Novinky

Dalo by se říct, že letošní Běh na Lysou horu byl ve znamení trojek. Nejen, že se konal 33. ročník, ale také zástupci našeho klubu přijeli ve třech vozech. Dvě auta vyrážela z Ostravy a Víťu Prášila přivezla manželka z nedaleké rodinné akce. Osádka našeho auta čítala tři závodníky a zásluhou Jany Dominikové jsme domů vezli třetí místo mezi ženami z mistrovství Moravy a Slezska v běhu do vrchu. Aby těch trojek nebylo málo, tak naší osádce byla přidělena startovní čísla 34, 35 a 36. A tři muže jsme měli také v nejmladší mužské kategorii „A“. Zde byl nejlepší a nejrychlejší z našeho oddílu, celkově 4. a 2. v kategorii Honza Fousek 42:00 min. Vítězslav Prášil skončil v čase 43:37 v kategorii 4. a Ivan Karas doběhl v kategorii 24. v cílovém čase 58:13 min. V kategorii „B“ svedli o bramboru boj kolegové Marek Škapa a Ondřej Dominik. V cíli byl Marek o 2 sekundy dříve a na Ondru s časem 43:10 zbylo  místo páté. V „céčku“ se zdatně s Lysou popral Ladislav Dvorský, když do cíle doběhl 10. v magickém čase 59:59 min. V kategorii „D“ doběhl Pavel Pivko za 60:40 a obsadil tím 7. místo. Mezi ženami jsme měli pouze jednu zástupkyni, zato však nejúspěšnější z našeho oddílu, protože Jana Dominiková byla navíc nejrychlejší ve své věkové kategorii. K tomu ji dopomohl výsledný čas 63:58 min. Pro úplnost dodáváme, že celkovým vítězem se již poněkolikáté stal Tomáš Bláha (AK Kroměříž) 39:03 a v ženách to byla Markéta Baginská (SSK Vítkovice) 48:53 min.

Dvou měsíční pauza skončila a nastalo opět závodní období. Minulý týden Šternberk a tento víkend jsem si střihnul Veteran Steel Man Triatlon v Konicích. Tento závod původně vznikl pro kategorii mužů 50+, proto takovýto název. Loni jsem si zkusil poloviční Hobby trasu a letos se zakousl do plnotučné s parametry 800 m plavání, 46 km kolo, 7,2 km běh.

Závod má tu správnou atmosféru regionálního podniku pořádaného srdcem. Po nezbytné registraci, následuje nalezení místa v depu – dle hesla „kde je místo, tam zakempi“. Volných míst už moc není, takže je zřejmé, že ta prázdná mají nějaká „ale“ – jako třeba mravence. Čtvrthodiny před závodem se koná rozprava, na které se dozvíme, že ještě před závodem bude focení, takže start o 10 min později. Vybaluji kabelu a chystám propriety a ladím „strategii“. Boty na kolo a ponožky na kupku, boty na běhání a Carbonex vedle nich, sluneční brýle, gel, přehrávač, kapesník do helmy, helmu a číslo na šňůře na řídítka. V brašně jsem našel i hřejivý masážní gel Alpa Starter, který jsme dostali na Pražském maratonu. Protože není moc čas na rozhýbání, použiji jej, alespoň se konečně spotřebuje…ho nebudeme vyhazovat, ne? No, než jsem snědl banán, müsli tyčinku a vypil energaťák (10 hod. pryč a to je čas na třetí kafe a to není v dohlednu), začala stehna a lýtka hřát, aby následně začala pálit. Ty seš tak blbej…slyším v duchu. No jednu výhodu to má – tentokrát se do toho rybníka začínám fakt těšit. Postupně lezu do vody, je studená a kalná, se slečnou vedle vedeme kratičkou diskuzi zda je horší ta teplota, nebo kvalita vody…sorry, ale to, že v té vodě není vidět na dno a před sebe mi fakt nevadí – přede mnou bude plavec, stejně jako vedle mě a pode mnou? To asi ani nechci vědět.

