…je ráno, jdu spát, nevím co dneska za den, nechci se ptát… čtvrtek 3.35 a budík na mě: „volám, volám, volám…“ Náš společný výlet do jihofrancouzského departementu Lozère (zároveň i místní pohoří), jehož centrem je právě malebné městečko Mende (vyslovujte „mááááund“) začal poklidně okolo 4.00 pod heslem: „co nemáš to nepotřebuješ, a proto jsme se před ostrým dálničním tempem stihli dvakrát vrátit. Upozorňuji, že níže uvedené řádky jsou ryze subjektivního charakteru, většinu cesty jsem prospal (i za volantem) a vylučuji zároveň i obvyklé přehánění. Nevylučuji však možnost obrátit se na Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru, ale slovy klasika: „Babičku jsem nečetla… a stejně byla tma…“. No, co už… Pokud se již někdo ve výše uvedeném textu ztratil, zřejmě není sám.
Cestou do Mende jsme měli na základě přání Katky možnost navštívit historické městečko Besançon. Dovolil jsem si vyslovit nesouhlas, protože právě minutá Basilej a připravený 9-ti stránkový výtah z wikipedie vzal za své. Naneštěstí i v Besançonu byly nějaké grandiózně obohacující pamětihodnosti. Návštěva asi třetího kostela a polemika o rozdílech mezi sloupy dórského, iónské a korintského typu však ostatní poněkud unavila. Cestu do místa určení jsme úspěšně dokončili v pátek ve večerních hodinách. Po přeparkování z VIP parkoviště na náměstí (vyslovujte „počkej já ty zábrany oddělám“) na méně VIP parkoviště u ubytování, kdy se každý z účastníků našeho zájezdu vrhnul jako první na svou ultra skromnou tašku s jídlem (vyslovujte „bude nám to jídlo na 14 dní stačit?“) a neskromnými údivy ostatních šokovaných přítomných se svými pidi ranečky, jsme krátce nato usínali dychtiví po dalších zážitcích.
Sobotní ráno začalo vydatnou snídaní, kdy se někteří z nás byli nuceni bezprostředně po snídani uchýlit ke snižování stavu vlastních jezecích zásob ve smyslu: „no přece se to nezkazí“. Ostatně z Ostravy nám dělaly společnost tři druhy vynikajících buchet (tedy alespoň dvě z nich), kterým jsme dali, co proto. Celkové objemy „sežraného“ jídla se neztratily nikde v překladu a čtenářům mohu rozhodně potvrdit, že většina z nich byla, jak se posléze ukázalo na záchodě, jednoduše na vlaječku. Tento den se nesl v duchu slavnostních průvodů. První se odehrál v nedalece dalekém místě startu závodu, a sice městečku Marvejols. Zakončení proběhlo v centru za opakovaného tleskání, mluvení, tleskání, mluvení, tleskání, mluvení… a intenzivního čepobití, i když tímto si teď nejsem zcela jist – dávám tedy na zvážení podání případného podnětu na výše uvedenou kancelář. Po vydatném obědu s krásným výhledem na místní kopcovitý terén, kterým nečekaně vedla trať závodu klepajícího na dveře se mi zamlžil pohled, jenž bylo potřeba zostřit sklenkou výtečného vína. Následoval přesun do Mende a rozchod. Tento byl rozdílně využit dámskou polovičkou, která se jala okupovat místní obchod se suvenýry (vyslovujte „brutální mega slevy akce Instersport – neuvěřitelné!!!“) a zkušenější pánskou polovinou, která takticky zvolila ústup do týlu se záměrem strávit čas efektivněji, třeba pokusem o načerpání PHM. Při opětovném šťastném shledání, kde jinde než před zmíněným obchodem se suvenýry, byla každá z žen vybavena, resp. ověšena třemi až čtyřmi krabicemi bot (omlouvám se, ale opět z důvodu zamlženého pohledu nevím přesně). Tolik štěstí nešlo mužským přístupem k životu bohužel pochytit, ostatně k tomu se dostanu ještě později. Druhý slavností průvod pokračoval přímo v Mende tentokráte již bez čepobití.
