Maraton Klub Seitl Ostrava
Štafetový běh je naplánovaný na 8. 9. 2017. Startovat se bude od porubské radnice v 8:00 hodin a doběh by měl byt v 16:30 hodin na Masarykové náměstí. Štafetou spojíme 23 městských obvodů Ostravy. Potřebují co nejdříve nahlásit 8 členů našeho klubu, kteří by se tohoto závodu zúčastnili. Kontaktovat mě můžete na e-mail: ottoseitl@seznam.cz nebo na tel: +420 792 304 296.
Otta Seitl
Noční běhy získávají v posledních letech na oblibě. Běhat s čelovkou je přirozené pro každého, kdo neodkládá běhání k zimnímu spánku. V letních měsících je to však příjemné zpestření. Hlučínský noční běh je velice příjemnou alternativou k těm komerčně pojatým závodům, které se valí například Ostravskými Komenského sady. Běžci na Hlučínsku jsou již na rukopis pořadatelského dua Petr Breitkopf – Gabriela Svačinová zvyklí a bylo vidět, že si jejich závod užívají. Že si to užívá i Gabka samotná, bylo slyšet z reproduktorů po celý večer.
Na start se letos postavilo celkem 68 závodníků. Součástí 9 km dlouhého okruhu okolo hlučínské štěrkovny bylo také táhlé lesní stoupání k Dobroslavicím a následný nelehký seběh úzkou pěšinkou zpět k železniční trati. Hned po startovním výstřelu vypálil rychlostí jako Bolt kupředu náš Jirka Pytlík a před sebe již nikoho dalšího nepustil. Cílem proběhl v novém traťovém rekordu 34:25 min. Záda mu jistil další Seitlák Ondřej Dominik, jenž doběhl s odstupem 28 sekund. A aby toho nebylo málo, nejrychlejší ženou byla naše Jana Dominiková, která noční cestu do cíle našla za 48:22 min. Zastoupení jsme měli ještě v podobě Lukáše Malíka, který doběhl za 46:16. Jiří Hrbáč to zvládl za 46:33 min. A výkon 56:04 vynesl Martině Metzové 3. místo v kategorii.
Po vyhlášení výsledků ještě proběhla tombola, kde vyhrál úplně každý. A aby toho neměli pořadatelé málo, tak si na nás v lednu připravili první ročník zimního závodu. Zřejmě bude nač se těšit.
Ondřej Dominik
Výsledky: https://vysledky.timechip.cz/#2017/124
Foto: http://jan-teglas.rajce.idnes.cz/NightRun_Hlucin_2017/
Celý život se učíme. A to nejen v životě osobním či pracovním, ale i sportovním. A Frýdlantský duatlon byla nová a s odstupem jednoho dne i zajímavá zkušenost.
Hledal jsem nějaký závod na konec srpna, ne moc dlouhý, ale ani nudný. A když jsem se dozvěděl o Frýdlantském duatlonu, rozhodl jsem se to zkusit. Triatlon už letos byl, tak duatlon by neměl být problém. No vlastně nebyl, ale problém byl, že jsem se podíval pouze, kam trasa vede, ne kudy, a to je opravdu důležitá věc.
Frýdlantský duatlon chce navazovat na dlouhou tradici Adrenalin Cupu, o tom jsem kdysi slyšel, ale minul mě, neboť doba mého aktivního pohybu začala před 3 roky. Zázemí závodu fajn, Frýdlant je dobře dopravně dostupný, registrace a věci s tím související bez zádrhelů. Partnerem byl ČEZ, takže bylo k dispozici i vybití pro děti. Mimo duatlonu se konal i nosičský závod Beskydský šerpa a doprovodné dětské běžecké závody. Vzhledem k masivnější marketingové aktivitě v týdnu před závodem jsem předpokládal, že lidí zde nebude moc, a bylo tak akorát. Je fakt, že depo mohlo být větší.
Ráno se honily na obloze mraky a v Ostravě dokonce chvíli poprchávalo, takže balím oblečení pro všechny možné varianty. Start je v 13 a v poledne jsem na místě. Najdu parkoviště, vyzvednu číslo. Pozdravím Martina Řezáče, pro mě ze startovního pole jedinou známou tvář, k níž si přiřadím i jméno. Trošku se rozklušu, vytáhnu z auta kolo, nabalím věci do depa a jde se k areálu. V depu si podle čísla najdu své místo, co mě těší je na kraji (nevýhoda se ukázala v průběhu závodu, když se stojan trochu bortil a kolo tak neviselo, ale stálo). Nachystám si věci, ať tu pak nestrávím celou věčnost. Závod má tři části: běh 4,5 km, kolo 19 km, běh 2,5 km. Pro mě ne úplně vhodné, kdyby byl delší běh nakonec, bylo by to pro mě lepší, ale o tom později. Koukám kolem sebe, je nás tu něco mezi 70 – 80 a k tomu ještě nějaké štafety, podle oblečení a pohybů to odhaduji na kombinaci – „nadšenci“ mezi které se počítám i já, byť míra mého nadšení je na pováženou, i profihobíci (to je pro mě kategorie těch co např. v běhu mají maraton pod 3 hodiny). Na poslední chvíli se objevuje sluníčko a já si měním tričko za tílko, ale to už pořadatel odpočítává 30 sec.
