OCM je ostravská srdcovka. Nejtěžší je asi rozhodnou se poprvé, to už ale proběhlo před pár lety. To se necháte zlákat na předzávodní proběhnutí tratě a pak se vás jako že nic jedna velmi rychlá běhna zeptá, zda něco nepoběžíte. No a vy se zamyslíte a řeknete si kdy, když ne teď. (Bylo to v době covidu, hodně jsem tenkrát chodil pěšky a samozřejmě i běhal, tak do 10 km . No a měl za sebou Olomoucký ½ maraton, mimochodem moc pěkný závod.
Od té doby je konec léta a začátek školního roku ve jménu OCM. Celý rok se člověk může na něco těšit, že? Poslední dva ročníky tedy byly spíše letní, nebo tropické, ale to je fuk, když máte anděly (kamarády a kamarádky), kteří vám podají pití kdykoli potřebujete. Od prvního maratonu máte každý rok více přátel, což se ale ještě prolomilo ve chvíli, kdy mě napadlo přihlásit se na běžecké soustředění MK Seitl. Pak už máte opravdu hodně přátel. Ten název klubu dost mate, protože tam běhají skoro všichni i ultra vzdálenosti, netřeba se ale na druhou stranu toho děsit.
Takže dnes jsem vyběhl s kamarády. Vypadalo to velmi růžově, protože Mirek, který byl po B7, tvrdil, že bude vyklusávat a tím pádem poběží pomaleji než obvykle. Plán byl na světě, mám tahouna k traťovému rekordu. Od startu se mi běželo moc pěkně, Mirek je společenský typ. Po pár kilometrech, protože samozřejmě všichni víme, že začátek se nemá napálit, jsem se koukl na tepovku toho našeho klusání. Ejhle na hodinkách 167, tak to se letos zase nepovedlo, Mirka jsem nechal vpředu a zvolnil. Jednou bych chtěl běhat jeho tempem klusu. Dál jsem si vychutnával skvělou atmosféru, kdy vás povzbuzují lidé jménem, které si přečtou na čísle. Oživení je rozhodně štafeta, která se běží částečně na stejné trati, ale když jsme si s Milanem běžícím štafetu vyměňovali pozdravy a přání, aby to dobře dopadlo, málem přeběhl svoji odbočku.
Závod bez krize by byl asi divný. Ta moje přišla cca na 24 kilometru. Do boty mi skočil kamínek a dostal se až na vložku. Musel jsem zastavit, sundat botu a kámen vytřepat. Normálně to nic není, ale v tom vedru při zvednutí se mi točila hlava jak po 8 pivech s nějakou vodkou (všichni jsme byli na chmelu, že?). A tu se zjevil kamarád anděl Luděk, který mi přivezl domácí chladný ionťák a o jeho kolo jsem se na ¼ minuty mohl opřít a počkat na konec letového provozu. Nohy sice dál postupně tuhly, ale nic zásadního, s tím se počítá. Z vody jsem se dusil jen jednou, ale to se zase zjevila kamarádka andělka, která mě ubezpečila, že má školení první pomoci, které mám sice také, ale bylo to moc prima. Tahle rychlá běhna mě kousek táhla, ale pak jsem zase zpomalil. Protože běháme pro radost a ti rychlí nikdy nepochopí, že my pomalí si to na trati můžeme déle vychutnat.
Poslední kolo mě podpořila švagrová, která stejně asi litovala, že neběžela naostro. Každé kolo jsem si u hradu dal sprchu a políval jsem se vodou v kelímku. Mokré záda byl nakonec jediný zdravotní problém – mokré oblečení více třelo – takže pohoda, na to se neumírá. V posledním kole jsem se předbíhal s neznámými mladými holkami. Chvíli vedly, pak jsem se je vedení vystřídal. Nenapadlo mě, i když mohlo, že minimálně jedna byla slušná sprinterka. Už před modrým kobercem nasadila a já zjistil, že musím nadoraz. To mě sice baví, ale objektivně to vypadalo, že mne dostihne 5 metrů před cílem taková křeč, že už do cíle nedoletím. To jsem zkušeně nechtěl riskovat, protože naposledy, když jsem tu chybu udělal, a honil se s 15letými ragbisty, jsem si narval lýtko. Tak ta šikovná dvacítka mě přesprintovala a já bez křeče šťastný v cíli padl do náruče mojí manželky. To je konec dnešního příběhu. Jo a Mirek vyklusal B7 cca za 4 hodiny. Přátelé bylo to úžasné, díky vám všem.
Radim Václavík
Skvěle napsané, Radime! Neznám tě, ale gratuluji k zážitkům i výkonu!!!