admin

Z Ludgeřovic vystřelila do běžeckého závodního kolotoče jako raketa. Byl to předsedův skvělý tah, získat počátkem roku 2019 do našich řad mladou nadějnou běžkyni Janu Coufalovou. Svou subtilností připomíná keňské gazely a podobně jako tyto Afričanky okupuje na závodech nejvyšší příčky.

Jak dlouho běháš? Vrhla jsem se rovnou na první závody o letních prázdninách 2018. 

Kolikrát týdně běháš? Jak mi škola a práce dovolí, ale nejvíc toho naběhám na závodech.

Kolik kilometrů týdně v průměru naběháš? Jak už jsem uvedla je to různé, ale odhadem asi kolem 25km.

Používáš nějaký sport tester, běžecké hodinky, GPS aplikaci v telefonu? Nepoužívám žádné hodinky ani GPS, ale jak poběžím maraton, tak si je pořídím, abych se mohla pak na facebooku pochlubit, kolik jsem zvládla kilometrů 🙂  🙂  🙂 .

Kde nejčastěji běháš? V okolí ludgeřovických rybníků.

Běháš raději sama a nebo s někým dalším?  Nejraději běhám sama.

Posloucháš při běhu hudbu? Neposlouchám, snažím se vnímat každý svůj krok, až zlepším techniku běhu, tak si možná něco pustím.

Jaké bylo nejzajímavější místo, kde jsi zhruba za poslední rok běžela? Zatím jsem běžela jen v ČR, ale líbí se mi naše vesnické a městské běhy a nejzajímavější místo bylo asi na vrcholu skokanského můstku v Harrachově při závodech OCR.

Máš svůj běžecký vzor, popřípadě někoho obdivuješ či nějakému běžci (sportovci) fandíš? Fandím všem, nikdy nikomu nic zlého nepřeji, ale v cestě za svým snem a cílem se nemůžeme dívat na ostatní. A jak říkám, nespokojím se s výkony svého vzoru, já chci být lepší.

Jaký typ závodu preferuješ? Za tak krátkou dobu jsem ještě nezjistila, co mi sedí více, někdy se cítím na silnici skvěle a jindy zase v terénním běhu, ale krátké tratě spíše preferuji na silnici.

Máš svůj oblíbený závod? Všude, kde se běhá, je krásně a každý závod je něčím výjimečný.

Na který svůj dosavadní běžecký výkon jsi nejvíce hrdá? Když jsem po dvou letech nicnedělání a nesmyslném přemýšlení o životě dokázala obout boty, vyběhnout a prostě změnit svůj život. Na to jsem asi nejvíce hrdá, že jsem to dokázala a držím se toho stále. PRO MĚ TO BYL OBROVSKÝ BĚŽECKÝ VÝKON TEN PRVNÍ KROK.

Jaké máš běžecké ambice? Dotáhnout to vysoko 🙂 .

Jaké další sporty, kromě běhání, nejčastěji provozuješ? Kolo, kolečkové brusle.

Máš kromě běhání ještě nějaké jiné koníčky či zájmy, jaké V současné době na jiné koníčky už nezbývá čas.

Co bys popřála našemu klubu MK Seitl Ostrava do dalších let? Aby se stále rozvíjel a rozšiřoval nejen z hlediska členů, ale také sportovních úspěchů.

Tvé aktuální rekordy: 

5 km: 19:22 Kateřinský běh Hrabovou 2019 

10 km: 42:22 Běh výstavištěm Olomouc

půlmaraton: –

maraton: Ve snu jsem běžela hodně rychle 🙂  🙂  🙂 , ale jednou ho zdolám doopravdy.

My Jane přejeme, aby její cíle a sny nezůstaly nenaplněny a chuť a radost z běhání ji neopouštěla. A štěstí ji přejeme nejen na sportovním poli, ale také ve studiu a soukromém životě.

Maraton Opolski

Když před časem přišla nabídka reprezentovat MK Seitl a Moravskoslezský kraj v Polsku, nikdo z nás neváhal a účast na 9. Opolském maratonu byla jasná.  Čím více se blížilo datum odjezdu, tím více se ozývaly zdravotní komplikace našich jednotlivých závodnic, ale ani to nás neodradilo. V pátek jsme plni očekávání nasedali před Krajským úřadem v Ostravě do auta v plné sestavě a svižnou jízdou se vydali vstříc běžeckým dobrodružstvím. Ale nejen MK Seitl reprezentoval kraj … i několik pracovníků krajského úřadu trénovalo a připravovalo se na tento závod. V Opole nás všechny přivítala Marzena Koral-Jacek, pracovnice Opolského městského úřadu, který nám zajistil veškeré zázemí. Postarali se o nás vzorně. Děkujeme. 

