Maraton Klub Seitl Ostrava
Na Kateřinský běh Hrabovu, který se koná ve čtvrtek 26. 4. 2018, se lze registrovat předem a to za zvýhodněných podmínek. Učinit tak můžete pod tímto odkazem: REGISTRACE
Více informací o samotném závodě najdete v těchto propozicích: Kateřinský běh 2018
Když už jsme si po teplotách, které panovaly minulý týden, mysleli, že jaro převezme otěže, tak do nás zima ještě jednou zaťala své drápky. V Kravařích se většinou Jarní desítka běhá za příznivých podmínek a rychlá trať vybízí k atakování či překonání osobních rekordů. Letos tomu však bylo jinak. V neděli dopoledne se teplota držela pod bodem mrazu a k tomu foukal nepříjemný a poměrně silný severní vítr. A aby byly naplněné pověstné „Murphyho zákony“, tak foukalo většinou proti a to hlavně poslední kilometry, kdy už toho všichni měli „plné kecky“. Aspoň že to sluníčko se na nás chvílemi koukalo, jak zápolíme s počasím i soupeři.
Hned po startu se pole závodníku roztáhlo a na čele se vytvořila dvojce, která tam vydržela téměř až do konce. Celý závod odtáhl Oldřich Kokošek (Light Bike Team) a dost sil si nechal i na závěr, kdy odrazil útok svého soupeře, který šetřil síly za jeho zády. Výsledný čas v cíli měl 35:57 min. Druhý tak skončil Robert Anczak (Easy Run Racibórz) 36:08 a třetí příčka patřila našemu zástupci Ondřeji Dominikovi 36:46 min. Mezi ženami si pro vítězství nikým neatakovaná doběhla Ivana Zbořilová (BK SaK Karviná) 41:52 min. Druhé místo získala Veronika Martínková (Madeja sport Ostrava) 44:25 a třetí, stejně jako u mužů, už patřilo našim barvám zásluhou Lucie Kašparové 44:47 min.
Výkony našich: Marek Škapa 38:21 a 3. místo v kategorii, Vítězslav Prášil 38:31, Stanislav Kováček 42:56, Magdaléna Drastichová 45:11 a 3. místo v kategorii, Radek Luksza 49:38 a Václav Procházka 57:38 a 1. místo v kategorii.
Foto Mirka Kravčíka: http://bksak.rajce.idnes.cz/DESITKA_V_KRAVARICH_2018-03-18
Náš klub pořádá v Ostravě – Hrabové celkem tři závody a v letošním roce bychom výsledky všech tří závodů rádi zařadili do poháru „Hrabovské běhy“. Více o tomto poháru se dočtete v přiložených propozicích: Hrabovské běhy 2018
Propozice Kateřinský běh Hrabovou: Kateřinský běh 2018
Počínaje 20. březnem se vracíme na dráhu na stadiónu SAREZA (bývalé VOKD) v Porubě! První úterní běhání v tomto roce začne ještě v 17.30, každé další úterý – po změně zimního času na letní – se budeme scházet už od 18 hodin. V květnu připadají na termín dráhy dva závody (1. je Májový běh okolo Nezmaru v Jilešovicích a 8. je Běh osvobození z Hrabyně do Poruby), a proto na tyto dny nic nerozepisujeme.
V neděli se v prosluněných a teplotně jarních Kobeřicích na start postavili závodníci již k 37. ročníku tradiční Kobeřícké dvacítky. Do hlavního závodu vyběhlo celkem 99 lidí a o jednoho méně se jich dostalo až do cíle. Hned po prvním dlouhém stoupání se na čele závodu utvořila silná trojce, která svůj náskok až do cíle již jen navyšovala. Pro vítězství si v čase 1:09:50 doběh Marek Causidis (Salomon) a porazil tak svého klubového kolegu Jana Zemaníka, který časem 1:10:12 bral místo druhé. S šestisekundovým odstupem doběhl třetí Oldřích Kokošek (LightBike Team). V ženách roli favoritky potvrdila naše Petra Pastorová, když závod zvládla za 1:23:38 min. Druhé místo získala stále se zlepšující Ivana Zbořilová (BK Sak Karviná) 1:25:59 a třetí místo brala Jana Adamcová (OCR Runners Ostrava) 1:26:26 min.