A zaznívá pokyn a vyrážíme. Po pár metrech a kopancích měním strategii, stahuji se dozadu a na bok mimo hlavní houf. Co se děje kolem nevím, jen to, že se nějak snažíme předhánět s tím vedle mě. On nasadí kraula a poodplave dál, jenže tam přejde do prsou a to jej zase doplavu já. Plavu si (snad) konstantním tempem svá oblíbená, nic jiného vlastně pořádně neumím, prsa…nahoru dolů…a tak se šinu dopředu. U bójek nastává vždy trochu tlačenice. Fakt bych nevěřil, jaká může být pecka dostat pod vodou nohou do ramene. Máme za sebou první kolo, už se to roztahalo a plave se volněji a valíme na druhé. Voda není tak studená jak loni a plave se kupodivu dobře (výsledných 13 min ve vodě je na mě celkem dobrých), byť jsem myšlenkami už pomalu u kola. Při výlezu nastává drobný zádrhel. Vidím lidi vylézající z vody a tak už se taky postavím a ona tam je ještě hloubka a na chvilku hledám koncentraci a půdu pod nohama… Jestli bylo minulý týden depo nic moc, teď to byla katastrofa. Na nohy se lepila stébla trávy, což znesnadňovalo obutí ponožek, boty byly tentokrát celkem rychlé, ale pak drobná komplikace, než jsem naskládal věci z helmy do kapsiček. Narazím helmu a zjistím, že nemám číslo. Tak jej spodem natáhnu, dostali jsme jej totiž na gumce, ale zjišťuji, že ho mám naopak. Nejdřív ho zkouším nějak otočit a přitom po očku sleduji, jak se depo vylidňuje, to mi dojde, že nepůjde a tak ho sundávám a znovu natahuji, teď už správně.

Na kole vyrážíme směrem na Konici. Čunín a Křemenec jsou maličké dědinky, v každé je ale kopec. A kopec je to co si z celého kola nejvíce pamatuju – kopce přes tři kraje – projíždíme totiž postupně Olomouckým, Pardubickým a kousek i Jihomoravským. Cesta do Konice je jedním slovem strašná, kolo drkotá, rovný kousek, aby člověk pohledal. Nějak se předjíždíme, chvilku ten a pak zas onen, ty namakané nohy čouhající z upnutých kombinéz chápu, ale kde se tady vzala ta ženská, napadá mě. Projíždíme Konici, pro změnu nahoru a dolů a nakonec více nahoru. Snažím se za jízdy nasadit sluchátka, neboť mi něco říká, že hudba se bude hodit. A hodila – osamocené šlapání do kopce fakt není žádná zábava. Za Konicí lehce z kopce do Dzbelu, ten je pro změnu na kopci. Za Dzbelem celkem sešup a pak cesta Nectavským údolím. Tady míjíme odbočku z hobby trasy. Cesta se mi líbí, jedu sice sám, občas před sebou vidím skupinky, ale pěkně to švihá…stejně jako tomu, co kolem mě prosvištěl. U Nectavy se cesta láme, nejen směrem, ale i reliéfem. Opět stoupáme, abychom pak mohli klesat. V kopci se dotáhnu na toho, co mě předjel, na kombinéze má napsáno Polívka a je z TTC Olomouc. Spolu se předjíždíme – já nahoru, on dolů. Díky tomu se dotahujeme a postupně i předjíždíme nějaké skupinky. Za Biskupicemi za sebou máme přes polovinu a beru gel. Špatně jsem jej otevřel a tak šla část na ruku a tubu. Zkouším se zbavit ulepených rukou, ale jak, že? Tak postříkám vodou z bidonu, ale ta je jaksi taky sladká, že? Nakonec si ruce nějak utřu trochu do vlhkého kapesníku a částečně do kombinézy. To mi ti dva trochu poodjedou a tak elegantně vyřeším i ulepenou tubu a zase šlápnu do pedálů. Jaroměřicemi prosvištíme v lehce roztáhnuté skupince, ale s kolegou Polívkou se nám povede vzdálit. V Nových Dvorech jedu jako první a tak to nějakou dobu zůstane. Následuje Úsobrno – do kopce, lesní cesta – do kopce, Nové Sady – do kopce, Brodek u Konice – do kopce. Od Úsobrna celkem krizka, bolí záda, táhnou stehna a já si říkám, proč jsem si nedal alespoň den před závodem regenerační pauzu. V Brodku nasává výrazná změna – jedeme z kopce. To mě kolega Polívka předjíždí a mizí mi v dálce. Jak může jet tak rychle, nechápu, na hrazdě ležím, šlapu i z kopce a stejně jej ani nezahlédnu. Ale alespoň se povedlo trochu nahnat a zvednout průměrnou rychlost nad 31 km/h.  A to už jsme zpátky v Konici, kde málem netrefím odbočku na cestu zpět. Tady už potkáváme „hobíky“ z kratší trasy a promícháváme se. Ještě hrkotání přes Křemenec a Čunín a jsou tady opět Čertovy rybníky.

