admin

Po bostonské exkurzi Petra Murase nyní zavítejme do „hoštic světového sportu“. Hrabová i letos zásluhou pořadatelů a našich členů Martiny Metzové a Marka Moravce přivítala pětikilometrový „Kateřinský běh“.

Závod opět čítal silniční rovinku a tři otočky, což není žádná sranda. Když od nás naprostí běžečtí neználci občas slýchají, že se chytáme běžet desítku, půlmaraton či maraton, povzdechnou si, že tolik by oni neuběhli. „Pět kilometrů? To možná tak maximálně! To ty zvládneš s přehledem!“ řeknou. Zdání klame! Čím kratší a rychlejší trasa, tím více se musí běžec zmáčknout a předvést okamžitý výkon. Od startu do cíle vše sviští, a není příliš prostoru cokoli podcenit. Předzávodní rozběh by měl být naprostou nutností, nejenom vhodnou přípravou, i pro ty největší ignoranty ze sféry ultrahobíků. Rozklus, abeceda, rychlé rovinky, nažhavit tělo. Pětka je prostě náročná a pouští hrůzu!

Za svitu slunce, vůně třešní a medvědího česneku zvítězil člen „Maraton Klub Seitl Ostrava“ Marek Škapa (17:20). Tenhle na pohled rachitický borec vydá na cestách za deset siláků. Obzvlášť letos na jaře, kdy chytil nebývalou formu, a opakovaně poráží běžce, které se mu během předchozích sezón příliš porážet nedařilo. O pouhých šest vteřin za Markem dorazil na druhém místě do cíle rovněž náš svěřenec Daniel Filip (17:26). Atlet nejmladší kategorie již delší dobu dokládá, jak se vyplácí trénovat pod dohledem Romana Hurtíka. Je rok od roku lepší, a myslím si, že od něj ještě můžeme čekat mnohé. Na třetím místě chlapce doplnil bolatický Vojtěch Schneider (17:33).

Mezi ženami jsme také zaznamenali úspěch. První doběhl náš rychlík Jana Coufalová (19:22), druhá pak rovněž naše Iva Sýkorová (20:57), která znovu předvedla zdařilý výkon. Na třetím místě skončila Dominika Kraussová (21:45), nově startující za „SSK Vítkovice“.

Výsledky dalších našich? Petr Škrabánek: 19:06 a druhé místo v kategorii; Petr Jorníček: 20:27; Otmar Pospíšil: 20:37; Ivan Karas: 20:53; Roman Slowioczek: 20:54 a druhé místo v kategorii; Tomáš Lipina: 21:34; Magdaléna Drastichová: 21:47 a druhé místo v kategorii; Alfons Vytisk: 22:29 a první místo v kategorii; Iva Pachtová: 23:03 a druhé místo v kategorii; Jana Dominiková: 23:06 a třetí místo v kategorii; Ivana Kondasová: 23:21; Jana Kilarová: 25:05; Václav Procházka: 27:55 a třetí místo v kategorii.

Ivan Karas

Foto: https://www.zonerama.com/Ostrava-Hrabova/Album/5259509

https://drive.google.com/drive/folders/1TvmdD4R30qCAEw9OqdkxBqZ2e5aLYtUb

Hromy a blesky se oháněly kolem dálnice ze všech stran, jakoby chtěly zabránit nekonečné koloně žlutě zbarvených školních autobusů dosáhnout svého cíle. Autobusy, leč ikonické, tak technicky již velmi zastaralé, nebyly schopny zastavit nával vody a mnohá se dostávala, společně s velkým chladem, dovnitř. Venkovní armagedon dosáhl takových rozměrů, že řidiči již nebyli schopni vidět ani na deset metrů, a rozkaz ve vysílačce zněl jasně. Zastavit. Běžci v autobusech, počítaje i mne, oháknutí v postradatelných hábitech a se sáčky na nohou, začali být v tu chvíli náhle nervózní. Půl hodina jízdy již odbyla a měla se protáhnout ještě o dalších bolestných třicet minut, a tak se kluci i děvčata začali držet slabin z důvodu chtivosti vykonat potřebu, pakliže se řádně hydratovali a dokázali si i tak zajít na WC těsně před nástupem do autobusů. Poklepávání nohou v rytmu oblíbených skladeb snad pomohlo, i když bylo občas narušováno velmi bolestivým hopsáním vozidla na horších úsecích silnice. Řádná a zavalitá řidička se vyjádřila jasně: „Ain´t gonna leave you bus on fuckin highway„. Jediným hřejícím faktorem byla předpověď, že o desáté hodině bouře ustane a dokonce vyleze sluníčko. To na druhou stranu ovšem znamenalo brutální vlhkost vzduchu. Počasí v New England na Den patriotů prostě připravuje extrémy z obou konců spektra. Ještě dva dny předem nebývá jasno u atlantického pobřeží, zafouká-li od západu či východu, bude-li vedro, či kroupy a zima. Náhle se viditelnost zvýšila a ustálila a autobusy se ve formaci opět rozjely a dorazily do Hopkintonu. Většina běžců a běžkyň se vyskládala ven s kačeří chůzí a v křečích hopsala rovnou k záchodům. Záhy se tak mohli připravovat na start nejslavnějšího a nejstaršího běžeckého závodu, maratonské vzdálenosti, směrem do Bostonu.

