admin

Kdo trénoval posledních 14 dnů v odpoledních či večerních hodinách a neměl možnost jít běhat brzo ráno, kdy ještě byly poměrně přijatelné teplotní podmínky, tak mi určitě dá za pravdu, jak to bylo náročné. Já osobně jsem mohl často již po pár minutách svůj nátělník doslova ždímat. A tak vidina předpovědi počasí na sobotní dopoledne skýtala určitě pozitiva. Teplota již neměla stoupat nad 30 °C, dokonce to jednu dobu vypadalo na docela vydatné dešťové přeháňky. Jenže realita byla trošku jiná, což je vidět na první pohled ve výsledkové listině a dosažených časech. Vlhko jako v prádelně udělalo své a málokdo byl schopen udržet své nastolené tempo. Občerstvovací stanice byla v každém kole ceněná jako oáza v poušti. Avšak kdo vydržel na trati déle, byl nakonec obdařen tolik přivolávaným deštěm…

Trať se oproti minulému ročníku neměnila. Opět čekalo na půlmaratonce a čtvrtmaratonce 6 respektive 3 okruhy s náběhem a otočkou před prvním okruhem.  Kratší distance se zúčastnilo 29 běžců a mezi muži s přehledem zvítězil Oldřich Kokošek za 39:28 minut a mezi ženami byla nejrychlejší Martina Mazáčová (AKEZ Kopřivnice) 48:48 minut.

Do cíle hlavního závodu se dostalo 52 vytrvalců a všem hned od startu utekl náš Dan Šindelek. Trio pronásledovatelů taktéž z našeho oddílu to však nijak nerozhodilo a počkalo si, až Dan tak říkajíc „odpadne“. Z tria jako první odpadl Ondřej Dominik, doběhl tak třetí v čase 1:28:57 hod. Druhý skončil se ztrátou 40 sekund na prvního Jan Fousek. A vítězství pro sebe urval v čase 1:26:10 Marek Škapa, jenž si, jak je o něm známo, na vedro nemohl stěžovat. Dan nakonec skončil šestý a výkon 1:30:03 mu vynesl 2. místo v kategorii.

V ženách se pořadí na prvních dvou místech také postupně měnilo, když napřed vedla Eva Filipiová (Sokol Temenice Šumperk), ale nakonec jsi zdolala naše Petra Pastorová a cílem proběhla za 1:29:43 hod. Eva nakonec na Petru ztratila 47 sekund. Třetí místo si pohlídala Markéta Kašná (TJ Jäkl Karviná), jejíž cílový čas byl 1:38:04 hod.

Neztratili se ani další naši závodníci a mnoho jich bylo vidět následně při vyhlašování na stupních vítězů. Kateřina Šeděnková za výkon 1:41:15 brala 3. místo v kategorii, Magdaléna Drastichová 1:43:22 a 2. místo v kategorii, Tomáš Lipina 1:47:30, Jana Kilarová 2:00:36 a 3. místo v kategorii, Radim Václavík 2:03:55, Alfons Vytisk 2:10:03 a 1. místo v kategorii a Lenka Běhunčíková 2:13:21 hod.

Ondra

Běhej lesy Bílá

V sobotu 12. 8. se konal další závod běžeckého seriálů Běhej Lesy.  Pátý z celkových osmi závodů zavítal tentokrát do Beskyd. K výběru byly dvě varianty tras a to na 10 a 18 km. A právě tu delší si vybral náš Daniel Filip. Trasu z převýšením 423 metrů zvládl za 1:32:56 hod. 

 

Hostýnská osma

Taktéž v sobotu se v Rajnochovicích konal již 12. ročník velice oblíbeného turisticko-běžeckého závodu jednotlivců a dvoučlenných týmů Hostýnská osma. Letos trasa měřila 68 km s převýšením cca 3000 metrů. Ani jednou na startu nechyběl náš Marek Škapa. Letos ho potkaly žaludeční problémy, ale ukázal se jako bojovník, nevzdal a dokázal se dostat v čase 12:10:11 hodin do cíle. O něco dříve, přesněji za 11:21:25 hodin, proběhl cílem další náš vytrvalec Miroslav Valošek.

 

Běh Olbramicemi

V neděli v Olbramicích se mohli závodníci zúčastnit 9. ročníku místního běžeckého závodu. Vybrat si mohli dvě varianty, kratší na 4 km a delší na 16 km. Na kratší trati zabodoval náš Jan Benbenek, který časem 14:28 minut skončil na celkovém 2. místě. V hlavním závodě jsme měli zastoupení početnější. Celkově pátý skončil Vojtěch Gruchala. Jeho cílový čas 1:20:26 mu vynesl 3. místo v kategorii. Svou věkovou kategorii vyhrál v čase 1:21:52 Petr Škrabánek. Dále nás reprezentovali Tomáš Lipina 1:31:46 a Alfons Vytisk, kterému čas 1:42:18 vynesl 3. místo v kategorii.