Na startu se protlačím dopředu, přece jen ty startovní chvíle mají něco do sebe. A to byl první zádrhel. Poslední dobou startuji spíše odzadu, což je minimálně psychologicky lepší. Tady jsem podlehl myšlence, že běh bude tou lepší částí a tak je třeba urvat, co to půjde, a přepálil jsem start, což se mi už dlouho nestalo. Prvních pár desítek metrů bylo fajn, usazuju se na chvostu první skupinky, pak přijde první kopeček a to už je horší, ale držím, pak kolem kilometru už mě předbíhají borci zezadu a začínám si v duchu nadávat. Pak se dech srovnává s nohama a už to jde, ale ten fajn pocit při opatrném startu jsem už promeškal. Jeden z těch, kteří mě předbíhají, na mě volá: „Až napíšeš report, tak mě tam zmiň. Já je čtu.“ Nevím, kdo to byl, a v cíli jsem jej neviděl, ale plním úkol a zmiňuji se ☺. Běžíme nahoru dolů, ale jen tak zlehka a po silnici. Za letištěm v Lubnu se trasa láme nejen místně, ale i charakterem – míříme do lesíka a klesáme. Nastává má oblíbená část, mírné seběhy v terénu, a tak si běžím, přes kořeny a kameny s občasným přehoupnutím v terénu, dokonce někoho předbíhám a pak to přijde. Chvilka nepozornosti a jsem na kolenou…doslova. Ostatně má kolena mi asi večer poděkuji, zase, mě napadá. Nic se nestalo, noha je jen trošku odřená. Spíš mě to rozhodilo v hlavě, ale i ta se srovná a já si užívám běh lesíkem. Pak nastává prudká zatáčka a přeskakujeme potůček. To s tím brodem přes řeku byl dobrej vtip, prý po kolena, připomínám si varování pořadatelů na startu a usměju se. Úsměv mi ale ztuhne po chvilce, kdy po výběhu z lesíka vidím řeku a z ní na druhé straně vylízající běžce. To si dělaj … letí mi hlavou, a to dnes ne poprvé. No co naplat…tak do Ostravice, a opravdu po kolena. Na protějším břehu je fotograf a zubí se, já na něj teda moc ne. To má být jako variace na Spartana, nebo co, vždyť kousíček vedle vidím most, říkám si a ťapkám v mokrých botách po lesní pěšince. Ta je fajn, takový terén mi vyhovuje, ale hlava nějak neběží, míhají se v ní různé myšlenky….co bude následovat, jak do těch mokrých bot zase polezu, proč jsem tu lezl, už aby byl konec…
A máme tady stadion a můj oblíbený přechod, i přes maximalizovanou snahu se přeze mě převalí vlna závodníků odzadu, ti asi tyhle vícetlony umí. Helma, přezout, napít, gel, brýle. Sedám na kolo a slyším, že v depu je první žena – Anička z Olomouce, o níž ještě bude řeč. Na kole mě předjíždí borci už v první zatáčce, a při stoupání do Malenovic si uvědomuji, že to vlastně bude hlavně o kole, a když vidím ty cyklodresy před sebou, tak je mi jasné, jak to asi dneska dopadne. Jedeme víceméně do kopce s občasným klesáním. A tady nastává další zádrhel. Ze svých tréninků na kole jsem zvyklý na to, že před sebe vidím, změnu sklonu dokážu předvídat a přehodit, jak potřebuju. Tady se za zatáčkou vynoří kopec a já jsem v pytli a přehazovačka taky dneska úplně nespolupracuje a tak je to často trápení, sotva někoho dojedu, ujede mi, než přehodím, jak potřebuji. A to mě taky pěkně…prostě to dneska moc nejde. Po pár kilometrech se mění i terén a vjíždíme do lesíka a do kopce. A tady jsem úplně v pytli. Po kořenech a kamení jsem jel asi jen dvakrát v životě. Tady musím poprvé ze sedla, protože se mi nepodařilo přehodit včas a mám strach, že nestihnu vycvaknout botu, když by se kolo zastavilo. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem předjel. Tímto se omlouvám tomu za mnou, byl to vpravdě taktický manévr – předjet a sesednout. Ten kousíček stoupání v lese už vyběhnu, na louce nasedám a jedu dál. Charakter trasy se nemění, šotolina, lesní cestičky a více nahoru a občas dolů. Najednou si uvědomuju, že jsme nad Ostravicí a běhává se tudy etapa Lysacupu od hřiště, a že jsme v místech, kde jsem si loni v zimě zprasil kotník. Po nějaké době se mi daří najít optimální převod a rozjíždím se. Ale ne na dlouho, protože opět nečekané stoupání a opět z kola a po svých. Tentokrát však nejsem sám, tlačí nás pár. Těch, co mě ale předjíždí je víc, včetně zmiňované Aničky. Následuje stoupání po pevné cestě a tady je to o nohou a ne technice, takže část lidí doháním a předjížním, včetně „Brychtová, CZE“ na bedrech. Dnes poprvé mám na kole radost, tady to jde, jak do kopce, tak z kopce. Ale pak nad Malenovicema přichází psycho. Jestli mi moc nejdou prudké seběhy po kamení, tak jsem dosud neměl možnost okusit sjezdy: až ke Korýtku to byl záhul. Brzdím, co to jde. A ano bál jsme se, a to celkem dost. Když kolem mě prosvištěli pánové a Anička, nechápal jsme to, a jak jsem byl rád za asfaltku. Po ní jsme přisvištěli do Malenovic a pak nahoru a dolů k Lubnu. Tady jsem se z kopce už tak nebál a dokonce hodinky ukazovaly 57 km/hod. Dole otočka a zase nahoru, v kopci naposledy předjíždím Aničku, aby mi v dalším nerovném sjezdu definitivně ukázala záda. Nastává totiž další prudká otočka a změna z kopce nahoru, kolo podjíždí na štěrku a já jsem opět na kolenou. Něco nepěkného mi proletělo hlavou, ale jede se dál, protože se na mě zase někdo tlačí. Přijíždíme na louku, kde už jsme běželi ráno a já si s hrůzou uvědomuji, že do Frýdlantu asi pojedeme stejnou cestou jako jsme před hodinou a něco běželi. Takže žádný drtivý finiš, ale poslední 3 km dojíždím opět nenalazen. Běh v lesíku byl fajn, ale na kole už to tu super nebylo. Ty za sebou bych rád pustil, ale není kudy, s výjimkou překonání potůčku, kdy jsem dva pustil, protože jsem radši na mokrých kamenech sesedl. Pobavil mě ten, co mi dýchal na záda…neznalost trasy neomlouvá. No neomlouvá. A tak po kořenech a kamenech a s drkonámím kola a kostry a míjením už těch, co do cíle dobíhají po závěrečném běhu, na stadion podruhé.