Po příjezdu do Opole jsme si šli vyzvednout startovní čísla. Díky nejrůznějším bolístkám a virozám jsme se rozhodly, že všechny poběžíme desítku, i když tři z nás původně plánovaly půlmaratón. Myslím, že to bylo moudré rozhodnutí. Přeregistrace vyšla! 

Vzhledem k tomu, že náš kraj nám dal k dispozici auto s řidičem, bylo snadné se dostat na start a mít tak své zázemí v autě. Pana řidiče jsme nakonec povýšily i na nosiče našich bund, mikin, pití a fotografa, takže nám nebránilo nic, než v dobré náladě v 9:07 vyrazit vstříc kilometrům.  I když dny předtím byly deštivé a chladné, na startu nás vítalo sluníčko a teplo. Běželo se dobře -trať byla perfektně značená, občerstvovačky neměly chybu. Trasa ulicemi města byla různorodá od asfaltu, dlažebních kostek, chodníků až po zpevněnou hráz. Člověk zůstával stále ve střehu. Mezi ženami na deset kilometrů zvítězila mladičká Keňanka Korir Caroline, druhé místo získala Polka Kantor Martina. Pro třetí místo si zaběhla naše jednička Petra Pastorová s časem 37:58, která zároveň zvítězila ve své věkové kategorii 40+. Ve stejné kategorii 40+ získala Iva Kondasová s časem 49:07 třetí místo. Jarka Gavlíková doběhla s časem 55:04, Nikol Slaninová 56:46 a Martina Procházková 58:03.  

Naši krajští úředníci však prokázali také skvělou formu – Petr Pospíšil zvládl desetikilometrovou trať za 53:22 min. Katka Dostálová 1:01:21, Šustková Miriam 1:03:48. Do půlmaratónu se pustil sportovní nadšenec a úředník v jednom Martin Hiltavský, který doběhl s časem 1:45:36. Moravskoslezský kraj však měl zastoupení i v maratonu, kdy Michal Škarabela (Olomouc) zvládl celou trať za 3:35:56. 

Jestli vás zajímá, jak to bylo s vyhlášením výsledků a jak se dostala Iva na bednu, čtěte následující řádky. ☺ 

Od počátku bylo jasné, že Petra je ve skvělé formě a nikdo nepochyboval, že vystoupí na stupně vítězů. Proto jsme veškerou pozornost věnovali vyhlašování výsledků v celkovém pořadí. Potom jsme se vydali už zpátky do hotelu. Už jsme byli umyti, sbaleni a seděli jsme u oběda a sdíleli se o zážitcích ze závodu. Najednou Petr říká, že nějakou ženu z Ostravy vyhlašovali na třetí příčce v kategorii, ale nebyla tam. Hned nás napadlo, že to mohl být někdo z nás. Rychlou kontrolou online výsledků jsme zjistili, že to byla Iva. Radost byla obrovská, ale co teď? Nezbývalo než rychle dojíst a vyrazit zpátky do města.  Cestou jsme viděli pár závodníků maratonu, kteří ještě byli na trati. Měli jsme tak jistotu, že závod ještě neskončil a najdeme tam organizátory. A tak to také bylo. Iva se s pomocí Marzenky, která překládala, přihlásila o své třetí místo v kategorii. Paní ji předala cenu a Iva se tak mohla postavit na bednu. Sama, ale i tak to stálo za to  a ponaučení pro příště? I když neběžíte svůj nejlepší čas, i když si nemyslíte, že byste se mohli dostat na bednu … nic není nemožné.  

Iva Kondasová

Výprava na atletické mítingy bývá z našeho pohledu skromná. Chybí nám dálkaři, tyčkaři, skokani, diskaři, apod. Asi proto se to nevolá AK, ale MK. Na mistrovství Moravy a Slezska ve Vyškově, konkrétně na pětku a trojku u žen, se vypravilo jedno auto se mnou (Petr Muras) a Janou Coufalovou. Do toho Patrik Pastor z Vítkovic a celému tomu šéfoval předseda Otto. S Janou jsme se poslední týdny dost vyzávodili, posledně už ve Středu, oba v traťácích na onom Běhu Osvobození, a dost nás oba z těch seběhů bolely lýtka. Krom toho, co se nevešlo do reportů, jsem se vyřádil o čtyřech dnech na třech závodech o týdnu minulém. Krom toho vtipného Lučního půlmaratonu ještě na trailu Ostrava (2. místo) a Štěpánkovický kros (1.místo).

