Nezařazené

Dobratický běh

autor:

Třetí ročník Dobratického běhu byl veden v country stylu. Nejen děti se mohly povozit na poníkovi respektive na velkém koni a v čase před vyhlášením výsledků proběhlo taneční vystoupení, kde se mohli v části programu zapojit také účastníci závodu.

Start hlavního běhu na 8,8 km a lidového běhu na 3,1 km byl v 10:45 hodin. 130 vytrvalců vyběhlo na hlavní trať a té kratší se zúčastnilo 41 závodníků. Já jsem si ve startovním poli nevšiml žádného kovboje, ale dorazili borci, kteří byli rychlí jako kůň. A není se čemu divit, protože pořadatelé vypsali pro první tři muže a ženy v celkovém pořadí docela zajímavé prize money.

Hned od startu šli do vedení dva hlavní favoriti závodu Markové Chrascina a Causidis, oba běžící za Salomon. A první jmenovaný nenechal nikoho na pochybách, aby naplnil papírové předpoklady největšího favorita a vyhrál v novém traťovém rekordu 27:52 minut. Druhý Marek Causidis, který obhajoval loňské prvenství, doběhl v čase 28:43 minut. Třetí příčku vybojoval i s handicapem pozdějšího odstartování veterán Tomáš Bláha z AK Asics Kroměříž, když za vítězem zaostal o 1 minutu a 37 sekund.

Mezi ženami také nebylo na pochybách, která z nich se ukáže v cíli jako první. Místní rodačka hájící barvy našeho oddílu Petra Pastorová doběhla taktéž v traťovém rekordu 33:25 minut. Druhá za ní doběhla Markéta Kašná TJ Jäkl Karviná 35:23 a třetí místo udržela Anežka Skokanová z Prahy v čase 36:19 minut.

Naši byli v závodě vidět a sbírali úspěchy ve věkových kategoriích: Marek Škapa 32:22 a 1. místo v kategorii, Dan Šindelek 33:44 a 2. místo v kategorii, Ondřej Dominik 33:08 a 3. místo v kategorii, Petr Škrabánek 35:08 a 1. místo v kategorii, Miloslav Nosek 37:19, Kateřina Řehová 42:33, Alfonz Vytisk 44:09 a 1. místo v kategorii, Jana Kilarová 44:11 a 2. místo v kategorii, Radim Václavík 45:17, Josef Smola 47:26 a 2. místo v kategorii.

Lidový běh ovládli Hubert Šváb z Frýdku-Místku za 11:25 a a Aneta Kolodějová z CC Beskydy výkonem 13:15 minut.

Ondra

 

 

Pražský půlmaraton

autor:
První dubnový víkend tohoto roku byl v Praze zasvěcen téměř 14 tisícům běžců z České Republiky i z ciziny, kteří chtěli pokořit své limity, vylepšit si svá dosavadní umístění a časy, či jen podpořit dobrou věc a běžet pro některou z charitativních organizací a užít si krásnou atmosféru v centru našeho historického velkoměsta.
 
Trasa byla tento rok jiná a start byl přesunut z Palachova náměstí od Rudolfína do Holešovické tržnice, která dle názoru ostatních běžců skýtala větší prostory pro zázemí běžců.
 
V letošním roce bylo obsazení profi běžců opravdu hvězdné, na start se postavil současný mistr světa v půlmaratonu Keňan Sabastian Kimaru Sawe, který zaběhl tento maraton v rekordním čase 58:24 a zvítězil. Za ženy zvítězila s časem 1:08:10 Ethiopanka Gete Alemayechu Teklemichael. Z Ćechů se nejlépe umístili Patrik Vebr s časem 1:06:06 a Tereza Hrochová s časem 1:14:19.
 
Za náš klub se na start postavili Mirek Valošek, který uběhl trať za 1:54:24 a umístil se na celkovém 4379. místě celkově a na 522. pozici z 1194 ve své kategorii. Další účastnicí byla Jarmila Gavlíková s krásným časem 1:55:22 a umístila se tak na 4535. místě a na 69. pozici ve své kategorii z 502 běžkyň. Dalším skvělým běžcem byl Libor Jirú s časem 2:04:07 a byl tak na 6037. místě a 269. ve své kategorii z 578 běžců. Posledním zástupcem a nováčkem byla Andrea Laštovková, pro kterou byl tento půlmaratón teprve druhý. Zvládla ho za 2:09:03, byla 8551. celkově a 332. z 650 žen ve své kategorii.
 
Atmosféra byla skvělá, jednak díky fanouškům podél celé trasy, také díky kapelám a slunečnému počasí. Jedinou nevýhodou byly na duben velmi vysoké teploty sahající až ke 26°C, které běžcům braly hodně sil. Záchranou byly velmi četné občerstvovací stanice.
 