Následující den pro mě po další téměř probdělé noci začal na toaletě, tentokráte bez vlaječky. Dravé sluneční paprsky se počaly zakrajovat do údolí a my spěchali na snídani. Beze slov. Něco bylo jinak, něco bylo cítit ve vzduchu. Ano je to tu, Den Závodu.
Po krátké rozcvičce stojíme všichni tři v elitním koridoru. Tlampače vřískají, čas se zpomaluje… právě neslysně proletěla moucha… nervozita okolo působí jako nepropustná mlhovina, vidím jak ostatním pulzují žíly na krku… cítím své srdce, které říká je čas naložit pod kotel… píp – Katce se na poslední chvíli chytil GPS signál – právě včas. Prásk!!! Je odstartováno, ještě se vyhnout startovní síti, kterou instalovali místní nešikovní rybáři a je čas spustit motory. Buch – zezadu dostávám herdu. Během pár metrů se mi ze zorného pole ztrácí Petra i ostatní eliťáci. No co už, honit se s nimi nebudu. Hlavně netlačit na pilu, říkám si. V první zatáčce dělám prostor spoluběžkyni po své levici, běžíme spolu klidně bok po boku ještě několik set metrů. Poté se připojuji k rychlejší vlně, která mě silou opačného příboje žene dál na moře, tedy spíše vzhůru k oblakům a hurá do kopců. Ale tady velím já a tempo si určuji sám… píp – hodinky blekotají něco co se mi nelíbí. Ještě se několikrát otáčím po své sparing, ale pak už můj pohled směřuje pouze dopředu: seno, sláma, seno, sláma… Prvních pár kilometrů si užívám, opět jen seno, sláma, seno, sláma, občas nějaká prdelka. Předbíhám sprintery, pokládám se do toho, motory zahřáty na provozní výkon – jen aby od nich nechytla ta sláma nebo seno. Na 8. kilometru si vzpomínám, že bych mohl ochutnat nějaký ten cukr, který si říká o rande. Ostatně i on mi následně sděluje, že trať je oproti loňsku, zdá se říci, prostě delší, ty 3 zatáčky pod vrcholem zde loni opravdu nebyly!!! Konečně první vrchol (Col de Goudard 1.023 m.n.m.). Srovnat se, naklonit a letíme. Konečně si začínám rozumět s hodinkami, které ukazují tempo pod 3.00/km, ale co to? Cítím, že mi hoří podrážky. To bude zřejmě nějaká mýlka a nevěnuji tomu dále pozornost. Znovu se pokládám a zadávám příkaz k navýšení kadence na 200 kr./min. Po přibližně dalších dvou kilometrech už cítím, že je zle – „hoří sláma i seno“ slyším kdesi zespodu. Hmm, zřejmě je čas na nějaký ten gel, který, jak se ukázalo vzápětí, chyběl na kurzu – jak hasit hořící plosky nohou. Do cíle zbývá přibližně 11 kilometrů, z toho přibližně polovina kopec. To už se však do celé věci vkládá hlavní řídící: „Necítíš bolest!!!“. To funguje nějakou dobu, ale opět přichází prudký a zběsile táhlý kopec, který je nečekaně zase delší než loni, neuvěřitelné. Klenba se propadá a já začínám proklínat karbonové boty. Poslední občerstvovací stanici probíhám bez povšimnutí bo nemám čas. Přede mnou běží tři mladí muži s dresem místního atletického klubu, což mě motivovalo natolik, že jsem se zakousl do představy loveckého psa. Poslední kilometr si užívám jak nikdy, prostě to nejde, ale vůle tlačí a tlačí… „Republilique Tcheque!!!“ slyším z davu… katedrála vlevo… Dup a zážeh!!! Prostě na krev!!! V křeči dohopsknu přes cílovou metu a málem se klátím k zemi, holt restart pravé nohy. Tady na mě čeká již plně odpočatá a usměvavá trenérka Petra. Uznale ji pogratuluji a spolu pak očekáváme dalšího střelce, který dobíhá o chvíli později. Kači pooooojď!!!
