Včera, 14. dubna, jsem se zúčastnil 15. ročníku Memoriálu Štefana Semana, v maratonu. Na startu bylo přibližně 60 lidí, a nezdá se mi, že by někdo nedokončil. K závodu patřily též štafety dvoučlenných družstev. Já osobně jsem skončil na přibližně 59. místě, v čase 5:31:58, čímž jsem si sezónní maximum vylepšil o 23 min a 11 sec. Už ani nevím, kdo vyhrál, ale nebyl to ani domácí Jozef Čurlej ml., ani Jánoš Bogár z Maďarska. Jeden z klubu pořadatelského týmu, O5 BK Furča, Erik Onofrej, a též jeden z favoritů, běžel pouze štafetu.
Počasí bylo až příliš příznivé, mezi 17 – 22°C, a od rána do pozdního odpoledne slunečno, takže mám kvůli použité čelence rakouskou vlajku na hlavě a spálené ramena. Ale jinak fajn závod, žádnou větší krizi jsem neměl, a odjížděl jsem naprosto spokojen s vědmím, že jsem opět o kousek blíž svému vysněnému cíli.
Jarda Máčala
Jako jsem potřeboval plán pro trénink, ukázalo se, že budu potřebovat plán i pro samotný závod. Cílový čas, na který mám regulérně natrénováno, je 9h. Pokud vše klapne, neměl by být problém jej zaběhnout. V plánu mám rozběhnout tempo 5min/km a to držet co to půjde. První mezičas maratonu si dávám za cíl 3:30, na padesátce bych chtěl být v čase 4:15, protože druhou půlku očekávám o 30min pomalejší než první. Pokud bych měl na 50km čas 4:20, ještě by se to asi dalo zvládnout. Čím déle vydržím rozběhnuté tempo, tím větší rezerva bude pro případné krize ke konci. Průměrné tempo na 9h je 5:24min/km, takže bude dost prostoru pro případné zpomalení. Je pár minut do startu a v mém břiše to vře. Utíkám do křoví, tak snad. Rozbíhám v trochu rychlejším tempu 4:55min/km, ale běží se dobře a cítím, že se flákám, tak nezpomaluji. Na 10km, ale břicho zase vaří a musím znovu na záchod. Nevadí mi skoro minuta zdržení, ale že jsem ztratil spoluběžce, kteří drželi stejné tempo. Helča/manželka mi dělá support, takže mám, na co si vzpomenu. Piji každé kolo teplý čaj a jím hořkou čokoládu (běží se na 1,5km dlouhém okruhu). Občas zobnu sušenku a první gel si dávám na 25km. Půlmaratonem jsem proběhl za 1:45:08. Jestli chci dodržet plán, musí být druhý půlmaraton rychlejší a i to je v plánu. Však jsem se ještě ani pořádně nerozklusal! Na metě maratonu jsem dost nervózní, protože časoměřiči zmizeli a tak nevím, jestli jsem či nejsem změřen. 3:29:04 dává fajfku dalšímu splněnému bodu. Teď teprve rozbíhám závod. 
Cílem je udržet tempo co nejdéle to jde. Na 50km jsem za 4:09:30! Tak tohle jsem opravdu nečekal. Dávám druhý gel, po částech sním asi dva banány a začínám si běhu více a více užívat. Na 60km jsem asi minutu po 5 hodinách běhu. Teď už opravdu stačí vyklusávat, abych si svůj cíl splnil. Vím, že tempo neudržím, ale nechci se jej vzdát, tak se ho snažím udržet. Nesleduji kilometry, ani jak rychle běžím, zajímá mne jen čas kola, jestli moc nezpomaluji a mezičasy po 10km. Helča mi postupně čte povzbuzující sms od kamarádů. Je zajímavé sledovat krize jiných běžců. Když probíhám 70km v čase 5:55:45 jsem už také v krizi. Jenže já už tenhle stav znám, není jiný, než ke konci druhého dne dlouhého běhu v tréninku. Navíc vím, že se umím kousnout. Navíc těch 10km mám ještě natrénováno. Zbylých 20km už přece nějak vyklušu. Beru třetí gel a liju do sebe kolu. V podstatě jsem na tom vlastně lépe než v trénincích. Chytám křeče do boků stehen, tohle neznám, jak z toho ven? Zkouším střídat tempo běhu a po kilometru jsou pryč. Fanoušci povzbuzují, přidali se k nám maratonci a je zase sranda. Běžím dnes teprve druhý maraton a ten nakonec zvládám za 3:46. Navíc když vidím, že od 70km vlastně držím tempo bez zpomalení, je to skvělé. Poslední gel dostávám příkazem na 90km, prý nic nejím. Taky mám příkaz nezrychlovat, ale manželka ví, že ji neposlechnu a to platí při běhu dvojnásob. Dvě kola proháním Radka Brunnera, dvě kola prokecám s Míšou Dimitriadu, tak jak můžu zpomalit? V posledním kole se kousnu a jdu do toho naplno, změnou rychlosti mě chytají křeče do lýtek… tak a jsem v cíli, čas 8:41:28. Stejně jako loni je potřeba sehnat někoho, kdo mi pověsí na krk medaili. No jo, první už je dávno v cíli a ostatní pro organizátory nějak neexistují. Cíl splněn, jde se na večeři.
