Jedním z nových závodů, který se konal v Ostravě, byl Luční půlmaraton v Ostravě. Pod lákavým popisem „Nebaví vás už běhání po asfaltu a cyklostezkách?…“´se skrývalo mnoho otazníků, kudy tedy jinak, zejména, když na webu závodu moc informací nebylo. Navíc tato reklama se ukázala jako poněkud klamavá, protože tak dobrá polovina, nebo spíš dvě třetiny, po cyklostezce vedly.
Moc se mi nechtělo, slíbil jsem, že budu na své vetché tělo hodný a nebudu to hrotit, PIM se blíží, a je třeba nabírat síly a dopolední rodinný výšlap na Lysou s podvečerním závodem není nejlepší kombinace. I naše oddílová běžecká hvězda Petr Muras v sobotu vyjádřil značné pochybnosti o rozumnosti tohoto nápadu…blbost myslím je eufemismus…ale kdo by poslouchal rady někoho, komu ještě nebylo 30, že J Před pár lety jsem si přece taky myslel, kolik toho nevím, a že je Peťa fakt dobrej? A co jako? Ale dal mi ještě jednu radu, dva dny před závodem se pořádně nacpat – to mám v plánu poslechnout :-).
Nakonec jsem se vykodrcal z domu, dojel k Decatlonu v Avion Shopping parku, kde bylo zázemí a start i cíl. Trochu zklamání nastalo, že čísla byla vratná, a tak nezůstalo na památku, no ale což. Po ujištění, že občerstvovačka bude, což by v tom horku byl poslední argument proč nejít, bylo rozhodnuto. Vidím nějaké známé tváře, kouknu do mapy, kudy vlastně poběžíme. Vypadá to jako dobrý plán, opravdu po lukách, mezi Výškovicemi a Polankou a Bělou, což mám vlastně za barákem. Jdu se ještě napít, nasadit číslo a už pomalu na start. Nestihl jsem rozpravu o trati, ale podle slov Ondry Dominika jsem o nic moc nepřišel. Ostatně Ondra mě zdraví se slovy „Ty jsi tu včas! No jo odpolední start asi není problém, co?“ S Ondrou se bavíme, kudy to tu vlastně povede. „Nevím, neznám to tu, z té mapy jsem jelen a jsem schopný zabloudit i na té louce.“ pronese lakonicky, což bylo vzhledem k průběhu závodu poněkud mylné prohlášení. Dozvídáme se, že první pojede pán na kole. Skupinové foto něco kolem padesáti běžců odhadem, možná ale i sedmdesáti, a je odstartováno.
Začátek vede od Decatlonu k železnici, podél ní k cyklostezce kolem Odry a směr na zahrádky ve Výškovicích. V čele se bezpečně usazuje Ondra Dominik, na chvíli následován Standou Kováčkem, pak skupinka tří čtyř lidí. Trošku se promícháme a na první louku za zahrádkářskou kolonií vbíhá již první Ondra, následován pánem na kole, pak moje maličkost a za sebe nevidím, ale slyším. Po celou louku se mi naskýtá zajímavý pohled – běžec v čele následován nestíhajícím cyklistou, ale proč ne, v Ostravě je vše možné :-). Trochu prokrosíme louku směrem k jízdárně a pak zpátky k Výškovicím, a máme za sebou 5 km a je tu první občerstvovačka. Pamětiv dobrých předsevzetí, zastavuju, beru si vodu a banán a nechávám se předběhnout Žluťáskem, Černou plící a panem v tílku. Usoudím, že to by stačilo a běžím tedy také. Chlapci přede mnou si to pak trochu prostřídali, dokud je mám kousek, nahlodává myšlenka, zda to přece jen nezkusit, nakonec zvítězil rozum, no a je pravda, že během vnitřního boje zda závodit nebo dodržet plán na pohodu, mi chlapci trochu poutekli. Běžíme podél Bělského potoka k domům a zase vracečka směrem k cyklostezce a po ní k Honculi. Tady je další občerstvovačka a pro mě další zastávka, to už máme kolem 9 km, což bych teda netušil. Dál se máme dát kolem polaneckých rybníků. Uvažuju, kde bude další točení a kudy poběžíme zpět, míjíme totiž i šipky v protisměru s nápisem cíl a na mapě byly ještě nějaké obloučky, ale realita byla od mapy poněkud jiná. A tak běžíme mezi rybníky po cyklostezce k Jistebníku. Tady už je jasné, že to bude dlouhé a osamocené, tak nasazuju