V depu přezout boty, trochu napít, mám hlad, tak kousnu do tyčinky a vybíhám. Začátek kolečka je po rovince, pak do lesa a stoupání. Kopec se stává prudším a krok drobivějším. Potřebuji utáhnout botu, tak zastavuji a pak se rozcházím. Běh mi jde, tak předbíhám, co nohy, dech a vedro dovolí. Hobíky, veterány, kolečko uteče rychle a vzhůru do druhého. To už je trochu pomalejší, ale i tady se povede někoho předběhnout. Pobavil mě chlápek v černém, co se ptal, jestli jej nechci vzít na záda. Bohužel ho čekalo ještě jedno kolo, kdyby ne tak by to šlo, měl bych alespoň jistotu, že doběhnu před ním… Cíl přišel tak akorát. U občerstvení se potkávám se svým stínem – on děkuje, že jsem ho do kopců vytáhl a já se divím, že mu to z kopce tak jede – na jeden důvod jsme přišli, je mezi námi přes deset kilo rozdíl a to se z kopce pozná (tudy by to mohlo jít, ale jak už jsem zjistil, přibrat není zas tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát). Návdavkem se dozvím jak sjíždět U rampy a jak lépe řadit. Bylo to fajn a za rok zase znovu… Teď mě čeká Krkonošská 50 a popravdě nevím, zda se mi do těch kopců chce…  A výsledek – 9. místo jsem letos opravdu, ale opravdu nečekal…

Martin Hořínek

Výsledky http://veteransteelman.cz/Triatlon/TriaVysledky2018.php

Včera jsem, už téměř tradičně, zúčastnil 15. ročníku eXtrém maratonu v Košicích na Furči.

Extrémní je už jenom to převýšení, celkem 1199,7 m, ve 4 okruzích po 10,55 km, z toho po obrátce v dolní části tratě, asi od 6. km zhruba 300 – 400 m těžké stoupání, mezi 20 a 25 %, zbytek trati od obrátky zpět na start cca 5 až 10 %.

Tento Extrém jsem běžel již podeváté, z celkem 78. Letošek však byl, a to i vzhledem k mé malé připravenosti, až extrémně náročný, vždyť i teplota stoupala od startu v 8:00, ze zhruba 23 st., až ke třicítce, mezi 12 a 13h, takže nejenom já jsem si sáhl až na dno sil.

V absolutním pořadí vyhrál závod Jozef Čurlej ml., z pořadatelského 05 BK Furča, v čase 3:05:25, před svým kolegou s oddílu, Erikem Onofrejem a maďarským běžcem Jánošem Bogárem, který mě několikrát na trati během závodu povzbuzoval, když jsme se zrovna míjeli. Závodu se též zúčastnila i téměř nestárnoucí a většině z nás velmi dobře známá Eva Seidlová z AK Tlmače.

Nakonec nás startovalo cca 50, z toho já na 48. místě, v čase 5:56:25. Na tomto závodě nebylo zajímavé ani tak to, že jsem neskončil poslední, tím člověkem byla domácí Zuzana Bradovková, též snaživá běžkyně, ale hlavně velmi cenný skalp Alexandera Simona, který i přes částečné potíže s udržením běhu dokázal zabrat a zdárně dokončil tento velmi těžký maraton v čase 6:06:06. Podotýkám, že se jednalo o jeho již 968. maraton !!!

Nicméně velký obdiv patří všem, kteří se dokázali postavit čelem k této náročné výzvě lidských fyzických, i psychických schopností. A poděkování patří samozřejmě i pořadatelům z 05 BK Furča, díky jejichž úsilí a několika sponzorům, můžou tento závod každoročně pořádat.

Jaroslav Máčala

Loni jsem si ho vyzkoušel a líbil se mi, tak jsem si ho chtěl letos zopakovat. O čem je řeč? O triatlonu přece. Bylo to něco jiného a zajímavého, tak jsem trochu pošňupal po netu, koupil silničku a přihlásil se na pár závodů.