Janu bylo třeba vyhnat z tribuny se rozcvičit, bo zase chtěla udělat těch svých klasických 15 min. předem. Prvním faktem bylo to, že nemá tretry a její maratonky vypadaly spíše jak objemovky o dvě čísla větší, táhnoucí ji k zemi i s tkaničkami samotnými. Start ženské trojky začal úprkem závodnice, která si asi pozdě uvědomila, že nestojí na startu čtvrtky, a pak se vytratila. Jana se postupně ze středu balíku procedila do vedoucí trojice, doprovázena i námi všemi známou Hankou Legerskou z Vítkovic, a na osmi sty metrech oběma utekla, dokonce na čtyř stech ještě přidala, aby téměř s padesátimetrovým náskokem vyhrála v čase 10:57! Nejvtipnějším faktem bylo to, že ačkoli se všechny dámy po doběhu zřítily k zemi, Jana se jen usmívala a sdílela se mnou dojmy u zábradlí, jako by se nechumelilo. Třeba taková Hanka by, bez asistence rozhodčích, spala u cíle dodnes.

Mužská pětka bylo organizační panoptikum. Navzdory domluvě s Filipem ze Zlína, že zkouší běžet 15:45, vystřelilo čelo i s ním tak, že jsme byli na kiláku za rovné tři. Po druhém kiláku odpadl Patrik a od té doby jsem už s nikým neběžel, a poslední kilák totálně odpadl. Jedinou zábavou mi byl zlínský trenér na padesátce, který opakovaně řval na onoho Filipa, že jestli se ještě jednou podívá na hodinky, tak tam za ním vlítne a zlíská ho. Že má běžet za prvním. Zakončil jsem až za 16:21 jako pátý, ovšem jako druhý muž, protože nás převážně juniorské pole docela převálcovalo. Medaile si tak moc necením.

Vraceli jsme se domů ale v dobrém rozmaru, učili se ekonomiku a četli Posledního Mohykána, a Otto už Janě shání tretry a napíše plán, takže do deseti let ji máme na bedně maratonu pražského 🙂 .

Petr Muras

V neděli se běžel jubilejní 25. ročník Volkswagen Maraton Praha, kde nechyběli ani naši. Celkem se na start z našeho oddílu postavilo 19 maratonců. Start byl v 9 hodin a v tu dobu ještě v Praze panovalo poměrně chladné počasí. Pro startující to však byly dobré běžecké podmínky. V rámci tohoto závodu, jak už je tradicí, bylo i mistrovství České republiky. V ženách byla velkou favoritkou naše Petra Pastorová, která hned od startu nenechala nikoho na pochybách, kdo mistrovský titul vyhraje. Velkou pomoci byla oběť Honzy Fouska, který Petře po domluvě pomáhal až do 35 km, pak už Petra běžela sama. Do cíle doběhla v čase 2:42:23 hod. Mistrovský titul tak získala potřetí za sebou a celkově již popáté.

Za Petrou doběhli do cíle: Honza Fousek 2:42:53, Ondřej Velička 2:46:15, Marek Škapa 2:47:30, Vladislav Netopil 2:57:49, Jaroslav Bohdal 3:11:12, Pavel Sedlák 3:13:35, Pavel Marek 3:18:52, Roman Slowioczek 3:20:18, Petr Jorníček 3:23:25, Iva Pachtová 3:23:49, Ladislav Dvorský 3:39:55, Petr Minařík 3:42:11, Tereza Šádková 3:49:12, Otmar Pospíšil 3:54:17, Vladimír Peřina 4:31:51, Jaroslav Hrabuška 4:45:54, Jana Šindelářová 4:57:07 a Jaroslav Máčala 5:10:16 hod.

