Tak si stojím na parkovišti u auta a říkám si, jestli to byl dobrý nápad. Třetí delší horský závod třetí víkend po sobě je přece jen náročný, zejména když jsem měsíc předtím moc neběhal. Chce se mi spát a všechno mě bolí. Ale jak Krkonošská 50, tak Hostýnská osma byly fajn, tak proč léto nezavršit na Slezském maratónu. No léto… na obloze se honí mraky, teplota po vedrech klesla snad o 15 stupňů a dneska hlásí déšť.
Na Slezském maratonu jsem potřetí a celkem se mi ten závod líbí. Je akorát dlouhý, ale rozhodně to není procházka, poprvé jsem byl dost překvapen, jak nepříjemně strmá může tato strana Beskyd být. Po cestě pro číslo se zastavuju v místním obchůdku a koupím enegydřist, který kopnu spolu s dvěma brufeny, protože kolena bolí a to jsme ještě ani nevyběhli. Balím si věci do běžecké vestičky a říkám si, že dneska nebudu nikam spěchat. „Aaa dneska včas, zdraví mě Jarda Navrátil. „Četl jsem tvůj článek o Hostýnské osmě.“ Doplňuje na můj nechápavý pohled. Včas, tak to bude stát za psí štěk, letí mi hlavou a odhodlání jít na pohodu je posiluje. Dobalím vestičku, trošku se rozklušu a jde se na start.
Zdá se mi, že je tu méně lidí, což potvrzuje i Jarda se kterým se opět potkáváme a povídáme si o slabinách stále plnějších termínovek. A je tady start, zapínám hodinky a pomalu se rozbíhám. Stoupáme do kopce, po pár kilometrech míjíme Polanu a tady už přecházím do chůze. To už jsem se pomaličku prokousal dopředu. Až na Kozubovou jde cesta nahoru, někdy zprudka, někdy zvolna. Cestou si vybavuju pocity z loňska, když jsem toho měl při cestě do cíle, začátek a konec je totiž stejný, plné zuby a chtěl jen dojít. Na Kozubové potkáváme nejen první pořadatele, kteří nás usměrňují na další část, ale i fandíci doprovod závodníků. Od Kozubové vede cesta skororovinkou lesem a pak zprudka dolů směrem na Kamenitý. To bude paráda, až půjdeme nahoru, říkám si a koukám na oblohu. Loni bylo vedro, letos snad nezmoknem. Před chatou uhneme doprava a nastává pozvolné klesání na Košařiska. To bude nezáživné a tak nasazuju sluchátka. Poté co mě předběhne další závodník, začínám kontrolovat tempo, přece jen je to závod a z kopce to nestojí tolik síly. Dole máme zhruba 12 km a cesta se po krátké asfaltové rovince láme opět nahoru do lesa směrem na Ostrý. U paty kopce vidím mezi lidmi stát i několikanásobného vítěze Honzu Zemaníka a moc se neusmívá, asi nějaký problém. Do kopce doháním ty, co mě předehnali z kopce. Dostáváme se do fáze, kdy už se až tak moc nepředbíhá a rozestupy jsou podobné, resp. běžci jsou již rozděleni podle výkonosti. Začínám mít hlad a po cestě do kopce se mi jí docela dobře, tak si nechám pány utéct a za pochodu sním tyčinku. Les přechází do louky a tam na stejném místě jako loni, resp. o pár metrů výš usazený Lukáš Podolák se svým věrným NIkonem. Zamáváme na sebe a opět se závodníci noří do lesa.
Nastává táhlejší stoupání až k chatě Ostrý. S chlapci se trošku naháníme, až doháníme skupinku před námi. Na Ostrém je první občerstvovačka. Vzhledem k počasí, mi pití stačí, jedl jsem před chvílí a tak jen lupnu magnesko, protože nohy pomaličku cítí kilometry a nechci dnes riskovat, vezmu si nabízenou tabletu od Enervitu a napiju se z kelímku a běžím dál. Světe div se, to byla asi první občerstvovačka, kdy mě nikdo nepředběhl, místo toho jsem tam za sebou nechal celou skupinku. Následuje
sešup do Tyry, slyším, jak mě někdo dohání, a tak přidám. Tady si uvědomuju, že tohle mám rád – lesní seběhy, které nejsou moc prudké. Asi jsem utekl, protože neslyším za sebou kroky a otáčet se netroufám, povrch není úplně rovný a komfortní. V Tyře jsme na nějakém zhruba 20 km a tedy skoro půlka a čas na další kopec. Nejdřív pozvolnější a tak inspirován těmi před sebou také klušu, a pak strmější, to je nechávám, ať si chlapci jdou, a já si beru další tyčinku a baštím. Tady se dokonce nechávám předběhnout, ale ne nadlouho, protože prudší kopec končí, pokračujeme mírnějším stoupáním a je čas se opět rozběhnout. Podle ukazatele na Slavíč asi 5 km. Tam je další občerstvovačka. A pak už jen dolů, nahoru a dolů a jsme v cíli, letí mi hlavou. Daří se mi dohnat a předběhnout nějaké lidi a celkem to je dneska fajn. Hodinky nesleduju a myšlenky se toulají všude možně. Z úvah mě vytrhne klátící se závodník přede mnou, jako živá připomínka, že je třeba dávat bacha na cestu. Naštěstí se mu nic nestalo a tak klušeme dál. Před Slavíčem to jde lesem chvilku nahoru, chvilku dolů a pěkně to ubíhá.
