Novinky

Tak si stojím na parkovišti u auta a říkám si, jestli to byl dobrý nápad. Třetí delší horský závod třetí víkend po sobě je přece jen náročný, zejména když jsem měsíc předtím moc neběhal. Chce se mi spát  a všechno mě bolí. Ale jak Krkonošská 50, tak Hostýnská osma byly fajn, tak proč léto nezavršit na Slezském maratónu. No léto… na obloze se honí mraky, teplota po vedrech klesla snad o 15 stupňů a dneska hlásí déšť.

Na Slezském maratonu jsem potřetí a celkem se mi ten závod líbí. Je akorát dlouhý, ale rozhodně to není procházka, poprvé jsem byl dost překvapen, jak nepříjemně strmá může tato strana Beskyd být. Po cestě pro číslo se zastavuju v místním obchůdku a koupím enegydřist, který kopnu spolu s dvěma brufeny, protože kolena bolí a to jsme ještě ani nevyběhli. Balím si věci do běžecké vestičky a říkám si, že dneska nebudu nikam spěchat.  „Aaa dneska včas, zdraví mě Jarda Navrátil. „Četl jsem tvůj článek o Hostýnské osmě.“ Doplňuje na můj nechápavý pohled. Včas, tak to bude stát za psí štěk, letí mi hlavou a odhodlání jít na pohodu je posiluje. Dobalím vestičku, trošku se rozklušu a jde se na start.

Zdá se mi, že je tu méně lidí, což potvrzuje i Jarda se kterým se opět potkáváme a povídáme si o slabinách stále plnějších termínovek.  A je tady start, zapínám hodinky a pomalu se rozbíhám. Stoupáme do kopce, po pár kilometrech míjíme Polanu a tady už přecházím do chůze. To už jsem se pomaličku prokousal dopředu. Až na Kozubovou jde cesta nahoru, někdy zprudka, někdy zvolna. Cestou si vybavuju pocity z loňska, když jsem toho měl při cestě do cíle, začátek a konec je totiž stejný, plné zuby a chtěl jen dojít. Na Kozubové potkáváme nejen první pořadatele, kteří nás usměrňují na další část, ale i fandíci doprovod závodníků. Od Kozubové vede cesta skororovinkou lesem a pak zprudka dolů směrem na Kamenitý. To bude paráda, až půjdeme nahoru, říkám si a koukám na oblohu. Loni bylo vedro, letos snad nezmoknem. Před chatou uhneme doprava a nastává pozvolné klesání na Košařiska. To bude nezáživné a tak nasazuju sluchátka. Poté co mě předběhne další závodník, začínám kontrolovat tempo, přece jen je to závod a z kopce to nestojí tolik síly. Dole máme zhruba 12 km a cesta se po krátké asfaltové rovince láme opět nahoru do lesa směrem na Ostrý. U paty kopce vidím mezi lidmi stát i několikanásobného vítěze Honzu Zemaníka a moc se neusmívá, asi nějaký problém. Do kopce doháním ty, co mě předehnali z kopce. Dostáváme se do fáze, kdy už se až tak moc nepředbíhá a rozestupy jsou podobné, resp. běžci jsou již rozděleni podle výkonosti. Začínám mít hlad a po cestě do kopce se mi jí docela dobře, tak si nechám pány utéct a za pochodu sním tyčinku. Les přechází do louky a tam na stejném místě jako loni, resp. o pár metrů výš usazený Lukáš Podolák se svým věrným NIkonem. Zamáváme na sebe a opět se závodníci noří do lesa.

 

Nastává táhlejší stoupání až k chatě Ostrý. S chlapci se trošku naháníme, až doháníme skupinku před námi. Na Ostrém je první občerstvovačka. Vzhledem k počasí, mi pití stačí, jedl jsem před chvílí a tak jen lupnu magnesko, protože nohy pomaličku cítí kilometry a nechci dnes riskovat, vezmu si nabízenou tabletu od Enervitu a napiju se z kelímku a běžím dál. Světe div se, to byla asi první občerstvovačka, kdy mě nikdo nepředběhl, místo toho jsem tam za sebou nechal celou skupinku. Následuje

sešup do Tyry, slyším, jak mě někdo dohání, a tak přidám. Tady si uvědomuju, že tohle mám rád – lesní seběhy, které nejsou moc prudké. Asi jsem utekl, protože neslyším za sebou kroky a otáčet se netroufám, povrch není úplně rovný a komfortní. V Tyře jsme na nějakém zhruba 20 km a tedy skoro půlka a čas na další kopec. Nejdřív pozvolnější a tak inspirován těmi před sebou také klušu, a pak strmější, to je nechávám, ať si chlapci jdou, a já si beru další tyčinku a baštím. Tady se dokonce nechávám předběhnout, ale ne nadlouho, protože prudší kopec končí, pokračujeme mírnějším stoupáním a je čas se opět rozběhnout. Podle ukazatele na Slavíč asi 5 km. Tam je další občerstvovačka. A pak už jen dolů, nahoru a dolů a jsme v cíli, letí mi hlavou. Daří se mi dohnat a předběhnout nějaké lidi a celkem to je dneska fajn. Hodinky nesleduju a myšlenky se toulají všude možně. Z úvah mě vytrhne klátící se závodník přede mnou, jako živá připomínka, že je třeba dávat bacha na cestu. Naštěstí se mu nic nestalo a tak klušeme dál. Před Slavíčem to jde lesem chvilku nahoru, chvilku dolů a pěkně to ubíhá.