Než se naposledy vymotám z depa, zase mě dva předšněrujou. Asi další trénink zaměřím na rychlé přezouvání. Vybíhám za plného sluníčka, no alespoň už vyschly boty. Hlavou se mi linou různé myšlenky, že si ani nevšimnu, že jsem někoho doběhl, to mě povzbudí a předbíhám. V ohybu, kde se běžecký úsek láme a po dnes již dvakrát absolvované trase lesíkem podél Ostravice vrací, vidím další dva. Hlava zavelí, nohy můžou a tak si říkám, že to zkusím. A povedlo se, dřív než bych čekal, je doběhnu a konečně se dostávám do tempa. To už ale míjím hranu hřiště, kde je zázemí a pár desítek metrů před sebou slyším: „A v cíli máme první ženu“. Škoda, nevyšlo.
V cíli potkávám strejdu, který šéfuje místním sociálním službám, pro jejichž projekt se tady šlape v rámci EPP. Trochu splkneme a protože mě mládežníci v depu usměrní, že tam sedět nesmím, tak jdu ještě něco teda našlapat nějakou tu kačku pro konkurenci. Po cestě k autu potkávám i doběhnuvšího Martina Řezáče. Při sdělování dojmů z něj vypadnou některé informace o trati, a některých závodnících včetně Aničky, co prý jezdí repre, které vědět předem, tak bych se možná tak nemordoval. A výsledek? 1 hod. 32 min. a 16. místo nakonec není tak zlé. A jestli si to zopáknu? No nevím, zkušenost dobrá a vzpomínky budou, ale nejsem si jistý, zda mi takovéhle kolo úplně sedí.
Martin Hořínek
Foto: http://filco.rajce.idnes.cz/Frydlantsky_duatlon_26.8.2017/
Výsledky: http://www.frydlantskyduatlon.cz/zavod/vysledky/
Tak si stojím na parkovišti u auta a říkám si, jestli to byl dobrý nápad. Třetí delší horský závod třetí víkend po sobě je přece jen náročný, zejména když jsem měsíc předtím moc neběhal. Chce se mi spát a všechno mě bolí. Ale jak Krkonošská 50, tak Hostýnská osma byly fajn, tak proč léto nezavršit na Slezském maratónu. No léto… na obloze se honí mraky, teplota po vedrech klesla snad o 15 stupňů a dneska hlásí déšť.
Na Slezském maratonu jsem potřetí a celkem se mi ten závod líbí. Je akorát dlouhý, ale rozhodně to není procházka, poprvé jsem byl dost překvapen, jak nepříjemně strmá může tato strana Beskyd být. Po cestě pro číslo se zastavuju v místním obchůdku a koupím enegydřist, který kopnu spolu s dvěma brufeny, protože kolena bolí a to jsme ještě ani nevyběhli. Balím si věci do běžecké vestičky a říkám si, že dneska nebudu nikam spěchat. „Aaa dneska včas, zdraví mě Jarda Navrátil. „Četl jsem tvůj článek o Hostýnské osmě.“ Doplňuje na můj nechápavý pohled. Včas, tak to bude stát za psí štěk, letí mi hlavou a odhodlání jít na pohodu je posiluje. Dobalím vestičku, trošku se rozklušu a jde se na start.