V sobotu 9. dubna proběhl na Hranickém stadioně za krásného slunečného počasí již 51. ročník Běhu vítězství, 47. ročník Hranické dvacítky a 4. ročník Hranické desítky. Celkem vyběhlo 284 běžců. Z důvodo kalamitního stavu v lese po vichřici byli organizátoři nuceni pozměnit trat‘, podobně jako v roce 2013 vedla po cyklostezce Bečva a kolem letiště, desítka jeden okruh, dvacítka dva. Počasí pro běh přímo luxusní, trošku se nám jen vítr snažil znepříjemnit tento pěkný závod.
Už při příjezdu k zázemí závodu bylo zjevné, že nejsem sám, komu to přišlo jako dobrý nápad. Při prezenci fronta jak na maso a spousta známých tváří kolem. Samotný závod začal úderem 10 hod., poté co se z rozklusu dostavil i Tomáš Lipina :-). Na čele se usadil modrý blesk Petr Muras, za ním skupinka s Ondrou Dominikem, bratry Šindelkovými a někým ve žlutém, za ním další skupinka, na jejímž chvostu jsem chvíli pobyl i já. Co bylo za mnou nevím, nechtěl jsem se otáčet dozadu. Psychologicky je to signál, že nemůžete a takovýto signál vydávat kilometr po startu není úplně nejstrategičtější. Kolem 2 km v Kozmicích mě předběhla další skupinka a nastala celkem nudná několikakilometrová část osamoceného běhu. Z Kozmic kousek vracečkou a k areálu Hlučínské Štěrkovny, přes ni k Opavě a podél břehu zpět. Areálem si tak běžím a myšlenky se toulají všude možně, snažím se soustředit, občas kouknu na hodinky a říkám si, je to závod ne trénink, tak přidej, ale nohám se moc nechce. Ani nevím jak, ale dohnal jsem ty dva před sebou, a u řeky je předběhl. To mě trochu nakoplo a začal jsem dotahovat dalšího závodníka. Asi na osmém kilometru ale to zezadu neslyším své pronásledovatele, kteří si umístění nenechají vzít, ale něžné dívčí podupkávání a oddechování. „Tahej“ ozve se za mnou, no tak jsme to zkusil, ale po pár desítkách metrů gazela nasadila tempo a já jen usoudil, že na běhání za děvčaty už jsem dost starý. Tak jsem ji nechal jít a dofuněl si zbytek závodu ve svém skoropohodovém tempu.
Krátce po startu (první km za 3:10 i se stoupačkou do zámečku) se vyprofilovalo jasně favorizované trio Janů, Šinágl a Gaisl. Ty zná každý, a tak jsem se hned držel zpátky. Problém byl v tom, že i za mnou Daniel Vejmelka začal rychle zaostávat, vlastně až do konce závodu, o zhruba 25 sekund. Šlo tedy o sólo běh a dobrému výkonu, který jsem doufal pod 50 minut, to nepomohlo (otázné je, jestli ten první kilometr taktéž). Daniela jsem si hlídal při otočkách a zipování na kopečcích. Bylo zde spousta pěkných výhledu na „Civilizovaně“ stylizovaný parčík, který za tohoto chladného počasí moc přelidněn nebyl (tedy až na startovní pole za námi). Občasnou idylku narušilo prudší, zato krátké, stoupání, potažmo schody nahoru i dolů. Nakonec jsem doběhl čtvrtý, třetí v kategorii, s výraznějším propadem za vedoucím triem. Viktor se stihnul i vymlátit při uklouznutí na posledním seběhu. Vítězem se stal 
Pár minut po 11 hodině se na hlavní trať 5 km vydalo 158 žen. Po několikaleté odmlce se na startu objevila mladá závodnice 
O hodinu později vyběhli na trať také muži, kterých se na startu sešlo celkem 162. Zde jsme slavili dvojnásobný úspěch, neboť celkovým vítězem se stal náš Ondřej Dominik 18:25 a druhé místo výborným závěrem vybojoval Dan Šindelek 18:43 min. Třetí doběhl Petr Hvolka (Jump Sport Frýdek-Místek) 18:48 min. Další naši chlapi: Marek Škapa 19:15, Stanislav Kováček 21:00 a Václav Procházka 28:19 min.