V sobotu 12. srpna to bylo přesně 100 let, co byl v Opavě odstartován Slezský marathon a na jeho počest se pustil David Bíbrlík z BK Ludgeřovice do organizování vzpomínkové akce. Chtěl tím uctít památku prvorepublikových borců, kteří se tohoto závodu zúčastnili. S pomocí se obrátil také na naši Petru Pastorovu a dokonce se mu podařilo najít sponzora firmu Unimerex, která pomohla k finančnímu zajištění. Celá akce také dostala charitativní nádech a účastníci mohli finančně podpořit Nadační fond Kulíšek, který pomáhá předčasně narozeným dětem.

Mnozí jsme vyrazili do Opavy odpoledním vlakem. Nejpočetnější skupinka účastníků nastupovala na zastávce v Ostravě Třebovicích, ale po trase přistupovali další a další vytrvalci. Ke Slezskému divadlu jsme dorazili s hodinovým předstihem. Skupinka účastníků se pomalu rozrůstala. Celé situace využil místní bezdomovec, který jako by z oka vypadl španělskému komikovi El Risitasovi neboli „Smějícímu se muži“. Chopil se své oprýskané rozladěné kytary a započal svou „One Man Show“ a doprovázel na ni svým jedinečným způsobem reprodukovanou hudbu, která vycházela z nachystané reprobedny.

V 16:36 hodin, na minutu přesně jako před 100 léty, odstartoval Otto Seitl tento vzpomínkový běh. Do města se tak rozpohybovalo asi 60 vytrvalců doprovázených několika účastníky na bicyklech. Protože nešlo o závod ani o umístění, mohl si každý zvolit své vlastní tempo. Trasa nebyla nijak značená, ale její popis, včetně možnosti nahrát si ji do mobilních zařízení či chytrých hodinek, byl zveřejněný na stránkách propagujících celou akci. Přesto to byl tak trochu „orienťák“ a bylo zábavné v cíli poslouchat, kdo kolik nakonec naběhal 😊. A ač opravdu nešlo o to, kdo vyhraje, tak kdybych měl někoho zmínit, byl by to Patrik Pastor, který ten den posbíral nejvíce „nej“. Nejdříve zakufroval, ztratil se hned za Opavou a ještě si to párkrát zopakoval. Naběhal zřejmě nejvíce kilometrů a přesto všechno dokázal být suverénně nejrychlejší a do cíle doběhl s velkým náskokem jako první.

Na trati byly dvě občerstvovací stanice. První v novém areálu v Kravařích Olšinkách a druhá u Jilešovic. Výběr občerstvení byl opravdu luxusní a určitě každý si tam našel nějakou svou mňamku, kterou se nakopl do dalšího výkonu. Další „žranice“ už probíhala v cíli na našem stadionu v Martinově, kde si účastníci mohli opéct špekáčky, dát vaječinu a hlavně doplnit tekutiny alko i nealko pivem…

Doběh na stadion byl stylový, když se obíhalo čestné půlkolečko a na závěr probíhalo čtyřmi nafukovacími bránami. Každý se tak mohl cítit a právem jako „vítěz“.

Celá akce tak byla velmi povedená. Nebylo z ní cítit určité napětí z výkonu a soupeření, které bývá na závodech, ale vše se odehrávalo v pohodovém a přátelském duchu. Velké díky tak patří především Davidovi, ale i všem ostatním, kteří se na celé akci podíleli.

Ondra

Fotografie Radka Jurečka

Rajecký maratón slavil v sobotu 40 let! Tento tradiční maratón na Slovensku díky letnímu termínu, kdy se pravidelně běhá v srpnu, nevynechal ani v době covidové. Je to třetí největší maratón na Slovensku a zcela právem si přivlastnil tyto tři přídomky – najťažší, najkrajší a najsrdečnejší. Jsem rád, že jsem mohl být u toho, letos už po sedmé. Přání bylo pod tři hodiny, vyšší cíle jsem neměl i s ohledem na to, jak se přehnané ambice na tomto těžkém maratonu, především díky letnímu teplému počasí, mohou vymstít. Kdo neběžel ať si to zkusí a kdo běžel, mi dá určitě za pravdu. Do Rajce se musí s respektem, obzvláště, když předpověď věští pořádnou opalovačku.

