Novinky

S podzimní sezónou se vždy se závody roztrhne pytel a tak člověk, vyhledávající poměřování svých kvalit s ostatními, aby pečlivě zvažoval, kterému dát svou přednost. Kdo se zúčastnil prvního ročníku Ostravického krosu nebo o něm jen zaslechl, měl volbu více méně jasnou. Krosem se na podzim nazývá kde co, ale závod, který připravili talentovaní bratři Zemaníkové, snese opravdu vysoká měřítka. Trať, postavená na místním golfovém hřišti, je náročná, pestrá a také přehledná. Dominantou je dřevěný most, který se v každém dvoukilometrovém okruhu vybíhá hned dvakrát.

Loňské vítězství obhájil Jan Friš z TJ Dukla Praha. Čtyři okruhy zvládl za 26:34 min. Ženy běžely okruhy tři a nejrychlejší byla v čase 21:47 Aneta Chlebiková z TJ Tž Třinec. My jsme měli zastoupení pouze v mužské kategorii. Do příště by se naše ženy mohly polepšit, startovnímu poli by naše závodnice určitě slušely. Výborně běželi první tři naši nejrychlejší chlapi. Jinde by jim výkony zřejmě stačily na stupně vítězů, ale v téhle konkurenci zůstali těsně pod stupínky.  Celkově pátý doběhl Petr Muras 28:21, Jan Fousek 29:30 otevíral druhou desítku a Marek Škapa 30:08 byl v nabité věkové kategorii 45-54 let na 4. místě. Ondřej Dominik 30:56 a 3. místo v kategorii, Daniel Šindelek 32:02, Roman Slowioczek 33:55 a 1. místo v kategorii, Tomáš Mrajca 37:30, Tomáš Lipina 37:37 a Ladislav Březina 43:19 min.

Úspěšní jsme byli také v bohaté pozávodní tombole. Záhadou jen zůstává, jak naložil Honza s výherním kartonem lahvového piva :-).

Ondřej Dominik

Letošní Horskou výzvu jsem prožil od začátku po konec, od prvního startu, po poslední průběh cílovým obloukem… No dobře, tak první a poslední, abych byl tedy naprosto přesný, ale to tak dobře nezní  :-). Beskydský závod byl v seriálu první a Horská výzva na Pálavě je naopak bonusovým šestým závodem. Je trochu odlehčeným – jak vzdálenostně (trati 13 a 26 km), tak převýšením (Pálava nejsou ani Jeseníky, ani Krkonoše). Protože je oblast Lednicko-Valtického areálu posledních pár let oblíbeným běžeckým cílem bylo jasné, že letos by mohla Pálava vyjít.

Vzhledem ke kratším trasám byl start závodu v pravé poledne z prostoru Amfiteátru v Mikulově, kde se nacházelo i zázemí závodu. Na startu se opět sešli longaři, shortaři i dogtrekkisti a tak bylo pod obloukem trochu těsno a štěkavo. Zkušeně se postavím do první řady, ambice jsou velké. Dobře, do první řady se postavím, protože jdu ke startu od oblouku a je už tam celkem plno. Ambice naopak moc nejsou. Koukal jsem na loňské časy a 2:15 by bylo hodně slušných, 2:30 vzhledem ke stavu tělesné schránky a kondice asi ucházející, 2:45 bych byl značně rozladěn. Koukám kolem sebe a vidím samé shortaře, nebo fyzicky zdatné longaře nebo pejskaře. To bude moc hrr říkám si a procpu se kousek dál. No start je svižný, ale pořád o někoho zakopávám, takže špatné rozhodnutí. Nahoru dolů běžíme Mikulovem kolem vyjevených turistů, kteří občas zafandí. Vhledem k počasí a oblíbenosti Pálavy bylo nejen v Mikulově, ale i po zbytek trasy vesměs lidnato.