Při seřazování se do prvního sektoru již nastalo velmi nepříjemné vlhko a teplota byla pocitově mnohem vyšší, než ve skutečnosti byla. Jelikož se všichni kolem oháněli Fahrenheity, nechtěl jsem přesnou hodnotu vypočítávat. Již to bylo stejně jedno. Jediné ochlazení, aspoň na duši, přinášela hrající skladba Heroes, ač už nevím, zda originál od Bowieho, anebo remake od Wallflowers. Obě jsou vynikající, a jakoby by nám připomínaly, že nastal onen pompézní den, kdy se můžeme cítit jako hrdinové. Následující hodiny tomu daly za pravdu. Průměrný počet půl miliónů lidí u trati to dává každým rokem náležitě najevo, se špetkou americké teatrálnosti, hrdosti a upřímné přejícnosti, na jakou u nás doma nejsme moc zvyklí. Pohled kolem mne byl pří účasti na prvním světovém maratonu nevídaným. První sektor byl natřískaný tisíci běžci s kvalifikačním časem pod 2:48. Stovky jazyků a rzných anglofonních přízvuků ku mne přilétaly ze všech stran. Poklábosil jsem si tak krom angličtiny i rusky a španělsky. Všichni jedinci vypadali neskutečně fit, šlachovitě a s anticky vysekanými lýtky. Situace, kdy v Praze uteču a nebo ztratím kontakt, a poté běžím půl závodu sám, zde nejspíše nenastane. Explozivní atmosféra nastane s příchodem elitních běžců vpřed, přičemž největší pokřik, snad ještě větší než u amerických běžců, sklidí Yuki Kawauchi, loňský vítěz „z lidu“. Následuje živě zpívaná americká hymna a sekundu posléze nad startem proletí duo stíhacích letounů F-22. Někteří uzemnění, ale obzvláště domácí běžci jsou náhle rozvášnění až živočišným běsem.

