Je čtvrtek večer a já mám noční směnu a přemítám o tom, jak zvládnu na druhý den ráno, tzn. v pátek 20.9., jet na letiště do Prahy, protože jsem slíbil jedné kamarádce, že ji tam hodím a pak zpátky přes celé Česko až na Slovensko, konkrétně do Žiliny, a rychle zalehnout v tělocvičně jedné ZŠ na Slovensku v Žilině jak jinak. To mám často😀. A ráno v šest hodin se postavit na start 120 km závodu přes Malou Fatru. Asi jsem se zbláznil povídám sám sobě. Ale se zarputilostí sobě vlastní si říkám, však ono to nějak půjde. To dám👍😀🙈. A uklidňuju sebe sama. Nutno podotknout, že už v tu chvíli mám strach, jak tohle všechno dopadne. Nehledě na to, že jsem opět slyšel v rádiu, kterak Míša kulička🐻 zlobí na Fatře a kouše všudypřítomné turisty do zadku. Tak tohle vše mi letělo hlavou při dlouhé cestě v autě napříč naší už dávno rozdělenou vlastí😀. Ale abych to zkrátil. Po ujetí cca 1200km na trase Ostrava-Praha a Žilina jsem konečně dorazil utahaný jako kůň do tělocvičny ZŠ v Žilině a řekl si: „Hurá, jsem tady”. Přivítala mne jedna kamarádka, která je stejně postižená jako já běháním po horách, a čím dál tím lépe 🙈😀a začali jsme spolu probírat trasu závodu. Nutno dodat, že jsem dorazil cca ve 20:00 hod. večer a tak nebylo moc času. Jelikož start byl v šest hodin ráno🙈. Masakr. No nic. Dali jsme si na večeři jednu pizzu a jedno pivko a s přibývající nervozitou šli spát😀.
Samozřejmě, že jsem toho moc nenaspal. Tělo už vědělo, že se na něj něco chystá. Vzbudil jsem se asi ve čtyři hodiny ráno a už nezabral. Jelikož bez ranní kávy nefunguji, tak jsem se vydal na nejbližší čerpací stanici koupit si horké a velké kafe. Jaké bylo mé překvapení , že jsem objel v Žilině čtyři pumpy než jsem našel jednu, která byla otevřená😀. No ale káva byla a jelo se na start, který byl na Budatínském zámku. Tedy přesněji řečeno v prostorách jeho zámeckých zahrad. Jednim slovem krásné😊. Co už bylo méně krásné, byla zima jako v márnici😀. Kdo by to čekal v šest hodin ráno v Žilině.
Odstartovali jsme a já se držel vzadu jelikož jsem se nechtěl unavit v prvním větším kopci, který nás na této krásné, ale brutálně těžké trati čekal. Zpočátku bylo vše fajn. Nohy nebolely, bylo nádherné počasí a stihli jsme i klábosit s ostatními závodníky na trati. To vše do chvíle, kdy se před námi vynořil obávaný Velký Kriváň. Začalo být velké horko a já cítil, jak mi začínají tuhnout nohy a tělo na mě křičí, že je strašně unavené a jestli jsem se náhodou nezbláznil😀. A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká v noci🙈🐻. Ano ano přátelé. Kdybych měl mluvit o každé občerstvovací stanici a o tom, jak jsem trpěl, když jsem přebíhal z Velkého na Malý Kriváň a pak přes nekonečná údolí a zpět do hor, byli bychom tu do večera😀. Proto jen řeknu, že první polovina byla těžká, ale krásná🗻. Ta druhá polovina zhruba od zříceniny hradu Strečna, tzn. zhruba 60km už nebyla těžká, kdepak. Ta byla naprosto brutální🥵. Když jsem se dostal na občerstvovací stanici na Strečno, bolel mne už celý člověk, ale samozřejmě, že jsem to na sobě nechtěl dát znát. Proto jsem si ani nesedl, dal si trochu polévky, a jal se z vesela klábosit s ostatními závodníky😀. Tedy nevím jak oni, ale já byl uvnitř sebe totálně vyčerpaný a přemýšlel o tom jak proboha dolezu tu druhou půlku😀. A navíc, když jsem poslouchal, jak jsou Súlovské skály těžké, dlouhé a nekonečné 🤔🤔. No co už, řekl jsem si. V nejhorším slupnu nějaký brufik a hybaj dál😀.
Blížila se noc a jelikož nám bylo kladeno na srdce ať v noci nechodíme sami přes hory kvůli medvědům utvořili jsme takovou šestičlennou skupinku. 😀Nutno říci, že je začalo být i slyšet a celkem blízko. Byl jsem, a teď mi promiňte ta slova, ale opravdu posraný až za ušima strachy a nesmírně rád, že tam nejsem sám. A jak jsem tak sledoval mé spoluběžce, byli jsme na tom všichni tak nějak podobně😀🐻. Blížil se cíl a mé tělo začínalo přecházet do nouzového režimu🥵😀. Je to tady. Súlovské skály. Dlouhé a pořád jen nahoru a dolů a nahoru a dolů a pořád dokola. Prožívám těžkou krizi. Jdu a přitom spím a už ani nevím kde jsem🥵. Mám halucinace nebo vidím medvěda, který tam není, a slyším hlasy a tak. Jo mám halušky🥵. Bolest a únava mě sráží až úplně na dno. Ztrácím kontakt s první trojicí z naší šestičlenné skupiny a ptají se mě, jestli mají jít dál nebo jak. Samozřejmě, že se srdcem v kalhotách, ale smyslem pro fér závod jim říkám běžte dál. Já půjdu pomaleji s další skupinkou. Mám strach. Jsem vyčerpaný uprostřed lesů, kde jsou medvědi a nohy mě bolí tak, že nevím, jestli jsou moje. Naštěstí od předposlední občerstvovací stanice nejsem tak daleko tak přemlouvám sám sebe, že tam musím dojít. Tak jdu nocí, klopýtám a spím za chůze. A ejhle😀😀😀. I padám, jsem zjistil. Což vzhledem k tomu, kde se nacházím není moc dobrý nápad. Jsem totiž v Súlovských skalách, kde jeden blbý krok a letíte třeba i padesát metrů strmě ze skály 🥵🙈. Už došlo i na facky sebe sama. A najednou jako bájné světýlko z pohádky vidím občerstvení😀. Juchů a navíc začíná svítat.
Ani nevím jak jsem se tam popravdě dostal, ale byl jsem tam. To nejtěžší, co jsem kdy v noci přešel, přelezl, přetrpěl, bylo tohle. A víte co?? Když jsem se dostal na tuto občerstvovačku, prý jsem šel k ohni, který tam měli rozdělaný, sedl si a skromně řekl: Prosím, já si tady na chvilku lehnu ju. Vzbuďte mě tak za půl hodinky🙈😀. A opravdu. Za půl hodinky jsem se vzbudil, vstanul a věděl, že teď kdyby to mělo dvě stě kilometrů, tak to už nějak dorazím. Musim říct, že cesta z tohoto 107 km až na ten cílový 125 km byla opět neskutečně krutá a těžká, ale naštěstí jsme se spojili do trojice a spolu to už dorazili až do cíle. Byl to nádherný pocit a vím, že i když jsem byl totálně vyčerpaný a nikdy jsem nic těžšího neabsolvoval, půjdu do toho znovu. Takový jsem🙈😀.
Mirek