admin

Ostrava!!! City Marathon se blíží a do 31. 5. 2019 se lze ještě zaregistrovat za zlevněné startovné. Po tomto termínu se startovné navyšuje.

Všichni členové MK Seitl Ostrava mají stále při registraci slevu na startovném 50% z celkové částky a to na všech tratích. Zájemci nechť se hlásí na email mkseitlostrava@gmail.com, poté jim bude zaslán slevový kód.

Pro registraci na závod použijte tento odkaz: https://ostravacitymarathon.cz/registrace/.

 

Po několikaleté přestávce dne 8. června v 10:00 odstartuje jeden z nejhezčích a mnoha cenami ověnčených běžeckých závodů v česko-polském pohraničí „Půlmaraton Kietrz-Rohov“. Bude se jednat o dvanáctý ročník tohoto běhu, který se vrací k původní trase vedoucí z polského města Kietrz do české malebné vesničky Rohov proslavené nejen pivovarem Rohan. Odtud se budou běžci vracet přes Sudice a Třebom zpět do Kietrze. Podrobné informace a registraci můžete provést na www.prajzska.eu

Máte-li natrénováno a chuť se na tuto trasu vydat, tak čtěte dále. 

Start je umístěn na kopci za plaveckým bazénem v Kietrzi, z kterého je nádherný výhled po okolí. Odtud mají běžci možnost nabrat dostatečné tempo, jelikož je čeká běh po dlouhé rovince a následně z mírného kopce (cca 4 km). Po dlouhé levotočivé zatáčce se před běžci vynoří nejen občerstvovací stanice, ale první z kopečků dlouhý  cca 600 m. Po jeho zdolání následuje další jeden kilometr dlouhý zběh z mírného kopce až za vesnici Sciborzyce Wielkie, kde je opět potřeba nastartovat motory a překonat 400 m dlouhé stoupání. Během stoupání překonáváme polsko-českou hranici a dále se šotolinovou cestou mezi rozlehlými lány polí vydáváme k Rohovu. Na konci rovinky na vzdálenosti 10 km se nachází „checkpoint“ s finanční prémií starosty Rohova Daniela Procházky. Za tímto bodem je možné znovu se občerstvit. Levotočivou zatáčkou se jedním krokem dostaneme z šotoliny na rozehřátý asfalt, který nás přivede z Rohova do Sudic.

No a zde je další občerstvovací stanice (12. km). V případě veder zde organizátoři pravidelně připravovali sprchy, snad to bude i tentokrát. Nezapomeňte se poohlédnout po místním kostele sv. Jana Křitele, jelikož se jedná o jednu z nejvzácnějších památek slezské cihlové architektury v našem kraji. Od občerstvovací stanice u letadla z II. světové války se připravte na další 700 m dlouhé stoupání a následnou 1 km dlouhou rovinku s občerstvovačkou. Po 300 m dlouhém sběhu přijdou 2 stoupání v jednom. Nejdříve prudší 400 m a následně mírnější o délce 600 m. Nezoufejme, odtud už to máme jen 5 km do cíle. Na kopci naberme dech, začněme natahovat běhy a dostaneme se 400 m dlouhým sběhem do obce Třebom. No a co bude v Třebomi? Další občerstvovací stanice. Na konci Třebomi ostře vlevo a šup do posledního delšího stoupání o délce 400 m. Toto stoupání s dalšími dvěma zhupy je na rovince o celkové délce 4 km.

Dle sil přeběhněte tento úsek co nejsvižněji, abyste v závěrečných 500 metrech mohli rozdávat úsměvy všem přítomným v cílové rovince. Nezapomeňte v cíli přibrzdit a vyzvednout si, pokud ne jednu z prvních tří, tak památnou medaili věnovanou Josefu Kozinovi, kterému je tento běh v letošním roce věnován. Tento člověk dlouhá léta podporoval sport v česko-polském příhraničí, ale startu XII. ročník se už bohužel nezúčastní. 

Na akci Vás srdečně zvou příznivci běžeckého sportu a organizátoři běhu v jednom, spolek Gryf a Prajzská ambasáda.    

Klembow, Ostrolenka…..Polsko

Moje první zahraniční zkušenost, po brzkém vstávání a dlouhé cestě autem ( 5,5 h )…30 min před startem jsme konečně dorazili na místo určení,  následovalo krátké rozcvičeni, rozklus pár rovinek a jdeme na start desítky.  Poláci zazpívali hymnu a už tu je pokyn ke startu….vybiháme… paráda asfalt rovina co víc si přát… pak odbočka doleva…A jeje –  začínáme se bořit do písku …ku…wa no v poušti jsem ještě neběžela, celá trasa písčitá lesem mezi poli až konečně asfalt (jen 300m  do cíle).