Otto Seitl

Fotografie Jiřího Harašty: https://labekl.rajce.idnes.cz/Volkswagen_maraton_Praha_5.5.2019

Rozhovor s Petrou: https://www.facebook.com/czatletika/videos/745790142484626/

Před 74 roky osvobodila Ostravu Rudá armáda. Zda nám to přineslo svobodu, to ponechám na úsudku každého z nás. Přineslo to také možnost vzniku závodu, který letos oslavil již své 40-leté výročí. Ve středu to však vypadalo, že 8. května 2019 běží Ostravu osvobodit Maratón klub Seitl Ostrava. Nejenže naši obsadili přední příčky mezi muži i ženami celkově, ale také v kategoriích se to při konečném vyhlášení na stupních vítězů hemžilo členy našeho oddílu.

O vítězi mezi muži bylo jasné již na startu a favorita zužovaly více než soupeři obavy, zda na trati někde nezabloudí. Obavy byly z části naplněny, ale ani pár desítek metrů navíc neohrozily bezpečné vítězství našeho Petra Murase, navíc doběhl v traťovém rekordu 49:02 min. Druhé místo v závěrečném souboji dalších našich dvou členů získal „mimozemšťan“ Marek Škapa 50:43 a na třetí příčku tak odsunul Ondřeje Dominika 50:50 min.

Mezi ženami zvítězila naše mladá „hvězdička“ Jana Coufalová 57:16 a připsala si tak cenný skalp pražským zlatým hattrickem ověnčené Petry Pastorové 57:35 min. Nadvládu MK Seitl narušila až třetí Iva Zbořilová (BK SaK Ložiska Karviná) 58:09 min. Nutno dodat, že i Iva v minulosti běhala za náš oddíl 🙂 .

Do cíle na stadion Arrows v Ostravě Porubě doběhli ještě další neméně úspěšní reprezentanti našeho oddílu: Petr Škrabánek 54:29 a 2. místo v kategorii, Tomáš Lipina 59:56, Iva Sýkorová 1:00:23 a 3. místo v kategorii, Magdaléna Drastichová 1:05:14, Pavel Pivko 1:05:24 a 3. místo v kategorii, Alfons Vytisk 1:07:17 a 1. místo v kategorii, Radek Luksza 1:07:50, Jiří Hrbáč 1:08:05, Radka Miturová 1:09:04 a 3. místo v kategorii, Vladimír Skalka 1:18:04, Martina Metzová 1:20:28 a Václav Procházka 1:23:21 a 3. místo v kategorii.

Ondřej Dominik

Foto: https://bksak.rajce.idnes.cz/40._ROCNIK_BEHU_OSVOBOZENI_HRABYNE_-_OSTRAVA_2019-05-08

https://bksak.rajce.idnes.cz/40._ROCNIK_BEHU_OSVOBOZENI_HRABYNE_-_OSTRAVA_2019-05-08_2

V sobotu se v malé vesničce na „prajzské“ konal druhý ročník běžeckého závodu. Už ten první se zapsal mezi sportovci velmi pozitivně. A ten druhý byl neméně úspěšný. Počet startujících ještě více vzrostl a do cíle hlavního závodu se nakonec dostalo 123 závodníků. A čím je tento mladý závod tak oblíbený? Trať je nelehká, není to rovina, ale je atraktivní, převážně vedoucí po lesních cestách a s minimem asfaltu. Zázemí je na místním fotbalovém hřišti, kde je po doběhu bohaté občerstvení. A pak ty kategorie. Snad nikde jinde na takovém závodu nenajdete tolik ženských kategorií a i v mužské jsou třeba mladíci rozděleni do dvou skupin. A tak se na stupních vítězů objeví daleko více radostných a spokojených tváří.

Loni náš Jirka Pytlík doběhl druhý, ale letos už se o prvenství nenechal připravit. Jeho vítězný čas byl 37:58 min. Druhé místo si postupným předbíháním vybojoval Marek Radomský z Ostravy 38:28 a třetí, stejně jako loni, skončil Roman Janeček (Caramba! Team) 38:46 min.

Mezi ženami v novém traťovém rekordu doběhla jako první naše Jana Coufalová 44:34 min. Za sebou nechala Hanu Herberovou (Rampouch) 44:44 a třetí další Hanu Legerskou (SSK Vítkovice) 45:55 min.

Také další naši zástupci se neztratili: Ondřej Dominik 39:19 a 1. místo v kategorii, Michal Buba 41:08, Petr Škrabánek 42:18 a 1. místo v kategorii a Jiří Hrbáč 51:57 min. Protože se termín kryje s pražským maratonským víkendem, nebylo našich zástupců v Závadě více. Třeba příští rok bude účast našich barev ještě početnější. Tento závod můžu určitě doporučit.