Dobrat vodu, dát brufen, pojíst, napít a utáhnout boty. Opakuju si před chatou, abych na nic nezapomněl. Neopomněl jsem nic, a bylo to rychlé. Následuje trochu seběh a pak trošku do kopce a pak prudký seběh k široké cestě a v podstatě skoro pořád dolů do Horní Lomné. Ten sešup nemám rád a kolena úpí. Pak na širší cestě hodinky hlásí 30 km a já začínám počítat.  Tady loni přišla krize a poprvé se zvedl žaludek. Letos i díky počasí nic a všechno v mezích, tempo dobré a mezičas odpovídající. Kousek za Spa hotelem Excelsior, kde jsem zahlídl známou, se cesta láme a stoupá na Kamenitý. Tady se ukáže. A ukázalo… jakoby to bylo tentokrát jakési snazší, kopce méně prudké, na Kamenitý dokonce kousek běžím, zatímco před rokem počítal metry. Na chatě se napiju, pro sichr doplním trochu vody a probouzí se ve mně závodník. Když dám ten kopec, bude to na této trati osobák. Tak neváhám a kromě nabízených energetických tablet kopnu i kofeinový života budič od pana Nutrendna a valím dál, pokud to jde, běžím, poděkuju paní, která mě informuje, že jsem asi 22 a počítám kilometry do cíle. Před sebou nikoho nevidím a ty za sebou si pohlídám.

Neponechávám nic náhodě a v kopci sním ještě půl tyčinky. Dostat hlad v cílovém klesání by mě rozhodně netěšilo. Kopec je tak rychle za mnou a láme se nejdřív do skoro rovinky ke kapličce a pak mírného svahu od chaty. Najednou vidím mezi stromy míhající se tričko a hlava zavelí k útoku. Za chatou ho mám. Teď už je to jen pár kilometrů dolů říkám si a pouštím to z kopce, na jednu stranu nebrzdím, na druhou stranu se nechci vymlít, nějaká opatrnost je na místě. Loni to tady bylo utrpení a v tom klesání mě předběhlo asi 5 lidí, letos to nehodlám připustit. Držím si tempo pod 5 min/km a běžím si svoje. Dokud u Polany neuvidím další lidi. Nohy automaticky zrychlí, ale hlava je brzdí. Neblbni, máš na to ještě 3 km a máš lepší tempo, nepřepal to. Ale pozdě, nechal jsem se strhnout a nechal jsem je až příliš rychle za sebou. Teď už jen běžím a občas se podívám, zda se neblíží nějaký sprinter. Neblížil, zato se přiblížil cílový oblouk a super pocit. 4:20 stačilo na osmnácté místo, což je jen číslo, ale zlepšení o 23 minut oproti loňsku se počítá. Ale hlavně, hlavně se dostavil ten fajn pocit, že jsem konečně pokořil Slezský maraton.

Martin Hořínek

Výsledky našich:

10. Petr Škrabánek 3:58:59 (1. místo v kat.)
12. Jiří Pytlík 4:05:28
18. Martin Hořínek 4:20:32
39. Roman Slowioczek 4:42:31 (2. místo v kat.)
49. Iva Pachtová 4:45:50 (1. místo v kat.)
66. Petr Jorníček 4:55:02
155. Martina Metzová 6:13:27

Celkové výsledky: http://results.onlinesystem.cz/ResultsDetail/Index/?Id=767&trackId=1259

Foto: Lukáš Podolák

Kuba Stryk 01, 02,

SSK Vítkovice zve hobíky i profíky na veřejný závod s elektrickou časomírou.

Datum: pondělí 28.8.2017 v 18,00 hod.
Místo: Městský stadion Ostrava – Vítkovice
Pořadatel: SSK Vítkovice
Ředitel závodu: Mgr. Augustin Šulc
Startér: Mgr. Anna Šulcová
Cílová kamera: Mgr. Hana Legerská

Prezentace: od 17:00, přihlášky na místě.

Časový rozpis:

17:45    200m přek.