Z města vybíháme na Svatý kopeček, na můj vkus jsem trochu moc vepředu, tak se rozhodnu přitáhnout tkaničky na botkách. Další špatné rozhodnutí. Botkám to sice pomohlo, ale já se musím prodírat pomalejšími a turisty. Překleneme Kopeček a sbíháme na kraj Mikulova. V podstatě celá trasa byla nahoru a dolů, rovinku aby jeden pohledal, ale byla hodně běhavá. Z Mikulova mezi vinicemi a poli míříme ke Klentnici. Teď už to není žádná divočina, nicméně nějak se daří pomaličku dobíhat a předbíhat jednotlivce. Ale nějak mě to nebaví, teda moc nebaví. Ozývá se koleno a nohám chybí lehkost. Zapínám přehrávač a to trochu pomáhá. Ve Klentnici je občerstvovačka. Trochu brzy napadá mě, ale vlastně už máme přes 7 km za sebou. Úvahy o rychlém průletu jdou rychle stranou, pokyn zněl jasně, hlavně radost a na pohodu, tak to beru postupně – voda, ionťák, vlastní gel z kapsičky, cola, banán, müsli tyčinka. A to jsem opomenul salám, pečivo, hrozno, jablka, mixitky, koblihy… prostě dokonalá občerstvovačka. Až moc dokonalá – nejen že mi všichni poutekli, ale další 3 km jsem cítil mix ovesných vloček a banánu. Z Klentnice stoupáme na Sirotčí hrádek a pak zase klesáme. Kopírujeme Svatojakubskou cestu a začínám mít pocit deja-vu. No aby taky ne , tady jsme před mnoha lety s klukama často čundrovali, takže trocha sentimentu, spát pod širákem to by mě dneska asi zabilo, ale tehdy u Děvína to byla jedna z nejhezčích a nejpohodlnějších nocí. Z kopce jsem zase někoho doběhl a při stoupání k Děvínu i předběhl, resp. znovu předběhl. Ale aby to nevyznělo tak idealisticky, byl i předběhnut borcem v modrém. K Děvínu to jde více do kopečka, tak přecházíme do chůze, nač se při poledni mordovat, že. Před sebou mám někoho v tričku z letošní Beskydské sedmičky, tak zavzpomínám na ťapkání do kopce po Beskydech měsíc zpátky, toho ale předběhnu, když se rozeběhneme. Kolem se rozestřou krásné výhledy na Nové mlýny a krajinu kolem. Sluníčko svíti, příroda krásná, endemické rostliny připomínám si, když koukám kolem. Hezké, ale není moc prostor se kochat – přece jen je to závod a mám pocit, že na rozdíl od začátku, je to teď celkem svižné, ale možná jen zdání a taky kolem spousta lidí, takže je třeba dávat pozor na cestu, trasu, pejsky, děti a výletníky.

U Dívčích hradů zlom a sbíháme prudčeji dolů. Dokonce to z kopce pouštím, není tu moc kamení, tak to jde. Běžíme až do Dolních Věstonic, kterými probíháme. Po všech těch terénech je cesta vesnicí trochu fádní, naštěstí jen chvíli. Navíc mě lehkým krokem předbíhá někdo, koho znám, ale nemůžu si vzpomenout odkud, resp. kde všude mě takhle předbíhal. Z Věstonic Dolních lehce stoupáme, jak jinak, do Věstonic Horních. Tady někde by měla být občerstvovačka. Cesta je prudší a já ty dva před sebou dotahuju. Jenže ouvej. Kufr. Pánové koukají na hodinky, kolem sebe, otáčí se a běží zpět. Rozestupy nebyly moc velké, tak je nás rázem skupinka 5-6 lidí, kteří hledají fáborky. Po chviličce jsme našli nejen cestu, ale i další lukulskou občerstvovačku. Pánové vybíhají téměř ihned a za námi se blíží další, tak to tentokrát neprodlužuji a spokojím se s pitím, Nalgesinem, Carbonexem a banánem. I když ty buchty bych si dal. Jenže mě minula první žena, a tak je čas opustit pohled na hezky klenuté bohatě pocukrované oblinky a upřít svůj zrak do kopce, který se tyčí před námi. Na Martinku je to běho chůze a pak je čas zabrat, protože hodinky ukazují 20 km za námi, takže už jen kousek. Jak na potvoru došla baterka v přehrávači. A toho kluka před sebou nemůžu ani za nic doběhnout. To se povedlo až ve stoupání nad Klentnicí. Tady uzavíráme osmičkový oblouk a napojujeme se na trasu shortu. Přes Stolovou horu (tam jsme kdysi myslím taky nocovali) míříme k Mikulovu. Ten se před námi pěkně otvírá. Kousek před sebou vidím někoho, koho už jsem dneska předběhl. Alespoň ještě tohohle běží mi hlavou. Ale jedna věc je doběhnout, další předběhnout a pak si to udržet. Ale povedlo se. Ale ti dva další byli už mission impossible. Teď už míjíme i vracející se shorťáky. Na začátku Mikulova ještě jeden zlom a kopeček. Na něm nějaká dobrá duše upozorňuje na opilé tři ženy na trati. Ha ha, si říkám, ale on byl fakt kumšt se kolem nich prodrat. Mám pocit, že za sebou slyším někoho dobíhat, raději se neotáčím, zabírám, protože to by mně fakt šlehlo. Zaslechnu ale i moderátorku z areálu, takže už jen kousíček. A opravdu byl.