Domů si běžci odváží krásné zážitky a další motivaci do budoucna, třeba účast na dalším závodě Superhalfs, kterého je Praha spolu s Valencií, Lisabonem, Kodaní, Berlínem a Cardiffem součástí.
 
Andrea
 
 

Zapomenuté hory

autor:
Jak ty poslední měsíce plynul čas, můj vztah k běhu se zhoršoval a je to jakoby něco, co mi neslo radost a poskytovalo oporu se postupně začalo stávat přítěží mysli. Snažím se to napravit, protože vím, že když nic jiného, můj život by byl mnohem prázdnější, kdybych před třemi lety nepřišel na ten první skupinový trénink a nepoznal lidi, mezi kterými jsem si našel blízké přátele, kteří se mnou za ty roky tak nějak stáli i když jsem na plno tréninků přišel ve špatném rozpoložení a neobrátili na mě záda ani v těžkých momentech mého života, kdy se mnou nebylo jednoduché trávit čas. Na pozitivní stranu jsme už spolu za ty roky zažili hodně včetně nezapomenutelného Sorrenta.
 
Takže vždycky, když se ta naše Seitlovská skupinka začne předem domlouvat na nějakém závodě tam někde v budoucnu, přemýšlení nad detaily závodu jde do pozadí. Spíše to vnímám jako něco, k čemu můžu vždy vzhlížet, ať cítím radost nebo naopak, ať odpočívám nebo mám hory neustávající práce. Je to taková připomínka větší části smyslu mého života. Někdy pochybuji o jeho směru, ale když se člověku děje něco opravdu srdci blízkého, tak v ten moment ucítí takový rozkvět v nitru a začne vnímat sebe i okolní svět trochu jiným zrakem. Možná, že každý to cítí trochu jinak, ale rád věřím, že takhle se dá poznat, na čem opravdu záleží. Mně je blízká touha plnit život společnými zážitky s blízkými. Je to tak jednoduché a přesto někdy tak vzácné z různých důvodů a ne vždy se tomu dá pomoct i když by si to člověk přál.
 
Na Zapomenuté hory jsem tedy jel bez ambicí, přemýšlení nad profilem tratě nebo jakýchkoli představ. Mrzelo mě, že nakonec neuslyšíme Liborovy vtipy, neuvidíme Evi a zejména chudáka Romču, která od pohledu strašně chtěla, ale postihla jí nemoc v tu nejhorší chvíli. Myslím, že každý z nás je chvílemi vzpomínal ve své mysli. Cítil jsem se ale dobře a myslel jsem na to, že jsme se domluvili, že to půjdeme společně a ten hřejivý pocit jsem si držel i když jsem věděl, že stát se může cokoli a život mě naučil si nedělat moc očekávání.
 
Naše skupinka si společně vybrala 76km trať s tím, že jsme měli běžce z oddílu i na kratších tratích. Na té naší trati nás z té expedice bylo 7, z toho rychlíci Majkl a Radek si běželi daleko před námi svým tempem. My jsme sice vystartovali adrenalinově, ale poté jsme nasadili pokornější tempo, což nám umožnilo lépe vnímat okolní krásu a poznávat některé okolní běžce, kteří to pojali stejně jako my. Hodně snaživě, ale tak, ať jim neutíká to všechno kolem a povahově byli příjemní a přátelští. Jeden pár se zastavil aby nás vyfotil a my jsme jim pak udělali to samé. Některé z nich jsme přerušovaně potkávali po celou dobu závodu, až do samotného konce.
 
Já jsem se nikdy v životě nepokládal za nějakého velkého, dobrého autora, ale psaní je od dětství můj oblíbený styl sebevyjádření a přesto Rychlebské hory nedokážu popsat. Zejména pak jako člověk, kterému se moc líbí i obyčejné lesní průchody a pohled z výše na nekonečné louky a lesy jsem kochání jsem měl požehnaně. Lépe řečeno neustále.
 
Dlouho jsme se všichni drželi pospolu a někteří z nás si do toho i na pomalejších úsecích zpívali pro lepší náladu a sebepodporu. Já se nerad slyším zpívat, ale poskočil jsem si a plácnul si do větve 😃 Pak ale přišla první špatná zpráva a to že se museli odpojit Lenča a Mirek z různých důvodů a zahnout na odbočce na kratší trať. V Lenčiném případě to byl i bolavý kotník, se kterým ale i tak doběhla tu 46km trať a jsme na ní za to hrdí i když jsem jí to nestihl říct osobně. Snad brzy.
 