Ondřej Dominik

Foto: https://www.zonerama.com/napohodubiketeam/Album/5283695

Ve středu 15. května po 17. hodině proběhne na našem stadionu v Ostravě – Martinově slavnostní smažení vajec. Díky Petře a jejímu pražskému hattricku bude opět po roce co slavit a probírat. Sebou si nezapomeňte přinést nejen vajíčka, ale také chleba. Pokud bude někdo kreativní a povedlo by se mu „zhotovit“ nějaké to sladké překvapení, bude tento příspěvek jen vítán 🙂 . O pitný režim bude postaráno. Zváni jsou nejen členové klubu, ale také naši přátelé a podporovatelé.

Perun…to je pojem…legenda…přízrak vynořující se z jarních mlh… Hodně jsem o něm slyšel, ale nikdy neměl tu čest, a tak jsem po pár letech běhání usoudil, že jsem dost velký na to, abych se postavil po bok Vyzyvatelů Peruna a oddal se spolu s cca 400 běžců tomuto masochistickému zážitku v kopcích mezi Třincem a Jablunkovem. Už slyším všechny zasloužilé maratonce, vytrvalce, sprintery a jiné běžce… a ano máte pravdu – do kopce se neběží, v nejlepším se cupitá, z kopce se spíš brzdí, než zrychluje, rovinek je pomálu a běhavé úseky na hřebenech bývají nezřídka rozbahněné nebo plné popadaných stromů, tak copak je tohle za běh. No není, tohle není běh, tomu se říká skyrunning 🙂 . Má to jednu obrovskou výhodu – když přejdete do chůze, nejste za trapáka, zkuste v relativně pravidelných intervalech odchodit třeba část Pražského maratonu. Perun skymaraton má úctyhodné parametry – 42 km a 3300 výškových metrů. Kdysi jsem si naivně myslel, že kolem Třince žádné pořádné kopce nejsou, ale profil trati vypadá jako hřeben a většina stoupání jde napřímo do kopce. Dva dny předem se mi samozřejmě o závodě zdálo, že jsem bloudil, nestíhal a já nevím co ještě. Obavy opravdu byly. Limit je 9 hodin, to těch 40 kiláku klidně i ujdu, uklidňuji se.

Číslo si jedu vyzvednout večer předem, za což jsem nakonec rád. Startuje se v 9:15 a cca půl hodiny předem se blížím k zázemí závodu. Za odbočkou v Oldřichovicích stojí pořadatelé a oznamují ať nechám auto na místě, že dál je vše plné. Neznám to tam, tak raději poslechnu. Je to ale čára přes rozpočet. Rychle nabalit věci do vestičky a vydat se na start po svých. Alespoň se rozhýbu. Cca dvě minuty po čtvrt se startuje. Nikam nespěchám, času je dost. Cesta se vine ke sjezdovce na Javorový a tady to začíná. První z 6 kopců je tady. A tak přecházím do chůze a šlapu pěkně v davu. Nahoře je pěkný špalír fandících, takže zase běžíme a hurá dolů. Na začátku seběhu mi něco vypadává z kapsičky. Zastavuji, ale nemůžu to najít a už mě předběhlo dost lidí, tak běžím dál a postupně se dostávám do skupinky, kde jsme předtím byl. O kousek dál mám pocit, že mám nějak volnou botu, kouknu dolů a praskla tkanička…no což.

Na Gutském sedle u malé občerstvovačky zastavím a zkusím zašněrovat. No jde to, ale zase mi ujel vlak, a když se zařadíte do vláčku, stoupáte vláčkem a nedá se moc předbíhat. Po chvilce se cesta rozšiřuje, dá se zrychlit a stoupáme zpět k Javorovému s malým poklesem a o to prudším stoupáním. Po cestě mi oznamuje nějaký spoluběžec, že číslo nemůže být na vestičce, ale mělo by být vepředu, prý to bylo v mailu. No možná, zní to pravděpodobně, na batůžcích a vestičkách ho nikde moc nevidím. Vystoupáme nahoru, proběhneme další uličkou, je to hezké, jak se fandící hloučky přemisťují po Javorovém, a hurá dolů. Teda moc hurá ne, seběhy já nemám rád. Stehna se začínají ozývat, ale celkem to jde. Mezi stromy je vidět Řeka a sjezdovka nahoru…a něco mi říká, že jí dnes poznáme ještě hezky zblízka. A došlo na to. Ale ještě předtím nás čeká parádní sešup kolem potoka.