sluchátka. Před sebou vidím občas Žluťáska, za sebou nikoho. A tak si klušu a kochám se. Mám to tady rád, někdy tu chodím běhat nebo na kolo, sluneční paprsky prosvítají přes mraky, voda rybníků šplouchá, labutě skoro na dosah ruky. Teď na večer už tu není ani tolik lidí. Co mě trochu znejišťuje, je to, že pořád běžíme a hodinky hlásí další a další kilometry a já čekám, kdy v protisměru uvidím Ondru nebo cyklovodiče, neboť jsme už skoro u rybárny v Jistebníku. Najednou odbočka doleva a je mi už jasně, že se vrátíme jinudy. Ještě kousek kolem rybníků a pak už loukami a lužním lesem zpět na cyklostezku a k Polance. Tady už to známe. Kolem Honculy zpátky do Výškovic. Podle hodinek se zdá, že to bude opravdu 21 km, půlmaratonem se dnes totiž nazývá kde co, ale tady teda nekecali. Kolem 18 km kouknu za sebe a vidím, že mě dohání přespolní žralok z Třanovic, tak trochu zaberu, přece se nenechám předběhnout před cílem. Pár set metrů před Decatlonem vidím Černou plíci, jde, či poklusává, asi nějaký problém, tak zaberu, ale viděl mě, v kopečku jsem jej dohnal, ale on začal sprintovat, a na to už mu dlabu, to se přece nedělá, že?
Závod hezký, trať úžasná, trochu mrzí vratné číslo, na některých místech mohlo být sice značení lepší, zejména zadumaný běžec neznající místo by mohl doteď pobíhat po lesíkách, ale nikdo se neztratil. Že se jednalo o první ročník, se nejvíce projevilo při vyhlašování, nejstarší kategorii vyhrál mlaďoch, ale to se hned opravili. Vítěze Ondru Dominika vyhlásili správně, z našeho klubu si odnesla ocenění ještě paní Líba Kuchařová, no a taky Standa Kováček, který ve svých 34 letech vyhrál kategorii do 30 let. Na dobré náladě a chuti z opékaného buřta mu to nic neubralo, ani po upozornění, že je to asi omyl a vražedný pohled reklamující Černé plíce. Standa se smál a měl naprosto nefalšovanou radost.
Martin Hořínek
Fortuna běh Těšínem se letos konal podesáté a já tu byl potřetí. Začátky prý byly skromné, ale dnes to je, zejména díky Polákům, masovka s více než tisícovkou účastníků. Jedná se o „klasický“ městský silniční závod na dvě kola s minimálním převýšením. Startuje se v poledne a na rozdíl od minulých dvou let bylo letos dost teplo. Přijel jsem na poslední chvíli, lehký rozklus a jde se na start. Vidím Dana Šindelka, Tomáše Lichého a tak se postavím kousek za ně. Říkám si, kde jsou další lidi a prč je tu tak volno…a pak mi to došlo, když za sebou vidím mezeru a pána s cifrou 40 na plachtě nad hlavou. Tak nějak jsem se zařadil do prvního koridoru :-). Po úvodních zdravicích, zazní výstřel a je odstartováno. Běžíme od fotbalového stadiónu po pravém břehu Olše, tady vlastně Olzy, směrem k zámku a Piastovské věži, přes most na českou stranu a po levém břehu, teď už Olše, zpátky ke Střelnici, za ní míjíme rychlostní prémii na 2,5 km a kroutíme se Parkem A. Sikory a přes lávku na polskou stranu, 
protočení na něčem co připomíná autobusové stanoviště a zpět ke stadionu. A pro velký úspěch ještě jednou. To už celkem táhnou nohy. A začínám si vyčítat rychlejší krosové kolo předcházejícího večera. Tempo je zatím celkem dobré, ale kdo ví, jak dlouho to vydrží a začíná být už dost teplo. Nedostatek regenerace začíná být kámen úrazu, bude třeba se na ni zaměřit, protože PIM se blíží a to už nebude taková sranda. A tak průměrné tempo počíná stoupat, stejně jako teplota a já už uvažuji na co všechno, včetně vlastní blbosti shodím výsledek. Ke konci se ale ještě trochu hecnu, přece se nenechám předběhnout tak lehce a tak není výsledek až tak strašný :-). A výsledky celkové? Vyhráli „Keňani“, z Čechů nejlepší Tomáš Lichý a Dan Šindelek vyhrál svou kategorii, jinak nevím :-).