Prvním byl Šternberský triatlon v Babicích. Parametry byly příznivé – 500m plavání, 20 km kolo, 5 km běh. No plavání nevím, protože Garminy mi ve volné vodě neberou prsa, ale jen kraula, kolo bylo 21,5 km a běh 4,2 km, alespoň podle hodinek. Vzhledem k počasí za poslední týden a něco jsem tak trochu doufal ve zrušení plavecké části. Nemám totiž rád studenou vodu, kromě té na pití v létě, ani normálně, natož pak v rybníce. Nicméně nestalo se a na stanu s registrací visela cedulka – voda 24 st., plavání bez neoprenu. Neopren, no to tak ještě, říkal jsem si, kde bych ho asi tak vzal. Při vzpomínce, jak jsem loni jel první triatlon v plavkách a tričku se dodnes pousměji.

Babice jsem našel, dokonce jsem našel i místo k zaparkování – místní pořadatelé mě totiž tak šikovně naváděli na parkoviště, až jsem skončil za dědinou. Teď si ale uvědomuji, že za mnou bloudila vítězka mezi ženami a jedna ze dvou mladých dam, na které jsem nestačil, tak si říkám, že jsem mohl bloudit dýl :-). Časová rezerva nebyla nijak velká, a tak honem na registraci, převléct, vzít věci, kolo a do depa. Ve frontě na registraci koukám kolem sebe na všechny ty borce a borky s vystajlovanými rycholkoly a občas zabloudím k díře na špičce svých salamonek – objevila se tam tak dva týdny zpět, daří se ji a roste, ale nějak nebyl čas zajít koupit nové. Líbí se mi tyto „vesnické“ triatlony, mají své kouzlo, dorazí na ně jak regionální elita, takže se člověk něco přiučí, tak místní nadšenci, takže si pak člověk nepřipadá jako úplné tele.

Přiblížila se 14 hod. a tak byl čas vyrazit na rozpravu a do rybníka. Z rozpravy a popisu trati jsem pochopil základní – plave se doprava, na zemi jsou šipky a do druhého kola běhu si vzít šňůrku. No a hlavně se držet těch, co už tu jsou poněkolikáté. Voda v rybníce je překvapivě neledová a nepřekvapivě kalná. Stavím se do lajny spíš dozadu a po zaznění klaksonu vyrážíme. Zkouším to kraulem, ale to po chvíli vzdávám a přecházím do komfortnějších prsou. Plavání v davu je super, zejména pro chmatáky, ale my co známe Olešnou, jsme kovaní. K první bójce s davem, pak trochu bokem a plavu si své, dokonce někoho předháním. Kolečko rybníkem se blíží ke konci, no je fakt, že stačilo a snažím se ke konci zabrat. Na výlezu se prodírám nějakou skupinkou, vědouc, že blížící se depo je moje smrt. Cokoli jsem mohl nabrat, tady ztratím, neumím to rychle, ale přece nebudu doma trénovat rychlé nazouvání bot, ne? Nejsem přece blbej. Ale něco bych vymyslet měl, protože tady jsem opravdu dost ztratil – ponožky, boty, helma, pás s číslem, brýle, gel a kapesník do kapsiček, to není jen tak…a to jsem tentokrát nejedl :-).

Na kolo naskakuji za skupinkou čtyřicátníků či padesátníků. Začátek je průjezd dědinou, mírně z kopečka, nějaké zatáčky, s dobrým pocitem se rozjíždím a předjíždím, po výjezdu z Babic se s ještě lepším pocitem napiji, spokojeně kouknu na hodinky, „zalehnu“ do hrazdy a koukám na zadky před sebou, které se pomaličku blíží. Je mi fajn…pár sekund…než kolem prosviští první, druhý, třetí a ještě jeden. To bude, povzdechnu si a šlapu. Nacházím svůj rytmus a jedu. Než dojedeme do Mladějovic, někoho předjíždím. Tady ve stoupání dokonce dotáhnu nějakou skupinku. Neumím jezdit v peletonu, tak je předjíždím, no vrátili mi to až po cestě zpět před Babicemi. Občas někoho předjedu, jednou za čas někdo mě. Projíždíme další vesnice, na polích podél jsou žně, takže když to zafouká, máme na cestě žlutý mrak. Celkem to švihá, víceméně rovinka, mých osobně asi nejrychlejších 20 km nakonec. Před Uničovem obrátka a stejnou cestou zpět. Mezi Brníčkem a Újezdem vidím v protisměru na kole nějakého týpka s číslem na hrudi a na kole, které se podobá tomu, na čem jezdí tchán po Vizovicích, dokonce má vzadu přidělaný košík. Když to srovnám s těmi nabušenými Specializdy, které jedou na špici, říkám si borec. V Mladějovicích na chvíli kombajny blokly cestu, resp. zpomalily ty přede mnou, tak jedem vesnicí v chumlu. Z kopce se to protrhalo, ale na výjezdu z vesnice už je to dobrý, rychlost slušná, nohy šlapou v rytmu, ti přede mnou se blíží a svět je krásný…chviličku…pak červený dres, modrý, a na ty dva další jsem radši nekoukal. Povzdechnu si a zabírám, do Babic jsem přijel těsně za malou skupinkou, kterou jsem v dědině nějak prokličkoval, snažím se, protože se blíží opět depo. A je tady.