Kulaté výročí si žádá speciální hosty a pro letošek jim byl bratislavský rodák, manažer a organizátor atletických mítinků, třeba u nás Zlaté tretry, Alfons Juck. Pro lidi, kteří by se chtěli o této atletické ikoně dovědět více, doporučuji podcast na https://strekari.cz/podcasty/98-alfons-juck.html

Dalším překvapením na startu byl Zdeno Chára. Kdo by netušil, tak ikona slovenského hokeje, obránce s parametry ne zrovna běžeckými, který již absolvoval Bostonský maraton a nyní stál na startu rajeckého půlmaratonu, kde si připsal svůj první start “bežeckého preteku” na slovenském území. Jeho obří postava nešla přehlédnout a jeho běžecký výsledek (1:33:50) byl úctyhodný. https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdeno_Ch%C3%A1ra

Po dřívějších letech se start posunul z desáté na devátou hodinu. Je to rozhodně lepší, ráno silnice není ještě tak rozpálená a ti rychlejší dobíhají před polednem. Další plus je zavřená cesta po dobu závodu, kde policie pouští pouze linkové autobusy, jinak máte celou cestu pro sebe. Pro běžce, kteří nechtějí ráno cestovat, je možné využít ubytování v tělocvičně ve vlastním spacáku za symbolických 5 eur. Osobně tuto možnost poslední roky využívám.

Od rána je na náměstí blázinec, chystají se stánky na odpolední den Rajce, vystoupení mají mažoretky, rozhovory s hosty, člověk se ani nenaděje a už stojí v koridoru a čeká na výstřel. Ten samozřejmě nemůže zaznít dříve, než dohraje slovenská hymna. Minutu před devátou vyjeli in-line bruslaři, kteří finišovali v Čičmanech (20 km). A o deváté vyběhlo zbylé startovní pole, maratonci, půlmaratonci a štafety do souboje s tratí, časem a neúprosným sluncem. Trať je tradiční a všem známá, okruh Rajcem a pak výběh po hlavní cestě směrem na Šuju, následuje Rajecká Lesná, kde se dělí půlmaraton s maratonem. Mezi Lesnou a Šujou je každoročně zaparkovaná dodávka s DJ, který tam vyhrává doslova na okolní lesy. Půlka odbočuje vlevo a maratonci peláší rovně na Fačkov. Tady bych rád zmínil, že co se fandění týče, tak Slovensko je o dobrých deset levelů jinde, než když běžím kdekoliv v Česku (osobně jsem zažil nejlepší atmosféru na maratonu v Košicích). Za Fačkovem se začne stoupat směrem do Čičman, kdo to nezná, měl by se nechat překvapit přímo v závodě. Můžu potvrdit, že to rozhodně stojí za to, je to taková maratonská odměna. V Čičmanech je obrátka, a to, co jste nastoupali, si teď můžete vychutnat v seběhu. Od třicátého kilometru pak začíná závod, ze stínu vyběhnete na rozpálený asfalt a stín hledáte jen těžko. V dáli fabrika Kofoly v Lesné, tam už to bolí a poslední kilometry od Šujy už bývají jen o vůli a často už tam běžci chytají křeče z vedra. Letos jsem zvolil rozumné tempo a zaběhl čas pod tři hodiny, bez jakékoliv krize (2:55:20). Bývaly tu i horší roky, sanitky, vrtulník ale letos vše proběhlo hladce. Vzdalo pouze 6 maratonců a doběhlo 198. V cíli už vás na náměstí vítá celý Rajec. Po doběhu tradičně medaile, poslední roky už kovová dřív se mi líbilo, že dávali symbolicky dřevěnou, kofola, bageta a birel.

Z našeho oddílu, který tu měl každoročně početnou účast jsem letos zbyl jen já a Radek Luksza, který si zapsal svůj 167. maratón s časem 4:29:34 a už určitě ladí formu na sobotní jesenický, kde tuto sběračskou jízdu v roce 2015 odstartoval.

Následovalo vyhlášení vítězů a nakonec program Velkého Rajeckého dne, Heligonica, Helenine oči, Smola a Hrušky a DJ Pedro a DJ Nuone, kterého jsem se už nezúčastnil :-).

Honza

Pár zajímavostí:

Mužský traťový rekord je 2:21:41 a drží ho ukrajinský závodník Janenko Sergej z roku 1996. Rajec vyhrál 3x v řadě a jediný kdo mu dokázal šlapat na paty, byl vynikající maratonec Rosťa Kolich, který v roce 1994 vyhrál s časem 2:22:53 což ale není jeho osobák z Rajce, protože ten zaběhl až v 1995 a to 2:22:35! Neméně kvalitní čas zde má i pořadatel Rohálovské desítky, komentátor běžeckých závodů a vynikající maratonec Ondra Němec, který v roce 1994 zaběhl 2:23:29. Od 1997 se časy vítězů propadly a nejblíže těmto fantastickým výkonům měl až v roce 2017 Tibor Sahajda, který v cíli zapsal 2:23:51.