Zdá se mi, že je tu méně lidí, což potvrzuje i Jarda se kterým se opět potkáváme a povídáme si o slabinách stále plnějších termínovek. A je tady start, zapínám hodinky a pomalu se rozbíhám. Stoupáme do kopce, po pár kilometrech míjíme Polanu a tady už přecházím do chůze. To už jsem se pomaličku prokousal dopředu. Až na Kozubovou jde cesta nahoru, někdy zprudka, někdy zvolna. Cestou si vybavuju pocity z loňska, když jsem toho měl při cestě do cíle, začátek a konec je totiž stejný, plné zuby a chtěl jen dojít. Na Kozubové potkáváme nejen první pořadatele, kteří nás usměrňují na další část, ale i fandíci doprovod závodníků. Od Kozubové vede cesta skororovinkou lesem a pak zprudka dolů směrem na Kamenitý. To bude paráda, až půjdeme nahoru, říkám si a koukám na oblohu. Loni bylo vedro, letos snad nezmoknem. Před chatou uhneme doprava a nastává pozvolné klesání na Košařiska. To bude nezáživné a tak nasazuju sluchátka. Poté co mě předběhne další závodník, začínám kontrolovat tempo, přece jen je to závod a z kopce to nestojí tolik síly. Dole máme zhruba 12 km a cesta se po krátké asfaltové rovince láme opět nahoru do lesa směrem na Ostrý. U paty kopce vidím mezi lidmi stát i několikanásobného vítěze Honzu Zemaníka a moc se neusmívá, asi nějaký problém. Do kopce doháním ty, co mě předehnali z kopce. Dostáváme se do fáze, kdy už se až tak moc nepředbíhá a rozestupy jsou podobné, resp. běžci jsou již rozděleni podle výkonosti. Začínám mít hlad a po cestě do kopce se mi jí docela dobře, tak si nechám pány utéct a za pochodu sním tyčinku. Les přechází do louky a tam na stejném místě jako loni, resp. o pár metrů výš usazený Lukáš Podolák se svým věrným NIkonem. Zamáváme na sebe a opět se závodníci noří do lesa.
Nastává táhlejší stoupání až k chatě Ostrý. S chlapci se trošku naháníme, až doháníme skupinku před námi. Na Ostrém je první občerstvovačka. Vzhledem k počasí, mi pití stačí, jedl jsem před chvílí a tak jen lupnu magnesko, protože nohy pomaličku cítí kilometry a nechci dnes riskovat, vezmu si nabízenou tabletu od Enervitu a napiju se z kelímku a běžím dál. Světe div se, to byla asi první občerstvovačka, kdy mě nikdo nepředběhl, místo toho jsem tam za sebou nechal celou skupinku. Následuje
sešup do Tyry, slyším, jak mě někdo dohání, a tak přidám. Tady si uvědomuju, že tohle mám rád – lesní seběhy, které nejsou moc prudké. Asi jsem utekl, protože neslyším za sebou kroky a otáčet se netroufám, povrch není úplně rovný a komfortní. V Tyře jsme na nějakém zhruba 20 km a tedy skoro půlka a čas na další kopec. Nejdřív pozvolnější a tak inspirován těmi před sebou také klušu, a pak strmější, to je nechávám, ať si chlapci jdou, a já si beru další tyčinku a baštím. Tady se dokonce nechávám předběhnout, ale ne nadlouho, protože prudší kopec končí, pokračujeme mírnějším stoupáním a je čas se opět rozběhnout. Podle ukazatele na Slavíč asi 5 km. Tam je další občerstvovačka. A pak už jen dolů, nahoru a dolů a jsme v cíli, letí mi hlavou. Daří se mi dohnat a předběhnout nějaké lidi a celkem to je dneska fajn. Hodinky nesleduju a myšlenky se toulají všude možně. Z úvah mě vytrhne klátící se závodník přede mnou, jako živá připomínka, že je třeba dávat bacha na cestu. Naštěstí se mu nic nestalo a tak klušeme dál. Před Slavíčem to jde lesem chvilku nahoru, chvilku dolů a pěkně to ubíhá.
Dobrat vodu, dát brufen, pojíst, napít a utáhnout boty. Opakuju si před chatou, abych na nic nezapomněl. Neopomněl jsem nic, a bylo to rychlé. Následuje trochu seběh a pak trošku do kopce a pak prudký seběh k široké cestě a v podstatě skoro pořád dolů do Horní Lomné. Ten sešup nemám rád a kolena úpí. Pak na širší cestě hodinky hlásí 30 km a já začínám počítat. Tady loni přišla krize a poprvé se zvedl žaludek. Letos i díky počasí nic a všechno v mezích, tempo dobré a mezičas odpovídající. Kousek za Spa hotelem Excelsior, kde jsem zahlídl známou, se cesta láme a stoupá na Kamenitý. Tady se ukáže. A ukázalo… jakoby to bylo tentokrát jakési snazší, kopce méně prudké, na Kamenitý dokonce kousek běžím, zatímco před rokem počítal metry. Na chatě se napiju, pro sichr doplním trochu vody a probouzí se ve mně závodník. Když dám ten kopec, bude to na této trati osobák. Tak neváhám a kromě nabízených energetických tablet kopnu i kofeinový života budič od pana Nutrendna a valím dál, pokud to jde, běžím, poděkuju paní, která mě informuje, že jsem asi 22 a počítám kilometry do cíle. Před sebou nikoho nevidím a ty za sebou si pohlídám.
Neponechávám nic náhodě a v kopci sním ještě půl tyčinky. Dostat hlad v cílovém klesání by mě rozhodně netěšilo. Kopec je tak rychle za mnou a láme se nejdřív do skoro rovinky ke kapličce a pak mírného svahu od chaty. Najednou vidím mezi stromy míhající se tričko a hlava zavelí k útoku. Za chatou ho mám. Teď už je to jen pár kilometrů dolů říkám si a pouštím to z kopce, na jednu stranu nebrzdím, na druhou stranu se nechci vymlít, nějaká opatrnost je na místě. Loni to tady bylo utrpení a v tom klesání mě předběhlo asi 5 lidí, letos to nehodlám připustit. Držím si tempo pod 5 min/km a běžím si svoje. Dokud u Polany neuvidím další lidi. Nohy automaticky zrychlí, ale hlava je brzdí. Neblbni, máš na to ještě 3 km a máš lepší tempo, nepřepal to. Ale pozdě, nechal jsem se strhnout a nechal jsem je až příliš rychle za sebou. Teď už jen běžím a občas se podívám, zda se neblíží nějaký sprinter. Neblížil, zato se přiblížil cílový oblouk a super pocit. 4:20 stačilo na osmnácté místo, což je jen číslo, ale zlepšení o 23 minut oproti loňsku se počítá. Ale hlavně, hlavně se dostavil ten fajn pocit, že jsem konečně pokořil Slezský maraton.