A start běsnivý skutečně je. Prvních pět kilometrů je téměř celých z kopce a vůbec, celý maraton je nahoru a dolů. Své neschopnosti běžet z kopce zadarmo si jsem vědom, a proto také už nezkouším nic typu skyrace, ale běžet houpavý silniční maraton je torturou téměř stejnou, která se kumuluje mnohem zákeřněji a nenápadněji, než je tomu při trailech v horách. I po třech kilometrech se kolem mne prohánějí běžci snad v tempu 3:15, a sám letím rychlostí min. 3:30/km, a pakliže bych zpomalil, tak mne stádo za mnou srovná s asfaltem. Tážu se, kampak všichni tak pádí? Takové nástupy z ničeho nic. Nebo již vědí, že je to třeba pustit, co to dá? Dalo se to těžko usuzovat, jelikož vjemů hned na startu bylo nebývale moc.  Brzdit-li ještě více, to mne zradí stehenní svaly snad ještě rychleji. Po prvním počátečním lesním úseku navíc přichází první výspy civilizace a odtud snad nekonečné zástupy fanoušků. Protože běžím většinu první půle s běžcem s americkým dresem a dalším jedincem, který má na hrudi populárního „Spongebob“, tak jsou fanoušci k nevytržení, i když samotné vyvolávání „Czech Republic“ na mne zpoza cesty vyletělo také snad nejméně dvěstěkráte. Ubíjející vlhkost se všichni snažili kompenzovat pitím ze stanic, lokalizovanými netradičněji, aspoň pro nás, na každé míli, a první půlka mi zde odsýpala za 1:16 a nějaké drobné, což by bylo dle plánu u tempa 3:40, ovšem bohužel zdaleka ne vyrovnaným a stehenní svaly se začaly ozývat v části závodu, kde se obyčejně ozývají spíše ty lýtkové. Únavu jen oddaloval nadšený běs fanoušků ve všech městech po trati, který byl skutečně nabíjejícím faktorem, nechávajícím mne v úžasu. Vrchol nastal u věhlasné dívčí školy Wellesley, tzv. ječící zóna, jejíž studentky šly se svým vřískotem slyšet již na dva kilometry daleko ještě za horizontem. Ačkoli nikdo z rychlejších běžců jim nerozdával tolik žádané pusy, nikdo si nemohl odpustit několikero plácnutí, i když určitě ne po celém obvodu, který byl opravdu dlouhý. Líbací tradici se ovšem často oddávají ti běžci pomalejší, pro které je to vítaná příležitost k nabití a menšímu odpočinku. Jakmile nastaly další kopečky, se završením na věhlasném „Lámači srdcí“ (heartbreak hill), aura dívčího vřískotu ze mne náhle vyprchala a otřískané stehna mi vystavily stopku. Výběh do kopce byl vyloženě klus a z kopce spíše křeč. Všechno nadšení se náhle transformovalo v zoufalost a vztek. Člověk by snad i hodil na cestu ručník, pokud by zde nejel přes půl světa a doma jej neohákli na závod do reprezentačního dresu, ve kterém vzdát či odfláknout by bylo hanbou ubíjející. Při zmíněném počtu kvalifikantů z celého světa, náhle se přes mne převalily snad dvě stovky běžců, než jsem, přiblíživší se již k městu, dokázal jaksi hopsat v rytmu, který mne stále nesl ovšem v rychlosti rychlejšího klusu. Uchopivší gel na občerstovačce, a v módu chůze po pět metrů, abych jej řádně zkonzumoval, jsem byl až militantně okřiknut, že tady Česká Republika teda nezastaví, že toto je Boston, a ten je už tam za rohem!!!! Snad po tomto impulzu jsem si uvědomil, že stále bych mohl i tímto klusem, ač absolutně sražen a demotivován, dohopsat v malém osobním rekordu, i když hodně vzdáleném tomu, na který jsem měl natrénovano, a kterého bych asi na rovince a s disciplínou snadněji dosáhl. Při doběhu do města, kde se počet lidí u tratě geometrický násobil, se mísila bolest společně s euforií všude kolem, a nohy se posouvaly dopředu v jakémsi stádiu transu, spatřívší v dáli již legendární tabuli CITGO, za kterou se stáčelo do cílové rovinky. V obklopení výškových budov byl křik ze všech stran naprosto ohlušující a energie v cílové rovince naprosto spektakulární, ač si ji nyní, vzhledem ke svému stavu v onen moment, nedokážu vizualizovat. Okamžitě v cíli v čase 2:42 (dvě minutky osobák) mne, i přes nekonečné zástupy gratulantů z řad dobrovolníků, ukápla slza z nepovedeného výkonu na, určitě, pro zelenáče velmi zákeřné trati, s výraznými vlivy počasí a také obtížen ne dobře zvládnutou aklimatizací, ale již po pár minutách mne došlo, že jsem si prožil největší sportovní zážitek života a tížit se čísly nemá zde vůbec žádný význam :-).

Dodatkem bych chtěl poděkovat páru Eva a Dimitrij za pohostinnost v městečku Somerville u Bostonu, zprostředkovanou trenérem Kervitcerem. Když jsem byl následující den ve čtyři ráno odvezen autem na nádraží směr New-York, nabalen dvěma sendviči, cítil jsem se až vinen a rozmazlen z uběhlých čtyř dnů v jejich domku. To vše za jeden obrázek (cíl prvního Bostonského maratonu, vítěz John McDermott)

Petr Muras

Ano v oficiálním názvu závodu je „čtvrtmaraton“, ale trať se poslední roky měnila a zřejmě se již ustálila na současných cca 9,15km. Jak sám Jirka Brož před startem ve svém proslovu zmínil, trať je sice kratší, ale ten „čtvrtmaraton“, zaběhnutý to název, již nebude v názvu měnit. Sobota, co se počasí týče, se vydařila. Na obloze nebyl skoro ani mráček, vítr téměř nulový a teplota tak akorát, aby se běžci v dubnu neuvařili  :-).  Celkový počet startujících, počítaje lidový i dětské běhy, se vyšplhal na číslo 103. V hlavním závodě to bylo 65 závodníků, což není závratné číslo, ale vzhledem k tomu, že nás o Velikonocích čekaly čtyři volné dny, tak spousta lidí toho využila k cestování a výletům.