Naší, jak již bývá zvzkem, získávali cenné umístění ve věkových kategoriích: Ondřej Dominik 1:14:41 a 1. místo v kategorii, Dan Šindelek 1:18:13 a 1. místo v kategorii, Petr Škrabánek 1:18:26 a ě. místo v kategorii, Martin Hořínek 1:23:17, Petr Jorníček 1:24:06, Marek Škapa 1:24:23, Tomáš Lipina 1:28:17, Ladislav Dvorský 1:28:36, Marek Moravec 1:29:28, Magdaléna Drastichová 1:32:29 a 3. místo v kategorii, Lucie Kašpárková 1:34:23, Radek Luksza 1:40:22, Stanislav Kováček 1:40:34, Jana Dominiková 1:40:50 a 3. místo v kategorii, Jana Kilarová 1:43:53 a Václav Procházka 1:55:13 a 1. místo v kategorii.
Po skončení závodu a samotném vyhlášení došlo také k vyhlášení výsledků Moravskoslezského běžeckého poháru za rok 2017. Za prostor a zázemí tímto děkujeme místním pořadatelům.
Jak již bylo dříve avizováno, tak všichni členové MK Seitl Ostrava budou mít při registraci do 30. března 2018 slevu na startovném 50% z celkové částky a to na všech tratích. Jedinou podmínkou je mít zaplacené členské příspěvky na rok 2017. Zájemci nechť se hlásí na email: mkseitlostrava@gmail.com. Poté jim bude zaslán slevový kód a poté se již sami zaregistrují na stránkách http://runfest.cz/registrace/
Tak neváhejte, po uplynutí termínu již nebude mít nikdo z členů možnost slevu 50% na startovném využít.
Opět individuální report tedy, tentokráte již z našich končin, ale tradičně z exilu v Čechách ☺. Tohoto víkendu jsem zavítal na tento závod poblíž Kolína, který je brán jako první ostrý „Votvírák“ (nemůžu tu v tej Praze říkat přeci „otvírák“ bez všemocného prefixu) nové sezóny. Stručně řečeno, velmi vysoká konkurence republikové špičky, kvalitní trasa jen s mírným zvlněním a příjemné zázemí venkovského charakteru (klobásy a svařák). Jedinou věcí, kterou bych zmínil, je absence klasické úschovny oproti číslu, ale praví se, že šatny, ve kterých si lze nechat věci, jsou hlídané, ač jsem tam po doběhu v cíli nikoho neviděl. Ovšem spousty lidí (necelých 1000 účastníků, včetně dětský běhů) tradičně zamořilo okolí auty, takže služby úschovny nevyhledávali.
Start byl velice ostrý. Vepředu se utvořila dvanáctičlenná skupinka těch nejlepších, o jejichž tempu jsem si mohl nechat jen zdát. Záhy se za mými zády objevila Eva Vrabcová + dvacet dalších běžců. První kilometr jsme napálili za asi 3:14 a pokračovali v tomto složení až do obrátky. Nutno zmínit, ale nerad bych, aby to znělo jako stěžování si, že jsem se neustále neverbálním způsobem pokoušel o to, aby mne na čele někdo vystřídal, ale vůbec nikdo se k tomu neměl, a tak jsem běžel na hrotu proti větru Já s Evou bok po boku, mlátíc se občas navzájem pažemi, a místo jsem mohl uvolnit jen asi odběhnutím 4 metrů vpravo, což se mi nechtělo. Až tak podivná formace to byla, že jsem radši běžel dále. Přeci jen, u kolegyně jsem aspoň věděl, že poběží tak, jak bych si přál zaběhnout já. Jediný útok vpřed provedl asi na 3,5 km Robert Štefko, ale to takovým způsobem, že se jej nikdo neodvážil pronásledovat. Na otočce za 16:49 se vše začalo trhat, naráz se běželo s lehkým větrem, ale já tradičně dostal při náhlém téměř zastavení tradiční úder kladivem, a nedokázal reagovat na nástupy pár běžců, do té doby táhnoucími se za námi. Předbíhán, svůj pokus o 33:XX jsem již téměř vzdal, ale dokázaly mne trošku podpořit pokřiky pomalejších běžců v protisměru, i když mi je jasné, že všechny směřovaly především na o pár metrů rychlejší Evu. Přeci jen jsem vbíhal zpět do Peček a na poslední kilometr měl rezervu 3:20 sekund, ale v cíli přesáhnul čas třiceti čtyř minut o pouhé tři sekundy, i po závěrečném sprintu. Ve velké konkurenci to tak bylo 22. místo (v naší tréninkové skupině mi předpovídali třicáté ☺ ) a po zklamání náhle po finiši, převládla spokojenost s pěkným zážitkem přímé konfrontace s naši olympioničkou a českým rekordmanem v maratonu. Rezervy jsou, a s nějakou vyzrálejší taktikou (většinou prostě běžím) se mi tento letošní sen snad splní ☺. Možná by bylo také vhodné týden před tím neběhat po poušti v Alžírsku.
