XXIX Perła Paprocan, sobota 7. a neděle 8. dubna, Tychy – Paprocany
První úplný dubnový víkend se nám s UltraLiborem Svozilem podařilo spojit u sousedů v Polsku dvě oblíbené aktivity. Totiž heavymetalový koncert a maratonský běh. Obojí se konalo na ploše několika čtverečních kilometrů v Tychach – Paprocanach.
Vzali jsme s sebou milovníka závodů u paprocanského jezera – Honzu Stozska z VZS Ostrava – který tady rovněž zaznamenal osobní premiéru na metalovém koncertě. Večer v Underground Pubu patřil současnému polskému fenoménu Nocny Kochanek; nutno zdůraznit, že jsme se všichni tři dostali na předem dlouho vyprodané vystoupení. A seznámili se s Olou, jež kromě metalu holduje také běhu a má za sebou maratony v čase okolo tří a půl hodiny. Došlo na browary a dokonce i wódę, ale do půlnoci se už relaxovalo v pelechu ve fajn penzionu v nedaleké vesnici Kobior.
Ráno jsme byli hotovi dříve, než pleban i jeho ovečky v kościołe a hurá do vyhlášené rekreační oblasti u paprocanského jezera. Na letošní jarní (bude i podzimní!) Perłu se přihlásilo 1111 účastníků, ale nedorazili zdaleka všichni – což nahrálo některým dodatečně přihlášeným. A opět se opakoval polský scénář: Zaběhni si (nebo mašíruj s hůlkami) jedno až šest kol! Sedm kilometrů až maraton.
Po třetím kole to vzdal UltraLibor, kterého zlobil kotník. Po pátém Honza, nedařilo se držet čas 3.05 – 3.15, škoda. Ola si vyměnila glany za adidasy a absolvovala s mámou půlmaraton. Já rozběhl maraton pod čtyři hodiny, ve vedru se mi dařilo, užíval jsem si běh i atmosféru… dokud jsem v předposledním, pátém, okruhu vlastní vinou „nezadupal“ a nenaběhl si 250 metrů mimo trasu a to samé nazpět. Při dohánění jsem sice předběhl i ultramaratonce Marka Dworskiho (poprvé, velký úspěch), ale nakonec jsem finišoval za 4.00.39.
Paprocanský běh byl super záležitost až na jednu věc: Nebezpečí kolize! Na okruh okolo jezera totiž vyrazily po poledni doslova davy včetně cyklistů. Uhýbat bicyklům v protisměru i za zády znamenalo velký problém řešitelný nejlépe ve stylu dopravního policisty. Ruka nahoru v pokynu „Stój!“. Polští kolaři byli každopádně ohleduplní a fráze „J…ć rowerystów!“ ani nebylo zapotřebí. O uzavření trati pro cyklisty na pár hodin by měli pořadatelé Perły vážně popřemýšlet.
Radek Luksza
Komentář k titulní fotce: v sobotu večer heavy metal, v neděli ráno maraton – Ola, Radek, Honza, Libor.
V sobotu 9. dubna proběhl na Hranickém stadioně za krásného slunečného počasí již 51. ročník Běhu vítězství, 47. ročník Hranické dvacítky a 4. ročník Hranické desítky. Celkem vyběhlo 284 běžců. Z důvodo kalamitního stavu v lese po vichřici byli organizátoři nuceni pozměnit trat‘, podobně jako v roce 2013 vedla po cyklostezce Bečva a kolem letiště, desítka jeden okruh, dvacítka dva. Počasí pro běh přímo luxusní, trošku se nám jen vítr snažil znepříjemnit tento pěkný závod.
Už při příjezdu k zázemí závodu bylo zjevné, že nejsem sám, komu to přišlo jako dobrý nápad. Při prezenci fronta jak na maso a spousta známých tváří kolem. Samotný závod začal úderem 10 hod., poté co se z rozklusu dostavil i Tomáš Lipina :-). Na čele se usadil modrý blesk Petr Muras, za ním skupinka s Ondrou Dominikem, bratry Šindelkovými a někým ve žlutém, za ním další skupinka, na jejímž chvostu jsem chvíli pobyl i já. Co bylo za mnou nevím, nechtěl jsem se otáčet dozadu. Psychologicky je to signál, že nemůžete a takovýto signál vydávat kilometr po startu není úplně nejstrategičtější. Kolem 2 km v Kozmicích mě předběhla další skupinka a nastala celkem nudná několikakilometrová část osamoceného běhu. Z Kozmic kousek vracečkou a k areálu Hlučínské Štěrkovny, přes ni k Opavě a podél břehu zpět. Areálem si tak běžím a myšlenky se toulají všude možně, snažím se soustředit, občas kouknu na hodinky a říkám si, je to závod ne trénink, tak přidej, ale nohám se moc nechce. Ani nevím jak, ale dohnal jsem ty dva před sebou, a u řeky je předběhl. To mě trochu nakoplo a začal jsem dotahovat dalšího závodníka. Asi na osmém kilometru ale to zezadu neslyším své pronásledovatele, kteří si umístění nenechají vzít, ale něžné dívčí podupkávání a oddechování. „Tahej“ ozve se za mnou, no tak jsme to zkusil, ale po pár desítkách metrů gazela nasadila tempo a já jen usoudil, že na běhání za děvčaty už jsem dost starý. Tak jsem ji nechal jít a dofuněl si zbytek závodu ve svém skoropohodovém tempu.
Krátce po startu (první km za 3:10 i se stoupačkou do zámečku) se vyprofilovalo jasně favorizované trio Janů, Šinágl a Gaisl. Ty zná každý, a tak jsem se hned držel zpátky. Problém byl v tom, že i za mnou Daniel Vejmelka začal rychle zaostávat, vlastně až do konce závodu, o zhruba 25 sekund. Šlo tedy o sólo běh a dobrému výkonu, který jsem doufal pod 50 minut, to nepomohlo (otázné je, jestli ten první kilometr taktéž). Daniela jsem si hlídal při otočkách a zipování na kopečcích. Bylo zde spousta pěkných výhledu na „Civilizovaně“ stylizovaný parčík, který za tohoto chladného počasí moc přelidněn nebyl (tedy až na startovní pole za námi). Občasnou idylku narušilo prudší, zato krátké, stoupání, potažmo schody nahoru i dolů. Nakonec jsem doběhl čtvrtý, třetí v kategorii, s výraznějším propadem za vedoucím triem. Viktor se stihnul i vymlátit při uklouznutí na posledním seběhu. Vítězem se stal 
Pár minut po 11 hodině se na hlavní trať 5 km vydalo 158 žen. Po několikaleté odmlce se na startu objevila mladá závodnice 
O hodinu později vyběhli na trať také muži, kterých se na startu sešlo celkem 162. Zde jsme slavili dvojnásobný úspěch, neboť celkovým vítězem se stal náš Ondřej Dominik 18:25 a druhé místo výborným závěrem vybojoval Dan Šindelek 18:43 min. Třetí doběhl Petr Hvolka (Jump Sport Frýdek-Místek) 18:48 min. Další naši chlapi: Marek Škapa 19:15, Stanislav Kováček 21:00 a Václav Procházka 28:19 min.
Hned po startu se pole závodníku roztáhlo a na čele se vytvořila dvojce, která tam vydržela téměř až do konce. Celý závod odtáhl