Novinky

Na závody do Polska od nás jezdí málo běžců. Kolem naších hranic jsou pěkné závody. Vzdálenost v km je myšlena z Ostravy.

Vinařský maraton a půlmaraton ve Velkých Bílovicích už popáté připravily s láskou a pílí a vymazlily, jak tvrdí na webu, Báječné ženy v běhu. Ač je to rozsahem závod spíše lokální, byť had půlmaratonců mě překvapil a účast zde byla mezinárodní, jeho věhlas dorazil i na severní Moravu. O tom svědčí i to, že se zde vyskytla početná výprava z Ostravy a okolí a to nejen klubu MK Seitl (Iva Pachtová, Petr Jorníček, Danuše Škrdová, atd.) ale i jiných Ostraváků a také Přespolních žraloků z Třanovic.

Byl jsem tady poprvé a byl to dobrý nápad. Na závod samotný jsem trochu zapomněl, na podzim je vlastně každý víkend závodní a nijak zvlášť se na něj nepřipravoval. Věděl jsem jen, že to bude dlouhé (maraton, že 🙂 ) a nahoru dolů (vinohrad potřebuje svah). Nic jsem nečekal a chtěl to jen nějak doběhnout. Popravdě, když jsem se koukl večer před závodem na výsledky z loňska a první dva měli pod 3 hodiny, trochu mě to vyděsilo.

Ráno se celá největší vinařská obec topila v podzimní mlze, ale u školy, kde bylo zázemí, už bylo rušno. Start maratonu byl v 9, půlmaratonci startovali o půl 11. Příjezd byl akorát, když jsem dával věci do úschovny, už nás popoháněl pořadatel, protože start se nacházel 800 m od zázemí a jak pán říkal, je to fakt 800 m. Největší dilema bylo, co si obléct, protože mělo být hezky. Inspirován pánem v bílém tílku si na poslední chvíli beru tričko bez rukávů, do kapes tablety, gel, magnesko, kapesník, sluchátka, brýle, gumku do kapes, tyčinku a pití a energeťák do ruky a rychle jako jeden z posledních ven. Ty v.le to je kosa, vyletí ze mě automaticky, když jsem opustil školu. Po cestě jsem se trochu zahřál, snědl tyčinku a poslední pití. Trochu přeuspořádat věci ať netáhnou na jednu stranu, gumku do culíku, sluchátka pod tričko. Dojdu ke startovacímu oblouku, zatahuji tkaničky a pán volá start. Cože? Já ještě klečím…

Začátek je pozvolný, nikam nespěchat říkám si. A tak klušu a klušu a nějak míjím jednoho za druhým. Už od startu je cesta nahoru a dolů…který chytrák tvrdí, že je jižní Morava rovina… Na nějakém 2 km jsem už vepředu, nechtěl jsem, ale jde to samo. Ten první, u kterého jede kolo, vypálil jak raketa, za ním je pán v šedém tričku a pak teda já a kousek za mnou další. Za mlhou probleskuje sluníčko a je už teplo, což tvoří kontrast s vysráženou vlhkostí z mlhy na rukou a vlasech. Slyším ty za sebou a tak se snažím dotahovat toho před sebou. To se povede a tak od první občerstvovačky až do druhé běžíme střídavě u sebe. Nějak začínám cítit nohy, a to je trochu brzo. První občerstvovačka je na 3 km a to je asi jediná věc co se Bájenkám nepovedla, stanice jsou na 3, 9 a 15 km a pak až u startu, to znamená že nejdelší prodleva je nakonec. Tu první tedy míjím v obou kolech.

Na nějakém 7-8 km vbíháme do Čejkovic, tady trošku pouteču, ale od občerstvovačky už vybíhám za šeďákem. Další část vede mezi Čejkovicemi a Vrbicemi a to je dost nahoru a dolů. Kopce mi sedí, ale teď v nich  ztrácím. Odměnou jsou krásné výhledy, mlha se zvedá…to by byly krásné fotky, ale není čas se kochat, je to závod, že. Ve Vrbicích se točíme vesnicí nahoru ke kostelu a pak zase dolů. Na kraji vesnice je poslední občerstvovačka a vybíháme do vinic a kopečků. Dolů a nahoru a zase dolů a nahoru. Občas zahlídnu toho prvního a toho druhého vidím před sebou. Kouknu se za sebe a někde tam vidím skupinku. Hlava začíná vymýšlet blbiny, tak nasazuji sluchátka. Tohle je nejhorší část…chtěl bych už skončit, nohy jsou cítit a jsem třetí, co víc si přát a přitom vím, že ještě jednou tolik.

