Závod Starobělské Lurdy se koná vždy v měsíci listopadu, a tak lze předpokládat, že teplota nebude zrovna vhodná na plavky. Letos termín jubilejního 10. ročníku připadl na neděli 10.11.2024. Martin na bílém koni se sice pomalu blížil, ale nakonec nedorazil a počasí tak bylo sice chladné, ale přívětivé. Žádné bahno, sněhové závěje, led ani déšť. Díky tomu bylo jasné, že obvyklých pádů, potlučených zadnic a omrzlin bude o mnoho méně, než např. na druhém ročníku, kdy nám dalo počasí opravdu zabrat.
Na start hlavního závodu se letos postavilo 623 běžců v kategorií dospělých, juniorů, dorostu, mladších a starších žáků. Kondiční chůzi stejné délky tratě se v rámci závodu věnovalo 43 chodců. Na turistický pochod v délce 16 km se vydalo 33 turistů.
U Starobělských Lurd je potřeba hlídat si čas kdy vybíháte a raději být kousek u startu už pár minut předem, ať nezmeškáte ten svůj, protože v těchto místech plyne čas jako na běžícím páse. Jako vždy závodníky čekalo 3,2km běhu v terénu. Trať je to krátká, ale i tak nás nikdy nešetří. Díky suchu byl i sběh pověstného kopečka s lanem, které závodníkům pomáhá v případě bahenní skluzavky, příjemnější. Vše bylo dobře značeno a dobrovolníci v některých kritických místech hlídali, aby nikdo neseběhl z cesty. V cíli snad všechny potěší bezkonkurenční koblihy, teplý čas a možnost zvolit i variantu s rumem pro větší zahřátí, pokud Vás běh samotný dostatečně nezahřál.
Absolutními vítězi mezi muži byli na prvním místě Vrzala Matouš 12:20 SSK Vítkovice, na paty mu šlapal druhý muž v cíli Koch Jakub 12:27 LightBike a chvíli za nimi listí létalo od bot třetímu běžci jímž byl Kabát Michal 13:02 Canicross Beskydy.
Absolutními vítězkami mezi ženami byly první v cíli Pastorová Petra 13:57, nedaleko za ní na druhém místě Vikartovská Lucie 14:39 Alisy Sport Team a třetí doběhla Dvořáková Martina 15:29 Canicross Beskydy.
Barvy klubu reprezentovali Milfait Petr 15:57, Viktorini Vlastimil 18:08, Šindelek Dan 14:25, který svým výkonem obsadil první místo v kategorii, Smola Josef 19:59 se umístil na druhém místě v kategorii a Filip Daniel 14:04, Kondasová Iva 17:58, Skřipcová Irena 21:26.
Organizační tým pod vedením „rejži“ zvládl opět vše na jedničku. Děkujeme a na viděnou na dalším závodě či pochodu.
Podzimnímu běhání zdar.
Iris
V 11:00 hodin odstartoval hlavní závod na 9,5 km. Trať vedla z převážné většiny po asfaltu a běžcům dala zabrat několikerá stoupání na trati. Hned od startu se od čela závodu odpoutal Martin Proška z Opavy a sólově si doběhl pro vítězství v čase 35:35 minut. Druhé místo si pohlídal náš 
Pět minut po startu delší tratě vyběhli účastníci závodu na 5,5 km. Favoritem byl náš 
V patek den před závodem vyrážíme autem v sestavě řidič Láďa, Mára a já směr Olomouc, kde nabíráme Evu, která vyrazila ze Šumperka. Jarda a Roman vyjeli už brzo ráno vlakem. Další členové oddílu Martina a Marek si jedou svým vozem ve své režii. Po sjezdu z dálnice poprvé zastavujeme před Pelhřimovem na benzínce, kde ve stejnou dobu potkáváme Martinu s Markem. Bez nějakého plánu, bez předchozí domluvy tam byli ve stejnou dobu jako my, to je prostě klubová přitažlivost 😊. Říkáme si, že se možná ještě potkáme na prezentaci v třeboňském Divadle J. K. Tyla a už nás ani nepřekvapilo, když se tomu tak stane a my tam přicházíme na chlup přesně jako oni dva. Večer už jen ladíme formu na ubytování při sledovaní výkonu fotbalové reprezentace v televizi.