18:00    1500m přek (76cm) žci+žky+dky

18:15     2000m přek (91cm)

18:30     3000m otevřený závod

Startovné 100,- Kč (vítkovičtí neplatí)

Yes!enický maraton  (sobota 19. srpna, Ramzová – Skřítek, Jeseníky)

Počasí na XI. ročníku Yes!enického, neboli chcete-li Jesenického, maratonu panovalo pro běžce daleko příznivější, než v Grabownii. A známých tváří nejen z MKS dorazilo mnohem více. Na startu si štáb České televize odchytil na interview našeho Jardu Hrabušku, jelikož je jedním ze dvou maratonců, jež mají odběhnuty všechny ročníky! Já na Jesenickém s maratony předloni začal, takže je pro mne tato akce také svým způsobem kultovní…

Potřetí na této krásné trati jsem se rozhodl běžet maximum úseků, tedy „běhatelných“ a kupodivu mi to docela šlo i v silničních Altrách Torin 2.0. Počet vyklusaných kopců se oproti vyšlapaným zvyšoval a věřil jsem si na podobný čas jako vloni (5.20.55). Ovšem seběhy v terénu se ukázaly jako moje zeslabující se stránka; co předloni a vloni šlo, tentokrát bída. Přesto jsem se dokázal držet expertky na horské traily Radmily Michalové, s níž jsme se vzájemně „tahali“ a též vyfotili na památném, sírou zavánějícím místě zvaném Petrovy kameny. Počasí? Panovalo horské proměnlivé, sychravo, větrno, mlha. Došlo jak na větrovku, tak rukavice. Smekám před Standou Kováčekem, jenž to běžel jen v kraťasech (a botech, samozřejmě). Svižně jsem klusal i po závěrečné hřebenovce, nicméně náročný sestup po Zasraných (Ztracených) kamenech znamenal obrovský propad. Nadávat jsem přestal jen při předbíhání Jardy Hrabušky. Závěrečný sešup a sprint do cíle, kde jsem byl v čase 5.27.49 … a až devět pozic za Radkou.

 

Jako první z MKS finišoval Standa za 4.15.25, celkově skončil 30. Další byl David Rigo 5.20.55 . Jarda doběhl za mnou za 5.29.36 a hovořil o něco „antiosobáku“. UltraLibor Svozil se vytrápil kvůli křečím a v cíli byl až za 6.47.02. Posledním zástupcem oddílu se stal Georgis Fasulis za 6.57.24. Na půlmaratonu jsme měli Michala Bubu, který ho absoloval jako 26. v čase 1.53.17.

Největší hrdinkou Yes!enického maratonu 2017 se každopádně pro mne stala Romana Feitová z Postřelmova, která se přihlásila na půlmaraton, ale omylem nasedla do maratonského autobusu. Když se už objevila na startu na Ramzové, rozhodla se poprvé v životě zaběhnout 42 195 metrů a navíc v těžkém horském terénu. Zabojovala, v závěru na oněch kamenech předběhla i UltraLibora a dokončila za 6.38.49. Protože zároveň i zabloudila, absolvovala vlastně ultramaraton. Romčo, ještě jednou gratulace, a doufám, že se na maratonech ještě uvidíme!

Radek

15. EDF Maraton Energetyków (neděle 13. srpna, Rybnik-Grabownia)

Pouze já, UltraLibor Svozil za MKS a Petr Jadrníček jsme stanuli mezi jinak výhradně polskými účastníky tradičního EDF Maratonu Energetyków, který se konal už popatnácté v Rybniku-Grabownii. Závod, ačkoliv patřil do seriálu Rybost, žádné jiné běžce z Česka nepřilákal asi právě proto, že bylo nutné absolvovat maratonskou distanci (což nebyl až zase takový problém, jak ukázala na našich akcích známá Gabriela Sobzcyk – půlmaraton běžela, zbytek šla a další pohárové body má doma).

UltraLibor zde startoval v jedenácté v řadě. Já podruhé. Běželo se čtrnáct tříkilometrových kol a kousek. Po řadě tropických dní bylo v neděli 13. srpna příhodné zamračené počasí a spadlo i pár kapek. Sluníčko se ukázalo až v poslední třetině závodu, takže se hodila i požárnická hadice se stříkající vodou natažená v poslední čtvrtině okruhu – paráda! Já si věřil na lepší čas, než vloni (4.12.19), pořídil si pro to i nové lehké Altry Instinct 3.0, ale doslova jsem to prosral. A to na třináctém kilometru. UltraLibor učinil totéž ve třináctém kole a stálo ho to ještě více času… Můj výsledek 4.16.28 a UltraLiborův 4.24.57. Petr doběhl za 4.43.40.

 

 

 

Radek

V sobotu 12. 8. 2017 si dali dostaveníčko u rybníku Posmyk a Kokotek nedaleko polského Lublince všichni, kterým nevadí voda, špína, bláto a zápolení v extrémních podmínkách. Polské speciální jednotky zde pořádaly již třináctý ročník Biegu Katorznika a zástupci MK Seitl byli opět v čele se svým předsedou Ottu u toho.

Startovali jsme v po sobě následujících třech rozbězích 11:00 (Ota Masnica, Marek Němec, Vít Veveričík), 11:30 v kategorii VIP předseda Otto Seitl a 12:00 Dana Manicová.

Trať začínala klasicky skokem do vody a po dlouhé brození se začínají střídat úseky ve stokách, blátě, rákosí až po části s překážkami mající za cíl vysílit ještě více unavená těla závodníků. Diváci si zde přijdou na své až v cílové části vytýčené tratě. Zde jsou pořadateli vytvořeny překážky, mající za cíl udělat na pohled atraktivní show z utrpení zúčastnivších se sportovců. Po překonání tohoto úseku již čeká všechny cílová čára s vložením speciální ceny, podkovy na řetězu s cedulkou označení ročníku závodu, na šíji každého, jež se stal dnešního dne „Katorznikem“. Následuje kratičký rozhovor, nezbytné občerstvení a potom už pouze emoce a zpověď doprovázejícím přátelům o tom jaké to vlastně dnes na trati bylo. Hledáte v nepřeberné směsici slov ty, které by co nejlépe vyjádřily vaše pocity z tohoto nádherného a těžkého závodu.