Zbyli jsme já, Kačka a Milan a po tom odpojení jsme zkusili zrychlit. Tak, jak pocit dovolí, jsme šli rychlejšího indiána, než předtím. Únava už ale pomalu začala být znát, tak jsme s ní museli pracovat. Kačka jako nejmoudřejší z nás poznala, že to není tak udržitelné. Tiše v mé mysli jsem byl za to trochu rád nejen kvůli tomu, že jsem z nás byl asi nejpomalejší, ale bylo díky tomu více prostoru na užívání a pokec. Makání ještě přišlo… a nakonec mi to tak nevadilo. Vlastně ten prostor na pokec způsobil, že jsme minuli hafo fáborek, které značily trať a několikrát jsme blbě zahli a nadběhli díky tomu asi krásných 5 kiláků 😃 Nelituji ale ničeho. Byla to jedna z věcí, na které jsem se tak těšil.
 
Ta trať byla hodně těžká a všichni jsme už bojovali po takové dálce a tolika hodinách na trati, ale Milan to tlačil několik desítek kilometrů s bolestivým kolenem.
 
Únava rostla ještě více, ale drželi jsme dobrého ducha. Nikdo z nás nemluvil pesimisticky a nekazil radost druhému. Podporovali jsme se navzájem (a to už od začátku) a kontrolovali, zda někdo nepotřebuje zastavit. Naopak. I v tom snažení jsme se několikrát rádi zastavili na společné fotky na památku a Milana třeba napadlo strašně hezky oslavit Kačin vzdálenostní rekord, když překročila největší běžeckou kilometráž v životě. To samé pak udělali mě. Reagoval jsem mírným úsměvem, ale uvnitř se i teď, když na to vzpomínám, budí dojetí.
 
Pak se blížila ta poslední občerstvovačka. S hudbou, lidmi, co už cítí, že to skoro dokázali, vybavená vývarem. Těch posledních 10 kilometrů. Tam už jsme to nakopli – byť já už jsem to zase brzdil – a opět potkávali ty známé, příjemné tváře a se Soňou jsme už pak běželi nerozlučně a tak, ať to dokončíme spolu a trochu jí poznali. Chvilku jsme se radovali, že jsme zase na asfaltu a jako silničáři jsme tam měli druhé vánoce.
 
A pak ten cíl… to už jsme se všichni hecli. Byli jsme tam pozdě, ale přesto slyšet naše jména po 15 hodinách na trati bylo tak krásné, to cílové pivo tak chutné, ten pocit toho zážitku na srdci doposud.
 
…Napsal jsem knížku. Jinak to nešlo, nevím, co bych smazal, všechno je pro mě důležité a cítím, že ani tak jsem nevyjádřil vše…
 
Míla

Všechno nejlepší předsedo!!!

autor:

Dnes 19. března se náš předseda Otto Seitl dožívá významného životního jubilea. Zde je pár zajímavých statistických údajů:

  • celkem uběhnul 245 000 km
  • zaběhl 373 maratonů (Ostravský 21x)
  • Ostravský marathon organizuje přes 40 let
  • 19x běžel závod na 24 hodin
  • 25x běžel 100 km
  • 2x běžel 6denní závod
  • měsíční běžecké maximum 1250 km
  • 6x titul Mistra Československa a 1x titul MČR na 100 m překážek
  • 2. místo MČR ve štafetě 4x 100 m a 3. místo MČR na 4x 400 m
  • je držitelem 25 Českých rekordů na utramaratonských distancích
  • od 22 let je trenérem – 10 Českých reprezentantů na ME i MS
  • v Ostravě uspořádal přes 450 běžeckých závodu, včetně MČR
  • byl prezidentem České asociace ultramaratonců
  • založil svůj maratónsky klub

Za náš oddíl Ti, Otto, přejeme hlavně pevné zdraví, štěstí, spoustu energie a moc Ti děkujeme za to, co pro náš klub děláš!!!

Zvýhodněné startovné pro členy oddílu na RBP Ostrava City Marathon

autor:

RBP Ostrava City Marathon se letos koná 10. září a registrovat se lze za zvýhodněné startovné.

Členové MK Seitl Ostrava mají slevu na startovném 50% z celkové částky a to na všech tratích. Splnit však musí dvě podmínky:

  1. mít zaplacené členské příspěvky za rok 2022 + 2023

  2. závod běžet v oddílovém dresu

Ti, co již zaplatili, dostanou polovinu startovného vrácenou zpět.

Pro novou registraci si napište o slevový kód na Email: info@ostravacitymarathon.cz, který pak použijete při samotné registraci.

S registrací neváhejte, protože druhá vlna zvýhodněného startovného končí 30. dubna.