Závod mi tak přijde takovou jarní obdobou naši Hornické Desítky ve Frýdku. Trať je jen nepoměrně náročnější (otevřený prostor a s tím spojený faktor větru buď před/po otáčce, trošku stoupání mezi 4.- 4,5. kilometrem).
Petr Muras
Výsledky http://www.sportovniservis.cz/pececka-desitka-2018/
Na konci Února jsem se s baťohem, plným plyšáků a dvou velmi letitých svazků „Dějin“od Livia, vydal směr Alžírsko, s kulturně orientovanými přestupními zastávkami v Madridu. Na jihu země, poblíž hranic se Západní Saharou, okupovanou již po desetiletí Marokem a spornou již od dob koloniální garnitury před-po republikového Španělska, se nachází tři větší uprchlické tábory, pojímající v současnosti něco kolem 150 tisíc uprchlíků, především z oblastí Západní Sahary, která není osvobozena hnutím Polisario, reprezentující národní hnutí místních, kteří se nenazývají jinak než Saharawi. Technicky vzato oblast, kde se kempy nachází, již není Alžírskem, ale autonomní oblastí právě pod správou tohoto hnutí. Zásadní rozdíl je především v používání Španělštiny místo Francouzštiny, a nahrazení docela profesionálně vzhlížející Alžírské armády tou Saharskou, která svým vzhledem připomíná ryze partyzánské hnutí s nádechem pouštního punku. Cestou z letiště Tindouf, nejjížnější civilizační výspy Alžírska, která trvá bezmála tři hodiny, bylo tak nutné projet velkým počtem checkpointů, jejichž kontury pytlů s pískem, silničních ježků a útočných pušek sovětské výroby, ozvlášťnovaly jinak chudý pohled na pouštní prázdnotu, kterou v této části nečlenily obvyklé duny. Řiť světa, jak se u nás praví. Transport z letiště nezajištovaly klasické dálkové autobusy evropského střihu, ale autobusy MHD, věnované jmenovitě Malagou, Sevillou, Cordobou a národní univerzitou ve Valencii. Jednalo se tak o ergonomický horor řádu nejvyššího. Ovšem díky mé oblibě navštěvovat právě podobná místa, trávíc cestu třebas na střeše, nebylo to nic hodného hlasitého naříkávání.
Sahara Marathon se koná každoročně v zázemí jednoho z kempů, Smaře, již po léta, a je součástí mezinárodní charitativní akce Proyecto Sahara v režii několika Španělů, která vyšle hromadu dobrovolníků a účastníků závodu (nutno řící, že největší zastoupení v závodu měli převážně Saharci a Alžířani v drtivé většině). Součástí je také zařízení charterové linky do onoho Tindoufu, kde obyčejně sotva něco vzlétne/přistane. Startovné tento rok činilo 950 euro (součástí je také onen let) a slouží k nákupu proviantu, mezi kterým převažují především lékařské potřeby, kterých je zde brutální nedostatek (vlastně ani žádný doktor). Letadlo tak bylo narváno především bednami s proviantem. Část tohoto obnosu tak jde taky na podporu rozvoje infrastruktury kempu, a jako odměna pro rodiny, které nás celý týden hostily ve svých hlíněných domcích a taky na nákup jídla pro onen týden, které Vám se vší snahou poté pravidelně připravují
Nechtěl bych nyní teď psát esej o životě v táboře a problémech s tím spjatých, a s tím spojenými dedukcemi, poněvadž jsme na běžecké stránce, tudíž k závodu. Především, běželo se již druhý den od příjezdu. Je jasné, že po příletu z našich mrazů to bude průser. Poté, organizace v onen den byla ryze španělská, ještě k tomu limitována možnostmi místních, takže doprava do dalšího kempu, kde startoval můj půlmaraton, byla výrazně opožděna (taky těmi již zmíněnými checkpointy), takže po dalším hodinovém ergonomickém infernu jsme vystoupili z autobusu a bylo řečeno, že do dvou minut musíme startovat. Tušíc to, ještě před odjezdem, v onom kempu našem, jsem si aspoň poklusal, ale faktem je, že se startovalo vlastně z ničeho. Koneckonců, sedět hodinu v buse někdo jako rozcvičku může brát. Nechali jsme proběhnout první tři již běžící maratonce, kde se na čele držel místní Saharawi (který do té doby závod ještě nikdy nevyhrál) a vystartovali. Závod měl průběh již docela tragikomický. V onom autobuse jsem se seznámil se členy alžírského národního týmu, kteří se připravují na africký šampionát, začínající 24. Března, a příhlášenými zrovna na ten půlmaraton, že jo. Vedli jsme spolu efektivní komunikaci ve „Francouzštině“ a už při pohledu na ně jsem se na to chtěl vykašlat 😀