Oblouk, pípnutí, výdech, dřevěná medaile, voda, kola a hodně velký řízek. Závod doporučuju, je na co se dívat, je to hodně běhavé, občerstvovačky jsou náramné a ten řízek se salátem, no bomba. Dokonce nalévali víno, ale to by mi neudělalo asi moc dobře. No a výsledek? 2:17:39 je odpovídající. 7. místo v jednotlivcích je překvapení, to si říkám, co by bylo nebýt toho kufru…asi nic, občerstvovačka by přišla stejně a protože jsem neměl vlastní pití, stejně bych zastavil.

Martin Hořínek

Výsledky: http://horskavyzva.cz/aktuality/vysledky-z-palavy

V neděli se běžela Havířovská desítka a na startu jsme měli i naše zástupce. Vložený závod na 5 km vyhrál celkově časem 17:56 minut náš Dan Šindelek. Na 10 km byl z naších nejlepší Daniel Filip 36:40. Petra Pastorová zvítězila mezi ženami. Závod běžela z plného tréninku a to v dobrém čase 38:11 min. Překonala tím traťový rekord. Petr Jorníček byl druhý v kategorií 41:45, Iva Pachtová 45:28, Jana Kilarová 53:47 a Jiří Kruliš 1:05:03 hod. Tento závod byl také mistrovstvím Moravy a Slezska na 10 km.

Otta Seitl

V neděli 28. října 2018 proběhne 18. ročník Porubského čtvrtmaratonu. Závod je součástí Moravskoslezského běžeckého poháru a náš klub je spolupořadatelem akce společně s TJ Liga 100 Ostrava. Registrovat se můžete opět online a to za zvýhodněnou cenu. Registraci naleznete pod tímto odkazem: http://registrace.onlinesystem.cz/Season/20/tj-liga-stovkaru-ostrava.

Před běžci se na trať vydají koloběžkáři. Koloběžkový závod pořádá Bokolobka tým Ostrava. Více informací naleznete na www.bokolobkatym.cz.

V měsíci říjnu nás čekají dva závody zařazené do Moravskoslezského běžeckého poháru. Hned tuto neděli 21. 10. 2018 to bude 21. ročník Kobeřického půlmaratonu. V Kobeřicích, jak je zvykem, je start naplánován již na 9:00 hodin. Veškeré potřebné informace naleznete zde: http://kobbeh.sweb.cz/Koberice_plne_behu/Pulmaraton.html.

Tak jsem dnes běžel v okolí Kroměříže opět maraton, můj Chřibský to byl 11., a celkem 81. Se Šaněm jsme odstartovali do závodu již v 9:30, on navíc s číslem 979, což značilo počet jeho startů. Ještě před 3. km jsem ho nechal běžet, ať teda za to vezme, a vzal. Já si běžel svoje, a až někde po 16. km, na konci Nové Dědiny, mě začali předbíhat ti, kdo běželi od normálního startu, v 10:30.

O počasí jsem se nebál, a bylo přímo ideálně pro maratonce. Mezi asi 15 a 19 st., a navíc se sluncem zalitou oblohou, bez mraků. Až po závodě mi bylo sděleno, že se nás zúčastnilo jen 32, z toho 2 ženy. Já teda zaběhl 5:58:54, ale čas pro mě podstatný nebyl. Důležitější bylo to, jak jsem se dokázal popasovat s tratí, a opět to vyšlo. Snad jedinou neočekávanou komplikací bylo, aspoň z mého pohledu, uhýbání velkému množství motorkářů, kteří měli, nejspíš spanilou jízdu, či co, někde mezi mým 35. a 37. km. Nejstarším účastníkem byl Alexander Simon, DS Žilina, 70 let, nejmladším nejmenovaný borec, jehož jméno si nepamatuji, ale byl z AK Kroměříž, 19 let, a i ten byl přede mnou v celkovém pořadí. Zajímavostí byl také start Ondřeje Němce, z Prusinovic, který ač zanedlouho oslaví 61 let, běžel svůj 60. maraton, a většině zanechal malý dáreček, v tekutém stavu. Závěrem, a to snad nejenom mě, potěšilo celkové hodnocení od pořadatelů, mj. i od Jaroslava Šaška, dlouholetého komentátora maratonů v okolí Kroměříže. A věřte mi, že poděkování od pořadatelů, že jsme se běžci aspoň v takovém počtu dostavili, a po místy velkém boji i doběhli.