Startovné

trať 1.3. – 30.4. 1.5. – 30.6. 1.7. – 5.9. 9.9. – 10.9.
Desítka 600,- Kč 700,- Kč 800,- Kč 1.000,- Kč
1/2 maraton 800,- Kč 900,- Kč 1.000,- Kč 1.200,- Kč
maraton 1 100,- Kč 1.300,- Kč 1.500,- Kč 1.500,- Kč
štafety 3.600,- Kč 4.200,- Kč 4.800,- Kč 5.400,- Kč
Mini Marathon 350,- Kč 400,- Kč 450,- Kč 500,- Kč

Registrovat se můžete zde –> https://ostravacitymarathon.cz/registrace/

Členové klubu díl 46. – DANIEL FILIP

autor:

Daniel Filip je členem našeho oddílu od podzimu roku 2018. Bydliště má ve Slezské Ostravě, ale dost času tráví také u své partnerky ve Frýdku-Místku. Potkávat ho můžeme nejen na závodech, ale také jako fanouška na různých sportovních a kulturních akcích.

Jak dlouho běháš? První silniční závod se datuje do roku 2014, kdy jsem v Ostravě běžel Run Tour, takže od tohoto data se to dá považovat za běhání. Jinak jsem začal na základce s atletikou v Novém Jičíně, kdy jsem běhal překážky, sprinty, skákal do dálky a výšky.

Kolikrát týdně běháš? Většinou 5-6 x týdně, ale záleží na období…

Kolik kilometrů týdně v průměru naběháš? To je různé dle fáze roku, v objemové přípravě i kolem 100 km, ale to je opravdu jen pár týdnů do roka, většinou kolem 60-70 km.

Používáš nějaký sport tester, běžecké hodinky, GPS aplikaci v telefonu? Používám hodinky Garmin, kdy jsem si id odst oblíbil navigaci, kterou hodinky v sobě mají. V klidu si u pc nebo mobilu naklikám nějakou novou trasu a můžu pohodlně objevovat nová místa, aniž bych musel smýkat mobil. Upřímně se bez hodinek neobejdu a pomáhají mne se hlavně hlídat, ať třeba neběžím rychle.

Kde nejčastěji běháš? Nejčastěji na silnici, ale s přibývajícím věkem mne to více láká do přírody. Obecně rád poznávám nová místa i běžecké trasy, nicméně nejčastěji mne jde zahlédnout v Ostravě okolo Ostravice nebo ve FM okolo Olešné.

Běháš raději sám nebo s někým dalším? Tak i tak… Je fajn si běh zpestřit pokecem s přáteli. A co si budeme povídat, je to taky motivace vůbec někdy vyběhnout, protože když se s někým domluvím, tak už postě musím 😉

Posloucháš při běhu hudbu? Hudbu moc ne, ale spíše podcasty jsem se naučil poslouchat. Jednak se člověk něco dozví a taky to i příjemněji utíká. Ale mělo to svůj vývoj, dlouhou dobu jsem byl odpůrcem sluchátek při běhu, ale teď jak jsou ty s přenosem zvuku přes lícní kost (já mám AfterShokz), tak člověk vnímá dobře i okolí, takže to není tak nebezpečné. Ale zase to má tu nevýhodu, že musí člověk tahat mobil sebou, s kterým jinak neběhám. Takže sluchátka hlavně v zimě při nabíhání objemů.

Jaké bylo nejzajímavější místo, kde jsi zhruba za poslední rok běžel? Ty vogo…dobrý dotaz na paměť 🙂 Za poslední rok jsem si asi nejvíce užil ranní běh v Chorvatsku z Brely na nějaký kopec do cca 650 m. n. m., odkud byl úžasný výhled na pobřeží i část vnitrozemí a hlavně kromě kamzíka jsem nepotkal nikoho.

Máš svůj běžecký vzor, popřípadě někoho obdivuješ či nějakému běžci (sportovci) fandíš? Běžecký vzor nemám, ale obdivuji lidi, kteří dokáží skloubit rodinný život, práci a běh s dobrými výsledky. Jinak asi obdivuji Kiliana Jorneta, to je jiný level.

Jaký typ závodu preferuješ? Mě se líbí vše. Chtěl bych říct, že nejraději běhám terén a horský běh, ale realita je taková, že 90 % závodů je na silnici, kterých je přeci jen nejvíce a jsou tam i dost měřitelné výsledky.

Máš svůj oblíbený závod? V podstatě mám tři, jedna Havířovská 10, kde je super atmosféra a organizační zabezpečení, pak Hornická 10, kde je zase super konkurence a běhají se dobré časy a pak Michalrun, kde je zajímavé zázemí v dole Michal, zajímavá trať a príma pořadatelé.

Na který svůj dosavadní běžecký výkon jsi nejvíce hrdý? Půlmaraton v Mikulově za 1:18:31 a Hornická desítka za 34:49.

