Trvalo to dlouhých 5 let, než se opět na našem stadionu v Ostravě – Martinově konal tento netradičně pojatý závod. Ano, byl uspořádán na poslední chvíli, a tak zřejmě neměl šanci oslovit více něž těch 11 odvážných startujících. Startovné v ceně jednoho čepovaného piva se vrátilo už během závodu konzumací na občerstvovací stanici. A když jsme u toho, čím se tento závod odlišuje od běžného běžeckého zápolení, tak mě evokoval biatlonský sport. Po každém kole jako bych se ocitl na střelnici, kelímkem namířil místo na terč do dutiny ústní a rychlou střelbu nahradil rychlý „splav“. Jen oproti zimnímu sportu nás čekala čtyřikrát položka ve stoje. „Ležku“ měl možná někdo až po ukončení konzumace. Ona totiž byla po doběhnu vyvinuta enormní snaha, aby se ta naražená bečka ještě toho večera dopila. Po závodě totiž přišli další konzumenti, kteří si prostě na těch pět kilometrů v závratném tempu, se kterým by měl v tom vedru problémy i Jacob Ingebrigtsen, nevěřili 😊.
Tohle odpoledne tak nějak nešlo o to, kdo bude první nebo druhý…aneb jak glosoval Otta: „První žena v cíli byla současně i tou předposlední!“ A proto nebudu uvádět, kteří borci se umístili na bedně. Kdo bude chtít, výsledky si jednoduše najde.
Budu doufat, že nás nebude čekat další pětiletá prodleva a za rok se na startu sejde daleko početnější pole, aby se ty ženské za tou pípou tak moc nenudily 😊.
Ondra