Nyní přichází další neodmyslitelná fáze. Přemýšlíte jak ze sebe dostat ten písek a bláto, jež se nalepily na každý kousek vašeho těla. Pro tuto část mají organizátoři připravené sprchovací plochu (pro ženy krytou, jejíž funkčnost zajišťuje speciální vojenská technika.

Ze závodu si všichni odnášíme nejenom dobré pocity z dosažených výsledků, ale i ten z ochutnávky jídla připraveného organizátorem. Velci jedlíci si doplnili energii ještě nějakou polskou specialitkou, já osobně jsem upřednostnil „bigos“.

 

 

 

 

Každý rok zastupuje náš klub na tomto běhu více závodníků a já bych chtěl těm silově vybavenějším a extrémněji naladěným účast na Katorznikovi v některém z následujících ročníků doporučit.

Ota Masnica

Top závody mívají startovní vlny. A protože i Hostýnská osma je top závod i on má své vlny. Nejdřív vyběhne elita, pak top hobíci, hobíci, pohodáři, ještě větší pohodáři a pak … zpozdilý Hořínek. Ale nepřebíhejme.

Hostýnská osma je moje srdcová záležitost, poprvé jsem ji absolvoval v době, kdy jsem moc neběhal, ale spíš chodil, a tak nebylo nad čím váhat. Každoročně se lehce modifikuje trať, ale některé věci jako je dvakrát absolvovaná „spojka“ mezi Tesákem a Jehelníkem se nemění. Letos to bylo trošku delší než loni, mimo Hostýn byl zase i Lukov a přišlo mi to běhavější.

Začalo to nad ránem. V noci díky bouřce jsem se budil co chvíli, ale ráno mě nevzbudil budík, ale manželka v době, když jsem měl pomalu vyjíždět. Zapomněl jsem totiž přenastavit budík, který měl tedy víkendový off-mód. Navíc jsem zjistil, že jsem si doma nechal sotf flasky do vesty, takže bylo třeba improvizovat a hledat petky. Rychlá snídaně, kafe, obléct a co nejrychlejší jízda do Rajnochovic…ale nestačilo. Do obce jsem vjížděl v okamžiku, kdy policie zatarasila průjezd… já Vás tam nepustím, 500 závodníků, jde o bezpečnost, musíte počkat, je mi líto, oni právě startují…. Tak stojím a vidím všechny, jak probíhají kolem, pak ti co proklusávají a pak ti, co jdou ☺ Je to zajímavé takhle postávat a tleskat a vědět, že se budete snažit je dohnat.

Startovním obloukem tedy probíhám se sekyrou 25 min., a protože se tady neměří čistý čas, ale od startovního výstřelu, všechny úvahy nad tempem, taktikou apod., jdou bokem, protože půl hodiny je moc. Výhodou je, že mám trať sám pro sebe, s nikým se nemačkám, nikdo mě neblokuje, ani já nikoho nebrzdím a pak se pořád něco děje. A taky mě za celou dobu nikdo nepředběhl ☺ Po pár kilometrech doháním první závodníky, pohání mě hlášky typu…a ten jako běží druhé kolo… Pořád někoho předbíhám a cesta rychle utíká. Počasí je vlídné, tak první výstup na Jehelník utekl ani nevím jak. Své v tom hrálo asi i to, že jsem po cestě vyřídil nečekaný pracovní hovor …aha a vy asi někam běžíte, že…no ale já mám od pondělka dovolenou… Od Jehelníku začínám potkávat první ocelácké dresy a tady už jsme mezi těmi, co i do kopečka běží, a podle hlášek typu…co to je zase za Uhrova zkratka…při nečekaném seběhu napřímo z kopce, už ledasco znají.

Už jsme pomalu ve Chvalčově na první občerstvovačce, rychle napít, něco málo pojíst a jde se dál. Výstup na Hostýn už je trochu znát a začíná jít trošku ztuha, teplota pomaličku stoupá. Od Hostýna pokračujeme čvachtanicí na Obřany. Ty jsem nikdy nechápal, proč tady jsou – do kopce ke kontrole a po stejné trase dolů, ale i tady to bylo letos jakési rychlejší. Po cestě dolů míjím Ondru Veličku s doprovodem, tohle holt není silniční leháro ☺ Na minulých ročnících bývaly Obřany většinou zlomem, kde se trať víceméně půlila co do vzdálenosti, letos tomu ale tak není, většina je ještě před námi. Přes kopeček klesáme do Rusnavy na další občerstvovačku. Při seběhu se ozývají kolena a tak je dole čas nejen na jídlo, ale i na kamaráda od analgetik, sichr je sichr. Mám pocit, že letos se na těch občerstvovačkách moc nezdržuju, jím více po cestě, když přijde hlad. Od Rusnavy si to valíme k Lukovu. Před ním mě potěší slečna na kontrole, která v Rajnoškách asistovala policii „To jste Vy, to jste je fakt dohnal“ a trochu porostu, abych zase splaskl poté, co mi potvrdí, že těch 25 minut mi fakt nikdo neodečte a neodečetl. Před hradem u parkoviště tak usilovně předbíhám, až blbě odbočím a musí mě nasměrovat přihlížející strejda. Na hrad bych se rád někdy podíval mimo, asi vezmu rodinku, napadá mě, že teď by to fakt byla asi další ztráta, jen se chvíli zamyslím u cedule „zde si ustajte koně“, koho bych tu tak asi uvázal.