Dolů z kola, přezout boty a běžíme. Tady mi to šlo. Nikdo mě nepředběhl, za to mi se dařilo. Styl je asi strašný, ale když se podívám kolem sebe, není to o moc lepší. Co mě trochu straší je množství těch, co už běží proti nám do druhého kola. Soustředím se na své tempo a vždy toho přede mnou a vyplácí se to, předběhl jsem všechny dámy a holky, nějaké mlaďochy i zralé muže… jen škoda, že není ten běh delší, říkám si. Na poslední otočce se míjíme s holkou, co je pár set metrů před mnou, ale evidentně má dost, tak to zkusím, není na co se šetřit přece a povedlo se, do vesnice vbíhám před ní. No moc galantní to nebylo, uznávám.

Probíhám cílem a jdu se na hráz vydýchat. Koukám kolem sebe a poslouchám. Holka, co byla druhá povídá někomu…vole plaveš cik cak, plavu vysokého kraula a vidím tě před sebou, jak se plácáš jak debil…no ještě, žes neviděla mě, směji se v duchu. Povzdechy nad kombajny, protivětrem, a volbou trasy mě nechávají chladným, mi se to líbilo. Po chvilce ke mně přistoupil chlapík, podává mi ruku a říká…díky, hezky jsi nás na tom kole odtáhnul, nastoupili jsme až před Babicema…já ve skupině jezdit neumím, odvětím mu a stejně jsem vás pak předběhl, dodávám potichu.

Bylo to fajn, za rok snad zase, a protože za týden je triatlon v Konicích, jdu potrénovat obouvání bot.

Martin Hořínek

Foto: https://sokolbabice.rajce.idnes.cz/Triatlon_Babice_2018/#

S lítostí oznamujeme, že 19. 7. 2018 při výkonu zaměstnání tragicky zahynul náš dlouholetý člen, kolega, kamarád a skvělý kluk Jaroslav Kuncek. Poslední rozloučení proběhne ve Studénce 25. 7. 2018 ve 14:30 hodin.

S nástupem prázdnin se nabídka běžeckých akcí jako každý rok zmenšila. Mezi čestné výjimky patří již dlouhá léta závod v Karviné, který se koná vždy na začátku července. Je přímým pokračovatelem závodů, který se konal v podobném termínu v místní čtvrti Staré Město a mnozí déle běhající na něj dodnes vzpomínají.

Jedním z důvodů proč je v létě méně závodů patří teplé počasí. A karvinský běh to plně potvrzuje. I letos na 116 startujících čekala modrá obloha a teplota kolem 25 stupňů. Většina účastníků se proto před startem ukrývala ve stínu, zatímco pořadatelé je očekávali na startovní čáře. Toto vzájemné „čekání“ bylo důvodem o pět minut zpozděného startu. Trať proti loňsku nedoznala změn a tak ji tvořili čtyři okruhy v zámeckém parku s výběhem na náměstí. Závod se opět započítával do Moravskoslezského běžeckého poháru a tradičně ho moderoval Ondra Němec.

Vítězem se stal Marek Chrascina z Jablunkova za čas 32:43, ale řada kvalitních běžců letos na startu chyběla a tak došlo k tomu, že z prvních pěti vyhlášených v absolutním pořadí byli hned tři veteráni. Na druhém místě doběhl první z nich Tomáš Bláha a za ním Tomasz Wrobel, který se objevil na závodech po delší době. Mezi ženami například chyběla naše jednička Petra Pastorová a tak se souboj o první místa stal záležitosti členek Atletiky Frýdek-Místek. Prvenství získala Iveta Rašková (42:20) před Veronikou Siebeltovou.