Dobrat vodu, dát brufen, pojíst, napít a utáhnout boty. Opakuju si před chatou, abych na nic nezapomněl. Neopomněl jsem nic, a bylo to rychlé. Následuje trochu seběh a pak trošku do kopce a pak prudký seběh k široké cestě a v podstatě skoro pořád dolů do Horní Lomné. Ten sešup nemám rád a kolena úpí. Pak na širší cestě hodinky hlásí 30 km a já začínám počítat. Tady loni přišla krize a poprvé se zvedl žaludek. Letos i díky počasí nic a všechno v mezích, tempo dobré a mezičas odpovídající. Kousek za Spa hotelem Excelsior, kde jsem zahlídl známou, se cesta láme a stoupá na Kamenitý. Tady se ukáže. A ukázalo… jakoby to bylo tentokrát jakési snazší, kopce méně prudké, na Kamenitý dokonce kousek běžím, zatímco před rokem počítal metry. Na chatě se napiju, pro sichr doplním trochu vody a probouzí se ve mně závodník. Když dám ten kopec, bude to na této trati osobák. Tak neváhám a kromě nabízených energetických tablet kopnu i kofeinový života budič od pana Nutrendna a valím dál, pokud to jde, běžím, poděkuju paní, která mě informuje, že jsem asi 22 a počítám kilometry do cíle. Před sebou nikoho nevidím a ty za sebou si pohlídám.
Neponechávám nic náhodě a v kopci sním ještě půl tyčinky. Dostat hlad v cílovém klesání by mě rozhodně netěšilo. Kopec je tak rychle za mnou a láme se nejdřív do skoro rovinky ke kapličce a pak mírného svahu od chaty. Najednou vidím mezi stromy míhající se tričko a hlava zavelí k útoku. Za chatou ho mám. Teď už je to jen pár kilometrů dolů říkám si a pouštím to z kopce, na jednu stranu nebrzdím, na druhou stranu se nechci vymlít, nějaká opatrnost je na místě. Loni to tady bylo utrpení a v tom klesání mě předběhlo asi 5 lidí, letos to nehodlám připustit. Držím si tempo pod 5 min/km a běžím si svoje. Dokud u Polany neuvidím další lidi. Nohy automaticky zrychlí, ale hlava je brzdí. Neblbni, máš na to ještě 3 km a máš lepší tempo, nepřepal to. Ale pozdě, nechal jsem se strhnout a nechal jsem je až příliš rychle za sebou. Teď už jen běžím a občas se podívám, zda se neblíží nějaký sprinter. Neblížil, zato se přiblížil cílový oblouk a super pocit. 4:20 stačilo na osmnácté místo, což je jen číslo, ale zlepšení o 23 minut oproti loňsku se počítá. Ale hlavně, hlavně se dostavil ten fajn pocit, že jsem konečně pokořil Slezský maraton.
Martin Hořínek
Výsledky našich:
10. Petr Škrabánek 3:58:59 (1. místo v kat.)
12. Jiří Pytlík 4:05:28
18. Martin Hořínek 4:20:32
39. Roman Slowioczek 4:42:31 (2. místo v kat.)
49. Iva Pachtová 4:45:50 (1. místo v kat.)
66. Petr Jorníček 4:55:02
155. Martina Metzová 6:13:27
Celkové výsledky: http://results.onlinesystem.cz/ResultsDetail/Index/?Id=767&trackId=1259
Foto: Lukáš Podolák
Martine parádní článek, jenom to slovo pokoření není na místě. Gratuluji k super času, opravdu moc dobrý…
Pěkný běh, pěkný report. Palec hore, klobúk dole.