Ženský traťový rekord patří Aničce Balošákové, kde se v roce 2001 časomíra zastavila na parádních 2:48:51. Celkově má 9 vítězství na tomto těžkém maratonu a něco mi říká, že ji Láďa Dvorský k jednomu prvenství pomohl, samozřejmě v rámci pravidel, prý v tom byl dárkový koš samozřejmě s jídlem… 🙂 Letos vyhrála s časem 3:10:05 Silvie Sebestián a celkově má 5 výher (3:05:58). Po čtyřech prvenstvích má Andrea Bérešová (2:54:17) a taky naše Petra Pastorová (2:56:46)

Pár statistik:

 

 

 

Po náročném půlmaratonu ve Francii měla Petra zdravotní potíže a týden se dávala dohromady. Rozhodli jsme se teda odjet na víkend na Slovensko do našeho oblíbeného Thermal Parku Vrbov.

V pátek jsme vyrazili a Petra ještě stihla odběhnout trénink kolem Štrbského Plesa. Večer nám zavolal Laco Maras z Prešova, jestli bychom nepřijeli na závod Prešovská horská jedenástka. Souhlasil jsem, že Petra poběží. Start byl v 9:00 hodin a po závodě jsme měli v plánu, že se stavíme do termálů. V lese se po nočním lijáku nedalo běhat, a tak pořadatelé museli změnit trasu. Rozhodli, že se nepoběží do kopce ale kolem vody na okruhu 2,5 km, který se běžel 4x, takže trasa měřila jen 10 km. Pro nás to bylo výhoda. Z Lacem jsme se domluvili, že Petra poběží za Maras Team. Petra vyhrála s velkým náskokem. Laco pořadatelům vylíčil v kostce Petřinu kariéru a ti byli překvapení a rádi, že si vybrala právě jejích závod. Petra dokonce předávala ceny a téměř všichni se s ní chtěli vyfotit.

Na závodě v Prešově jsme se dozvěděli, že k večeru se běží za Bardějovem závod na 11,4 km. Takže místo vody jsme se přemístili na Porúbskú jedenástku. Byla to větší vesnice a zrovna probíhali dětské závody. Vypadalo to, že na stadionu byla asi celá vesnice. Start byl v 18:00 hodin a Petra hlavní závod a opět běžela za Maras team. Opět v pohodě vyhrála časem 47:07 minut, ale bylo velké vedro. Petru jsem ještě neviděl tak mokrou. Teklo z ní jako z vodníka. Po závodě byl guláš, zákusky, koláče. atd., večer pak pokračovala zábava. Vyhodnocení bylo už za tmy. Co čert nechtěl, tak nás přemlouvali, jestli bychom nejeli do Košic na půlmaraton.

 

 

A tak jsme se přes noc přemístili do Kavečan, což je15 km od Košic. Je to jeden z nejtěžších půlmaratonu. Celkem startovalo 96 závodníků. Start byl první kilometr do kopce, poté se běželo 2 km z kopce, pak následovala otočka a běželo se nahoru zpátky. Celkem museli běžci zdolat 3 kola. Zde Petra opět vyhrála, když porazila druhou Maďarku. Její vítězný čas byl 1:31.08 hod.

Po závodě jsme jeli domů, ale po cestě jsme se přeci jen stavili v termálech ve Vrbově. Strávili jsme tam 3 hodiny a pak pokračovali na cestě domů. Víkend teda dopadl úplně jinak, než jsme plánovali.

Otta

Český pohár v běhu do vrchu koncem července doputoval také do našich končin, kdy se konaly dva tradiční závody a v obou jsme měli poměrně početné zastoupení.

 

Běh na Lysou horu 

V sobotu 29. 7. se konal 38. ročník závodu, kdy běžci vybíhají z Krásné-Nižní Mohelnice, aby zdolali Lysou horu. Trať dlouhou 8,3 km s převýšením 702 metrů zvládl nejlépe z našich za 41:36 minut celkově 4. Honza Fousek, což znamenalo 2. místo ve své věkové kategorii. Dále startovali Tomáš Věnsek 42:50, Marek Škapa 43:22 a 1. místo v kategorii, Vítězslav Prášil 44:49 a 3. místo v kategorii, Jiří Žák 47:42, Dan Šindelek 49:04 a Petr Škrabánek 50:43 a 2. místo v kategorii.

 

Běh na Kozubovou

O den později se závodníci sešli v Dolní Lomné, aby v 10 hodin vystoupali od místní pekárny k turistické chatě na Kozubové. Čekalo na ně 5 km s převýšením 500 metrů a letos šlo 23. ročník. Stejně jako v sobotu byl nejrychlejším z našeho oddílu Honza Fousek. Do cíle doběhl za 28:14 minut, což mu stačilo na celkové 7. místo. Další naši byli Marek Škapa 30:22 a 2. místo v kategorii, Jiří Žák 31:08, Dan Šindelek 33:03, Petr Škrabánek 34:35 a 2. místo v kategorii, Roman Slowioczek 37:28, Stanislav Sviták 42:04 a 3. místo v kategorii a Josef Smola 48:32.