Martin Hořínek
Výsledky našich:
10. Petr Škrabánek 3:58:59 (1. místo v kat.)
12. Jiří Pytlík 4:05:28
18. Martin Hořínek 4:20:32
39. Roman Slowioczek 4:42:31 (2. místo v kat.)
49. Iva Pachtová 4:45:50 (1. místo v kat.)
66. Petr Jorníček 4:55:02
155. Martina Metzová 6:13:27
Celkové výsledky: http://results.onlinesystem.cz/ResultsDetail/Index/?Id=767&trackId=1259
Foto: Lukáš Podolák
SSK Vítkovice zve hobíky i profíky na veřejný závod s elektrickou časomírou.
Datum: pondělí 28.8.2017 v 18,00 hod.
Místo: Městský stadion Ostrava – Vítkovice
Pořadatel: SSK Vítkovice
Ředitel závodu: Mgr. Augustin Šulc
Startér: Mgr. Anna Šulcová
Cílová kamera: Mgr. Hana Legerská
Prezentace: od 17:00, přihlášky na místě.
Časový rozpis:
17:45 200m přek.
18:00 1500m přek (76cm) žci+žky+dky
18:15 2000m přek (91cm)
18:30 3000m otevřený závod
Startovné 100,- Kč (vítkovičtí neplatí)
Yes!enický maraton (sobota 19. srpna, Ramzová – Skřítek, Jeseníky)
Počasí na XI. ročníku Yes!enického, neboli chcete-li Jesenického, maratonu panovalo pro běžce daleko příznivější, než v Grabownii. A známých tváří nejen z MKS dorazilo mnohem více. Na startu si štáb České televize odchytil na interview našeho Jardu Hrabušku, jelikož je jedním ze dvou maratonců, jež mají odběhnuty všechny ročníky! Já na Jesenickém s maratony předloni začal, takže je pro mne tato akce také svým způsobem kultovní…
Potřetí na této krásné trati jsem se rozhodl běžet maximum úseků, tedy „běhatelných“ a kupodivu mi to docela šlo i v silničních Altrách Torin 2.0. Počet vyklusaných kopců se oproti vyšlapaným zvyšoval a věřil jsem si na podobný čas jako vloni (5.20.55). Ovšem seběhy v terénu se ukázaly jako moje zeslabující se stránka; co předloni a vloni šlo, tentokrát bída. Přesto jsem se dokázal držet expertky na horské traily Radmily Michalové, s níž jsme se vzájemně „tahali“ a též vyfotili na památném, sírou zavánějícím místě zvaném Petrovy kameny. Počasí? Panovalo horské proměnlivé, sychravo, větrno, mlha. Došlo jak na větrovku, tak rukavice. Smekám před Standou Kováčekem, jenž to běžel jen v kraťasech (a botech, samozřejmě). Svižně jsem klusal i po závěrečné hřebenovce, nicméně náročný sestup po Zasraných (Ztracených) kamenech znamenal obrovský propad. Nadávat jsem přestal jen při předbíhání Jardy Hrabušky. Závěrečný sešup a sprint do cíle, kde jsem byl v čase 5.27.49 … a až devět pozic za Radkou.
Jako první z MKS finišoval Standa za 4.15.25, celkově skončil 30. Další byl David Rigo 5.20.55 . Jarda doběhl za mnou za 5.29.36 a hovořil o něco „antiosobáku“. UltraLibor Svozil se vytrápil kvůli křečím a v cíli byl až za 6.47.02. Posledním zástupcem oddílu se stal Georgis Fasulis za 6.57.24. Na půlmaratonu jsme měli Michala Bubu, který ho absoloval jako 26. v čase 1.53.17.
Největší hrdinkou Yes!enického maratonu 2017 se každopádně pro mne stala Romana Feitová z Postřelmova, která se přihlásila na půlmaraton, ale omylem nasedla do maratonského autobusu. Když se už objevila na startu na Ramzové, rozhodla se poprvé v životě zaběhnout 42 195 metrů a navíc v těžkém horském terénu. Zabojovala, v závěru na oněch kamenech předběhla i UltraLibora a dokončila za 6.38.49. Protože zároveň i zabloudila, absolvovala vlastně ultramaraton. Romčo, ještě jednou gratulace, a doufám, že se na maratonech ještě uvidíme!
Radek
15. EDF Maraton Energetyków (neděle 13. srpna, Rybnik-Grabownia)
Pouze já, UltraLibor Svozil za MKS a Petr Jadrníček jsme stanuli mezi jinak výhradně polskými účastníky tradičního EDF Maratonu Energetyków, který se konal už popatnácté v Rybniku-Grabownii. Závod, ačkoliv patřil do seriálu Rybost, žádné jiné běžce z Česka nepřilákal asi právě proto, že bylo nutné absolvovat maratonskou distanci (což nebyl až zase takový problém, jak ukázala na našich akcích známá Gabriela Sobzcyk – půlmaraton běžela, zbytek šla a další pohárové body má doma).