Po cestě do Vlčkové, kde by měla být polévka, potkávám u krajnice Lukáše Podoláka, …je milé vidět známě tváře… podívám, … vyfotím si tě a jedu zpátky, Čípa tu byl před hoďkou a půl, bude za chvíli v cíli… No jo, ten asi nezaspal, odpovím a valím z kopce dál. Polévka chutná, a kola potěšila, doplním vodu a nakousávám další kopec, za nímž leží Držková. Tady jsme to chtěl před pár lety zabalit, vzpomínám a v paměti lovím, jak jde ta trasa dál. No přece nahoru. Na Humenec to jde chvíli zprudka, chvíli pozvolna, pobíhání střída chůze, přece jen už máme v nohou 40 km. Tady už je zřejmé, že je více lidí za mnou, závodníky potkávám jen občas – někdy jednotlivce, někdy malou skupinku.

Od Humence ale nevede trasa po značce na Troják jako kdysi, ale nějakými lesními klikaticemi do stejnojmenné obce a teprve pak po sjezdovce. Tady se potkávám s kamarádem Honzou, se kterým jsme se asi rok neviděli, prohodíme pár slov a domlouváme se, že jej pak odvezu na vlak. Před Trojákem na mě udělala dojem partička fandících, co si pro závodníky připravila slalomovou vložku s kužely v podobě vypitých pivních láhví, trošku se pošpičkujeme a nastává již známý závěr. Po další sjezdovce dolů a lesem pomalu nahoru na Tesák. Po cestě se ozývá zase koleno a tak lupnu další dvě pilulky a pro jistotu i trochu pojím, co taky dělat po cestě do kopce. Předbíhám další známé z jiných závodů a máme tady Tesák a druhou polévku.

Vidím Marka Škapu a hnán vidinou, že bych mohl stihnout i jej odmítám pivo, dám jen rychle kolu, meloun, banán, polévku, doplním vodu a běžím. Tentokrát to už na Jehelník nejde tak svižně, ale pořád dobrý, navíc dobíhám a předbíhám nejen Marka, ale i nějaké další lidi. Tady jsem už většinou mlel z posledního, ale dneska dobrý. Od Jehelníku je to jen co by kamenem dohodil a zbytek doběhl na Kelčský Javorník. Tady trochu si vzpomenu na taktické hrátky Mo Farraha a kopeček beru trochu v poklusu, abych potrápil borce v červenobílém, kartičku pro kontrolu chystám v pohybu a  tak kontrolní bod opravdu probíhám a hurá dolů. Do cíle chybí už jen kousek, Šaumburk 3,5 km hlásí cedule a pak už jen zkopce. Poprvé kouknu na čas na hodinkách…a zdá se, že by to mohlo být pod 8 hodin, když pohnu.

Fascinuje mě, jak mocná umí být hlava. Když na ohybu vidím před hradem 3 tečky, hlava si řekne, to by mohlo ještě klapnout, nohy bez ohledu na předchozích více než 60 km zaberou a na protestující žaludek pro jistotu vytáhnu polovinu tyčinky. Ty tři jsem předběhl při zmatcích u polomu, a když už jsem byl v tom předehnal, jsme ještě další dva a udělal pár opiček na všudy přítomného Lukáše Podoláka. Finiš byl už klidný a skoro mi přišlo líto, že už to končí. Výsledný čistý čas 7:53 je o čtvrthodiny lepší než loni, ten oficiální mě letos až tak moc nezajímá. Kousek za obloukem stojí jako vždy dobře naladěný Ondra Dominik a tak si pogratulujeme, počkáme na Marka a jdeme vrátit čipy. Tyhle závody mě fakt baví…zejména když se povedou.

Martin Hořínek

Výsledky: http://www.hostynskaosma.cz/results.html

najsrdečnejší, najkrajší, najťažší … tyto tři hesla si mohl každý doběhnutý účastník přečíst na své řekl bych tvrdě vybojované medaili. Začnu popořádku, samozřejmě se v létě osobáky na maratonu neběhají, na dlouhých štrekách až na pár výjimek v těch vedrech většina lidí trpí. V Rajci jsem běžel už 2x a můj průměr na těchto dvou maratonech byl přes tři hodiny (3:00:12), a proto jsem se rozhodl s tím letos něco udělat. Čím se termín blížil, tím víc jsem si nadával, ono ten průměr lehce nad tři nebyl zase tak špatný :-).

