Co to je?
Pohár Ultracupu pořádá Česká asociace ultramaratonu. Je do něj zařazeno každoročně cca 15 závodů v délce od 50km až po běh na 24 hodin. Do výsledného hodnocení se v roce 2018 počítalo 8 nejlepších výkonů z těchto závodů.
Proč jdu do toho?
Původně se do pořadí započítávalo jen 6 nejlepších výkonů. Vzhledem k tomu, že můj cíl v r. 2018 byl slušně zaběhnout 100km, bral jsem to tak, že odběhnout 6 ultra za rok by neměl být problém. Navíc se vyhlašuje prvních 10 míst a dle výsledků z minulých let by k umístění v první desítce opravdu stačila „jen“ účast na šesti závodech. Jenže pro rok 2018 se změnil počet započítávaných závodů na 8 a to už by bylo na mne fakt moc. Přesto se v lednu v potřebě naplánovat si běžecký rok, přihlašuji na první tři z nich.
24. 3. 2018 MČR na 100km – Plzeň: Odměna za trénink
O tomto závodě už bylo napsáno (http://www.mkseitl.cz/archiv/3483).
Po těžkém 8 týdenním tréninku, kterému předcházely vysoké objemy, se mi plní sen zaběhnout 100 km pod 10 hodin. A to dokonce v čase 8:41:28, celkově 19. místo ze 77. startujících. O zvyšující se kvalitě českého ultra svědčí i to, že není to tak dávno, kdy by mi tento čas stačil na bednu.
14. 4. 2018 Brdská stezka 50km: Ultrasprint
Po vrcholu sezóny jsem už po zbytek roku netrénoval. Jen jsem běhal pro radost v pomalém tempu, nehleděl na čas ani tepovku. S radostí pak objevoval nové lesní cestičky a nebál se terénu. A z této pohody se postavil na start 50km běhu. Tuším, že ještě mohu těžit z tréninku na 100 km, ale i tak rozbíhám volněji a hned do prvního kopce přecházím do chůze. Trasa je moc hezká, až tak, že po malém zakufrování se raději přizpůsobuji tempu německého běžce, který má trasu nahranou v hodinkách. Díky němu už nebloudíme a trochu to honíme, zvláště ve finiši, který je posledních 10 km. Po první půlce 2:19:39 mám druhou půlku za 2:05:26 a celkový čas tedy 4:25:05 při nastoupaných 1100m. Osmé místo je dost fajn.
12. 5. 2018 Loštický borák
Na startu tohoto závodu tentokrát nebudu. V duchu mého prohlášení, že běh není vše, dávám přednost suprovému rodinnému výletu. Letošní první DNS a já se vzdávám myšlenky, že bych mohl 8 závodů ultracupu odběhat.
26. 5. 2018 Libouchecký ultramaraton 107km: Peklo
Po návratu z rodinné dovolené, kdy jsem 2 týdny vůbec neběhal, mám najednou volnou sobotu a mohu si dělat co chci! A protože startovka na Self-transcendence Race 12 h už je zaplněná, budu muset až na západ Čech. Je moc milé, že se dá stanovat na fotbalovém hřišti, ale moc nenaspíme, protože v blízkém rodinném domku mají celonoční mejdan.
Brzký ranní start a všichni běží. Vůbec se mi nechce, jenže má být vedro, tak alespoň více využijeme chladnější část dne. Úvodní skupinka mi mizí, ale nevadí mi to, jsem tu na pochodu, který chci zvládnout za světla a to je můj jediný cíl. Nemám s sebou čelovku. V mokré ranní rose jsou boty totálně mokré, ale lepší než pylové alergeny ve vzduchu, které by mi vzaly mnoho sil. Někde v polovině trasy v čase 6:44 hod si říkám, jestli to není nějak moc rychlé. Navíc postupně pořád někoho předbíhám. Na posledních 25 km už vybíhám jako třetí. Běžím ale jen kousek. Před 90 km padám vysílením a můj pohyb připomíná více nemohoucího než běžce. Naštěstí se objevuje neplánovaná samoobslužná občerstvovačka, kde do sebe láduji cukry. Vypínám hlavu, protože bolest nohou by se jinak nedala snést, snažím se běžet a vypadat svěže, abych zmátl soupeře. Vypnutá hlava nezvládá sledovat trať, poslední kilometr do cíle si prodloužím přes blízkou vesnici a do cíle vbíhám z opačné strany. Druhá polovina trasy za 6:41 hod. Celkový čas 13:26 hod s nastoupanými 3300m a celkově 3. místo. V tomto závodě jsem prorazil dno svých fyzických sil. Z letošních závodů byl pro mne ten nejtěžší. Co více bych si v den svých narozenin měl snad přát?