Z mé strany = naprostá spokojenost.

Jaroslav Máčala

Když jsme se rozhodovali kam vyrazit na podzim za maratonem, padla volba na hlavní město Polska. Důvodů se našlo hned několik. Mezi hlavní patřilo, že ve Varšavě ještě nikdo z nás nebyl, letos se jednalo o jubilejní čtyřicátý ročník a v neposlední řadě cesta vlakem z Ostravy je jednoduchá. V pátek 28. září ráno jsme se vydali na cestu v šesti lidech. Čtyři členové MK Seitl Láďa Dvorský, Petr Jorníček, Honza Fousek, Marek Škapa a s nimi naši dva kamarádi Eva Filipiová a Olda Jasenský.

Po pěti hodinách jsme dorazili na Warszawa Centrálna a zajeli se ubytovat do hotelu Ibis. Poté jsme vyrazili na prezentaci, která probíhala v Paláci kultůry a nauki. Jedná se o megalomanskou stavbu z padesátých let, kterou Polsku věnoval tehdejší Sovětský svaz. V jeho útrobách najdete vše, na co si vzpomenete, několik muzeí, divadla, restaurace, kanceláře, školu, kino atd. Prezentace proběhla bez problémů, Expo bylo poměrně chudé a Pasta párty za příplatek 18 Zlotých jsme oželeli. Zbytek dne jsme věnovali poněkud složitému hledání vhodné restaurace na večeři. Nakonec se povedlo a brzy jsme se mohli spokojeně odebrat do postelí.

V sobotu jsme se vydali na lehký rozklus. Ten se neplánovaně protáhl na celé dopoledne. Mimo jiné jsme oběhli Národní stadion a byli svědky Vegetariánského běhu. Odpoledne jsme věnovali procházce centrem města. Její největší zajímavosti byl boxerský zápas, který se konal v místní tržnici.

Start maratonu byl doslova pod okny našeho hotelu. V neděli ráno tak nebyli žádné logistické problémy a po snídaní jsme se v klidu vydali na startovní čáru. Na ní se postavilo kolem 7000 vytrvalců, které čekal jeden velký okruh. Ten byl doslova namotán v širším centru města. Pro zajímavost kolem našeho hotelu se běželo několikrát, ale pokaždé jiným směrem. Trat byla poměrně kopcovitá, část vedla po nezáživné dálnici a diváků kolem tratě moc nebylo (P.S. s Berlínem se atmosféra opravdu srovnat nedala, poz. autora). Hlavně však zejména v druhé polovině silně foukal vítr, samozřejmě proti směru běhu. Občerstvovacích stanic bylo hodně, kapel naopak docela málo. Zato se mimo jiné probíhalo Zoologickou zahradou a kdo měl štěstí, mohl zahlédnout bizony, zebry nebo antilopy.

Vítězem se stal časem 2:12:44 David Metto z Keny. Z naší výpravy byl nejlepší Honza Fousek, který časem 2:41:46 skončil 29. celkově a 9 v kategorií M20. Závod měl rozběhnutý pod 2:40, ovšem protivítr udělal své. Marek Škapa si zlepšil osobák z Berlína o dalších 38 sekund na 2:45:42. To mu stačilo na 49. místo a páté v kat M40. Nebýt výše zmíněného větru, hranice 2:45 by asi padla. Největší úspěch z naší výpravy zaznamenala Eva Filipiová, která si rovněž vylepšila osobní rekord na 2:51:17. Mezi ženami doběhla osmá a ve své věkové kategorií obsadila skvělé čtvrté místo. Petr Jorníček časem 3:21:40 skončil 729 a 43 v kat. M50, Olda Jasenský 1075 a 421 v kat. za 3:28:37 a Láďa Dvorský za 3:37:45 bral 1581 a 111 v kat.