Již potřinácté se v pátek 28. července v 17 hodin ponořili závodníci do Hlučínského jezera, aby zdolali cca 150 metrů dlouhý plavecký úsek tohoto triatlonového sprintu. Dále je čekalo asi 6 km na kole a závěrečný cca tříkilometrový běžecký úsek.

Náš Jirka Pytlík se tohoto triatlonu zúčastnil již posedmé, doposud vždy slavil vítězství a nejinak tomu bylo i tentokrát. Ve všech úsecích byl nejrychlejší a jeho celkový vítězný čas činil 25:10 minut. Také druhé místo cinklo našemu oddílu, když na něm doběh v čase 29:22 Petr Brož. Třetí skončil se ztrátou 36 sekund na druhého Kazimierz Grycman z polských Ciechiowic.

Ženám kralovala Hana Legerská z SSK Vítkovice, když všechny tři disciplíny zdolala za 32:50 minut. O 56 sekund později doběhla druhá Jana Gřešková ze Suchých Lazců a třetí skončila časem 36:15 Lucie Georgiu z Ostravy.

Naše barvy ještě hájili Jiří Hrbáč 36:37 a Radomír Pach 39:46 minut.

Fotky Andy Špetíkové

Mnozí se již zřejmě o této akci, chystané na sobotu 12. srpna, dočetli na stránkách Ostravského maratonu nebo ji zaregistrovali na sociálních sítích. Rádi ji připomeneme také na našich stránkách. Určitě se najde nejeden důvod se tohoto slavnostního výběhu zúčastnit. Může to být například sdílení běhu s ostatními nebo lze sobotní odpoledne využít jako zpestření přípravy na blížící se RBP OSTRAVA CITY MARATHON.

Veškeré podrobnosti k srpnové akci, registraci a popis trasy naleznete pod těmito odkazy:

100 – Pocta maratoncům

https://ostravacitymarathon.cz/100-pocta-maratoncum/

…je ráno, jdu spát, nevím co dneska za den, nechci se ptát… čtvrtek 3.35 a budík na mě: „volám, volám, volám…“ Náš společný výlet do jihofrancouzského departementu Lozère (zároveň i místní pohoří), jehož centrem je právě malebné městečko Mende (vyslovujte „mááááund“) začal poklidně okolo 4.00 pod heslem: „co nemáš to nepotřebuješ, a proto jsme se před ostrým dálničním tempem stihli dvakrát vrátit. Upozorňuji, že níže uvedené řádky jsou ryze subjektivního charakteru, většinu cesty jsem prospal (i za volantem) a vylučuji zároveň i obvyklé přehánění. Nevylučuji však možnost obrátit se na Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru, ale slovy klasika: „Babičku jsem nečetla… a stejně byla tma…“. No, co už… Pokud se již někdo ve výše uvedeném textu ztratil, zřejmě není sám.

Cestou do Mende jsme měli na základě přání Katky možnost navštívit historické městečko Besançon. Dovolil jsem si vyslovit nesouhlas, protože právě minutá Basilej a připravený 9-ti stránkový výtah z wikipedie vzal za své. Naneštěstí i v Besançonu byly nějaké grandiózně obohacující pamětihodnosti. Návštěva asi třetího kostela a polemika o rozdílech mezi sloupy dórského, iónské a korintského typu však ostatní poněkud unavila. Cestu do místa určení jsme úspěšně dokončili v pátek ve večerních hodinách. Po přeparkování z VIP parkoviště na náměstí (vyslovujte „počkej já ty zábrany oddělám“) na méně VIP parkoviště u ubytování, kdy se každý z účastníků našeho zájezdu vrhnul jako první na svou ultra skromnou tašku s jídlem (vyslovujte „bude nám to jídlo na 14 dní stačit?“) a neskromnými údivy ostatních šokovaných přítomných se svými pidi ranečky, jsme krátce nato usínali dychtiví po dalších zážitcích.