14. 7. 2018 miniTMMTR 100km: RUN Free
Kde jinde se rozběhat po týdnu válení se u moře, než na dalším závodě Ultracupu. Opět nevím, co mé odpočívání díky nemoci s mou běžeckou formou udělá. Díky startu společně se stomílovou tratí nemám problém běžet pomaleji. Běžím v duchu RUN Free. Na občerstvovačkách je veselo. Při seběhnutí z trasy s Lenkou Horákovou už tak moc ne, ale více jak kilometr navíc to nebylo, jen jsme si prohlídli Macochu a běželi dál. Na otočce 5:25 hod se loučím s běžci na sto mil a čeká mne osamocená cesta zpět. Protože večer vyzvedávám děti u babičky, prodloužení si časově nemohu dovolit. Ale v tuto chvíli bych jinak určitě neváhal a pokračoval. Sólo běh mi zpestří pokec s Tomášem Ruskem na občerstvovačce a dlouhé předbíhání čtvrtého běžce v pořadí. Na dlouhých pláních jej vidím hodně daleko přede mnou, když jej dobíhám, tak se přidává a dokonce se mne nesmyslným sprintováním do kopce snaží setřást. Já chci ale jen běžet, užívám si závěru a jsem docela rád, že jsem nemohl běžet delší trasu. Cítím se v pohodě i v cíli. Druhá polovina za 5:41 hod, celkem tedy 11:06 hod, nastoupáno 1800m a čtvrté místo.
Do Kladna na 24h běh se mi opravdu nechce a Lužických sedmistovek, na které jsem se těšil, se nemůžu zůčastnit. Od teďka bych musel běžet všechny závody v termínovce Ultracupu, abych měl potřebných 8 závodů. Při aktuálním neběhání a občasném špatném našlápnutí si čím dál více uvědomuji, že vydržet do konce sezóny ve zdraví a bez úrazu bude klíčem k úspěchu.
1. 9. 2018 Baroko maraton 100km: The best of ultratrail
I kdybych se nepostavil na start, tak ta noční pařba před startem stála za to semka dorazit.
Půlnoční start je zvláštní v tom, že člověk neví jestli spát či nespát. Každopádně hlavně běžet a hlavně pomalu. Je tady časový limit, takže se jedná o běh a nikoli o pochod. Noc vůbec nevnímám a první tři, čtyři hodiny vlastně asi spím. Běží se mi hrozně. Není mi moc dobře. Vzpamatuji se až když mi přestane svítit baterka v čelovce. Musím se na to doslova vy… a nasadit energy gel. Uff, po 40km se trochu rozbíhám a v polovině (5 hod 44 min) už je mi veselo. Tak tohle jsem určitě nepřepálil. Za světla se běhá podstatně lépe, zvláště v tak krásném terénu. Do finiše jdu na posledních 30km. Poslední kilometr pak dávám za 4 minuty. Dobíháme totiž společně s tratí na 10km a honím se s holkami. Dnes 1. 9. v 11 hod 25 min mám za září odběháno 100km (což je skoro stejně jako za celý předcházející měsíc) a nastoupáno 2600m – 12 místo. Trasa tohoto závodu byla opravdu nejhezčí. Tady se chci vrátit, třeba i jen na maraton. Cesta domů je ale náročnější než celý závod. Díky různým zpožděním trávím na cestě do Brna 10 hodin!
15. 9. 2018 Brněnský masakr 63km: Domácí trať
Tento závod mi přijde trochu komerční, proto jsem se mu dosud tak nějak vyhýbal i když start mám kousek od bydliště. Manželku jsem přihlásil na krátkou trať (30km), na hlídání dětí pozval babičku, takže taková rodinná akce.
Cítím velký tlak, protože při 150 běžcích se klidně může stát, že z tohoto závodu vyjdu do Ultracupu úplně bez bodu, musím jej tedy běžet na maximum. První kilometr za 5:40 min, druhý ve stejném tempu, no tak to opravdu ne, na to se fakt vykašlu a zpomaluji. Vůbec nechápu na jakém závodě jsem se to objevil. Je to ultra, jedu na své ultramaximum a přede mnou je stovka běžců. Nápis BM nastříkaný na zemi čtu jako „Brutální Masakr“. Běžím si to své, trasu znám. Díky tomu, že furt běžím a je to do kopce, tak i předbíhám. Na 13,5km jsem na 53. místě. Dolů z kopce běží všichni stejně, ale do kopce předbíhám. Ta minulá stovka byla hodně dobrý trénink. Asi 10km před cílem předbíhám manželku a s úsměvem dobíhám do cíle. Bylo to moc krátké a ty kopce oproti tomu co slibovali málo kopcovité. První polovina 3:11 hod, druhá za 3:01 hod, celkem tedy 6:12:55 hod, nastoupáno 2260m a celkově 16. místo. V neděli si pak střihnu závod na 10km, ale to už je jiná kapitola. Mám dva týdny na to zregenerovat na poslední závod. Pokud totiž na Šumavě zaboduji, bude mi stačit k vítězství v Ultracupu jen 7 závodů a do Plzně na 24h nebudu muset jezdit.