Na místo jsem se vydal se spacákem a karimatkou už o den dřív, cesta trvala necelé tři hodiny a v těch 30 stupních to byl sám o sobě výkon. V Rajci vystoupili z vlaku další dva podobně vybavení a tak jsme se dali dohromady a nakonec jsme se šli spolu ubytovat pojíst a zavodnit. V noci přišlo očekávené, nad Rajcem se blýská hromy divobijů! Vzhledem k tomu že špunty do uší je pro mě povinná výbava při společném spaní v tělocvičně, tak při těch hromech mi ani to nepomohlo a doufal jsem, že se to do rána uklidní. Ráno v desetiminutových intervalech ještě pršelo ale od 8 hodin bez srážek. Od mého posledního startu se tu změnil start na 9:00 hod. což vítám, další obrovské pozitivum byla trať bez aut.

Lehce se rozklušu a v 9 už stojíme připraveni vydat se po už téměř suché cestě do malebné vesničky Čičmany. Půlmaraton byl ve znamení mistrovství Slovenska takže běžci co se oddělili v Rajecké Lesné si to mohli rozdat o tituly. Po oddělení už běžím sám, před sebou mám jednu dvojici a před nima se mi vzdaluje Dan Orálek. Člověk míní závod mění, je chladno jde mi to, tak to zkusím, asi před půlmaratonem se dotáhnu na dvojici předemnou, a do kopce mi to běží dobře tak jsme třetího dokonce setřásli. Po obrátce ve tvaru nafouknuté Rajecké petky, začíná seběh a v protivětru. S kolegou jsme se dohodli na střídání, bohužel k mé smůle jsem se nechal strhnout a ze seběhu kde jsme kiláky chodili pod 3:50 jsem si hodně oklepal nohy, které později řekli ne. Do 33 kilometru to ještě šlo potom jsem začal odpadat. Běžec, kterého jsme setřásli, mi ukázal záda a já se snažil bojovat dál, bohužel po 38 kilometru už bych to nazval indiánským během průměr přes 5/km a přede mě jdou další dva. Při každém kroku cítím jak mi kamení lýtka. Naštěstí jsem měl velký náskok a udržel 7. místo, poslední které dostalo obálku a to podle čistého času přesně o vteřinu! Můj čas v cíli je dle původního plánu 2:54:08 ale znáte to, v závodě jsem to viděl jinak a tak to beru jako varování do příště: nechoď ten seběh jako magor!

Pár střípků ze závodu… Záměrně jsem vynechal vítěze. Proč? Protože když sbíhal dolů od Čičman tak jsem si říkal co to je za šílence? Náskok měl tak 2 kilometry a řezal to jako by chtěl plnit limit a nebo za ním běžela smečka hladových vlků. Tibor Sahajda z TJ Obalservis Košice vyhrál v čase 2:23:51 při svém debutu na maratonské trati a v přípravě na Košický maratón. Při vyhlášení pořadatel tvrdil, že to je nejrychlejší čas za posledních 10 let. Pro maratonské matadory bych měl otázku. Nebyl náhodou Rajec dlouhou dobu kratší? Nepřidal se tam okruh přes náměstí? V tomto případě by to byl nový traťák…

Ještě bych přidal perličku ze světa sběračů maratonu. Míra Vostrý který zdraví celý Mk Seitl, přespal v Žilině a ráno při úprku na vlak celý promokl a ke vší smůle mu ten vlak ještě ujel. Taxík ho vyšel na 34 Eur a tomu já říkám oddanost maratonům 🙂 Tak snad mu to dneska v tom Českém ráji dopadlo lépe.

Z našeho oddílu běžel ještě Dan Šindelek, který vyhrál svou kategorii ve výborném čase 2:57:10. Tereze Šádkové se nedařilo a kvůli zdravotním potížím při zpáteční cestě ve Fačkově odstoupila. V neposlední řadě musím zmínit fotoservis Jirky Kruliše.

S pozdravem Honza Fousek

Foto: http://dedekb9.rajce.idnes.cz/2017-08-12_34.rocnik_Rajecky_maraton%2C_Rajec_12.8.2017/

Výsledky: http://www.sportsofttiming.sk/sk/zavod/results/2260?rid=2578&eventid=1

[reklama1]

 

Na start Žebrácké pětadvacítky se postavilo celkem 183 startujících. Počasí bylo v neděli pro běh ideální. Trať je zde dosti kopcovitá. Výškový rozdíl je 240 metrů a celkem se v závodě nastoupá metrů 360. Hned po startu šla mezi ženami Petra do čela a za ní se vydala Tereza Ďurdiaková. Na 20 km měla Petra menší náskok. Na konci se běželo 400 metrů do kopce a posledních 200 metrů již bylo mírně z kopce. 300 metrů před cílem běžela Tereza 10 metrů za Petrou a tady Petra zabrala a náskok do cíle nejen že udržela, ale ještě navýšila.