Nedílnou součástí naších maratonských výletu je poznávání města. Do úterního odjezdu jsme stihli například navštívit Národní stadion pro 58 tisíc diváků, na kterém se odehrálo finále ME 2012. Menším zklamáním bylo, že místo trávníku byla betonová plocha. Fotbal se zde totiž moc nehraje, více slouží koncertům a jiným akcím. Obešli jsme i stadion místního nejpopulárnějšího klubu Legia a jeho okolí jsme patřičně vyzdobili nálepkami našeho milovaného Baníčku.

Jsem pro to, aby se v meteorologické hantýrce uchytil výraz „počasí na Pětroše“, odpovídající krásnému slunečnému sobotnímu dni v období babího léta. A datum tohoto dne je dán termínem konání charitativního závodu Memoriál Michala Pětroše. Jestli něco umí Majkl tam nahoře zařídit, tak je to počasí. My ostatní, empaticky smýšlející smrtelníci, pak musíme zařídit, aby se každoročně dostalo co největší finanční pomoci mobilnímu hospici Ondrášek. Ano, součástí dne je také závod, soupeříme na krásné trati, potkáváme se, snažíme se vyhýbat v úzkých místech a své dojmy si pak sdílíme u stánku s pozávodním občerstvením. A pak dojde na vyhlášení, což je Koudyho parketa. Tam na tom betonovém plácku jsme si již více méně všichni rovni (jen ti nejlepší odchází obdařeni výherní igelitkou). Nasloucháme, usmíváme se a hřeje nás u srdce ten radostný pocit, že jsme udělali něco pro dobrou věc. To vše dělá z tohoto závodu něco originálního a neopakovatelného…

Určitě by se neměla opomenout i ta sportovní a faktická stránka závodu. Zde neplatí, že když někdo něco „zvrzal“, tak se mu to nepovedlo, ale že byl nadmíru úspěšný. Již podruhé za sebou jak na krátké tak na dlouhé distanci totiž zvítězili otec a syn Vrzalovi. Tomáš (KS Ostrava) vyhrál v čase 23:38 a syn Matouš (SSK Vítkovice) s přehledem za 37:32 min. V ženách na krátké trati zvítězila Zuzana Bílková (SDH Metylovice) 27:33 a na dlouhé kdo jiný než Denisa Krejčiříková (VZS Ostrava) 41:51 min. Z našeho oddílu se na 5,4 km představil Otto Masnica 27:24 min. Dvě kola absolvovali ne ještě zcela při síle běžící Ondřej Dominik 39:27, se dvěma skvělými maratony v nohách Marek Škapa 39:41 a zástupkyně něžného pohlaví Jana Dominiková 51:47 min.

Ondřej Dominik

Zdarec. Tak jsem zdárně absolovoval 95. ročník Mezinárodního maratonu míru, v Košicích. Ráno bylo mírně chladno, ale do hodiny od startu, od cca 10h, to už bylo nádherně, slunce zvesela svítilo, a snad se i většině běžcům dobře utíkalo. Já, upřímně řečeno, jsem měl naději na dobrý čas asi jen do 10 km, za 1:05, pak už se to trochu zhoršilo, ale půlka za 2:31 pro mě byla znamením, že to nedopadne úplně zle. 30 km jsem probíhal za 3:51:54, a to už bylo znamení, že budu „ohrožovat“ alespoň 5:30.

Nepodařilo se to tak úplně, ale na druhou stranu, i za čas 5:31:34 mohu být nakonec rád. Z mých 3 letošních závodů v Košicích to byl ten nejrychlejší, o 24sec. Následující sobotu, t.j. 13. října, mě čeká ještě poslední letošní maraton, a to ten Chřibský, v Kroměříži a jeho okolí. Jinak, v Košicích je fajn, a tamní MMM je možná i můj nejoblíbenější. Byl můj již 11., a hlavně 80. celkově. Medaile, a to velmi krásné, na některé nezbyly, tak mi ta moje přijde poštou.

Jarda Máčala

PS: V Košicích jsme byli zastoupeni ještě dalšími třemi závodníky. S virózou se trápící si i přes tento handicap pro svůj osobní rekord doběhl Petr Muras. Čas 2:44:20 mu stačil na celkové 20. místo mezi muži. David Rigo časem 4:19:56 prokázal svůj standard. Náš nový člen Otmar Pospíšil jel do Košic pro svou první maratonskou zkušenost, od poloviny závodu měl problémy se zády, přesto nevzdal a do cíle doběhl v čase 4:52:11 hod.

Foto jiřího Harašty: https://labekl.rajce.idnes.cz/MMM_Kosice_7.10._2018/