Na občerstvovačce v Řece si nechám od obsluhy sundat číslo a přendám jej dopředu, jednou sicherkou si vyspravím botku, loknu magnesko, dám banán a šlapu další sjezdovku. Tentokrát tu na Příslop. Nahoře u konce lanovky otočka a zase dolů. Ty seběhy mě ničí, koho předeženu do kopce, ten mě zase dá z kopce. Zase u občerstvovačky, další banán a hurá na další kopec. Tentokrát je na řadě hřeben Šindelné. Po cestě nahoru se snažím zorientovat v čase a těch kopcích. Neznám to tady, do místních kopců jsme se zatím dostal jen na B7 a to je v noci a na kopce není vidět, na druhou stranu mám pocit jako bychom už tady byli. A taky že jo, jsme totiž znovu na Javorovém. Slyším zvonce a lidé zrychlují, fanzóna je blízko. Asi budeme zhruba v polovině. Čas vytáhnout hudbu. V pravý čas, pomáhá a i tematicky sedí. Po temnějších rytmech Children of Bodom pějících cosi o Crazy Nights, přeladíme na britskou notu Iron Maiden a Be quick or be dead následovaná Hell ain’t a bad place, hell is from here to eternity… Kupodivu se neozývají kolena a brufen zůstává v kapsičce, v myšlence zaletím k trenérovi Honzíkovi a děkuju, Alavis byl dobrý nápad zdá se.

Hodinky pípají 23 km a je čas oslavit načatou druhou půlku závodu odskočením ke stromečkům na malou. O kousek dál opět občerstvovačka a cedule Tyra. Ha, jsem nějak zmaten. Obsluha říká, že už jen nahoru na Ostrý, dolů Košařiska, poslední občerstvovačka a výstup na Javorový. Fajn říkám si a vybíhám a následně cupitám a přecházím do chůze. Zase pocit, že to tady znám…a taky že jo, vždyť tady se běhává Slezský maraton, jen v opačném směru. Po cestě nahoru míjím i Dana Šindelka, popřeji všechno nejlepší k narozkám a jedu dál. Po cestě spadne pár kapek, možná aby se naplnila původní předpověď, že bude pršet. Na Ostrém otočka a vzhůru dolů. Na Košařisku poslední kola a banán a jde se na to. Jenže ouha vracíme se k Ostrému, takže nám na občerstvovačkách kecali, tohle není poslední výstup. Ten ještě nenastal. V sedle pod Ostrým točíme a pomalu klesáme k Oldřivhovicím. Prudké výstupy a pozvolné seběhy jóó říkají má stehna.

Počítám kilometry a začíná mi to dosedávat. Na zhruba 36 km cítím, že se uvolňuje pravá bota, kouknu dolů a ouha, praskla tkanička na druhé botě. Nějak svážu a jdu dobíhat ty, co mě během opravy předehnali. Nahoru je to cik cak a tak to jde. Zhruba kilometr před vrcholem se cesta láme a začínáme zase pozvolna klesat, tak čuju čertovinu. A na značce 39,5 přichází. Opravdu poslední stoupání, ale to nejvýživnější. Tématicky jsem se opět sladil s hudbou – Only the strong will survive. Vzpomenu si na Peťu Murase a jeho líčení trápení na Heartbreak Hill, jo chlapče co bys říkal tady… Není nad to si vystoupat napřímo kopec, abyste si pak mohli seběhnout, nebo spíš zcupitat sjezdovku, kterou jste před necelými šesti hodinami stoupali nahoru. V polovině závodu jsem to spočítal na necelých 6 hodin. Kouknu na hodinky a je 5:50. No tak to mám co dělat. Nakonec to stihnu…o dvě minuty.

Napoprvé dobrý, i když to mohlo být o lepší, ale třeba bude ještě příště. Jen toho jídla jsem si nemusel brát tolik jako bych chtěl zásobovat občerstvovačky. Na chvilku vydechnu a jdu se k autu převléct. Na jídlo se už nevracím, ani všechny guláše světa mě nepřimějí jít zpátky ten kilometr a něco nahoru.

Jo a jako ilustrační foto neposílám ani spokojené ani unavené běžce, ano krásné scenérie, některý byly fakt hezké, třeba ten polonaháč před krajinou při výběhu z lesa na Ostrém, ale pro mě opravdové vítěze dneška – moje boty :-).

