Kamarád žijící pár let na Krétě mě letos v březnu lákal na závod, který se již 8. rokem měl odehrát na tomto ostrově. Na výběr bylo ze 4 tras o různých délkách. 2,5 km, 5 km, 10 km a maraton. Začala jsem vymýšlet plán jak výlet zacílený na absolvování prvního závodu mimo hranice ČR nadhodím mému muži a kterou z trase si vyberu. A vůbec, manžel by si taky mohl zaběhnout svůj první závod v zahraničí, když už tam budeme, ne? Plán byl přednesen a nakonec se z našeho víkendového Eurotripu stala týdenní dovolená plná chůze, hor, moře, běžeckého tréninku a dobrého jídla i pití, jak jsem od Kréty očekávala.
10km na první zahraniční závod je pro mě přece málo, to dám levou zadní. Chtělo to větší výzvu. Vyslala jsem dotaz trenérovi a mému kamarádovi: „Prosím Tě, myslíš, že bych zvládla za měsíc
zaběhnout maraton?“ Po jeho odpovědi: „Je tam dost času. Nepřepal to. Projdi se kousek a dáš to,“bylo rozhodnuto. Splním si svou další výzvu a sen. A jak bych vlastně mohla odolat maratonu, který je věnován památce blahoslaveného metropolity Irenaios Galanakise. To musí být znamení.
Den D v podobě neděle 14.4.2024 je tady. Na stadion v Chanii, kde se nachází start i cíl závodu, to máme z našeho ubytování 2km. Ideální vzdálenost na rozklus. Původní plán byl vyběhnout hodinu před startem, ještě se protáhnout, udělat abecedu, zaběhnout pár rovinek, WC a šup na start. Trochu se nám to zvrtlo a změnilo v krátký sestřih. Rozklus, dlouhá fronta na WC, kupodivu na pánském WC byla mnohem větší fronta, což se jen tak nevidí, a hurá na start. Čas letěl hodně rychle. Můj muž s kamarádem mi stihli jen popřát hodně štěstí a zmizela jsem v téměř 3 stovkovém davu maratonců.
Adrenalin rychle stoupal, vybíháme. Startovali jsme o půl 8 ráno, v ČR bylo půl 7. Trasa vedla převážně kolem pobřeží tam a zpět s otočkou ve vzdálenosti půlmaratonu. Prvních 5 km jsme běželi městem. Po pár malých kopečcích nás čekala převážně rovinka. Slunce ještě bylo vlídné a hřálo nás do zad. Kolem 10. kilometru jsem poznala jak osvěžující jsou houby namočené ve vodě s ledem. Spolu s vodou v PET lahvích to byla při běhu na rozpáleném asfaltu a hřejivém slunci záchrana. Na mém 15. km proti mně běžel nazpět favorit závodu s doprovodným vozem, Švýcar Von Wartburg Geronimo, kterého jsme potkali na stadioně při vyzvedávání čísel. Už tehdy se nám zdálo šílené, když tento mladý muž probíral s organizátory předpokládaný čas, za který by mohl závod uběhnout. 2,5hodiny. Jen ta myšlenka se nám zdála jako sci-fi. Ale byla to realita. Švýcar uháněl směrem k cíli jako mustang v poušti, lehce jako pírko a ještě k tomu s úsměvem. Nic takového jsem ještě při této uběhnuté vzdálenosti neviděla. Přibíhala jsem na otočku s průběžným měřením času a přemýšlela jak zvládnu uběhnout ještě jednou tolik se sluncem ve tváři, které už bylo skoro v plné síle. Přišel druhý dech a v hlavě byla myšlenka na 32. km, kdy to budu mít k cíli už jen 10 km.
Jak kilometry ubíhaly nasadila jsem indiánský běh. Nohy dávaly najevo, že tohle běžně neznají, ale hlava je lehce přesvědčila, aby makaly a na posledních 2 km ještě zvládly předběhnout pár běžeckých kolegyň. Poslední 1 km. Hlouček dobrovolníků podporoval blížící se běžce. Z davu se ozvalo: „Ostrava…Ostravo jedem!“ Příval nové energie je tady. Poslední uličku ke stadionu se střetávám s mým mužem, který měl svůj závod na 10 km už za sebou, doprovází mě až k běžeckému oválu na stadionu a vidím to, na co jsem se celých 41,1 km těšila. Cíl. Vychutnávám si poslední desítky metrů. Nasazuji sprint (pro někoho stále pomalé tempo), zavírám na
chvíli oči, které začínají návalem radosti slzet, a probíhám bránou. Podobný pocit štěstí, spokojenosti, úlevy a ještě spousty dalších pocitů jsem zatím zažila jen po absolvování ultra trailového závodu a na naší svatbě. Teď už rozumím tomu, jak těžké je absolvovat silniční maraton a co mysleli moji běžečtí kamarádi tím, když říkali, že je to o dost jiné, než zaběhnout 50ti km trailový závod.
Pořadatelé závod skvěle zorganizovali. Zhruba každých 2,5 km byli zdravotníci, dobrovolníci s vodou. Trasa byla perfektně značena. V cílové rovince nás čekalo občerstvení a možnost využít masáž od fyzioterapeutů.
Děkuji mému kamarádovi z Kréty, který mě na závod nalákal. Mému trenérovi a kamarádovi Martinovi Pruskovi za jeho rady, dohled a podporu. Klubovému kamarádovi Radimovi Murárikovi, se kterým jsme se vzájemně připravovali a podporovali, a na kterého jsem myslela během závodu, protože zrovna zdolával svou výzvu 21. Cracovia Maraton. Největší díky ovšem patří mému muži, že mi pomohl splnit si další běžecký sen, je mi vždy podporou a to nejen v běhu, ale v životě.
Report z absolvovaného závodu je možné sepsat v pár větách. Taky se mi to někdy podaří. Ale kdo mě zná, ví, že když mám něco i na srdci, tak to u pár vět nezůstane. Můj první maraton se mi do srdce rozhodně vepsal.
Celkovým vítězem maratonu byl již zmíněný Von Wartburg Geronimo 2:34:22, druhým mužem v cíli Georgio Currullis 2:47:46 a třetí John Andreou 2:56:30.
První ženou byla Mariela Tsipa 3:10:20, druhou Konstatina- Nantia Sintzanaki 3:11:17 a třetí Julia
McCarthy 3:21:24.
Jak píší na stránkách maratonu, ačkoli největší obdiv patří těm, kteří doběhnou do cíle jako první,
hrdiny jsou všichni běžci.
Iris