UltraLibor zde startoval v jedenácté v řadě. Já podruhé. Běželo se čtrnáct tříkilometrových kol a kousek. Po řadě tropických dní bylo v neděli 13. srpna příhodné zamračené počasí a spadlo i pár kapek. Sluníčko se ukázalo až v poslední třetině závodu, takže se hodila i požárnická hadice se stříkající vodou natažená v poslední čtvrtině okruhu – paráda! Já si věřil na lepší čas, než vloni (4.12.19), pořídil si pro to i nové lehké Altry Instinct 3.0, ale doslova jsem to prosral. A to na třináctém kilometru. UltraLibor učinil totéž ve třináctém kole a stálo ho to ještě více času… Můj výsledek 4.16.28 a UltraLiborův 4.24.57. Petr doběhl za 4.43.40.
Radek
V sobotu 12. 8. 2017 si dali dostaveníčko u rybníku Posmyk a Kokotek nedaleko polského Lublince všichni, kterým nevadí voda, špína, bláto a zápolení v extrémních podmínkách. Polské speciální jednotky zde pořádaly již třináctý ročník Biegu Katorznika a zástupci MK Seitl byli opět v čele se svým předsedou Ottu u toho.
Startovali jsme v po sobě následujících třech rozbězích 11:00 (Ota Masnica, Marek Němec, Vít Veveričík), 11:30 v kategorii VIP předseda Otto Seitl a 12:00 Dana Manicová.
Trať začínala klasicky skokem do vody a po dlouhé brození se začínají střídat úseky ve stokách, blátě, rákosí až po části s překážkami mající za cíl vysílit ještě více unavená těla závodníků. Diváci si zde přijdou na své až v cílové části vytýčené tratě. Zde jsou pořadateli vytvořeny překážky, mající za cíl udělat na pohled atraktivní show z utrpení zúčastnivších se sportovců. Po překonání tohoto úseku již čeká všechny cílová čára s vložením speciální ceny, podkovy na řetězu s cedulkou označení ročníku závodu, na šíji každého, jež se stal dnešního dne „Katorznikem“. Následuje kratičký rozhovor, nezbytné občerstvení a potom už pouze emoce a zpověď doprovázejícím přátelům o tom jaké to vlastně dnes na trati bylo. Hledáte v nepřeberné směsici slov ty, které by co nejlépe vyjádřily vaše pocity z tohoto nádherného a těžkého závodu.
Nyní přichází další neodmyslitelná fáze. Přemýšlíte jak ze sebe dostat ten písek a bláto, jež se nalepily na každý kousek vašeho těla. Pro tuto část mají organizátoři připravené sprchovací plochu (pro ženy krytou, jejíž funkčnost zajišťuje speciální vojenská technika.
Ze závodu si všichni odnášíme nejenom dobré pocity z dosažených výsledků, ale i ten z ochutnávky jídla připraveného organizátorem. Velci jedlíci si doplnili energii ještě nějakou polskou specialitkou, já osobně jsem upřednostnil „bigos“.
Každý rok zastupuje náš klub na tomto běhu více závodníků a já bych chtěl těm silově vybavenějším a extrémněji naladěným účast na Katorznikovi v některém z následujících ročníků doporučit.
Ota Masnica
Top závody mívají startovní vlny. A protože i Hostýnská osma je top závod i on má své vlny. Nejdřív vyběhne elita, pak top hobíci, hobíci, pohodáři, ještě větší pohodáři a pak … zpozdilý Hořínek. Ale nepřebíhejme.
Hostýnská osma je moje srdcová záležitost, poprvé jsem ji absolvoval v době, kdy jsem moc neběhal, ale spíš chodil, a tak nebylo nad čím váhat. Každoročně se lehce modifikuje trať, ale některé věci jako je dvakrát absolvovaná „spojka“ mezi Tesákem a Jehelníkem se nemění. Letos to bylo trošku delší než loni, mimo Hostýn byl zase i Lukov a přišlo mi to běhavější.
Začalo to nad ránem. V noci díky bouřce jsem se budil co chvíli, ale ráno mě nevzbudil budík, ale manželka v době, když jsem měl pomalu vyjíždět. Zapomněl jsem totiž přenastavit budík, který měl tedy víkendový off-mód. Navíc jsem zjistil, že jsem si doma nechal sotf flasky do vesty, takže bylo třeba improvizovat a hledat petky. Rychlá snídaně, kafe, obléct a co nejrychlejší jízda do Rajnochovic…ale nestačilo. Do obce jsem vjížděl v okamžiku, kdy policie zatarasila průjezd… já Vás tam nepustím, 500 závodníků, jde o bezpečnost, musíte počkat, je mi líto, oni právě startují…. Tak stojím a vidím všechny, jak probíhají kolem, pak ti co proklusávají a pak ti, co jdou ☺ Je to zajímavé takhle postávat a tleskat a vědět, že se budete snažit je dohnat.
Startovním obloukem tedy probíhám se sekyrou 25 min., a protože se tady neměří čistý čas, ale od startovního výstřelu, všechny úvahy nad tempem, taktikou apod., jdou bokem, protože půl hodiny je moc. Výhodou je, že mám trať sám pro sebe, s nikým se nemačkám, nikdo mě neblokuje, ani já nikoho nebrzdím a pak se pořád něco děje. A taky mě za celou dobu nikdo nepředběhl ☺ Po pár kilometrech doháním první závodníky, pohání mě hlášky typu…a ten jako běží druhé kolo… Pořád někoho předbíhám a cesta rychle utíká. Počasí je vlídné, tak první výstup na Jehelník utekl ani nevím jak. Své v tom hrálo asi i to, že jsem po cestě vyřídil nečekaný pracovní hovor …aha a vy asi někam běžíte, že…no ale já mám od pondělka dovolenou… Od Jehelníku začínám potkávat první ocelácké dresy a tady už jsme mezi těmi, co i do kopečka běží, a podle hlášek typu…co to je zase za Uhrova zkratka…při nečekaném seběhu napřímo z kopce, už ledasco znají.