Sobotní ráno začalo vydatnou snídaní, kdy se někteří z nás byli nuceni bezprostředně po snídani uchýlit ke snižování stavu vlastních jezecích zásob ve smyslu: „no přece se to nezkazí“. Ostatně z Ostravy nám dělaly společnost tři druhy vynikajících buchet (tedy alespoň dvě z nich), kterým jsme dali, co proto. Celkové objemy „sežraného“ jídla se neztratily nikde v překladu a čtenářům mohu rozhodně potvrdit, že většina z nich byla, jak se posléze ukázalo na záchodě, jednoduše na vlaječku. Tento den se nesl v duchu slavnostních průvodů. První se odehrál v nedalece dalekém místě startu závodu, a sice městečku Marvejols. Zakončení proběhlo v centru za opakovaného tleskání, mluvení, tleskání, mluvení, tleskání, mluvení… a intenzivního čepobití, i když tímto si teď nejsem zcela jist – dávám tedy na zvážení podání případného podnětu na výše uvedenou kancelář. Po vydatném obědu s krásným výhledem na místní kopcovitý terén, kterým nečekaně vedla trať závodu klepajícího na dveře se mi zamlžil pohled, jenž bylo potřeba zostřit sklenkou výtečného vína. Následoval přesun do Mende a rozchod. Tento byl rozdílně využit dámskou polovičkou, která se jala okupovat místní obchod se suvenýry (vyslovujte „brutální mega slevy akce Instersport – neuvěřitelné!!!“) a zkušenější pánskou polovinou, která takticky zvolila ústup do týlu se záměrem strávit čas efektivněji, třeba pokusem o načerpání PHM. Při opětovném šťastném shledání, kde jinde než před zmíněným obchodem se suvenýry, byla každá z žen vybavena, resp. ověšena třemi až čtyřmi krabicemi bot (omlouvám se, ale opět z důvodu zamlženého pohledu nevím přesně). Tolik štěstí nešlo mužským přístupem k životu bohužel pochytit, ostatně k tomu se dostanu ještě později. Druhý slavností průvod pokračoval přímo v Mende tentokráte již bez čepobití.

Následující den pro mě po další téměř probdělé noci začal na toaletě, tentokráte bez vlaječky. Dravé sluneční paprsky se počaly zakrajovat do údolí a my spěchali na snídani. Beze slov. Něco bylo jinak, něco bylo cítit ve vzduchu. Ano je to tu, Den Závodu.

Po krátké rozcvičce stojíme všichni tři v elitním koridoru. Tlampače vřískají, čas se zpomaluje… právě neslysně proletěla moucha… nervozita okolo působí jako nepropustná mlhovina, vidím jak ostatním pulzují žíly na krku… cítím své srdce, které říká je čas naložit pod kotel… píp – Katce se na poslední chvíli chytil GPS signál – právě včas. Prásk!!! Je odstartováno, ještě se vyhnout startovní síti, kterou instalovali místní nešikovní rybáři a je čas spustit motory. Buch – zezadu dostávám herdu. Během pár metrů se mi ze zorného pole ztrácí Petra i ostatní eliťáci. No co už, honit se s nimi nebudu. Hlavně netlačit na pilu, říkám si. V první zatáčce dělám prostor spoluběžkyni po své levici, běžíme spolu klidně bok po boku ještě několik set metrů. Poté se připojuji k rychlejší vlně, která mě silou opačného příboje žene dál na moře, tedy spíše vzhůru k oblakům a hurá do kopců. Ale tady velím já a tempo si určuji sám… píp – hodinky blekotají něco co se mi nelíbí. Ještě se několikrát otáčím po své sparing, ale pak už můj pohled směřuje pouze dopředu: seno, sláma, seno, sláma… Prvních pár kilometrů si užívám, opět jen seno, sláma, seno, sláma, občas nějaká prdelka. Předbíhám sprintery, pokládám se do toho, motory zahřáty na provozní výkon – jen aby od nich nechytla ta sláma nebo seno. Na 8. kilometru si vzpomínám, že bych mohl ochutnat nějaký ten cukr, který si říká o rande. Ostatně i on mi následně sděluje, že trať je oproti loňsku, zdá se říci, prostě delší, ty 3 zatáčky pod vrcholem zde loni opravdu nebyly!!! Konečně první vrchol (Col de Goudard 1.023 m.n.m.). Srovnat se, naklonit a letíme. Konečně si začínám rozumět s hodinkami, které ukazují tempo pod 3.00/km, ale co to? Cítím, že mi hoří podrážky. To bude zřejmě nějaká mýlka a nevěnuji tomu dále pozornost. Znovu se pokládám a zadávám příkaz k navýšení kadence na 200 kr./min. Po přibližně dalších dvou kilometrech už cítím, že je zle – „hoří sláma i seno“ slyším kdesi zespodu. Hmm, zřejmě je čas na nějaký ten gel, který, jak se ukázalo vzápětí, chyběl na kurzu – jak hasit hořící plosky nohou. Do cíle zbývá přibližně 11 kilometrů, z toho přibližně polovina kopec. To už se však do celé věci vkládá hlavní řídící: „Necítíš bolest!!!“. To funguje nějakou dobu, ale opět přichází prudký a zběsile táhlý kopec, který je nečekaně zase delší než loni, neuvěřitelné. Klenba se propadá a já začínám proklínat karbonové boty. Poslední občerstvovací stanici probíhám bez povšimnutí bo nemám čas. Přede mnou běží tři mladí muži s dresem místního atletického klubu, což mě motivovalo natolik, že jsem se zakousl do představy loveckého psa. Poslední kilometr si užívám jak nikdy, prostě to nejde, ale vůle tlačí a tlačí… „Republilique Tcheque!!!“ slyším z davu… katedrála vlevo… Dup a zážeh!!! Prostě na krev!!! V křeči dohopsknu přes cílovou metu a málem se klátím k zemi, holt restart pravé nohy. Tady na mě čeká již plně odpočatá a usměvavá trenérka Petra. Uznale ji pogratuluji a spolu pak očekáváme dalšího střelce, který dobíhá o chvíli později. Kači pooooojď!!!