29. 9. 2018 Šurt – Šumava, 63km: S tím šutrem měli pravdu
Na výlet na Šumavu jedeme celá rodina. Závod je na 3 kola po 21km. Po startu se opět ztrácím někde na konci první desítky. Některé seběhy jsou tak prudké a nebezpečí pádu na šutr je tak vysoké, že nemohu běžet. Mám za cíl udržet pokud možno rovnoměrné tempo. Proto se opět starám o svou pohodu a nikoli o ostatní běžce. V druhém kole předbíhám půlmaratonce/možná i maratonce. Vlastně celé kolo je o předbíhání, což je pro psychiku naprostá paráda. Do třetího kola už jdu ale zase sám. V půlce třetího kola mám na své tempo zpoždění jednu minutu. Chlapík na občerstvovačce se směje, že na tak dlouhé trase řeším jednu minutu, ale pro mou psychiku je to v tuto chvíli dost zásadní. Musím se dost zmáčknout a vyburcovat do posledních kopcovitých 10km. Na sólo běh jsem opravdu nemusel jezdit na závody. Tentokrát už případné pády neřeším, však dvakrát jsem měl hodně namále. V cíli dostávám gratulace k vítězství v Ultracupu a od vítěze tohoto běhu k druhému místu (kola mám za 2:05:51, 2:04:16, 2:04:50). Díky hoši. Sny se stávají realitou. Není nutné běhat rychle, ale udržet stabilní výkonnost po celý rok, bez nemocí a zranění. Tohle je klíč k úspěchu Ultracupu. Jen mne trochu děsí, jestli mým vítězstvím tento pohár nějak negraduji. Po třech letech v rukou Ondry Veličky je teď u nějakého Pavla Juřici.
27. 10. 2018 Plzeň 24 hodin: Všichni jsme se zbláznili
Nastane vůbec ještě někdy situace, že budu mít tolik naběháno? Nevím a tak si raději zkusím i poslední závod. Však o nic nejde, zabalit můžu kdykoli. Poslední měsíc nejsem úplně v pohodě. Cítím únavu, do běhání schází chuť, pobolívá mne noha, ani zdravotně se necítím úplně fit. No, ale těch těch sto mil bych mohl zkusit.
Běh na 24h se běží na 400m ovále na stadionu. Rád bych natočil sto mil za 18 hodin a pak šel spát, to zní jako rozumný cíl. Rozbíhám tempem 6:15 min/km. Dobře se to sleduje a kontroluje na časomíře. Občerstvení mám taky pod kontrolou. Maraton za 4:23:30 hod a jede se dál, 100km za 10:34:38, což je paráda, protože jsem pořád odpočatý a mohu běžet dál. Po 12 hodinách mám 112km, takže na zbylých 50km mám ještě 6 hodin. Až dosud vše přesně zapadá do plánu. Zpomaluji ale více než chci. Zapomínám jíst. Otáčí se vítr, začíná pršet. Na 130km vím, že jsem to nezvládl. V tuto chvíli ještě nevím co. Na 140km dostávám odpověď, chytá mě zimnice, ty jsi chlape podcenil občerstvování. Až do 12h jsem měl vše pod kontrolou, pak se ale přestal hlídat. Na takové akce to chce support. Jára Urban zařizuje polévku, abych se vzpamatoval. Minutu sedím, balím se do igelitové pláštěnky, do ruky beru zahřívací polštářek a jdu to dojít. Na chůzi mám času dost. A tak mé tělo, které se snaží přežít i bez myslícího mozku, se po 19 hod 40 minutách a 162km odebírá do spacáku. Stejně ale neusnu. Bolí každý nepatrný pohyb. Ano, jen blázni chtějí výsledky bez odpovídajícího tréninku. Zkušenosti bych ale jinak než tímto způsobem nezískal.
Děkuji všem za podporu, zejména nejbližší rodině.
Je moc fajn patřit do té velké ultrarodiny, mezi výkony, o kterých se mi ani nezdálo.
A co dál? I když jsem už veterán, tak cítím, že i na rychlosti se dá pořád ještě pracovat. Takže méně objemů, více kvality.
Pavel Juřica
Mezi muži byl nejrychlejší domácí 
A jak je zvykem, nejdříve se na start postavily ženy. V 11 hodin se rozběhl ten nejsympatičtější had žen, dam a slečen…Tip na favoritku mi vyšel. Nejrychlejší ženou se stala 
Když už je řeč o soupeřích, bylo otázkou, kteří ze známých rivalů budou pro tentokrát tahat za delší, a kteří naopak za kratší konec. Nutno říci, že jakmile se na trati potká trojice „Dominik, Škapa, Hvolka“, máme vždy zaděláno na poměrně napínavý souboj. Stalo se! A jak vše dopadlo? Soupeření vyznělo přesvědčivě pro naše barvy! Celkově pátý a druhý v kategorii skončil specialista na závodní horko, i na jeho předzvěsti v koncích pochmurných dlouhých zim, Marek Škapa (0:36:45). Na pódiu jej doplnil skvěle běžící, v kategorii třetí a celkově sedmý Ondřej Dominik (0:37:15). Minutu a půl na to závod těsně za první desítkou úspěšně završil náš další výtečný běžec Vítězslav Prášil (0:38:46). Kravaře si letos suverénně podmanila „osvědčená kvalita z Krnova“ v rukou a nohou