Trať samotná byla slušně značená, ale v některých místech by bylo vhodné mít pořadatele, který by běžce usměrňoval. Sám, znalý trati, jsem musel 2x upozorňovat čelního závodníka, aby nezaběhl někam úplně jinam. I přes pár metrů navíc si Vojtěch Schneider (Erholung Team Bolatice) nenechal své vítězství vzít a do cíle doběhl v čase 32:31 min. V druhé půli mu zdatně na záda dýchal náš Marek Škapa, ale aby Vojtu porazil, tak by muselo být asi ještě mnohem tepleji :-). Na druhém místě tak doběhl se ztrátou 15 sekund. Také třetí příčku obsadil další náš běžec Ondřej Dominik, který doběhl do cíle v čase 32:55 min.

Mezi ženami se vítězka také nevyhnula „zakufrování“, i přesto s dostatečným náskokem zvítězila naše Jana Coufalová a to v čase 38:08 min. Druhou příčku získala Luba Konečná z Ludvíkova 41:03 a třetí ženou byla opět naše Magdaléna Drastichová 41:42 min.

Náš oddíl měl v závodě velice početné zastoupení: Dan Šindelek 33:40 a 2. místo v kategorii, Michal Buba 34:35 a 3. místo v kategorii, Petr Škrabánek 36:06, Ladislav Dvorský 38:55, Roman Slowioczek 39:46 a 1. místo v kategorii, Otmar Pospíšil 40:32, Patrik Chovanec mladší 42:45, Marek Moravec 42:55, Alfons Vytisk 43:41 a 1. místo v kategorii, Patrik Chovanec 43:53, Jiří Hrbáč 44:28, Jana Dominiková 44:50 a 2. místo v kategorii, Martina Metzová 55:54 a Václav Procházka 56:34 a 3. místo v kategorii.

V lidovém běhu na 4km zaběhla naše Lucie Krupová čas 18:25 min.

Ondřej Dominik

Již tuto sobotu 20. dubna nás čeká další závod Moravskoslezského běžeckého poháru. Jedná se o tradiční již 13. ročník Hasičského velikonočního čtvrtmaratonu Jilešovicemi. Start je v 10:00 hodin od Penzionu Kamenec v Jilešovicích.

Hned ve čtvrtek 25. dubna bude na programu další závod do poháru a to Kateřinský běh Hrabovou, který se uskuteční pojedenácté. Start je v 17:00 hodin a jak jsme již publikovali dříve, je možno se přihlásit za zvýhodněných podmínek předem a to pod tímto odkazem: REGISTRACE

V sobotu ráno nás při odjezdu z Ostravy vyprovázelo opravdu luxusní počasí, déšť se sněhem a zima, že by se jednomu nechtělo ani z postele vylézt. Naštěstí v Pardubicích už nás vítalo sluníčko, které se sice po polední schovalo za mraky, ale i tak byly téměř ideální závodní podmínky. Ani vítr, který závodníky v Pardubicích občas hodně potrápí, letos nedělal tak velké problémy, jen místy byly pasáže, kde foukalo trošku více proti.

Mezi ženami jsme měli své želízko v ohni. Petra Pastorová se dlouho prala o celkové vítězství, ale nakonec se musela sklonit před mladou skvěle běžící Terezou Hrochovou z AK ŠKODA Plzeň. Ta zvítězila v čase 1:16:12 hod a Petra doběhla do cíle za 1:17:10 hod. Třetí příčku získala v čase 1:18:28 Hana Homolková z TJ Nové Město na Moravě z.s.

Mezi muži bylo pořadí očekávané. Jiří Homoláč (VSK Univerzita Brno) získal nejen mistrovský titul, ale ještě navíc porazil i favorizované Keňany a zvítězil tak i celkově v hodně slušném čase 1:04:28 hod. Druhé místo v rámci mistrovství obsadil Vít Pavlišta (AC Slovan Liberec, z.s.) 1:07:04 a třetí skončil Petr Pechek (TJ MARATONSTAV ÚPICE z.s.) 1:08:44 hod.

Náš oddíl velice dobře reprezentoval Marek Škapa, který trať zvládl z našich mužů nejrychleji a to za 1:17:44 hod. Z bezpečné vzdálenosti ho jistil Ondřej Dominik 1:18:27 hod. Petr Jorníček časem 1:29:38 předvedl velice slušný výkon a Martin Prusek si zde o notný kus posunul osobák na 1:29:58 hod. Před dvěma lety Tomáš Lipina odjížděl z Pardubic se smíšenými pocity, letos byl s časem 1:32:52 daleko spokojenější. Iva Pachtová, tradiční účastnice v Pardubicích, zdolala půlmaraton za 1:40:16 hod.