V cíli na nás čekal Otta s panem Oldřichem, kteří nás notně pochválili a nasměřovali k zasloužené odměně v podobně chlazeného a čepovaného zlatavého moku. Následovalo odpolední vyhlašování výsledků a závěrečné děkovačky. Stávající závod byl výjimečný, protože oslavil své 50-té kulatiny. Obrovský obdiv patří Petře, která dobila stupně vítězů se svým krásným 3. místem. Gratuluji tímto i Katce, která podala opět naprosto úžasný výkon a zaslouží si ještě větší obdiv a hlavně povzbuzení.

Pozdější odpoledne se přelilo v soukromé pozvání místních přátel Petra a Otty, kde jsme se shodou okolností potkali se spoluběžci z Debna a běžcem (vyslovujte provozně technicky třeba Jean – Pierre), který s námi strávil zbytek večera. Mimochodem na zahradě měli úžasnou „rhubarbe“. Po návratu na parkoviště na nás však čekala neuvěřitelná možnost vyzkoušet si výrobu tzv. „mááááundské kobercovky“, kterou se ti nejdrsnější odvážili ochutnat. (recepis do soukromých zpráv, ale je k tomu potřeba jedno auto s textilním kobercem, dočasně nešťastný Otta, dočasně naštvaný Milan, ruce Katky, dokumentátoři, pořádný kus dobré nálady, smíchu a důvtipu). Po neúspěšném pokusu dostat se na afterparty, kdy místní domorodci na poslední chvíli v pudu sebezáchovy uskakovali před zběsilým autem nasáklým kořalkou, jsme zavítali před katedrálu, kde jsme spolu s náhodně objevitsevším Jeanem-Pierrem a hlavně panem Oldřichem strávili příjemný zbytek večera.

Poslední den byl zakončen tradiční prohlídkou tratě, kde Petra objevila své jméno, a naprosto fascinující návštěvou dalšího z řady obchodů se suvenýry, která skončila zvýšením aktiv Petry a Katky minimálně o 1.000 Eur díky  doslovné aplikaci věty: „to tady přeci nemůžu nechat“. Zcela upřímně a narovinu přiznávám, že takovou radost v očích koupěchtivých jsem snad ještě nikdy neviděl. Je pravda, že se průměrný stav počtu páru bot na jednoho účastníka zájezdu sice zvýšil z tří asi na sedm (Otta si koupil jeden pár, já žádný – matematický přepočet nechám na každém čtenáři), ale rozhodně není pravda, že koupě bot v akci nemůže zlepšit zdravotní stav. Například Petře se najednou spravila záda. A tak jsme se vydali s třinácti páry nových bot zpět do ČR. Čekala nás cesta čítající 1.850 km, koupání v jezeře Lac Lemán na Švýcarsko -francouzských hranicích, které leží napůl cesty mezi městy Ženeva a Lausanne. Poslední větší zastávka přesně o půlnoci proběhla za zděšení spící posádky u největších vodopádů Evropy poblíž města Schaffenhausen. Za absolutní tmy jsme měli možnost obdivovat úchvatnou hru rozbouřeného Rýnu při doprovodu hřmotného orchestru zpívajících kaskád. Holt nemůže se povést úplně všechno (doufám, že to všichni znovu zaspali a nikdo si to nepamatuje). Po překročení české hranice nás za to čekal úžasný východ slunce.

Velké díky patří panu Oldřichovi, který za námi přijel až z Montpellieru, aby s námi strávil celou neděli, a to včetně večeře na kterou nás pozval, dalších věcí a také poskytnuté podpory tím, že byl v cíli. Chtěl bych tímto poděkovat také Petře a Ottovi za možnost podívat se opět na tak úžasné místo jakým je okolí Mende. A obrovské děkuji a obdiv patří hlavně Katce, která odřídila půlku cesty i přes šílenou únavu po závodě. Přestože je každý závod jiný a nikdy nic není a ani nemůže být stejné, bylo to výjimečné a je moc fajn když člověk může vyrazit s úžasnými parťáky.