Kvůli dovoleným chyběla na startu i řada tradičních účastníků z řad naších členů. Ale naše členská základna je velice početná a tak je nahradili další zástupci oddílu. Nejrychlejší z nich byl autor článku, kterému teplé počasí vyhovuje a když se k tomu připočítají nové boty, tak to běželo skoro samo. Čas 35:58 znamenal dvě bedny, 3. místo v B a páté celkově. Na stupeň nejvyšší vystoupal Dan Šindelek mezi padesátníky (38:06) a hned za ním skončil Petr Škrabánek (38:42). Iva Pachtová cestu do Karviné absolvovala na kole, ale to se na jejím výkonu nijak neprojevilo. Ve svoji kategorií nenašla soupeřku a zvítězila v čase 47:12. Dalšími úspěšnými byli Vašek Procházka, který skončil druhý v kat. nad 70 za čas 58:22. A radost měla i Jana Kilarová, které 54:07 stačilo na třetí místo v Ž45. Magda Drastichová sice v kategorií obsadila čtvrté místo (45:02), ale byla čtvrtá i celkově a proto se taky dočkala své chvíle slávy v absolutním pořadí.

Dále byli na startu Honza Fousek 6. v A (37:36), Petr Jorníček 9. v C (42:28) těsně před Romanem Slowioczkem (42:31), Ivan Karas 17. v A (44:24), Jarda Hrabuška 7. v D (46:24) a Věrka Božová pátá Ž45 v čase 1:00:26. A jen tak na závěr, že se neprobojovali na stupně vítězů je zas tak moc mrzet nemuselo. Letos poprvé totiž při vyhlášení stupně chyběly…

Marek Škapa

Foto Jiřího Harašty: https://labekl.rajce.idnes.cz/Mestsky_beh_Karvinou_7.7.2018/

Aktuálně šestý extrémní závod Chlebovický krpál proběhl v neděli 8. července. Závod se konal za vydařeného teplého počasí a trať byla dlouhá 1,5 km s převýšením 200 metrů a s cílem na horním ochozu Chlebovické rozhledny Kabátice (Panoráma). V naších klubových barvách s ostatními běžci změřili síly Daniel Šindelek 6. místo 10:26, Petr Jorníček 23. místo 12:42 a Iva Plachtová 12:53 min. Celkovým vítězem se mezi muži stal Kristián Škoda v čase 09:17 a celkově nejlepší ženou byla Kristina Frýzová v čase 10:40 a překonala tím ženský traťový rekord.

Stanislav Kováček

V sobotu 7. července se Moravskoslezský běžecký pohár přehoupne do své druhé poloviny. V 17 hodin bude z náměstí T. G. M. v Karviné – Fryštátě odstartován 14. ročník oblíbeného závodu Městský běh Karvinou. Veškeré potřebné informace naleznete v propozicích v naší termínovce.

Tož jsem se účastnil Slováckého léta, a v rámci toho si poprvé zazávodil ve svém rodném městě, Uherském Hradišti. Po loňské premiéře se pořadatelé rozhodli, pro letošní ročník, uspořádat i půlmaraton. I když moje trénovanost je poslední dobou chabá, i tak jsem se snažil rozumným způsobem nakládat se silami, a zbytečně jimi neplýtvat.

To, že mi tak v půlce trasy začala odcházet zadní stehna, to problém byl, ale s tím jsem počítal, stejně tak, že je možné, aby byly stanice občerstvení docela daleko od sebe (cca 6,5 a 16,5 km). Chce to ovšem pevnou vůli, a tu já jsem měl, a proto také zdárně dokončil, byť v hodně podprůměrném čase, a to i na moje poměry, 2:42:03, a skončil jsem na 68. místě celkově.

Trasa vedla městem, přes Masarykovo náměstí, k restauraci U Komína, cyklostezkou, kde šotolinu později vystřídala lesní cesta, až k jezerům u Ostrožské Nové Vsi, před kterou jsme míjeli soutok Moravy a Olšavy, kolem golfového hřiště, ke kunovickému Letu, Lesopark Kunovský les, a sídliště Štěpnice, opět na náměstí, převýšení něco málo přes 140m. Ne zrovna lehká trasa, ale dala se zvládnout.