Ráno v den závodu si už každý jede to „svoje“, jak je před startem zvyklý. Jsme natěšeni, ale „trápí“ nás i tradiční předzávodní nervozita. Cestu autem předešlého dne jsme si zpříjemňovali čtením oficiálních stránek Třeboňského maratonu, které jsou vedeny v humorném stylu. Marketing mají zvládnutý opravdu originálně. Byli jsme zvědavi, jaká bude realita. Trať byla popisována jako rovinatá s minimálním převýšením a stvořená pro osobáčky….A teď trochu mých subjektivních pocitů. V maratonu mi nejde o to, zda běžím okolo „sedmého divu světa“ nebo krajinou, ze které mi padne brada na zem. Snažím se zaběhnout co nejlépe a být spokojený s časem a výkonem. Když je proti tomu hodně překážek, remcám 😊. Tady se z rovinaté trasy vyklubala jakási vlnovka, sice s minimálním převýšením, zato s plejádou různých typů povrchů od asfaltu, slátanin na cestě, šotoliny, až po panelovku. Atmosféra? V místě startu a cíle na Masarykově náměstí super. Jinak intimčo, ticho. Na větvi měli číhat veverky, ale „na větvi“ z nás byli snad je koně v ohradách, kolem kterých jsme běželi. A nebýt kameramana České televize, protože jsem část trati běžel s Evou, nejlepší vytrvalkyní toho dne široko daleko, který se na nás vyřádil, tak by jediným zpestřením byla houbařka někde okolo 30 kilometru nesoucí v ruce mega hřib 😊. Není potřeba popisovat více, maraton je dřina, hodně bolí, ale stojí to za tu námahu, když se člověk dostane do cíle a prodá to, na co měl natrénováno. Mě se časem 2:51:52 podařilo skončit v mistrovství ČR veteránů ve své věkové kategorii, nutno dodat, že jsou po pěti letech, na 3. místě. Stejně tak se vedlo Markovi Škapovi, který byl za čas 2:59:50 taktéž 3. v republice a navrch i 3. v kategorii Matadoři. Roman Slowioczek zvládl závod za 3:33:23 byl 2. v MČR a shodně 2. v kategorii Legend. Jarda Hrabuška doběhl za 4:04:27 a Láďa Dvorský to zvládl za 4:17:05 hod. Všechny nás ale do kapsy strčila Eva Filipiová, jasně nejrychlejší žena časem 2:48:21 a absolutně 5. bez rozdílu pohlaví. Nechce se však stát Seitlovačkou, ač má k našemu oddílu blízko, ale běhá si za jakýsi vesnický klub AK Olymp Brno 😊.
V půlmaratonu nás skvěle reprezentovala Barbara Kratochvílová, která si časem 1:33:45 zaběhla osobáček a ještě k tomu mohla slavit 2. místo ve své kategorii. Marek Moravec běžel za 1:52:51 a Martina Metzová zvládla půlku za 2:38:44 hod.
Z našich se umístili 3. v kategorii 
Samozřejmě, že jsem toho moc nenaspal. Tělo už vědělo, že se na něj něco chystá. Vzbudil jsem se asi ve čtyři hodiny ráno a už nezabral. Jelikož bez ranní kávy nefunguji, tak jsem se vydal na nejbližší čerpací stanici koupit si horké a velké kafe. Jaké bylo mé překvapení , že jsem objel v Žilině čtyři pumpy než jsem našel jednu, která byla otevřená😀. No ale káva byla a jelo se na start, který byl na Budatínském zámku. Tedy přesněji řečeno v prostorách jeho zámeckých zahrad. Jednim slovem krásné😊. Co už bylo méně krásné, byla zima jako v márnici😀. Kdo by to čekal v šest hodin ráno v Žilině.