Už jsme pomalu ve Chvalčově na první občerstvovačce, rychle napít, něco málo pojíst a jde se dál. Výstup na Hostýn už je trochu znát a začíná jít trošku ztuha, teplota pomaličku stoupá. Od Hostýna pokračujeme čvachtanicí na Obřany. Ty jsem nikdy nechápal, proč tady jsou – do kopce ke kontrole a po stejné trase dolů, ale i tady to bylo letos jakési rychlejší. Po cestě dolů míjím Ondru Veličku s doprovodem, tohle holt není silniční leháro ☺ Na minulých ročnících bývaly Obřany většinou zlomem, kde se trať víceméně půlila co do vzdálenosti, letos tomu ale tak není, většina je ještě před námi. Přes kopeček klesáme do Rusnavy na další občerstvovačku. Při seběhu se ozývají kolena a tak je dole čas nejen na jídlo, ale i na kamaráda od analgetik, sichr je sichr. Mám pocit, že letos se na těch občerstvovačkách moc nezdržuju, jím více po cestě, když přijde hlad. Od Rusnavy si to valíme k Lukovu. Před ním mě potěší slečna na kontrole, která v Rajnoškách asistovala policii „To jste Vy, to jste je fakt dohnal“ a trochu porostu, abych zase splaskl poté, co mi potvrdí, že těch 25 minut mi fakt nikdo neodečte a neodečetl. Před hradem u parkoviště tak usilovně předbíhám, až blbě odbočím a musí mě nasměrovat přihlížející strejda. Na hrad bych se rád někdy podíval mimo, asi vezmu rodinku, napadá mě, že teď by to fakt byla asi další ztráta, jen se chvíli zamyslím u cedule „zde si ustajte koně“, koho bych tu tak asi uvázal.
Po cestě do Vlčkové, kde by měla být polévka, potkávám u krajnice Lukáše Podoláka, …je milé vidět známě tváře… podívám, … vyfotím si tě a jedu zpátky, Čípa tu byl před hoďkou a půl, bude za chvíli v cíli… No jo, ten asi nezaspal, odpovím a valím z kopce dál. Polévka chutná, a kola potěšila, doplním vodu a nakousávám další kopec, za nímž leží Držková. Tady jsme to chtěl před pár lety zabalit, vzpomínám a v paměti lovím, jak jde ta trasa dál. No přece nahoru. Na Humenec to jde chvíli zprudka, chvíli pozvolna, pobíhání střída chůze, přece jen už máme v nohou 40 km. Tady už je zřejmé, že je více lidí za mnou, závodníky potkávám jen občas – někdy jednotlivce, někdy malou skupinku.
Od Humence ale nevede trasa po značce na Troják jako kdysi, ale nějakými lesními klikaticemi do stejnojmenné obce a teprve pak po sjezdovce. Tady se potkávám s kamarádem Honzou, se kterým jsme se asi rok neviděli, prohodíme pár slov a domlouváme se, že jej pak odvezu na vlak. Před Trojákem na mě udělala dojem partička fandících, co si pro závodníky připravila slalomovou vložku s kužely v podobě vypitých pivních láhví, trošku se pošpičkujeme a nastává již známý závěr. Po další sjezdovce dolů a lesem pomalu nahoru na Tesák. Po cestě se ozývá zase koleno a tak lupnu další dvě pilulky a pro jistotu i trochu pojím, co taky dělat po cestě do kopce. Předbíhám další známé z jiných závodů a máme tady Tesák a druhou polévku.
Vidím Marka Škapu a hnán vidinou, že bych mohl stihnout i jej odmítám pivo, dám jen rychle kolu, meloun, banán, polévku, doplním vodu a běžím. Tentokrát to už na Jehelník nejde tak svižně, ale pořád dobrý, navíc dobíhám a předbíhám nejen Marka, ale i nějaké další lidi. Tady jsem už většinou mlel z posledního, ale dneska dobrý. Od Jehelníku je to jen co by kamenem dohodil a zbytek doběhl na Kelčský Javorník. Tady trochu si vzpomenu na taktické hrátky Mo Farraha a kopeček beru trochu v poklusu, abych potrápil borce v červenobílém, kartičku pro kontrolu chystám v pohybu a tak kontrolní bod opravdu probíhám a hurá dolů. Do cíle chybí už jen kousek, Šaumburk 3,5 km hlásí cedule a pak už jen zkopce. Poprvé kouknu na čas na hodinkách…a zdá se, že by to mohlo být pod 8 hodin, když pohnu.