Ondřej Dominik

13. 4. 2019

Dnešní 16. Furčianský maraton, Memoriál Štefana Semana. Zvítězil Július Kal’avský (1976), Margecany, Slovensko, 2:47:30 a v ženách Ildikó Varga (1960), HEGYALIA, Maďarsko, 3:46:14. Teplo nebylo, 4 až 11°C, a prvních 2 až 2,5h od startu (v 10h), vytrvale pršelo a foukal dost nepříjemný vítr. Ten pak naštěstí pozvolna ustal, a obloha se celkem vyjasnila, takže závěr byl relativně na pohodu.

Na startu bylo 56 maratonců, včetně 7 žen. Já jsem dokončil svůj již 82. maraton (8. memoriál, 17. na Furči, a 28. v Košicích, na 53. místě celkem, 8. v kategorii muži A (18 až 39 let), a čas byl 5:21:04. Za mě, naprostá spokojenost, i když to byl až do konce velký boj.

Zdraví vás váš kolega, Jaroslav Máčala

Se začátkem jara pomalu začíná i dráhová sezona. Jednou z prvních vlaštovek byl závod na tři kilometry, který už po 28 uspořádal atletický oddíl Slezan Frýdek-Místek. Počasí sice víc než jaro připomínalo podzim, ale ani to neodradilo přes 300 účastníků všech věkových kategorií. Všechny lákalo vyzkoušet si po zimní přípravě svoji rychlost. Teplota byla kolem osmi stupňů, ale větším nepřítelem byl poměrně silný a studený vítr.

Po závodech dětí měli být na programu dva rozběhy dospělých. Vzhledem k velkému počtu přihlášených (54 mužů a 30 žen), ale bylo rozhodnuto, že rozběhy budou tři. Bylo to rozumné řešení, protože výkonnost běžců je velmi rozdílná a předbíhání o kolo je někdy složité.

Mezi muži byl nejrychlejší domácí Patrik Stankov v čase 9:20 před klubovým kolegou Vojtou Zemánkem a vítkovickým Patrikem Pastorem. V ženách mohl slavit náš oddíl, protože Petra Pastorová zvítězila časem 10:43. A nebyl to zdaleka jediný úspěch našeho klubu.

V kategorií 45-54 prokázal Daniel Šindelek skvělou formu posledních týdnů. V závěru přesprintoval Radka Březinu i bráchu Vladana a vyhrál za 10:12. Marek Škapa byl v této kat. čtvrtý za 10:36. Další bramboru přidal Martin Prusek v kat. 35-44 za 11:10. V nejstarší kat. jsme měli zastoupení Romanem Slowioczkem, který porazil svého kamaráda Vlado Martynka a skončil druhý (11:49). V ženách se představila i jedna z naších nových členek Iva Sýkorová a premiéra dopadla na výbornou. Že skončí na stupních výsledků (třetí místo  a čas 12:03) asi nečekala ani ona sama…

Dalším dráhovým závodem ve F-M bude ve středu 22. května pětka.

Marek Škapa

Co to je?
Pohár Ultracupu pořádá Česká asociace ultramaratonu. Je do něj zařazeno každoročně cca 15 závodů v délce od 50km až po běh na 24 hodin. Do výsledného hodnocení se v roce 2018 počítalo 8 nejlepších výkonů z těchto závodů.

Proč jdu do toho?
Původně se do pořadí započítávalo jen 6 nejlepších výkonů. Vzhledem k tomu, že můj cíl v r. 2018 byl slušně zaběhnout 100km, bral jsem to tak, že odběhnout 6 ultra za rok by neměl být problém. Navíc se vyhlašuje prvních 10 míst a dle výsledků z minulých let by k umístění v první desítce opravdu stačila „jen“ účast na šesti závodech. Jenže pro rok 2018 se změnil počet započítávaných závodů na 8 a to už by bylo na mne fakt moc. Přesto se v lednu v potřebě naplánovat si běžecký rok, přihlašuji na první tři z nich.

24. 3. 2018 MČR na 100km – Plzeň: Odměna za trénink
O tomto závodě už bylo napsáno (http://www.mkseitl.cz/archiv/3483).
Po těžkém 8 týdenním tréninku, kterému předcházely vysoké objemy, se mi plní sen zaběhnout 100 km pod 10 hodin. A to dokonce v čase 8:41:28, celkově 19. místo ze 77. startujících. O zvyšující se kvalitě českého ultra svědčí i to, že není to tak dávno, kdy by mi tento čas stačil na bednu.