Jaroslav Máčala

S jistým odstupem, ale přece, podávám informace o běhu Komenského sady. Na vině je jistým způsobem pořadatel, který stejně jako loni otálel naprosto zrůdnou dobu se zveřejněním výsledků tohoto „bronzového olympijského závodu“. Bylo vyčerpávající sledovat, jak postupně v seznamu přibývají další a další „Horní Dolní“, přičemž běh v ostravském centru stále nikde. Nakonec vše dobře dopadlo, výsledky jsou na webu, a tak nezbývá, než se o celé události zmínit.

Už druhým rokem jsem dal v rámci Olympijského dne přednost okruhovému klání v parku před beztak atraktivním, ale bohužel notně předraženým „zlatým závodem v Porubě“. Předem mi bylo jasné, že můj běh není stejně jako loni příliš silně obsazen, a vzhledem k výsledkům z roku 2017 jsem tajně doufal ve stupně vítězů. Ze startovní listiny jsem příliš moudrý nebyl. V běhu na 10 km byl pro mě identifikovatelný již velmi známý Malcolm Collen, se kterým rád na závodech zakufrovávám. Občas pokořím já jeho, občas on mě, čili takový soupeř k poražení. Dále bylo jasné, že Tomáš Wrona mě najisto předstihne. Ale kdo dál? Další jména jsem neznal.

Běžci desetikilometrového (reálně přibližně 10,2 či 10,3 km) závodu absolvovali čtyři okruhy v sadech. Závodníci trati poloviční pak pochopitelně kola dvě. Zatímco nás desítkařů bylo co do mužů pouze dvaadvacet a co do žen jenom osm, hobbíky na kratší závod tvořilo mužů jednatřicet a žen neuvěřitelných čtyřiašedesát. Letmý pohled na startovku mě donutil zapsat se na desítku. Mé myšlenky vedly takto: Když už závod s menší konkurencí, pak co nejblíže bedně. No a méně lidí, to je přece větší šance! Chyba lávky! Uniklo mi, kolik startuje na pětce holek, ušel mi fakt, že komerční závod si spousta „turistů“ na co nejkratším úseku v duchu kompromisu mezi péčí o zdraví a jednoduchostí prostě odchodí. Hned po startu se zkrátka ukázala více našlapaná desítka.

Tomáš Wrona, kterého jsem z neznalosti dalších jmen tipoval na vítězství, obsadil v uvozovkách „až čtvrté místo“ (40:15:32). Před ním doběhl třetí David Flaša (39:20:03), druhý Martin Šangala (38:49:42) a první Daniel Filip (38:10:40). Mé vlastní nohy mě dovedly na místo šesté v čase 44:04:05. Alespoň mě potěšila porážka sympaťáka Malcolma dorazivšího na místě osmém. Kdybych byl býval startoval na pětce, svedl bych souboj o bednu. Druhý okruh jsem dokončil na čtvrtém místě s tím, že další fajn anglán Drew Cooney mě nedaleko cíle předběhl, když finišoval jako třetí.

Poslední dvě kola jsem se krapet trápil. Již série čtyř pětisetmetrových sprintů na porubské dráze z předchozího dne bez obalu odhalila, že prozatím tempo neumím příliš stupňovat a své běhy napaluju až přepaluju. Běh Komenského sady to potvrdil. Po něm mi vlastně přišlo, že jsem běžel zhruba pětkové tempo. A tak určitě, je stále na čem pracovat!

Z našeho klubu se krom mé maličkosti zúčastnil alespoň jeden parťák, respektive parťačka Jana Kilarová. Na delší trati zazářila druhým místem mezi ženami časem 52:37:42. Po závodě jsme spolu vyklusali a udělali nějaké fotečky. Pak se šlo na pivo s již zmiňovaným Tomem Wronou, jeho ženou Evou a vítězem Danem Filipem (Byl už večer. Závod odstartoval, stejně jako ostatní závody Olympijského dne, v šest hodin po poledni.). Den se tak skvěle završil. „Bednové plány“ zatím nejsou v mém případě tolik reálné, jak bych si někdy přál. Jsou tu však nové zkušenosti, zážitky a rozhodně další fajn lidi ze světa běhu.

Podrobné výsledky: https://www.olympijskybeh.cz/vysledky/ostrava-komenskeho-sady-2/

Ivan Karas