O necelý týden později pak začíná seriál Kilpi trail running cup otvírákem v Ostravě. Stejně u Fortuny, diametrální rozdíl v podmínkách…loni pěkně bahýnkem kolem Ostravice, letos cesta suchá, až se od nohou prášilo. Ale tím veškerá podobnost končí. V Ostravě se běží jen jedno kolo a je to pro neznalé takový nečekaný trailový běh. Startujeme se zpožděním z Trojhalí na Karolině, po mostě na druhou, slezskou stranu, kde se pak celou dobu pohybujeme. Nejdřív kolem Ostravice, pak kolečko kolem hradu (asi aby i neználci zjistili, že máme v Ostravě hrad, není totiž na kopci, tak není moc vidět 🙂 ) a zase podél řeky k slezskoostravské radnici. Za ní už míříme vzhůru, nejdříve po schodech, pak po cestě a pak i pěšinami k haldám, nejdřív na Malou Emu, a pak na velkou. To je ta nejhezčí část, nahoru dolů, trať se klikatí. Kolem poloviny, se pořadí ustálí, ti co mě předběhli a nevydrželi tempo, byli mnou opět předběhnuti a pozici někde na začátku druhé desítky jsem už nepustil. Začínají zase táhnout nohy, asi čtvrteční večerní výběh na Lysou a páteční štafetový sprint při Benefičním běhu pro Vojtu nebyly úplně nejlepší průpravou, ale není to nic tragického, naštěstí ty před sebou už asi nedoženu a ten za mnou je dost daleko, tak střídavě zpomaluju a zrychluju. Z Emy seběhneme dolů k řece, s občasným malým kopečkem, ale pak už rovina. Tady poprvé kouknu na hodinky, a zjistím, že to není tak zlé a když to nevypustím, bude výsledek o trochu lepší než loni. A povedlo se. Celkově vyhrál 
Letošní jubilejní ročník Kateřinského běhu premiérově organizovalo nové pořadatelské duo z našeho oddílu Martina Metzová a Marek Moravec. Obklopili se šikovnými pomocníky a celou organizaci zvládli na výbornou. Museli se potýkat s nutnou změnou trasy a zvolením jiného zázemí, než jsme byli v minulých ročnících zvyklí. Základní škola v Ostravě – Hrabové se jako zázemí pro sportovce osvědčila již při běhu 17. listopadu a ne jinak tomu bylo i ve čtvrtečním odpoledni. Závodníky potěšila také sladká odměna na konci, která po vynaloženém výkonu musela chutnat úplně všem a také tombola se zajímavými cenami.