14. 4. 2018 Brdská stezka 50km: Ultrasprint
Po vrcholu sezóny jsem už po zbytek roku netrénoval. Jen jsem běhal pro radost v pomalém tempu, nehleděl na čas ani tepovku. S radostí pak objevoval nové lesní cestičky a nebál se terénu. A z této pohody se postavil na start 50km běhu. Tuším, že ještě mohu těžit z tréninku na 100 km, ale i tak rozbíhám volněji a hned do prvního kopce přecházím do chůze. Trasa je moc hezká, až tak, že po malém zakufrování se raději přizpůsobuji tempu německého běžce, který má trasu nahranou v hodinkách. Díky němu už nebloudíme a trochu to honíme, zvláště ve finiši, který je posledních 10 km. Po první půlce 2:19:39 mám druhou půlku za 2:05:26 a celkový čas tedy 4:25:05 při nastoupaných 1100m. Osmé místo je dost fajn.

12. 5. 2018 Loštický borák
Na startu tohoto závodu tentokrát nebudu. V duchu mého prohlášení, že běh není vše, dávám přednost suprovému rodinnému výletu. Letošní první DNS a já se vzdávám myšlenky, že bych mohl 8 závodů ultracupu odběhat.

26. 5. 2018 Libouchecký ultramaraton 107km: Peklo
Po návratu z rodinné dovolené, kdy jsem 2 týdny vůbec neběhal, mám najednou volnou sobotu a mohu si dělat co chci! A protože startovka na Self-transcendence Race 12 h už je zaplněná, budu muset až na západ Čech. Je moc milé, že se dá stanovat na fotbalovém hřišti, ale moc nenaspíme, protože v blízkém rodinném domku mají celonoční mejdan.
Brzký ranní start a všichni běží. Vůbec se mi nechce, jenže má být vedro, tak alespoň více využijeme chladnější část dne. Úvodní skupinka mi mizí, ale nevadí mi to, jsem tu na pochodu, který chci zvládnout za světla a to je můj jediný cíl. Nemám s sebou čelovku. V mokré ranní rose jsou boty totálně mokré, ale lepší než pylové alergeny ve vzduchu, které by mi vzaly mnoho sil. Někde v polovině trasy v čase 6:44 hod si říkám, jestli to není nějak moc rychlé. Navíc postupně pořád někoho předbíhám. Na posledních 25 km už vybíhám jako třetí. Běžím ale jen kousek. Před 90 km padám vysílením a můj pohyb připomíná více nemohoucího než běžce. Naštěstí se objevuje neplánovaná samoobslužná občerstvovačka, kde do sebe láduji cukry. Vypínám hlavu, protože bolest nohou by se jinak nedala snést, snažím se běžet a vypadat svěže, abych zmátl soupeře. Vypnutá hlava nezvládá sledovat trať, poslední kilometr do cíle si prodloužím přes blízkou vesnici a do cíle vbíhám z opačné strany. Druhá polovina trasy za 6:41 hod. Celkový čas 13:26 hod s nastoupanými 3300m a celkově 3. místo. V tomto závodě jsem prorazil dno svých fyzických sil. Z letošních závodů byl pro mne ten nejtěžší. Co více bych si v den svých narozenin měl snad přát?

14. 7. 2018 miniTMMTR 100km: RUN Free
Kde jinde se rozběhat po týdnu válení se u moře, než na dalším závodě Ultracupu. Opět nevím, co mé odpočívání díky nemoci s mou běžeckou formou udělá. Díky startu společně se stomílovou tratí nemám problém běžet pomaleji. Běžím v duchu RUN Free. Na občerstvovačkách je veselo. Při seběhnutí z trasy s Lenkou Horákovou už tak moc ne, ale více jak kilometr navíc to nebylo, jen jsme si prohlídli Macochu a běželi dál. Na otočce 5:25 hod se loučím s běžci na sto mil a čeká mne osamocená cesta zpět. Protože večer vyzvedávám děti u babičky, prodloužení si časově nemohu dovolit. Ale v tuto chvíli bych jinak určitě neváhal a pokračoval. Sólo běh mi zpestří pokec s Tomášem Ruskem na občerstvovačce a dlouhé předbíhání čtvrtého běžce v pořadí. Na dlouhých pláních jej vidím hodně daleko přede mnou, když jej dobíhám, tak se přidává a dokonce se mne nesmyslným sprintováním do kopce snaží setřást. Já chci ale jen běžet, užívám si závěru a jsem docela rád, že jsem nemohl běžet delší trasu. Cítím se v pohodě i v cíli. Druhá polovina za 5:41 hod, celkem tedy 11:06 hod, nastoupáno 1800m a čtvrté místo.