V cíli na nás čekal Otta s panem Oldřichem, kteří nás notně pochválili a nasměřovali k zasloužené odměně v podobně chlazeného a čepovaného zlatavého moku. Následovalo odpolední vyhlašování výsledků a závěrečné děkovačky. Stávající závod byl výjimečný, protože oslavil své 50-té kulatiny. Obrovský obdiv patří Petře, která dobila stupně vítězů se svým krásným 3. místem. Gratuluji tímto i Katce, která podala opět naprosto úžasný výkon a zaslouží si ještě větší obdiv a hlavně povzbuzení.
Pozdější odpoledne se přelilo v soukromé pozvání místních přátel Petra a Otty, kde jsme se shodou okolností potkali se spoluběžci z Debna a běžcem (vyslovujte provozně technicky třeba Jean – Pierre), který s námi strávil zbytek večera. Mimochodem na zahradě měli úžasnou „rhubarbe“. Po návratu na parkoviště na nás však čekala neuvěřitelná možnost vyzkoušet si výrobu tzv. „mááááundské kobercovky“, kterou se ti nejdrsnější odvážili ochutnat. (recepis do soukromých zpráv, ale je k tomu potřeba jedno auto s textilním kobercem, dočasně nešťastný Otta, dočasně naštvaný Milan, ruce Katky, dokumentátoři, pořádný kus dobré nálady, smíchu a důvtipu). Po neúspěšném pokusu dostat se na afterparty, kdy místní domorodci na poslední chvíli v pudu sebezáchovy uskakovali před zběsilým autem nasáklým kořalkou, jsme zavítali před katedrálu, kde jsme spolu s náhodně objevitsevším Jeanem-Pierrem a hlavně panem Oldřichem strávili příjemný zbytek večera.
Poslední den byl zakončen tradiční prohlídkou tratě, kde Petra objevila své jméno, a naprosto fascinující návštěvou dalšího z řady obchodů se suvenýry, která skončila zvýšením aktiv Petry a Katky minimálně o 1.000 Eur díky doslovné aplikaci věty: „to tady přeci nemůžu nechat“. Zcela upřímně a narovinu přiznávám, že takovou radost v očích koupěchtivých jsem snad ještě nikdy neviděl. Je pravda, že se průměrný stav počtu páru bot na jednoho účastníka zájezdu sice zvýšil z tří asi na sedm (Otta si koupil jeden pár, já žádný – matematický přepočet nechám na každém čtenáři), ale rozhodně není pravda, že koupě bot v akci nemůže zlepšit zdravotní stav. Například Petře se najednou spravila záda. A tak jsme se vydali s třinácti páry nových bot zpět do ČR. Čekala nás cesta čítající 1.850 km, koupání v jezeře Lac Lemán na Švýcarsko -francouzských hranicích, které leží napůl cesty mezi městy Ženeva a Lausanne. Poslední větší zastávka přesně o půlnoci proběhla za zděšení spící posádky u největších vodopádů Evropy poblíž města Schaffenhausen. Za absolutní tmy jsme měli možnost obdivovat úchvatnou hru rozbouřeného Rýnu při doprovodu hřmotného orchestru zpívajících kaskád. Holt nemůže se povést úplně všechno (doufám, že to všichni znovu zaspali a nikdo si to nepamatuje). Po překročení české hranice nás za to čekal úžasný východ slunce.
Velké díky patří panu Oldřichovi, který za námi přijel až z Montpellieru, aby s námi strávil celou neděli, a to včetně večeře na kterou nás pozval, dalších věcí a také poskytnuté podpory tím, že byl v cíli. Chtěl bych tímto poděkovat také Petře a Ottovi za možnost podívat se opět na tak úžasné místo jakým je okolí Mende. A obrovské děkuji a obdiv patří hlavně Katce, která odřídila půlku cesty i přes šílenou únavu po závodě. Přestože je každý závod jiný a nikdy nic není a ani nemůže být stejné, bylo to výjimečné a je moc fajn když člověk může vyrazit s úžasnými parťáky.
Milan
Krásně napsáno