul takovým tempem, jaké by v Železárnách u ČEZ Arény tavilo kovy. Poslední překážkou se zdála být kolemjdoucí, která mi vlezla do cesty (padesát metrů přede mnou a za mnou vůbec nikdo nebyl) i s dítětem a plastovým traktorem, který jsem nějakým způsobem přeběhl bez kolize, což jsem, už v ten moment docela v bídném stavu, okomentoval tím slovem nejjadrnějším v jeho neostravštější variantě, za což se nyní hodně stydím, ať už byl její pokus o přejití silnice v onen moment jakkoli debilní.
Do cíle jsem doběhl v čase 1:16:27. V rámci MČR jsem obsadil, díky hodně případům DNF, v onom vedru, a taky bez účastnivších se Keňánků, 13. místo z 66 kvalifikovaných a běžících. Iva Pachtová finišovala v čase 1:39:13 na patnáctém místě. Vítězi se stali Jiří Homoláč a Petra Kamínková. Naše auto zaznamenalo úspěch ve stříbře Petra Pechka a naše skupina ještě v bronzu Daniely Havránkové.
V pořadí přede mnou byli také vyloučeni dva běžci, kvůli absenci oddílových dresů. Jedním z nich byl i druhý Vít Pavlišta. Na internetu se již vede dost vášnivých diskuzí a dále bych se k tomu radši nevyjadřoval, pač mne dost mrzí, že se rozebírá více toto než samotný závod. Po třech letech běhání i s cestou, nezní 13. místo špatně a radši se soustředím na to, aby to třebas příště bylo i lepší, a snad i v použitelnějším oddílovém dresu (smích). Může se také stát, že za rok třeba nebudu běhat vůbec, a tak mne, i přes opětovný neúspěch ohledně času, přemohl veliký pocit štěstí.
Výsledky: http://online.atletika.cz/vysledky/31947
Petr Muras