Martin Hořínek

Výsledky: https://vysledky.timechip.cz/#2019/49

Sedmým závodem Moravskoslezského běžeckého poháru bude ve středu 8. května tradiční Běh osvobození Ostravy. Letos se jedná o jubilejní 40. ročník a veškeré informace o tomto závodu naleznete v přiložených propozicích nebo v naší termínovce. Připomínáme, že start a cíl jsou na dvou různých místech a přeprava je popsána právě ve zmiňovaných propozicích.

Chlapci říkali, napiš report, tak jej tedy po nějaké době zase na klubový web píšu. Poslední dubnový den se konal druhý ročník Lučního půlmaratonu Ostrava. Mám to v podstatě za barákem, tak nebylo co řešit a dva dny po půlmaratonu v Lednici jsem si střihl další v Ostravě. Nabízí se samozřejmě srovnání těchto dvou akcí, tak si místo úvodu krátké dovolíme. Obojí jsou v podstatě rovina a běží se v krásné krajině a tím shody vlastně končí. Jo ještě vlastně obojí jsou svižné. Jinak je Luční půlmaraton začínající vlastně komorní akcí na podvečer s necelým půl stem běžců a bloudícím cyklistou v čele, lidovým startovným a letos cenným balíčkem, zatímco Běhej lesy jsou „masovkou“ s velkým organizačním zajištěním, dvěma tisícovkami běžců, celodenním programem, regulovčíky na rozcestích, pod pětistovku nevyběhnete a startovní balíček je rok od roku skromnější, zato hezká dřevěná medaile na vás čeká v cíli. Ale to základní – prožitek s běhu je na obou stejný.

Poslední apríl nabídl vpravdě aprílové počasí. Po dvou dnech dešťů to vypadalo, že se počasí umoudřilo a alespoň nebude pršet. Alespoň tak se mi to jevilo, když jsem jel po 15 hodině z práce a zatímco ve Frýdku-Místku parádně rubalo, v Ostravě nesměle vykukovalo sluníčko. Za hodinu, to už ale vypadalo jinak, po cestě na závod jsem ještě vyzvedával balík v uložence a odevzdával dítě v tanečcích a spustila se taková průtrž s kroupami, že se v autě zdálo, že probijí střechu a viditelnost byla tak 10 metrů. No, tak to to asi zruší, napadá mě. Po cestě jsem na zacpané Rudné zjistil, že jsem v nabíječce nechal přehrávač. Znamení mluvila jasně – žádný závod nebude.

No, ale při popojíždění na ostravské tepně se vyjasnilo a deset minut před startem to už zase vypadá jinak. Rychle vyzvedávám číslo a vidím známé tváře. Bostonský chlapec Peťa Muras na mě volá něco o tom, že jdu zase pozdě, ale to není pravda, že? 10 minut je spousta času. Dojdu se převléct k autu, něco málo pojíst, napít se, stáhnout vlasy do drdolu a jde se ke startu. No, rozpravu o trati jsem nestihl, ale kluci z oddílu, a že jich tu není málo, říkají, že je stejná jako loni a říkají, tak to znáš, psal jsi článek. Tak to se přiznám, že na to jsem úplně zapomněl. Je fakt, že když jsem včera na netu hledal nějaké podrobnosti, strejda google mi jako třetí možnost nabídl v anotaci nějaký popis závodu, který mi byl povědomý, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost.

Rozkoukávám se na startu a najednou zazní pokyn „tak třeba teď“ a skupinka se rozběhne. Na čele se za cyklistou bezpečně usazuje Peťa Muras, následovaný Petrem Hvolkou a dalšími. Zdá se, že se nám na tomto novém závodě začíná tvořit tradice. V čele člen MK Seitl střídavě se předbíhající s cyklistou, loni Ondra Dominik, letos Peťa. Po cca dvou třech kilometrech se pořadí téměř ustálilo – jeden Petr dlouho nic druhý Petr dlouho nic pak skupinka, co se různě střídá a v ní i Míša Buba. Start jsem trochu prospal, ale po čase se dostávám na nějaké odhadem 6-7 místo. Přede mnou se občas něco prostřídá, za sebe nekoukám. Snažím se nenechat si ty před sebou moc utéct, což se mi celkem daří. Od Odry jsme se přemístili na louky mezi Starou Bělou a Polankou, tak to mám před sebou jak v divadle. Běžíme cik cak loukami, míjíme dvě občerstvovačky, tu první míjím i já, na druhé už neodolám a alespoň se trochu napiji. Prvních pár kilometrů jsem trochu napálil a to byla blbost, protože od zhruba 4 km se tempo ustaluje kolem 4:2? min/km a to není žádná sláva, že. Na druhou stranu, celý den v poklusu v práci, v hlavě jen proletěná e-mailová pošta, v níž se skrývají perly, v nohou Lednice a očekávání Peruna, takže co bych se hnal, že.