Jaké máš běžecké ambice? Nyní je jasný maratón, který bych chtěl dokončit bez křečí a odběhnout v solidním čase. A pak časem nějaký horský maratón dobře zaběhnout.

Jaké další sporty, kromě běhání, nejčastěji provozuješ? Rád jezdím na silničním kole, sem tam zaplavu nebo si s dětmi zahraju florbal.

Máš kromě běhání ještě nějaké jiné koníčky či zájmy, jaké? Těch je bohužel (nebo bohudík) mnoho, ať už sportovní utkání a události, výlety s dětmi, ale zajímám se i o veřejné dění. Mám rád taky hudbu, dobré jídlo, víno a pivo 🙂

Co bys popřál našemu klubu MK Seitl Ostrava do dalších let? Hlavně přátelskou atmosféru v týmu a plno dobrých výsledků.

Moje aktuální rekordy:

1000 m: 2:55

3000 m: 9:54

5 km: 16:45

10 km: 34:49

půlmaraton: 1:18:31

maraton: 3:04:44

Členové klubu díl 44. – IRENA SKŘIPCOVÁ

autor:

Irenu Skřipcovou z Ostravy Poruby si určitě vybavíme, než se loni provdala, ještě pod příjmením Koczyová. Do našeho oddílu vstoupila v lednu roku 2020 a svým pozitivním vystupováním do něj velice dobře zapadla.

Jak dlouho běháš? Asi před 7 lety jsem začala běhat. Byly to spíše takové zběsilé výběhy do lesa u mého tehdejšího bydliště. Takže mě pak obvykle bolely holeně. Postupně jsem začala řešit techniku běhu, chodit na skupinové výběhy a občas trénovat na konkrétní závody.

Kolikrát týdně běháš? Zatím tak 3x – 4x za týden, když se zadaří.

Kolik kilometrů týdně v průměru naběháš? 30 km. Při pravidelnějším tréninku 50 km.

Používáš nějaký sport tester, běžecké hodinky, GPS aplikaci v telefonu? Ano. Běhám s hodinkami Garmin. Používám Garmin connect a Stravu.

Kde nejčastěji běháš? Kolem mého bydliště, čili ve městě, zamířím do Porubského lesa, Plesné, Svinova, Janové, Děhylova, Třebovic. Ráda běhám i v okolí Oder, kde se občas nacházím.

Běháš raději sama nebo s někým dalším? Jak kdy. Líbí se mi běžecké tréninky s naším klubem. Ráda běhám i sama. A občas si ráda zaběhám i s mým mužem.

Posloucháš při běhu hudbu? Někdy ano. Když běhám sama. Hudba mě motivuje a umí mě nakopnout. Když jdu běhat do přírody, tak většinou bez sluchátek, ať mohu poslouchat okolní zvuky.

Jaké bylo nejzajímavější místo, kde jsi zhruba za poslední rok běžela? Líbánky v Egyptě – běh brzy ráno po pláži v tom horku byl šílený. A pak trasa Čavisovské 100, při které člověk běží kolem krásných a zajímavých míst.

Máš svůj běžecký vzor, popřípadě někoho obdivuješ či nějakému běžci (sportovci) fandíš? Vzory přímo asi nemám. Vážím si každého člověka, který pravidelně běhá, sportuje. Za skvělého běžce z minulosti považuji Emila Zátopka. Obdivuji jeho píli. V současnosti mám moc ráda běžecké tréninky s Petrou Pastorovou, které fandím při každém jejím závodě. Jsem vděčná za podporu a rady mého „trenéra“ Martina Pruska, který mi vždy umí poradit. A ze známých osobností mám ráda Lucii Výbornou za její všestrannost, za to, že mnohdy jde do věcí, do kterých bych já nešla.

Jaký typ závodu preferuješ? Silniční závody běhám nejčastěji. Preferuji závody v přírodě.

Máš svůj oblíbený závod? Čavisovská 100 je můj srdcový závod, protože je to zatím nejdelší trasa (50 km), kterou jsem absolvovala. Jinak mám ráda asi všechny závody.

Na který svůj dosavadní běžecký výkon jsi nejvíce hrdý? Čavisovská 100 v roce 2022, kdy jsem překonala svůj osobní rekord na ultra, i když jsem měla problémy s nohou. Jinak jsem nadšená z každého závodu, na kterém si zlepším dosavadní čas na dané trase.

Jaké máš běžecké ambice? Stále si vylepšovat osobní rekordy. Zaběhnout Čavisovskou 100 (50 km) pod 7 hodin (snad i rychleji, abych se umístila na stupních vítězů). Uběhnout maraton.

Jaké další sporty, kromě běhání, nejčastěji provozuješ? Kruhový trénink, SM systém, turistika, kolo, basic step.

