Opět po roce nastal čas vyrazit do Bratislavy na místní maraton. Proč zrovna tam? Loni tam bylo mé poprvé na klasickém silničním maratonu, takže částečně z nostalgie. Těch důvodů bylo samozřejmě víc: dobrá dopravní dostupnost, skvělá organizace, přiměřená trať, dobře zásobené občerstvovačky… Při pohledu na startovní listinu je zřejmé, že nejsem sám, protože se běžci z Moravy a Čech jen hemžilo.
V sobotu při procházce Bratislavou mi došlo, jak jsou vzpomínky šálivé a nepřesné, a začal jsem si uvědomovat, že to není jen kolečko po centu s jedním výběhem na sídliště, ale že 42 km je 42 km a někde se budou muset nabrat. Ráno před závodem začala nervozita stoupat, stejně jako teplota. No co, když to nepůjde, tak to nepůjde a půjde to příště. Před závodem přišla jobovka – trať se oproti loňsku změnila. Rychle k mapě a do koridoru. Zadal jsem si vyšší předpokládaný čas, a byl ve druhé startovní skupině, což bylo fajn, alespoň nepřepálím začátek. Strategie byla tentokrát zvolena jinak – co nejdéle držet tempo trochu lepší než předpokládané finální.
První třetina šla v pohodě, trasa hezky ubíhala, všude spousta lidí, stále nějaký impulz, dokonce míjím občerstvovačky bez povšimnutí. Na 15 km si dávám banán, říkám si, pro jistotu. Poslední část kola je oproti loňsku jiná – kupodivu nevadil až tak přeběh přes most, ale to pobíhání parkem tam a zpátky mě teda nějak nechytlo. Ještě když na mě koukl chlápek s kamerou – na co myslíte? Co mu mám říct – aby už to bylo za náma, jaké to bude na 40 km, na práci, na oběd? Na nic… Hranici půlmaratónu jsem minul někde málo za hodinou a půl, zatím to vypadá celkem dobře a běží se fajn. Nasazuju sluchátka, pouštím hudbu, spousta lidí končí půlkou, psychická vzpruha se bude hodit. Na 24 km dávám energy gel, a běžím dál, následuje delší pasáž po hlavní cestě a výběh na sídliště, takže trošičku mentální krizka, snažím se myslet na techniku, vnímat více věci kolem sebe a nezpomalovat. Na 31 km další banán a už počítám, kdy bude další. Vracíme se do centra a tempo začíná klesat, průměrné zdá se o sekundu na kilometru, v centru je sice více lidí, ale tělo už pomalu začíná bolet. Už se tak moc nepředbíhá, změny nejvíce kolem občerstvovaček, na 36 km další banán a objevuje se i kola a tak neváhám. O kilak a půl potkávám na kraji rodinku, plácám si se synátorem a od manželky slyším povzbudivé „Makej“, držíme se blízko sebe s nějakou dámou chvíli ona chvíli já. Blíží se most, ten mi nevadí, oproti klasickým silničářům můžu získat. Pak zase neoblíbený park, ale ten už se trochu ztrácí, zvažuju, zda jít do nějakého trháku, počítám, jak by to mohlo klapnout, poslední občerstvovačka je pod mostem, něco málo přes kilometr před cílem, jsem pevně rozhodnut ji minout, to už vydržím, a získám pár desítek sekund k dobru, nahoru to dám a pak je to už z mostu do cíle. Náhle mě z myšlenek vytrhne dívčí hlásek „kola“ nohy zastaví a ruka se vymrští ke kelímku. Žádný trhák se nekonal, někoho jsem ještě předběhl, ale skupinka včetně dámy, která mě posledních 10 km provázela, se vzdálila. Mi to ale vlastně vůbec nevadí, na posledních desítkách metrů se pokouším o sprint, míjím rodinku a spokojeně míjím cílový oblouk. A co dál? Za rok asi zase :-).
Martin Hořínek
Výsledky http://sportsofttiming.sk/sk/zavod/overview/2127