Odstartovali jsme a já se držel vzadu jelikož jsem se nechtěl unavit v prvním větším kopci, který nás na této krásné, ale brutálně těžké trati čekal. Zpočátku bylo vše fajn. Nohy nebolely, bylo nádherné počasí a stihli jsme i klábosit s ostatními závodníky na trati. To vše do chvíle, kdy se před námi vynořil obávaný Velký Kriváň. Začalo být velké horko a já cítil, jak mi začínají tuhnout nohy a tělo na mě křičí, že je strašně unavené a jestli jsem se náhodou nezbláznil😀. A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká v noci🙈🐻. Ano ano přátelé. Kdybych měl mluvit o každé občerstvovací stanici a o tom, jak jsem trpěl, když jsem přebíhal z Velkého na Malý Kriváň a pak přes nekonečná údolí a zpět do hor, byli bychom tu do večera😀. Proto jen řeknu, že první polovina byla těžká, ale krásná🗻. Ta druhá polovina zhruba od zříceniny hradu Strečna, tzn. zhruba 60km už nebyla těžká, kdepak. Ta byla naprosto brutální🥵. Když jsem se dostal na občerstvovací stanici na Strečno, bolel mne už celý člověk, ale samozřejmě, že jsem to na sobě nechtěl dát znát. Proto jsem si ani nesedl, dal si trochu polévky, a jal se z vesela klábosit s ostatními závodníky😀. Tedy nevím jak oni, ale já byl uvnitř sebe totálně vyčerpaný a přemýšlel o tom jak proboha dolezu tu druhou půlku😀. A navíc, když jsem poslouchal, jak jsou Súlovské skály těžké, dlouhé a nekonečné 🤔🤔. No co už, řekl jsem si. V nejhorším slupnu nějaký brufik a hybaj dál😀.
Blížila se noc a jelikož nám bylo kladeno na srdce ať v noci nechodíme sami přes hory kvůli medvědům utvořili jsme takovou šestičlennou skupinku. 😀Nutno říci, že je začalo být i slyšet a celkem blízko. Byl jsem, a teď mi promiňte ta slova, ale opravdu posraný až za ušima strachy a nesmírně rád, že tam nejsem sám. A jak jsem tak sledoval mé spoluběžce, byli jsme na tom všichni tak nějak podobně😀🐻. Blížil se cíl a mé tělo začínalo přecházet do nouzového režimu🥵😀. Je to tady. Súlovské skály. Dlouhé a pořád jen nahoru a dolů a nahoru a dolů a pořád dokola. Prožívám těžkou krizi. Jdu a přitom spím a už ani nevím kde jsem🥵. Mám halucinace nebo vidím medvěda, který tam není, a slyším hlasy a tak. Jo mám halušky🥵. Bolest a únava mě sráží až úplně na dno. Ztrácím kontakt s první trojicí z naší šestičlenné skupiny a ptají se mě, jestli mají jít dál nebo jak. Samozřejmě, že se srdcem v kalhotách, ale smyslem pro fér závod jim říkám běžte dál. Já půjdu pomaleji s další skupinkou. Mám strach. Jsem vyčerpaný uprostřed lesů, kde jsou medvědi a nohy mě bolí tak, že nevím, jestli jsou moje. Naštěstí od předposlední občerstvovací stanice nejsem tak daleko tak přemlouvám sám sebe, že tam musím dojít. Tak jdu nocí, klopýtám a spím za chůze. A ejhle😀😀😀. I padám, jsem zjistil. Což vzhledem k tomu, kde se nacházím není moc dobrý nápad. Jsem totiž v Súlovských skalách, kde jeden blbý krok a letíte třeba i padesát metrů strmě ze skály 🥵🙈. Už došlo i na facky sebe sama. A najednou jako bájné světýlko z pohádky vidím občerstvení😀. Juchů a navíc začíná svítat.