Máš kromě běhání ještě nějaké jiné koníčky či zájmy, jaké? Hudbu, hory, trávení času s přáteli, přírodu, rukodělné vyrábění skoro čehokoliv, psaní básní.

Co bys popřála našemu klubu MK Seitl Ostrava do dalších let? Hodně členů, spoustu závodů, více společných akci.

Moje aktuální rekordy:

5 km: 24:53 21.4.2022 Ostrava – Hrabová

čtvrtmaraton: 58:38 28.10.2021 Ostrava – Poruba

půlmaraton: 2:00:56 19.2.2022 Ostrava – Třebovice

Ultramaraton (52,7 km): 07:32:00 21. 05. 2022 Čavisov

Kobeřice plné běhu se dočkají stovky

autor:

Okresní noviny uveřejnily v r. 1982 tuto informaci:

„V neděli 7. března 1982 byl odstartován v areálu TJ Sokol Kobeřice 1. ročník Pochodu a běhu Kobeřická dvacítka u příležitosti osvobození obce slavnou Rudou armádou. Organizátory byly spolu s TJ Sokol také komise pro tělovýchovu a mládež, Místní výbor Národní fronty při Místním národním výboru v Kobeřicích“.

A v neděli 23. října 2022 bude na hřišti Sokola odstartován jubilejní, stý závod běžeckého seriálu Kobeřice plné běhu.

KOBEŘICKÁ DVACÍTKA

Začalo to Kobeřickou dvacítkou. Běžci okolo Emila Kašného vybrali trasu, turisté se aktivně chopili celé organizace  – od přípravy až po vyhlášení vítězů a první ročník se mohl uskutečnit.

Prvním vítězem se v Kobeřicích stal opavský atlet, účastník olympijských her, Jiří Sýkora. V roce 1980 – přesně 1.8. – vytvořil československý, nyní český rekord v běhu na 5 km časem 13:24:99, který do dnešní doby, po 44 letech, nebyl překonán. 

O rok později se první vítězkou stala Dana Juhová z Bolatic.

Kobeřická dvacítka je mezi závodníky velice oblíbeným závodem. Dodnes platí, že výsledek závodu každému ukáže, co udělal v zimě pro zdar celého roku.

ZIMNÍ BĚH KOBEŘICEMI

V létě r. 1989 přišel prezident AO Kobeřice Hubert Jašek s návrhem uspořádat také závod v zimě. 

A tak v první neděli roku 1990 se v ulicích Kobeřic běžel Novoroční běh, později přejmenovaný na Zimní běh Kobeřicemi. Byl to jeden okruh dlouhý 4,7 km, ale už v r. 1993 se na žádost závodníků běžely okruhy dva.

Vítězem prvního závodu se stal další opavský atlet Pavel Stuchlík. 

V témže roce v kategorii žen zvítězila Danuše Zrebná, Liga 100 Opava.

Od roku 1990 do dnešní doby je organizátorem všech běhů v Kobeřicích Atletický oddíl Kobeřice.

KOBEŘICKÝ PŮLMARATON

Opakoval se rok 1982.

V říjnu 1996 napsal tehdejší okresní tisk:

„Nultý ročník Kobeřického půlmaratonu uspořádali v Kobeřicích za účasti 56 běžců čtyř kategorií. V hlavní kategorii mužů zvítězil český reprezentant Karel David ze Sokola Opava.“

Pro doplnění přidávám, že kategorii žen vyhrála Věra Vašutová z MK Seitl Ostrava.

Půlmaratonská trať byla tehdy novinkou. Nebyla ani součástí maratonských závodů, které v té době pořádal Maraton klub Seitl Ostrava.

Také popularita tohoto závodu rostla. V roce 2003 se závod běžel jako „Mistrovství Moravy a Slezska“ a v r. 2009 jako Mistrovství republiky veteránů v půlmaratonu.

Abychom se dopočítali stovky, musíme připomenout organizaci dvou závodů Běhů Terryho Foxe. Výtěžek z obou těchto závodů ve výši 45 000,-Kč zaslal Atletický oddíl Kobeřice na podporu boje proti rakovině.

Téměř stovky běhů se zúčastnilo skoro 10 000 závodníků. Obyčejných nadšenců a dětí běhajících pro radost z pohybu byla většina, ale cestu do Kobeřic si našli i špičkoví atleti, mistři republiky, účastníci olympijských závodů, např. Jiří Sýkora, Karel David, Alena Peterková, Renáta Berková, Jakub Holuša. Častými hosty byli v Kobeřicích také běžci ze zahraničí.