Mimo hlavní trať vybíháme na otočku ke kapličce, tam a zpět a tak mám možnost si srovnat vzdálenosti mezi sebou. Za chvilku 20 km a jsme zase u startu. Bez ohledu na cokoli, se zastavím, napiji, dám gel, banán a kolu a běžím dál. Je pár minut po startu kratší trati a tak pořád někoho potkávám. Tohle je dobrý…minimálně na psychiku, pořád někoho předbíháš a přitom máš už v nohách jednou tolik. Na tempo je to asi horší, únava se projevuje a navíc pořád kolem někoho obíháš. Všechno se to promíchalo a tak vůbec nevím, kde jsem, myšleno pořadí, ale nikdo mě nepředběhl, takže dobrý. Někdo na mě volá, to první nevím, to druhé byl Radim Muroň.

Někde mezi 27 a 28 km, když už dav řídne, slyším, že mě někdo dobíhá, kouknu za sebe a zděsím se…to je ten, co byl daleko za mnou, hubený s bílým kompreskami. Hej to ne, to je moc brzo. Makej, makej. Zabírám, ale zároveň se krotím…když se odvařím na 30, nedoběhnu to. Opět vbíháme do Čejkovic, tady je to trochu z kopce, tak zabírám. A co to mé oči vidí…kousek přede mnou je ten šeďák. Zpomalili jsme asi všichni. Klid, říkám si a vzpomínám na minulý týden na Silesii…ještě je čas, drž si tempo…ale strach z toho za mnou mi nedá a nějak se vzdálenost zkracuje. Na občerstvovačku dobíháme spolu, stejně jako od ní, ale ve stoupání mu utíkám. On na tohle místě poutekl mi v prvním kole, tak čekám, že se to bude opakovat. Poslouchám hudbu, koukám na ty, co míjím a radši se neohlížím. Míjím Peťu Jorníčka bojujícího s nachlazením i kopcem. Nohy jsou cítit a hlava spřádá hrozné vize – to nedáš, odpadneš, je to ještě moc dlouho, jsou za tebou dva, je lepší dohánět, než být honěn.

Už jsou vidět Vrbice a připojuje se ke mně předjezdec a oznamuje mi, že jsem první. Říkám mu, že je to blbost, že před mnou někdo je. Ale i tak jsem druhý, ale do konce příliš daleko.  Ten na kole se vrací a opakuje mi to samé a já mu zase říkám, že ne, že tam byl ještě jeden kluk, má černé podkolenky, posílám ho napřed. Promotáme se Vrbicí k občerstvovačce. Tam je zas ten na kole a teď mu přizvukují i holky u pití, fakt žádný jiný maratonec. To je divné, fakt divné. Jen se napiji, rychle enervit tabletu a honem dál, už by tu měli být ti za mnou. Je to zvláštní…pořád ještě předbíhám jednoho za druhým, i když už ne tak svižně ani často, a střídavě dotahuji toho na kole. Ten občasné fandící upozorňuje, první maratonec…Hej to bude trapas, až se zjistí, že to tak není, že se plete… Nevěřím mu, ale i tak, je to zatím bedna, jen to vydržet…

Maratonská zeď nepřišla, ale už je to horší, už mě to nebaví, ale pořád to ještě jde. Na 38 dávám poslední tabletu, byla náhradní, ale co už, není na co čekat, blbý je že ji nemám čím zapít. Ukrajuji metry a minuty a popoháním hodinky, ať už. Míjím ceduli 40 km, už jen kousek, koukám za sebe a vidím jen ty se zelenými čísly. Kouknu na hodinky, a jsem kousek od cíle a na svém osobáku. Nakonec se zastavím i na startovací stanici, je mi to jedno, potřebuji se napít. Půlku kelímku vyplivnu, pak se trochu napiji a rychle dál. 800 m, říkám si a vidím cílový oblouk. Hej, oni tam tahají pásku…tak asi fakt…to už by se muselo splést příliš mnoho lidí.

Probíhám jí, vypínám hodinky. 3:08, jen 4 minuty za osobákem a ten byl na rovině, tady skoro 700 m převýšení. Nevím, jestli zvracet, to se chce už delší dobu, brečet nebo se smát…asi všechno dohromady. Dobíhají i ti dva za mnou. S tím hubeňourem s bílými kompreskami se potkáváme u úschovny, shodli jsme se na tom, že je to divné, že tam fakt někdo byl. Vlastně mi pomohlo, že mě dohnal, tak mu děkuji, on zase říká, že se tím zbytečně vyšťavil. U jídla se potkávám i s cyklistou, a záhada se vysvětluje, měli jsme pravdu oba, ten první kluk co letěl jak střela, byl štafeta a předal to holce  🙂 .