 

 

 

 

 

 

 

Celkovým vítězem se stal Maročan Saji časem 1:23:43 a druhý za ním doběhl Gerych 1:27:20 hod. Velmi dobře zaběhl Miloš Smrčka, který skončil celkově na 6. místě časem 1:32:50 hod. Vítězný čas Petry byl 1:39:27 a druhá Tereza Ďurdiaková byla v cíli za 1:39:35 hod. David Pastor běžel závod na 10 km, kde se stal celkovým vítězem.

[reklama2]

 

 Koulařský úspěch Tomáše Staňka

Koulař Tomáš Staněk vybojoval ve finále mistrovství světa čtvrté místo. Koulařským světovým šampionem je Thomas Walsh, pocházející z Nového Zélandu. Hned na zádí a na druhém místě skončil jeho americký kolega Joe Kovalcs. A nakonec bude bronz putovat do Chorvatska muži jménem Stip Žunič.

S medailovými nadějemi šel do koulařského finále Tomáš Staněk. Nejdelší pokus předvedl svěřenec Petra Stehlíka v druhé sérii, kdy poslal své náčiní do vzdálenosti 21.41, poté následovaly tři přešlapy a v závěrečném pokusu se již nezlepšil. Tomáš tak skončil těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě. Na bronzového Chorvata Stipe Žuniče (21.46) ztratil pouhých pět centimetrů. Titul světového šampiona získal zaslouženě Novozélanďan Tom Walsh, jenž se jako jediný finalista dokázal dostat přes dvaadvacet metrů. Šestým pokusem vrhl 22.03. Stříbro putuje do Spojených států amerických zásluhou Joe Kovacse, který zaznamenal 21.66. Hlavní favorit a suverén této disciplíny Američan Ryan Crouser se musel spokojit až s šestým místem za 21.20. Přejeme hodně úspěchů Tomášovi v jeho dalších závodů a mistrovství.

České reprezentanky ve víceboji začali v dálce

Vícebojařky zahájily druhý den sedmiboje v dálkařském sektoru. Eliška Klučinová zaznamenala nejdelší pokus ve druhé sérii, kdy dolétla na 616 centimetrů. Kateřina Cachová skočila nejdále závěrečným pokusem, který měřil 615 centimetrů. Po páté disciplíně se vrátila do čela Belgičanka Nafissatou Thiamová, když si vylepšila sezónní dálkařské maximum na 657 centimetrů. Poté se naše reprezentantky přesunuly do oštěpařského sektoru. Cachová předvedla vyrovnanou sérii, ve které zapsala nejlépe 43.67. Klučinová měla nejlepší první pokus, kterým dokázala hodit své sezónní maximum 41.91, druhým pokusem přešlápla a třetím se již přes čtyřicet metrů nedostala. Oštěpařskou část opanovala Nizozemka Anouk Vetterová, jejíž náčiní dolétlo na 58.41, čímž vylepšila historické vícebojařské oštěpařské maximum v rámci světových šampionátů.

  

 

 

 

 

 

 

 

A jak si vede Špotáková v oštěpu?

Oštěpařka Barbora Špotáková bude házet světové finále. V kvalifikaci k tomu potřebovala dva pokusy. Ten první letel na 59.04. Hned tím druhým ovšem dokázala překonat požadovaný kvalifikační limit, když hodila 64.32 a utká se se svými soupeřkami o světové medaile. Nejdelší kvalifikační pokus předvedla Číňanka Huihui Lyu. Její oštěp se zapíchl na 67.59, čímž vylepšila kontinentální rekord. Druhá česká zastupkyně v soutěži Nikola Ogrodníková obsadila ve své kvalifikační skupině desáté místo. Její nejdelším pokusem byl hned ten z první série, kdy zaostala jediný centimetr za šedesátimetrovou hranicí. Ze svého premiérového světového šampionátu si odveze devatenácté místo. 

A konečně sprinteři na 400 metrů: Pavel Maslák

Do druhé dráhy třetího semifinále na 400 metrů nastoupil Pavel Maslák. Nakonec si v něm doběhl pro sedmé místo a čas 45.24, což je o čtrnáct setin pomaleji než v rozběhu, kde si zaběhl sezónní výkon 45.10. Svěřenec Dalibora Kupky tak v celkovém zúčtování obsadí sedmnácté místo. Velmi rychlé časy padaly hlavně v prvním semifinále, které ovládl Steven Gardiner. Bronzový medailista z loňských olympijských her dokázal vylepšit bahamský národní rekord na 43.89. Naopak ve finále neuvidíme amerického čtvrtkařského matadora LaShawna Merrita.

 

Již zavedená jednotýdenní série závodů o jednom týdnu, kopírující zlaté běhy Emila Zátopka v Helsinkách, včetně startovních časů, se uskutečnila o minulém týdnu v Praze. Všechny běhy vyšly na odpoledne pracovních dnů, a tak nebylo v mém případě o čem. O navazujícím víkendu jsem se letos již vykašlal se zúčastnit polovičního triatlonu v centru Prahy, který po přijetí do série Challenge nastavil již velice odrazující startovné (prý ještě letos lidové, a hlavně pro Čechy, pravili onoho víkendu v televizi, ehm).