Naším hostem byl v roce 2000 u příležitosti konání běhu Terryho Foxe náš nejlepší sportovec 20. století v zimních sportech, olympijský vítěz, mistr světa ve skoku na lyžích, Jiří Raška.

Bezchybný průběh závodů by nebyli schopni zajistit jen členové atletického oddílu.

Při jejich organizaci pomáhali zejména členky volejbalového oddílu Sokola a kobeřičtí hasiči.

Nejen jim, ale i všem ostatním, kteří přispěli ke zdárnému průběhu všech závodů, patří velké poděkování.

Jubilejní stý závod běžeckého seriálu Kobeřice plné běhu – půlmaraton se uskuteční 23.10. 2022. 

Start v 9.00 hodin na hřišti TJ Sokol Kobeřice.

Všichni jste srdečně zváni!

Na závěr chci vyslovit přání, aby v r. 2056 byl „Zimní běh Kobeřicemi“ dvoustým závodem v rámci běžeckého seriálu Kobeřice plné běhu.

Milan Halfar, tiskový mluvčí AO Kobeřice

Ludgeřovice, Štramberk a Zelinkovice.

autor:

 

V Ludgořovicích se na start postavilo 14 naších.  Nejlepší z našich byl Aleš Miko 51:28,9, který doběhl na druhém místě za vítězem Causidis Marek 50:24,2  Aleš po závodě řekl:
„Jsem si ho nechal utéct na začátku, do toho kopce, a už jsem na něho nemněl. Je fakt dobrý a musím ještě potrénovat. Ale přesto jsem si na této trati udělal osobák o 1 min. takže zimní příprava nebyla nejhorší.“
Věnsek Tomáš 56:33,9  Benbenek Jan 59:09,7  Škapa Marek 1:00:42,9  Burda Filip 1:02:57,1  
Drastichová Magdaléna 1:03:02,3 vítězka celkově mezi ženami,  Šlahař Josef 1:05:06,5  Jorníček Petr 1:08:16,3    Pachtová Iva 1:11:25,4 vyhrála svoji kategorií, Vytisk Alfons 1:15:39,8  vyhrál svoji kategorií, Wágner Robert 1:17:14,2 Doležel Radomír 1:19:41,2  Smola Josef 1:26:40,8 doběhl na druhém místě a Jiří Pytlik měl na třetím km zdravotní potíže tak došel zpět. 
 
 
 
 
Ten den se běžela ŠTRAMBERSKÁ DESÍTKA 40. ročník
I zde jsme měli své zástupce a nejlepší  byl Šindelek Daniel první v kategorií 41:59, Lipina Tomáš 47:23, Škrabánek Petr 42:31 první v kategorií, 
 
Celkem v sobotu běželo 19 naších. Petra běžela v Olomouci Runtour na 10 km v parku a doběhla na druhém místě časem 39:16 min.
 
Poslední závod o víkendu, kde byli naši se jmenoval – Zelinkovice májový běh na 10 km.Naši do běhli takto:
Pergler Josef třetí v kategorií 40:03, Škapa Marek 40:04, Šindelek Danie 39.55 druhý v kategorií, Slowioczek Roman 43:27 třetí v kategorií, Jorníček Petr 45:06, Březina Ladislav 48:16, Pachtová Iva 45:24 vyhrála v kategorií.

 

 

Kdy bude zase dobře? To nám řekne maraton

autor:

Běhání je stále nejlevnější a nejjednodušší sport. Stačí boty, tričko, trenky a – rouška. Zhruba to mě napadlo, když jsem poprvé, tuším předminulý víkend, vyběhl s rouškou a míjel podobně oděné běžce.

Ještě na jednu věc jsem si v té chvíli vzpomněl. Na služební cestu do Vancouveru před čtrnácti roky. Byl začátek ledna, ale pochopitelně jsem si s sebou vzal běžecké vybavení. Trénink je trénink.

Bydlel jsem v jednom z nejluxusnějších hotelů ve městě (měli jsme slevu tuším 75 procent), kde sice měli úžasnou snídani, ale taky nás po ránu budily zvuky z nedalekého heliportu. Asi movitější hosté vyráželi na výlet.

A co by to bylo za luxusní hotel, kdyby tam nebylo fitko. Tam jsem měl v plánu každé ráno chodit a trpělivě ukrajovat kilometry z tréninkového plánu.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem u běhacích pásů našel upozornění, že maximální povolená doba, kterou můžeme na přístrojích strávit, je třicet minut. A co víc: v lajně tam stálo asi dvanáct lidí a čekali, až na ně přijde řada.

Připadalo mi to naprosto absurdní. Já stojím frontu na běhání!

Byl jsem si jistý, že bizarnější zážitek mě nikdy nepotká. Mýlil jsem se. Běhat na jaře, za slunečného dne s rouškou přes nos a ústa je taky neobyčejná podivnost. Ale co se dá dělat, taková jsou pravidla.