Martin Hořínek

Výsledky: https://www.gitima.cz/vinarsky-maraton/2019/vysledky

Jak jinak strávit slunečný sváteční den než během. Na Porubském čtvrtmaratonu a běhu na 5km se nás sešlo opravdu hodně a nebyli jsme vidět jen na trati, ale v hojném počtu také na stupních vítězů. Start závodu byl společný pro obě trasy v 11 hodin. Jako první dobíhali samozřejmě běžci na 5km, kde jsme mohli zaznamenat první traťový rekord dne, o který se postaral náš Petr Muras, který proletěl trať za 15:52. Další zástupce na 5km byli Filip Daniel 17:31, Ivan Karas 19:41, Karel Meloun 23:49, Radomír Pach 25:22, v ženách jsme měli také zastoupení a pro bramborovou medaili si doběhla Jarmila Gavlíková v čase 23:38.

Na 1/4 maratonu jsme měli více zástupců a rovněž na této trati jsme zaznamenali traťový rekord o který se opět postarala členka našeho klubu Petra Pastorová, která vylepšila rekord o téměř tři minuty a doběhla si pro celkové vítězství mezi ženami s časem 38:39. Za Péťou jsem doběhla já Jana Coufalová, no nedá se říct, že jsem doběhla za Péťou, protože nám utekla o více než tři minuty a já jsem doběhla v čase 41:59 a to stačilo na 1. místo v kategorii. Třetí místo v kategorii si s krásným časem vyběhla Dagmar Drastichová 45:24. Další stříbrná medaile cinkla Ivě Pachtové s časem 47:24. Dalšími ženami v závodě byly Iva Sýkorová 46:18, Jana Kilarová 52:36 a Martina Metzová 1:00:21. Hned dvě zlaté medaile pro náš oddíl získali Dan Šindelek 38:23 a Alfons Výtisk 48:18, stříbro si odnesl Marek Škapa 37:20, bronzovou medaili si zasloužil s časem 38:02 Ondřej Dominik. Dalšími zástupci byli Martin Prusek 41:31, Petr Škrabánek 41:28, Roman Slowioczek 43:21, Petr Jorníček 44:25, Otmar Pospíšil 45:59, Michal Damek 48:21, Robert Vágner 50:17, Václav Procházka 1:01:28, který si neodnesl jen třetí místo v kategorii, ale také hlavní výhru v tombole. Celkově jsme na závodě měli zastoupení 25 běžců z toho 6 na 5km a 19 na čtvrtmaratonu. Všem gratulujeme k úžasným výkonům a krásným časům. Ať Vám to všem běhá jen a jen rychleji.

Jana Coufalová

Náš člen Ondra Velička zaběhl ve Francouzském městě Albi nový český rekord na mistrovství světa  v běhu na 24 hod.

Ondra doběhl na 8. místě celkově v novém českém rekordu 265,646 km a na 7. místo mu chyběly pouhé 3 m. Další z našich byl Pavel Marek, jenž pro zdravotní potíže uběhl 71,671 km.

V ženách vyhrála Američanka v novém světovém rekordu 270,116 km. Nejlepší česká žena Radka Churaňová zaběhla 222,030 km.

Z našeho klubu také startovaly ženy a to Veronika Mocko, jenž zaběhla 198,141 km v osobním rekordu, Jana Šindelářová 166,863 km a Tereza Gecová 132,802 km. Takže z našeho klubu startovalo 5 členů.

Ondro gratulujeme Ti!

Otto Seitl

Jak je našim zvykem, tak i letos jsme se vydali na některý z evropských maratonů. Původní plány mířily trochu někam jinam, ale nakonec jsme se po loňské Varšavě rozhodli vydat opět do Polska. V pátek jsme v pětičlenné sestavě (Dvorský Ladislav, Jorníček Petr, Fousek Jan, Škapa Marek a Jasenský Oldřich) vyrazili směr Poznaň. Zdejší maraton patří do tzv. Koruny polských maratonu a slavil jubilejní dvacátý ročník.