Nejprve se na start svých závodů postavily děti, které si to rozdaly na běžeckém oválu v areálu ZŠ. Pak se již na start seřadilo 87 účastníku hlavního závodu a osvědčený startér místní starosta Igor Trávníček poslal běžce na dva 2,5 km dlouhé okruhy. Zrychlením v posledním kilometru získal vítězství v našich končinách známý polský závodník 
Jarní počasí přilákalo na start krásný počet 123 účastníků. Závody, které jsou zařazené do Velké ceny vytrvalců okresu Frýdek-Místek, mohou těžit z skupiny cca 50 běžců, kteří v tomto seriálů nevynechají jedinou akci. Další výhodou tohoto běhu je termín konání. V úterý na rozdíl od víkendových závodů nemá žádnou konkurenci. A v neposlední řadě své dělá i příznivá poloha mezi třemi velkými městy Ostravou, F-M a Havířovem.
Na hlavní 20km dlouhé, kopcovité trati se hned od startu oddělila trojice favoritů. Vítězství si nakonec odvezl k naším severním sousedům 
Na startu jsem se za náš oddíl objevil já (Petr Muras) a Iva Pachtová. Letos zde byla kolize s Pražskou půlkou, která proběhla jen o týden dříve, a tak si holt museli někteří vybrat. Aćkoli třeba Jiří Homoláč odběhl rovnou oba závody (a jak). Dá se tak říci, že konkurence v mistrovském závodě lehce prořídla. Start v jednu hodinu odpoledne se udál býti nešťastným, protože byl jeden z prvních opravdu horkých dnů. Na startovním poli jsme si popřáli štěstí s ostatními členy našeho kerteamu, či třebas dalšími reprezentanty našeho kraje, jako třebas s Honzou Zemaníkem, a vydali se na věc. První skupinka s naší špičkou a s Keňánky se nám začala pomalu a jistě vzdalovat, a já s Frantou ze Sokola Stará Boleslav (osobák 1:13), se kterým jsme chtěli běžet na cca 1:15, jsme byli v druhém vláčku, který doprovázel toho dne dominantní keňanku Yumes Onyancha. Jenže on za to náhle vzal a šel do trháku s ostatními, přičemž jsem neodolal a přidal se, čehož jsem následně litoval. Věřil jsem v jeho disciplínu, páč na tréninzích jezdí slušné bomby. Záhy vyšel na povrh první organizační neduh tohoto dne, a tím bylo neustále předbíhání lidí, kteří běželi desítku, startujíc o patnáct minut předem. Někdy šlo i o neprůstřelné formace pětí lidí vedle sebe. S Frantou jsme proběhli desítku v čase 35 rovných a trenér se stopkami to emotivně komentoval asi slovy, jestli nám náhodou neruplo v bedně (teda asi spíše mi, protože už jsem za vláčkem asi pět metrů zaostával). V onen moment jsme předběhli většinu pole a opravdu se drželi někde v první desítce, protože spousty lepších běžců, jako např. i Kresinger, začali vzdávat a jen koukali na ten náš tyjátr, sedíc na chodníku). Od dvanáctého kilometru jsem měl Frantu již tak sto metrů před sebou a začal se soustředit na co nejuvolněnější běh, přičemž zhruba na patnáctém km jsem jej a pár dalších nějakým způsobem dohnal, pokusil se o spolupráci, ale poté za to zase vzal sám, po povzbuzení trenéra, který úctyhodně klusal mezi jednotlivými body na trati, aby kontroloval všechny své svěřence. V onen moment mne taky zaujmul mohutný nástup vítkovického Lukáše Turka, který se kolem prochomítnul takovým tempem, jaké by v Železárnách u ČEZ Arény tavilo kovy. Poslední překážkou se zdála být kolemjdoucí, která mi vlezla do cesty (padesát metrů přede mnou a za mnou vůbec nikdo nebyl) i s dítětem a plastovým traktorem, který jsem nějakým způsobem přeběhl bez kolize, což jsem, už v ten moment docela v bídném stavu, okomentoval tím slovem nejjadrnějším v jeho neostravštější variantě, za což se nyní hodně stydím, ať už byl její pokus o přejití silnice v onen moment jakkoli debilní.