Milan

VÝSLEDKY

Na začátku prázdnin se uskutečnil již 31.ročník MUM. Pro ty, kteří neví, o co se jedná, malá exkurze do jeho historie. V roce 1992 založil Tomáš Rusek na jihu Moravě sérií maratonu. Cílem bylo uběhnout maratonskou trasu několik dní po sobě. V prvních ročnících se trať i délka jednotlivých etap různě měnila. Od roku 2004 se podoba víceméně ustálila. Běhá se 7×43 km s centrem v Lomnici nedaleko Tišnova. Každý den se běží jiná trasa, které jsou vedeny převážně terénem po turistických značkách. Pro ty, kteří si netroufnou na plnou porci sedmi maratonu, je určena kategorie 3 z 7. Ale je rovněž možnost se účastnit jen jednoho maratonu.

O závodě jsem od kolegů mnohokrát slyšel, ale nikdy jsem se ho neúčastnil. Ultra neběhám a v případě maratonu dávám přednost klasickým městským závodům. Letos jsem dostal nabídku od našeho člena Alfonse Vytiska, zda ho nechci doprovodit. Součástí poslední etapy je rovněž půlmaraton, kterého měl v plánu se účastnit. Měl jsem volný víkend a tak jsem se rozhodl udělat si výlet. Cesta proběhla v pohodě a v pátek odpoledne jsme se ubytovali ve škole v Lomnici. 

Prvních šest maratonu startuje na různých místech a cíl je vždy v Lomnici. Výjimkou je poslední etapa kterou tvoří dva okruhy v okolí městečka. Startuje se intervalově na základě průběžných výsledků. Nejpomalejší vytrvalci se vydávají na trať již v sedm hodin ráno a ty nejrychlejší naopak až v 11:00. Vzhledem k tomu, že jsem startoval pouze v poslední etapě, tak čas startu záležel na mém rozhodnutí. Zvolil jsem tradičních 10:00. 

Odstartoval jsem spolu s dvojici dalších vytrvalců. Po krátkém náběhu přes město jsem se dostal na cyklostezku a zamířil vstříc prvnímu okruhu. Na zvlněné trati se střídal asfalt, polní cesty i úzké lesní pěšinky. Před startem jsem měl trochu obavy z orientace, ale zcela zbytečně. Trať sice vedla převážně po turistických značkách, ale zároveň byla výborně pořadateli označena šipkami a fáborky. Navíc každý účastník obdrží na prezentaci mapu každé etapy. Od rána bylo slunečné horké počasí a tak přišlo vhod sedm občerstvovacích stanic. K mojí radosti na nich byli i houbičky, které z městských maratonu již vymizely. Celý závod provázela příjemná atmosféra. Skoro se všemi běžci jsem se při předbíhání pozdravil a vzájemně povzbudil.

Osobně jsem od sebe neměl žádné očekávání a maraton bral spíše jako ideální přípravu na Hostýnskou osmu. Zvolil jsem opatrné tempo a skoro na každé občerstvovací stanici poctivě pil. Kdo mě zná, tak ví, že v mém případě to znamená značnou časovou ztrátu. Celý maraton tak proběhl bez větší krize a v cíli jsem se objevil za 3:27:55. Nastalo dlouhé čekání na co bude výsledný čas stačit. Nakonec jsem v absolutním pořadí obsadil páté místo. Vítězem se stal Martin Kopecký v čase 3:15:21. Celkem závěrečnou etapu doběhlo 110 účastníků. Včetně úžasné Sigrid Eichner z Německa, která ve svých 83 letech absolvovala všech sedm maratonu. Klobouk dolů!

Celkovým vítězem se stal rovněž Martin Kopecký se součtem časů 23:10:07. Z naších členů celý MUM absolvovali Radek Luksza, který za 35:52:45 obsadil 43. místo a Libor Svozil, kterému čas 42:02:21 stačil na 59. místo. Mají můj obdiv, že tuto trochu šílenou akci úspěšně a ve zdraví zvládli. Alfons Výtisk uběhl půlmaraton za 2:25:44. Na start závěrečné etapy nastoupila i Petra Pastorová, která však omylem pokračovala do třetího kola a následně trochu zakufrovala… 

Nedá mi, abych se nezmínil o samotné Lomnici. O její existenci jsem věděl jen v souvislosti s tímto závodem. Městečko mě však mile překvapilo. Monumentální kostel, krásná radnice, půvabné uličky bývalého židovského města, synagoga s židovským hřbitovem. Jako bonus v těchto kulisách právě probíhal hudební festival. Zlatým hřeben byl místní minipivovar Genius noci. Už dlouho mi žádné pivo nechutnalo tak, jako jeho ovesná dvanáctka. Nejen z těchto důvodů jsem rozhodnut se za rok do Lomnice vrátit a zřejmě na více dní…

Závěrem bych rád poděkoval obětavým pořadatelům na čele s Adamem Supíkem a Danem Orálkem. A v neposlední řadě Martinovi Řezáčovi za odvoz zpět do Ostravy. 

Marek