Cesta vlakem s přestupem v Katovicích byla poněkud zdlouhavá a do cílového města jsme dorazili skoro s dvouhodinovým zpozděním. Ubytování jsme naštěstí byli v penzionu kousek od nádraží. A tak jsme mohli večer ještě vyrazit do ulic a v jazzovém klubu vyzkoušet místní pivo. To se ukázalo jako ne úplně nejlepší nápad a půllitr značky Warta jsme dopili jen silou vůle…

V sobotu dopoledne jsme si zašli zaklusat a poté vyrazili na poznaňské výstaviště. V jeho areálu probíhalo všechno podstatné. Expo, prezentace, pasta párty, start i cíl. Vše s výbornou organizaci, bez jakýchkoliv problémů nebo front. Cestou zpět do penzionů jsme navštívili starou ZOO, která patří mezi nejstarší v Evropě. Za zmínku stojí, že vstup do areálů byl zdarma. A mimo jiné jsme získali titul malý kryptolog, ale to sem úplně nepatří:-).

V neděli za krásného počasí se na start postavilo skoro 7 tisíc maratonců. Zdůrazňují maratonců, protože na programu byla pouze královská trať. Žádný půlmaraton, desítka, štafety a podobné záležitosti, které uměle zvyšují účast. Trať tvořil jeden velký, zvlněný okruh převážně po širokých městských třídách. Za zmínku stojí, že trasa vedla kolem jezera Malta, na kterém se konají vrcholné akce v kanoistice a ve veslování. Diváků kolem trasy bohužel moc nebylo, ale atmosféru zachraňovali dobrovolníci na občerstvovacích stanicích. Takový jekot jsem slyšel naposledy snad na koncertě Michaela Jacksona.

Na startu byla i skupinka vytrvalců tmavé pleti a mezi nimi se rozhodovalo o prvních pozicích. Vítězem se stal Cosmas Kyeva z Keni v čase 2:12:05 před svými krajany Kemboi a Kiptoo. V ženách vítězství zůstalo doma zásluhou Moniky Stefanowicz za 2:37:42.

Z naší pětice jako první doběhl Honza Fousek. Jeho cílem byla hranice 2:40. Dlouho držel plánované mezičasy, ale v závěru přišla krize a cílové mety dosáhl v čase 2:44:04. Obsadil výborné 30. místo a 4. v kat. Marek Škapa pro změnu měl v plánu pokořit hranici 2:45. Na rozdíl od Honzy naopak prospal první polovinu a ani zrychlení ve druhé části to už nezachránilo. Z 89. místa na značce půlmaratonu se posunul na 34. místo v cíli a čas 2:45:41 znamenal osobák o pouhou 1 sekundu. V kat. 45-49 skončil na 3. místě.

Petr Jorníček dva týdny po maratonu v Hradci Králové potvrdil stabilní formu a časem 3:25:17 obsadil 743. místo a 30 v kat. Láďa Dvorský už netrénuje tolik jako v uplynulých letech a tak byl s časem 3:35:56 docela spokojený. Stačil na 1212.místo a 55 v kat. Olda Jasenský měl nedávno úraz na kole a vítězstvím pro něho bylo už to, že se postavil na start. Že přes bolesti dorazil do cíle v čase 3:46:04 je obdivuhodné.

V pondělí jsme věnovali prohlídce města a jeho památek. Navštívili jsme Tumski ostrov s katedrálou sv. Petra a Pavla, která je nejstarší v Polsku. Prošli se parkem Cytadela s vojenským muzeem a samozřejmě jsme nevynechali ani orloj na místní radnici. Večer jsme zakončili prohlídkou stadionu místního Lechu, který jsme nezapomněli ozdobit znakem našeho milovaného ostravského klubu. Doporučit můžeme návštěvu minipivovaru Brovaria Browar na Starém rynku. Zde jsme si spravili chuť a zjistili, že i naši severní sousede umí dobré pivo.

V úterý ráno jsme pak vyrazili na dlouhou cestu zpět do svých domovů. A pomalu jsme začali spřádat plány, kam vyrazíme příští rok.

Marek Škapa

STARÁ garda ostravských maratonců, pětinásobná tuzemská mistryně v běhu na 42 195 metrů Petra Pastorová a členové oddílů MK Seitl a TJ Liga 100 otevírali okruh pojmenovaný po Františku Oherovi. „Je v lese za planetáriem přibližně v místě, kde náš zesnulý kamarád vlastníma rukama kdysi vytvořil své tréninkové dráhy. Měl by z něho radost,“ uvedl Otto Seitl, jeden ze slavných českých závodníků na velmi dlouhé distance. Však také sami běžci spolupracovali s městem při přípravě Oherova okruhu i cvičebních prvků, které ho doplňují.

Radek Luksza

Fotogalerie:

V Kobeřicích se běžel v neděli 20. 10. už 23. ročník Koběřického pulmaratonu, jenž je zařazen do MBP, za pěkného slunečného počasí. Účast byla letos nejslabší, co pamatuji. Na start se postavilo pouze 47 startujících. Pro celkové  vítězství si s náskokem doběhl Martin Ocásek z Krnova v čase 1:14 a v ženách vyhrála naše Petra Pastorová v čase 1:31 hod.