Všichni tito začali jako vlčí smečka skoro na konci startovního pole, takže chvíli jsem běžel na čele sám a nechal se jimi doběhnout. Rozběhnul jsem to skoro stejným tempem jako normálně, protože jsem cítil průser, ať už to rozběhnu jakkoli. Při doběhu jsem uslyšel na svou adresu jen „Bon-kuráááž“ a po třech společných kilometrech a prvních písečných dunách, ve kterých se běželo spíše po zpátku, než vpřed, se začala hlásit ukrutně selhávající termoregulace při 30ti stupních a velikém suchu, který opestřil v druhé polovině závodu brutální protivítr, který rapidně snížil viditelnost, a v tom případě všechny splašeně kolem pojíždějící jeepy hlásily, že je nutné se zastavit, dokud nebude možné vidět další orientační kolík. Občerstvovací stoly, na každém 2,5 kilometru, obsahovaly vodu a iont, což místní dámy hlásily na dálku ovšem v arabštině, a pakliže kompletně zahalené a v kombinaci s vítrem, stova jsem jejich křik slyšel. Datle, ač je zbožnuji, tak nebyly vypeckované, a za běhu se vypeckovávají blbě. V druhé polovině závodu, protože mi všichni již zdrhli, jsem se ovšem zastavoval a vypeckovával. Při pohledu na další, již X-tou, dunu, se chuť běžet přeci jen zmenšovala. Jednou jsem lovil svojí letící čepici, protože vítr byl místy nad moji chápací dimenzi a ještě jsem byl rád, že mi neodletělo i číslo, které při jakémkoli jiném, než přímém vystavení větru, pakliže bylo z nejjednoduššího papíru, hrozilo odstřelením a následným letem až do Mauretánie.
Při průběhu jednotlivými kempy se probíhalo davem zpívajících žen, píštícím zvláštním tónem, vybavených saharskými vlajkami. Na okrajích kempů bylo třeba proniknout „Minovými poli“, tedy obrovskými odpadištěmi s plastem a mrtvolami koz a velbloudů, což zaktivizovalo trestné výpravy speciálních jednotek much, které byly magnetizovány vašim opoceným tělem. Místy se objevil incident, kdy místní děti házely na některé z 500 celkových účastníků kameny, povětšinou po negativních reakcích na jejich univerzální uvítací frázi: „Hola. Caramela??“. Děti Vás popřípadě chytaly cestou za ruce, snažíc se o cokoli, co jim přišlo vhod.
Při doběhu do cíle jsem ještě chvíli potáhl místního domácího vítěze maratonu, poutekl mu a dorazil do cíle jako desátý, v čase 1:29. Přede mnou teda samý Alžířan a nějací Saharci, kteří i při tom běhu vypadali, že pro ně je místní vedro něco jako pro nás naše mrazy, ačkoli v mrazu se běží podstatně lépe, dle názoru mého. Protože se dotyční v kempech zdrželi i celý onen týden, z důvodů oslav místní nezávislosti, mohl jsem s nimi každý den běhat, a až ten poslední den před odletem jsem se cítil jakž takž ok.
Z těchto řádků se může zdát, že jde o příšerný závod, ale nutno zmínit, že o něj šlo zde až v druhé řadě. Pokud by taky šlo jen o závod samotný, asi bych se na něj nevydal, protože cestovat tak daleko jen na běžecký závod, bez jakékoli další společenské/kulturní vložky, pro mne budíž ztrátou času. S tím ohlédnutím šlo o bezva zážitek, při kterém jsem poznal taky trošku něco z odlišnější maghrebské kultury, nejen té berberské/tuaregské a poznal také hafo zajimavých lidí z neběžeckého prostředí, ze všech koutů světa, účastnících se této akce. Pokud je výše zmíněné stále akceptovatelné a neodradí Vás i spaní se šváby a nemožnost pořádné sprchy po 7+ dnů, doporučuji. Ze dvou těchto opačných protipólů, které jsem si za poslední dva roky zkusil, se ale radši vrátím k tomu běhu po ledu.
Petr Muras
Výsledky a web: http://www.saharamarathon.org/results-2018/