Když v roce 1944 Antonín Špiroch vyhrál úvodní ročník Chodského maratonu, dostal velmi zvláštní cenu. Sochu z pálené hlíny. Byla válka, nebylo možné sehnat bronz, a tak domažličtí pořadatelé přišli s provizorní trofejí a plánem, že mu ji nechají odlít v lepších časech. Už příští rok, jak doufali.
Všichni jsme teď tak trochu v situaci, kdy jsme za letošní sezonu dostali medaili z pálené hlíny a doufáme, že v té příští budeme už zase sbírat opravdové.
Bohužel jednou z mála jistot současnosti je, že žádná jistota neexistuje.
Poslední běžecké závody se konaly počátkem října a není vyloučené, že letos žádné další nepřibydou. Nebo možná až v prosinci (aktuálně sem byly přeloženy Velká Kunratická a mistrovství republiky v krosu), i to by bylo fajn. Mimochodem, pamatujete na jarní nářky některých běžců, jaká to bude pruda, když kvůli přesouvání závodů budou na podzim kolidovat termíny jejich oblíbených akcí a nestihnou všechny objet? Kéž bychom teď a v minulých týdnech řešili takhle luxusní problémy…
Temno je i nad sezonou 2021. Ti úplně největší hráči, maratony sdružené do elitního seriálu WMM, na zázrak nečekají a přesouvají termíny na podzim (s nimi například i českými běžci oblíbená Vídeň). Optimisté mezi dalšími většími organizátory už otevřeli registrace na jarní akce, realisté zatím vyčkávají. Ani jedny nečeká lehká doba, protože se dá předpokládat, že startovné na závodech nebude letos možná tak oblíbeným vánočním dárkem jako ještě loni.
Ale běžecký život nenaplňují jenom závody. To je vlastně jenom dezert po vydatném chodu jménem obyčejný běžecký rok. Důležitější je ono pravidelné pobíhání – pro někoho téměř každodenní, pro jiného s uctivějšími intervaly. Věc, kterou si dirigujeme sami a do níž nám nikdo nemluví. Tedy zatím.
Musíme jen doufat, že reakcí státních úřadů na aktuálně přeplněné parky a městské lesy nebude radikální omezení vycházení. V některých zemích to tak při jarním lockdownu fungovalo – z domu maximálně na kilometr daleko, sportovat či procházet se jenom ráno a večer. Nebo že snad zase nebudeme muset běhat s rouškou a poslouchat řeči kolemjdoucích, jací že jsme nezodpovědní sobci.
Ale jak už řečeno, jednou z mála jistot současnosti je trvalá nejistota.
A tou další vidina, že lepší časy zase přijdou. Otázkou pochopitelně je – kdy a v jaké podobě. Do té doby se musíme snažit běžeckou motivaci držet tak vysoko, jak to jenom půjde.
Mimochodem, ve středu začíná registrace na loterii o účast na Berlínském maratonu v září 2021. Mám tedy zhruba měsíc na to, abych se ujistil, jestli jsem optimista, nebo realista.
Autor: Luboš Brabec, copy: dlouhybeh.cz