Dalším z naších byl Dan Šindelek 2. v kategorii v čase 1:27 a na třetím místě skončil Petr Škrabánek za  1:28.  Roman Slowioczek 1:36 a první místo v kategorií, Magdaléna Drastichová 1:37 a celkově druhá, Otmar Pospíšil 1:41,  Iva Pachtová 1:42 a celkově třetí v ženách,  Alfons Vytisk  1:43 první místo v kategorií a Václav Procházka 2:23 hod.

Hlavní pořadetel a sponzor Koběřických běhů, jehož zásluhou jsou závody Koběřická 20 a pulmaraton zařazeny do MBP,  Jan Urbiš převzal při této příležitosti gratulaci k sedmdesátinám!

Rozepisovat se o další maratonské čárce za 4:05:49 není důležité, ale zmínit již 32. ročník jednoho z nádherných běhů ve vzdálenosti hodinku autem od Ostravy třeba je. Už proto, že z Česka tentokrát doráží jen Honza Stoszek z VZS Ostrava (byl nejlepší na 28 km a vyhrál by i 42,195 kdyby chtěl).

Perła Paprocan – koná se dvakrát do roka, jarní a podzimní – to je obíhání jezera ve městě Tychy, respektive na jeho předměstí. Kdo chce může kolo. Kdo jich zvládne šest, připíše si maraton! K tomu dostává pokaždé jinou kovovou, těžkou medaili ozdobenou perlou … v podobě kuličky z ložiska.

V barvách MK Seitl běhám v Polsku poslední dobou sám, nicméně klub má mezi tamními účastníky závodů stále renomé. Pokaždé se kdosi ozve a skanduje jeho jméno! Naposledy v Paprocanech je to čahoun (asi) Stanisław dotazující se na prezidenta a pozdravující ho. Tímto pozdravy vyřizuji.

Mimochodem, startovné na Perłu Paprocan i s cestou Ostrava – Tychy a zpět vychází dle aktuálního kurzu złotého na 324 korun. Za to někde není ani „desítka“…

Radek Luksza

Po čtyřech měsících jsem se postavil opět na startovní čáru. Občas je závodní pauza ku prospěchu věci, jen je lepší, když je to pauza plánovaná a ne nucená. Jako závodní test, jak je na tom aktuálně moje (ne)forma, jsem si vybral moc krásný závod v podhůří Beskyd. A je také dobré si uvědomit, že není na škodu si závody trochu víc vybírat, nebýt úplně všude a o to víc si je pak užívat. Jak se říká: méně je kolikrát více.

Letošní 3. ročník Ostravického krosu byl také Mistrovstvím Moravy a Slezska. A i náš oddíl měl v tomto mistráku své želízko v ohni. Na start se totiž postavil vítěz Ostrava!!! City Marathonu Petr Muras. Že je Petr vítězem ostravského maratonu, nezmiňuji náhodou. Z mého zcela subjektivního pohledu se o největším úspěchu tohoto mladého nadějného běžce na našem webu nikde nedozvíme. Přednost před výkonu běžců tak dostávají čísla atd…a na ty hlavní aktéry se tak nějak zapomíná, což by tak být nemělo!!!

Péťa si oproti minulému roku, co se týče mistrovství Moravy a Slezska v přespolním běhu, o jednu příčku polepšil a v čase 27:10 minut skončil mezi muži na krásném 3. místě. A ve třetích místech se vzhlédla celá mužská osádka našeho auta. Já jsem doběhl v čase 29:24 na 3. místě v kategorii a Tomáš Lipina za 34:33 zkompletoval naše 3. místa. Neméně zdatně si vedli také další naši běžci: Vítězslav Prášil 29:58, Roman Slowioczek 32:45 a 2. místo v kategorii, Martin Prusek 34:53 a Ladislav Březina 37:14 min.

Zatímco muži běželi okruh dlouhý 1500 metrů 5x, ženy ho absolvovaly 4x. A i zde jsme měli zastoupení: Iva Pachtová 28:24 a 1. místo v kategorii, Jarmila Gavlíková 32:15, Jana Kilarová 32:39 a Jana Dominiková 33:46 min.

Závod je to moc pěkný, pro oko diváka zajímavý a přehledný a pro samotné závodníky skvělým testem, jak na tom zrovna výkonnostně jsou. A navíc ty krásné výhledy a a ta skvělá polívka… 🙂 .

Ondřej Dominik