Do Kladna na 24h běh se mi opravdu nechce a Lužických sedmistovek, na které jsem se těšil, se nemůžu zůčastnit. Od teďka bych musel běžet všechny závody v termínovce Ultracupu, abych měl potřebných 8 závodů. Při aktuálním neběhání a občasném špatném našlápnutí si čím dál více uvědomuji, že vydržet do konce sezóny ve zdraví a bez úrazu bude klíčem k úspěchu.

1. 9. 2018 Baroko maraton 100km: The best of ultratrail
I kdybych se nepostavil na start, tak ta noční pařba před startem stála za to semka dorazit.
Půlnoční start je zvláštní v tom, že člověk neví jestli spát či nespát. Každopádně hlavně běžet a hlavně pomalu. Je tady časový limit, takže se jedná o běh a nikoli o pochod. Noc vůbec nevnímám a první tři, čtyři hodiny vlastně asi spím. Běží se mi hrozně. Není mi moc dobře. Vzpamatuji se až když mi přestane svítit baterka v čelovce. Musím se na to doslova vy… a nasadit energy gel. Uff, po 40km se trochu rozbíhám a v polovině (5 hod 44 min) už je mi veselo. Tak tohle jsem určitě nepřepálil. Za světla se běhá podstatně lépe, zvláště v tak krásném terénu. Do finiše jdu na posledních 30km. Poslední kilometr pak dávám za 4 minuty. Dobíháme totiž společně s tratí na 10km a honím se s holkami. Dnes 1. 9. v 11 hod 25 min mám za září odběháno 100km (což je skoro stejně jako za celý předcházející měsíc) a nastoupáno 2600m – 12 místo. Trasa tohoto závodu byla opravdu nejhezčí. Tady se chci vrátit, třeba i jen na maraton. Cesta domů je ale náročnější než celý závod. Díky různým zpožděním trávím na cestě do Brna 10 hodin!

15. 9. 2018 Brněnský masakr 63km: Domácí trať
Tento závod mi přijde trochu komerční, proto jsem se mu dosud tak nějak vyhýbal i když start mám kousek od bydliště. Manželku jsem přihlásil na krátkou trať (30km), na hlídání dětí pozval babičku, takže taková rodinná akce.
Cítím velký tlak, protože při 150 běžcích se klidně může stát, že z tohoto závodu vyjdu do Ultracupu úplně bez bodu, musím jej tedy běžet na maximum. První kilometr za 5:40 min, druhý ve stejném tempu, no tak to opravdu ne, na to se fakt vykašlu a zpomaluji. Vůbec nechápu na jakém závodě jsem se to objevil. Je to ultra, jedu na své ultramaximum a přede mnou je stovka běžců. Nápis BM nastříkaný na zemi čtu jako „Brutální Masakr“. Běžím si to své, trasu znám. Díky tomu, že furt běžím a je to do kopce, tak i předbíhám. Na 13,5km jsem na 53. místě. Dolů z kopce běží všichni stejně, ale do kopce předbíhám. Ta minulá stovka byla hodně dobrý trénink. Asi 10km před cílem předbíhám manželku a s úsměvem dobíhám do cíle. Bylo to moc krátké a ty kopce oproti tomu co slibovali málo kopcovité. První polovina 3:11 hod, druhá za 3:01 hod, celkem tedy 6:12:55 hod, nastoupáno 2260m a celkově 16. místo. V neděli si pak střihnu závod na 10km, ale to už je jiná kapitola. Mám dva týdny na to zregenerovat na poslední závod. Pokud totiž na Šumavě zaboduji, bude mi stačit k vítězství v Ultracupu jen 7 závodů a do Plzně na 24h nebudu muset jezdit.

29. 9. 2018 Šurt – Šumava, 63km: S tím šutrem měli pravdu
Na výlet na Šumavu jedeme celá rodina. Závod je na 3 kola po 21km. Po startu se opět ztrácím někde na konci první desítky. Některé seběhy jsou tak prudké a nebezpečí pádu na šutr je tak vysoké, že nemohu běžet. Mám za cíl udržet pokud možno rovnoměrné tempo. Proto se opět starám o svou pohodu a nikoli o ostatní běžce. V druhém kole předbíhám půlmaratonce/možná i maratonce. Vlastně celé kolo je o předbíhání, což je pro psychiku naprostá paráda. Do třetího kola už jdu ale zase sám. V půlce třetího kola mám na své tempo zpoždění jednu minutu. Chlapík na občerstvovačce se směje, že na tak dlouhé trase řeším jednu minutu, ale pro mou psychiku je to v tuto chvíli dost zásadní. Musím se dost zmáčknout a vyburcovat do posledních kopcovitých 10km. Na sólo běh jsem opravdu nemusel jezdit na závody. Tentokrát už případné pády neřeším, však dvakrát jsem měl hodně namále. V cíli dostávám gratulace k vítězství v Ultracupu a od vítěze tohoto běhu k druhému místu (kola mám za 2:05:51, 2:04:16, 2:04:50). Díky hoši. Sny se stávají realitou. Není nutné běhat rychle, ale udržet stabilní výkonnost po celý rok, bez nemocí a zranění. Tohle je klíč k úspěchu Ultracupu. Jen mne trochu děsí, jestli mým vítězstvím tento pohár nějak negraduji. Po třech letech v rukou Ondry Veličky je teď u nějakého Pavla Juřici.