Letošní zima, která vlastně zimou vůbec nebyla, byla k běžcům mimořádně přívětivá. Největší problém, který jsme řešili, byl občas silný a nevyzpytatelný vítr. Jinak kilometry přibývaly neskutečným tempem. Za leden i únor jsem naběhal objemy, jako nikdy předtím. Ani v mých nejlepších letech ne. Cítil jsem slušnou formu a těšil se, jak ji prodám na dubnovém maratonu v Hamburku.

S tím je bohužel konec. To jsem tušil už koncem února. Sice jsem doufal, že snad v květnu nebo červnu bude líp, aspoň v tomto ohledu, ale příliš to nevypadá.

Každému zrušili nějaký závod, ať měl být jakkoli dlouhý a náročný. Každý z nás si asi za pár dnů povzdechne: „Dneska jsem měl běžet maraton (půlmaraton, ultra).“

Sice bych si mohl maraton zaběhnout v obýváku nebo na balkoně, jak je teď cool, ale ani na chvíli mě něco takového nenapadlo. Jednak na to nemám mentálně, jednak běhání je pro mě mimo jiné projevem svobody, symbolizované minimálně nebem nad hlavou.

Počkám na léto. Nebo na podzim. Případně si třeba ke konci jara dám svůj soukromý maraton. Bez diváků a soupeřů, jenom se zapnutými garminy, pár gely v kapse a lahví s pitím za pasem.

V prvních dnech karantény mi skoro přišlo nepatřičné chodit ven běhat. Věnovat se takové banalitě, když je svět vzhůru nohama, lidi řeší dost závažné problémy a většina má strach z budoucnosti. Ale brzy mě to přešlo. Běhat chodím pravidelně a brzy, dokud cesty ještě nejsou zaplněné jinými běžci, cyklisty, pejskaři, kočárky ani korzujícími důchodci.

Hýbám se nejen proto, abych neměl pocit, že mezi čtyřmi stěnami přibírám minimálně kilo denně. Zjistil jsem totiž, že běhání je teď pro mě asi nejpevnějším pojítkem se starým, zdánlivě bezstarostným světem. S životním stylem, který se snad zase vrátí, se vším všudy.

I s těmi velkými maratony, z nichž si občas rádi děláme srandu a s ostrovtipem nám vlastním je karikujeme. Nejsem výjimka.

Právě teď si ale říkám, jak je vlastně úžasná a nedoceněná věc, když se na startu velkých závodů pravidelně mačkají davy lidí, kteří za startovné i všechno, co k běhání zdánlivě potřebují, utratili majlant. Znamená to, že se máme dobře, že žijeme ve skvělé době a na skvělém místě.

Jako by se maraton trochu ocitl v roli kanárka, kterého si brali horníci do šachet, aby je upozorňoval na unikající plyn. Ukazuje nám, jestli někde za obzorem nečíhá nebezpečí, o němž jsme ještě večera nevěděli. Vážně.

V zemích, kde stále rostoucí počty mužů i žen, mladých i starších, mají tolik času a peněz, aby mohli běhat jenom tak, pro zábavu a potěšení, se většinou žije spokojeně. Je to důkaz, že tam panuje prosperita i svoboda, nikdo lidem nezakazuje cestovat ani se shromažďovat dle libosti. V krajích, kde neexistují ty tolikrát vysmívané masové komerční závody otevřené všem a kde lidi běhají buď kvůli zajištění obživy, nebo neběhají vůbec, je obvykle kvalita života o pár pater nižší.

I my jsme stihli poznat, že na tom něco bude.

Když svět zachvátila pandemie koronaviru, velké maratony skutečně zafungovaly jako onen důlní kanárek. Byly prvními veřejnými akcemi, které se rušily, i když na fotbalových stadionech si ještě vesele prozpěvovaly tisíce fanoušků a hudební kluby praskaly ve švech. Signálem, že situace je opravdu vážná.

Jakmile prvotní otřes způsobený šířením nákazy odezní a po týdnech strachu a nejistot se život zastaveného světa pomalu vrátí do normálnějších kolejí, začnou se experti učeně přít, jak dlouho bude trvat hospodářský pokles, kdy postižené státy vybřednou z rozpínající se krize.

Nevím. Nejsem ekonom a moje prognózy většinou za moc nestojí.

Ale tady si troufám nesměle zašeptat, že ve chvíli, kdy se všechny zrušené mega závody znovu probudí k životu a na startu bude stát stejný počet běžců jako v roce 2019, si budeme s úlevou smět říct, že je zase dobře.

Autor: Luboš Brabec  zdroj: www.dlouhybeh.cz