Fascinuje mě, jak mocná umí být hlava. Když na ohybu vidím před hradem 3 tečky, hlava si řekne, to by mohlo ještě klapnout, nohy bez ohledu na předchozích více než 60 km zaberou a na protestující žaludek pro jistotu vytáhnu polovinu tyčinky. Ty tři jsem předběhl při zmatcích u polomu, a když už jsem byl v tom předehnal, jsme ještě další dva a udělal pár opiček na všudy přítomného Lukáše Podoláka. Finiš byl už klidný a skoro mi přišlo líto, že už to končí. Výsledný čistý čas 7:53 je o čtvrthodiny lepší než loni, ten oficiální mě letos až tak moc nezajímá. Kousek za obloukem stojí jako vždy dobře naladěný Ondra Dominik a tak si pogratulujeme, počkáme na Marka a jdeme vrátit čipy. Tyhle závody mě fakt baví…zejména když se povedou.
Martin Hořínek
Výsledky: http://www.hostynskaosma.cz/results.html
najsrdečnejší, najkrajší, najťažší … tyto tři hesla si mohl každý doběhnutý účastník přečíst na své řekl bych tvrdě vybojované medaili. Začnu popořádku, samozřejmě se v létě osobáky na maratonu neběhají, na dlouhých štrekách až na pár výjimek v těch vedrech většina lidí trpí. V Rajci jsem běžel už 2x a můj průměr na těchto dvou maratonech byl přes tři hodiny (3:00:12), a proto jsem se rozhodl s tím letos něco udělat. Čím se termín blížil, tím víc jsem si nadával, ono ten průměr lehce nad tři nebyl zase tak špatný :-).
Na místo jsem se vydal se spacákem a karimatkou už o den dřív, cesta trvala necelé tři hodiny a v těch 30 stupních to byl sám o sobě výkon. V Rajci vystoupili z vlaku další dva podobně vybavení a tak jsme se dali dohromady a nakonec jsme se šli spolu ubytovat pojíst a zavodnit. V noci přišlo očekávené, nad Rajcem se blýská hromy divobijů! Vzhledem k tomu že špunty do uší je pro mě povinná výbava při společném spaní v tělocvičně, tak při těch hromech mi ani to nepomohlo a doufal jsem, že se to do rána uklidní. Ráno v desetiminutových intervalech ještě pršelo ale od 8 hodin bez srážek. Od mého posledního startu se tu změnil start na 9:00 hod. což vítám, další obrovské pozitivum byla trať bez aut.
Lehce se rozklušu a v 9 už stojíme připraveni vydat se po už téměř suché cestě do malebné vesničky Čičmany. Půlmaraton byl ve znamení mistrovství Slovenska takže běžci co se oddělili v Rajecké Lesné si to mohli rozdat o tituly. Po oddělení už běžím sám, před sebou mám jednu dvojici a před nima se mi vzdaluje Dan Orálek. Člověk míní závod mění, je chladno jde mi to, tak to zkusím, asi před půlmaratonem se dotáhnu na dvojici předemnou, a do kopce mi to běží dobře tak jsme třetího dokonce setřásli. Po obrátce ve tvaru nafouknuté Rajecké petky, začíná seběh a v protivětru. S kolegou jsme se dohodli na střídání, bohužel k mé smůle jsem se nechal strhnout a ze seběhu kde jsme kiláky chodili pod 3:50 jsem si hodně oklepal nohy, které později řekli ne. Do 33 kilometru to ještě šlo potom jsem začal odpadat. Běžec, kterého jsme setřásli, mi ukázal záda a já se snažil bojovat dál, bohužel po 38 kilometru už bych to nazval indiánským během průměr přes 5/km a přede mě jdou další dva. Při každém kroku cítím jak mi kamení lýtka. Naštěstí jsem měl velký náskok a udržel 7. místo, poslední které dostalo obálku a to podle čistého času přesně o vteřinu! Můj čas v cíli je dle původního plánu 2:54:08 ale znáte to, v závodě jsem to viděl jinak a tak to beru jako varování do příště: nechoď ten seběh jako magor!
Pár střípků ze závodu… Záměrně jsem vynechal vítěze. Proč? Protože když sbíhal dolů od Čičman tak jsem si říkal co to je za šílence? Náskok měl tak 2 kilometry a řezal to jako by chtěl plnit limit a nebo za ním běžela smečka hladových vlků. Tibor Sahajda z TJ Obalservis Košice vyhrál v čase 2:23:51 při svém debutu na maratonské trati a v přípravě na Košický maratón. Při vyhlášení pořadatel tvrdil, že to je nejrychlejší čas za posledních 10 let. Pro maratonské matadory bych měl otázku. Nebyl náhodou Rajec dlouhou dobu kratší? Nepřidal se tam okruh přes náměstí? V tomto případě by to byl nový traťák…
Ještě bych přidal perličku ze světa sběračů maratonu. Míra Vostrý který zdraví celý Mk Seitl, přespal v Žilině a ráno při úprku na vlak celý promokl a ke vší smůle mu ten vlak ještě ujel. Taxík ho vyšel na 34 Eur a tomu já říkám oddanost maratonům 🙂 Tak snad mu to dneska v tom Českém ráji dopadlo lépe.
Z našeho oddílu běžel ještě Dan Šindelek, který vyhrál svou kategorii ve výborném čase 2:57:10. Tereze Šádkové se nedařilo a kvůli zdravotním potížím při zpáteční cestě ve Fačkově odstoupila. V neposlední řadě musím zmínit fotoservis Jirky Kruliše.
S pozdravem Honza Fousek
Foto: http://dedekb9.rajce.idnes.cz/2017-08-12_34.rocnik_Rajecky_maraton%2C_Rajec_12.8.2017/
Výsledky: http://www.sportsofttiming.sk/sk/zavod/results/2260?rid=2578&eventid=1