27. 10. 2018 Plzeň 24 hodin: Všichni jsme se zbláznili
Nastane vůbec ještě někdy situace, že budu mít tolik naběháno? Nevím a tak si raději zkusím i poslední závod. Však o nic nejde, zabalit můžu kdykoli. Poslední měsíc nejsem úplně v pohodě. Cítím únavu, do běhání schází chuť, pobolívá mne noha, ani zdravotně se necítím úplně fit. No, ale těch těch sto mil bych mohl zkusit.
Běh na 24h se běží na 400m ovále na stadionu. Rád bych natočil sto mil za 18 hodin a pak šel spát, to zní jako rozumný cíl. Rozbíhám tempem 6:15 min/km. Dobře se to sleduje a kontroluje na časomíře. Občerstvení mám taky pod kontrolou. Maraton za 4:23:30 hod a jede se dál, 100km za 10:34:38, což je paráda, protože jsem pořád odpočatý a mohu běžet dál. Po 12 hodinách mám 112km, takže na zbylých 50km mám ještě 6 hodin. Až dosud vše přesně zapadá do plánu. Zpomaluji ale více než chci. Zapomínám jíst. Otáčí se vítr, začíná pršet. Na 130km vím, že jsem to nezvládl. V tuto chvíli ještě nevím co. Na 140km dostávám odpověď, chytá mě zimnice, ty jsi chlape podcenil občerstvování. Až do 12h jsem měl vše pod kontrolou, pak se ale přestal hlídat. Na takové akce to chce support. Jára Urban zařizuje polévku, abych se vzpamatoval. Minutu sedím, balím se do igelitové pláštěnky, do ruky beru zahřívací polštářek a jdu to dojít. Na chůzi mám času dost. A tak mé tělo, které se snaží přežít i bez myslícího mozku, se po 19 hod 40 minutách a 162km odebírá do spacáku. Stejně ale neusnu. Bolí každý nepatrný pohyb. Ano, jen blázni chtějí výsledky bez odpovídajícího tréninku. Zkušenosti bych ale jinak než tímto způsobem nezískal.

Děkuji všem za podporu, zejména nejbližší rodině.
Je moc fajn patřit do té velké ultrarodiny, mezi výkony, o kterých se mi ani nezdálo.
A co dál? I když jsem už veterán, tak cítím, že i na rychlosti se dá pořád ještě pracovat. Takže méně objemů, více kvality.

Pavel Juřica

V úterý 16. 4. se ve Vratimově běží již 36. ročník Jakubova lesního běhu Důlňákem. Oblíbený závod dlouhý 8 km o dvou rozdílných okruzích má pestrou zvlněnou trať a každý z okruhů vede z poloviny po asfaltu kolem lesa a v druhé polovině lesem po pevných cestách, letos upravených. Centrum závodu je tradičně na křižovatce komunikací K Hájence a Lesní u vstupu do lesa /sjezd ze silnice Vratimov-Horní Datyně….bude značeno /. Závod, který svým 36. ročníkem patří mezi 6 nejstarších běhů Moravy a Slezska se běhá bez přerušení od roku 1984 a patří k nejoblíbenějším. Běžecký klub Vratimov zve na start všechny, kteří se do Vratimova rádi vrací, ale i všechny další sportumilovné nadšence, kteří naše dva závody ještě nezkusili. Tím současně připomínám i podzimní / 5. 10. 2019/ silniční desítku Zlatý podzim.

Pro letošní rok jsme získali podporu Města Vratimov, takže oba běhy budeme moci uspořádat ještě kvalitněji.

Zdeněk Fejgl

Ve čtvrtek 25. 4. 2019 se uskuteční Kateřinský běh Hrabovu. Registrovat se lze předem a to za zvýhodněných podmínek. Učinit tak můžete pod tímto odkazem: REGISTRACE

Závod je součástí Moravskoslezského běžeckého poháru a běžeckého poháru „Hrabovské běhy“.

Zde jsou k závodu PROPOZICE a ORGANIZAČNÍ SCHÉMA.