Časy jednotlivých závodů se sčítají, a na konci je určen vítěz. Dělí se navíc ještě do kategorií, protože poslední silniční maraton se dal nahradit půlmaratonem, či desítkou. Tedy tři hlavní kategorie. Dá se také zúčastnit jen jednotlivých běhů, na které se občas přihlásí nějaký ten specialista, který ostatním, snažícím se rozvrhnout síly, vypálí rybník. Každého závodu se zúčastnilo zhruba 200 lidí, a vše probíhalo v pěkném zázemí Olympu Praha, kde probíhaly první dva závody na dráze, a start silničních běhů (s probíháním na dráze za pěkné divácké kulisy). Titul z minulého roku měl obhajovat Radek Brunner, který se ovšem letos na poslední chvíli odhlásil. Já se dal na kategorii C (s desítkou na konci).

První desítka probíhala po silném dešti, ale stále ještě za silného parna. Jít na závod také hned po práci mne moc nesvědčí. První rozběh těch nejrychlejších čítal zhruba 45 lidí, což je na dráhu už moc. Člověk musí neustále předbíhat, i v obloucích, což je velice náročné, a špatně si hlídá záda. Běhat dvacet pět koleček na jedné dráze navíc nesvědčí moji hlavě. První čtyři kola jsem běžel s vedoucí dvojicí Šroubek (AK Plzeň) a Miler, ale s průměrem 1:19 na čtyřstovku jsem radši záhy zvolnil, protože tady se jednalo o jinou ligu, a v předposledním kole jsem absolutně nedokázal zareagovat na předbíhající duo s Davidem Pecinou (pozdějším celkovým vítězem).

Vítězem tedy Šroubek někde na hranici 33 minut a já pátý za 35:39, slibujíc si, že desítku na dráze už tedy nikdy. Nejvíc mne iritoval komentátor, který při každém našem průběhu kolem zahlásil, že letos tu nikdo za těch 31 asi běžet nebude, že špička se na to prostě vykvákla. 🙂

O pár dní později tedy pětka. Po startu na čele opět já a David Pecina, ale opět jsem usoudil, že se za ním moc dlouho neudržím, a opět nástup třech pronásledovatelů na poslední 800, na který jsem nedokázal při té intenzitě zareagovat, ale přeci jen jsem zůstal v klidu, protože na pětce mi dva tam se vyskytující účastníci moji kategorie přeci nemohli nadělat takový rozdíl. Na konci tedy za rovných 17:00, opět páté místo.

O Čtvrtku, 27. Července, nastal poslední den. Maraton se vyběhl již kolem třetí hodiny, a desítka byla na řadě až v podvečer. Událost okořenily svou účastí také Dana Zátopková a Jarmila Kratochvílová. Má taktika byla lenivá. Běžet celou dobu s pronásledovateli, na které jsem měl v rámci celého seriálu náskok minutu a minutu a půl, a jednoduše si je nenechat utéct. Něco jako taktika Sky teamu po většinu letošní Tour de France.

Co se však nestalo, vyhovovalo mi dost tempo táhnoucího Vojtěcha Líma, a oba mojí soci od nás po-odpadli již při prvním průběhu Stromovkou, kde panovalo příjemné vlhko, ovšem se mi málem podařilo vrazit čelně do obřího kontejneru, páč jsem v zákrytu jen sledoval záda Vojtěcha, který před ním náhle uhnul. Ležel totiž uprostřed chodníku. Po dotazu Vojtěcha, na kolik že to běžím, jsem jen odvětil, že mi to je jedno, že si hlídám náskok od těch dvou za námi, což mu asi radost neudělalo, poněvadž se účastnil jen desítky za vidinou lepšího času. Na poslední občerstvovačce, ke které si bylo třeba nadběhnout pár metrů, se on dožadoval pití, které ze stolu ovšem nikdo nepodával, a náhle změnil směr běhu bez napití se, na což jsem OPĚT nedokázal zareagovat (protože pokud-li by pil on, tak já také), a s obtížemi jej dohonil. Navrhnul mi, ať táhnu ke konci také chvíli já, ovšem já na to, že již na mne jde únava, a že na něj stejně nenastoupím, protože by to vůči němu nebylo fér. Ovšem nejspíše se mnou jen vypekl, jako onehdá Emil s J. Petersem, a nastoupil on mi. Náskok jsem trochu stáhl v cíli na dráze, ale skončil jsem tedy druhý v čase 35:37, a stal se celkovým vítězem ne-maratonské kategorie Zlatého týdne Emila Zátopka.

Celý závod byl velmi pěkně organizačně zajištěn, co se týče samotných běhů, jen zde nastával chaos ve vyhlašování, přičiněn velkými slejváky a docela výbušným temperamentem hlavního pořadatele. Poslední maraton měl také další účast z řad našeho klubu, ale při pokusu o představení se jsem se setkal s docela nepřívětivým pohledem. Po třech závodech v jednom týdnu se na člověku docela projeví únava. Ta mne následně docela dost odrovnala při Ostravském běžeckém Pondělí při trojce na dráze. Ještě, že se nesnažili do soutěže zakomponovat i rozběh ☺

Petr Muras

Výsledky: https://www.zlaty-tyden.cz/vysledky/2017