9 km míjíme na Honculi, kde je další občerstvovačka, za ní už, za asistence městské policie, která nám dělá koridor přes cestu, míříme do lesíků mezi Polankou a Jistebníkem a nastává „loneliness of the long distance runner“ jak si spolu s božským Brucem a jeho bandou pobrukuji. Toho před sebou vidím jen občas mezi stromy, za sebou nevidím nikoho. A tak si jen tak běžím, když se mi to zdá pomalé zrychlím, po čase zase zpomalím. Dokonce vykukuje sluníčko a svět se zdá být ideálním místem pro luční půlmaraton. Kolem 12 kilometru, když se blíží odbočka a návrat zpět ale začínají padat první kapky. Není zprvu jasné, zda to je déšť, nebo jen vítr sfoukává kapky z listů. Na hrázi mezi rybníky ale žádné stromy nejsou, tak to bude asi deštík. Naštěstí byl jen krátký a spíš osvěžující a záhy přestal. Nad Ostravou, ke které zahýbáme je ale opět černo. Však máme poslední apríl ne, napadá mě, tak trocha aprílového počasí na konec měsíce. Po dvou kilometrech začíná regulérně pršet a to mě nebaví. Běhání v dešti mě totiž opravdu nebaví.

Za chvílí déšť přestává, ale oblečení je už navlhlé. Smyčka se uzavřela a jsme opět na cyklostezce do Polanky a posléze do Výškovic.  Dokonce potkávám v protisměru chvost startovního pole. Vybíháme u Honculy a pohled se opět rozevře. Běžec přede mnou je blíž, než jsem si myslel a před ním nečekaně Michal Buba, kterého jsem čekal dál. Že bych zkusil zrychlit, proletí hlavou, v Lednici jsem taky v závěru dotahoval a předbíhal. Záhy myšlenku ale zavrhuji, doběhnout totiž neznamená předběhnout. Na zhruba 18,5 km opět dopadají kapky a spustí se nefalšovaný liják. Do minuty jsem durch kompletně, boty čvachtají. Je mi fakt líto těch, co jsou teprve u rybníků.

V cíli se dozvídám o patálii vítěze Petra Murase, který doběhl třetí, protože ho vodič na kole špatně zavedl ještě na louku a nadběhl si 2 km. Myslel to dobře, chudák Peťa si pořádně nezazávodil, nikoho nepředběhl, tak mu to chtěl dopřát. Rychle do auta převléct, chvilku se v něm ohřeji  a pak se jdu podívat, jak to vypadá. Dozvídám se, že za chvíli bude vyhlášení vítězů, tak si říkám, že sportovně počkám zatleskat, však si to zaslouží. Kolem vyhlašování jsou trochu zmatky, není jasné, kde bude, trochu se to plete. Jaké bylo mé překvapení, když mě pořadatel oznámil jako třetího v kategorii M4, což doprovodil Péťa Muras polohlasným, nevěděl jsem že jsi tak starý, jo to já taky ne, odpovídám mu. Něco tu nehraje, ale druhý je ten kluk, co doběhl přede mnou a od pohledu je tak starý jak já a vítěz naší kategorie by mohl být kolem 40, takže možná dobrý, ale asi nám všem spletli kategorii místo M3 na M4. Nevím no. Nejasnosti totiž pokračují, někdo reklamuje pořadí. Začíná být chladno, tak je na čase to rozpustit a jet do tepla.

Co závěrem? Luční půlmaraton je moc hezký závod, jen by nebylo na škodu posílit pořadatelský tým a místo mnoha kategorií mít jen muže a ženy, vzhledem k počtu závodníků a závodnic by to nevadilo a předešlo by se zmatkům, které zbytečně kazí dojem. Jo a ty deštníky, co dostali vítězové kategorií, byly super, ale měly přijít o hoďku dřív.

Martin Hořínek