Až v cíli jsme viděli Ottu – zpoceného, odřěného, špinavého a hlavně dost nas…ného. Vyjel nic netuše o trati ze startu a kolo v písku nechtělo spolupracovat. Prý už dlouho tak nenadával. Třikrát skončil v křacích a museli ho vytahovat probíhající závodníci – zvedli mu kolo, postavili ho na nohy – chtěli běžet dál, jenže si všimli, že Otta kulhá (nevěděli, že pokud se neopírá o berle nebo kolo, nemůže chodit, takže si mysleli, že se pádem zranil)….takže se vraceli, aby mu pomohli…..Ačkoli si chtěl nějak trasu zkrátit nepovedlo se mu to a musel si okruhový závod dojet – Petru už ani nedostihl..

Zážitek to byl prostě pro nás všechny. Petra v ženách zvítězila celkově a já k velkému údivu 1. v kategorii 40+…..

A pokračujeme dále v cestování, ale už asi jen něco přes hodinku…do místa dalšího startu…Ostrolenka…ten je v neděli v 10 hod
Petra se chystá na 1/2 maraton, který už tady 3 krát vyhrála a já na 10km.

Ráno máme tentokrát čas se pořádně rozehřát před závodem a už je vidíme Keňané….

Po startovním signálu vybíháme všichni společně…asi 400 běžců..Po ovále na stadionu a dále městem po silnici přes kruháče, kolem skandujících lidi, přes několik občerstvovacích stanic, ochlazujících zón ke kuželi a zpět na stadion….

Petra 1:20:53. Doběhla jako třetí za keňankami Jana 10km 50:55 ( 3. v kat.40+)

Ještě před vyhlášením vítězů jsme měli volný vstup do aquaparku po vyhlášení tombola a k večeru piknik u řeky s polským běžci…A hurá domů.

Jana Kilarová

Pořekadlo povídá, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Trochu bych si dovolil nesouhlasit, po dnešku obzvláště. Na Horskou výzvu v Beskydech jsem se těšil. Loni jsem ji běžel poprvé a líbila se mi, byl jsem pátý nebo šestý, šlo to lehce, je hodně běhatelná, občas nějaký prudší výstup nebo sestup, přes 2 tis. výškových metrů na něco přes 40 km je akorát. Navíc se po týdnu pršení vyjasnilo, takže bude blátíčko, ale sluníčko.

Začátek šel jako po drátkách. Dorazil jsem včas, v klidu zaparkoval, sbalil věci a vyrazil na start. Už cesta od doskočiště skokánků k amfiteátru, kde je zázemí závodu stojí zato – schody na zahřátí, hodně schodů. Dát tašku do úschovy a je nejvyšší čas jít na start. Pejskaři vyráží o dvě minuty dřív, což loni nebylo. Tato novinka je krok správným směrem, start je tak hladší.

V 9 hodin vybíháme. A míříme samozřejmě vzhůru. Těch pár týpků v čele záhy nevidím, za nimi se tvoří skupinka, do které se zařadím. Po pár kilometrech tu máme serpentýny na Javorník a přecházíme do chůze. „Nevypadly někomu gely? Nutrend Guttar.“ Ozývá se kousek za mnou a já si uvědomuji, že je asi můj, protože se mi zdálo, jako by mi něco vypadlo. A opravdu neměl jsem zapnutou kapsu u vestičky. Vracím se zpět a pár míst je v trapu, na vrcholek kopce se už ale zase zařazuji na své místo mezi modráka a vousáče. Na výběhu z lesíka se chci dát doleva, ale nějaký chlapík nás nasměrovává – rovně, běžte rovně, tak běžíme kolem rozhledny. A pak dolů. Tudy jsme loni neběželi. No kolegyně říkala, že tu někde nedávno hořelo, tak to třeba přesunuli. Běžíme kolem fáborků, běžíme a najednou stojíme. Někomu se to nezdá. A tak se zhruba 8 mužů sklání nad mapou a zkoumá, zda opravdu běžíme správně. Mezi několika vulgaritami zaznívá hezké…no hlavně, že máme všichni Garminy a v nich nahranou trasu. No upřímně mě to nenapadlo. Skupinka se shodla, že jsme správně. Znovu se rozbíháme. Chvilku více z kopce, chvíli pozvolna. Za chvíli zase stojíme. Ale už jen tři, koukneme na kopec a zbytek skupinky stojí tam a taky kouká do mapy. Výsledek je jasný. Kufr. Běžíme správně, ale po trase shortu. Vytahuji mobil, koukáme do mapy i tam, otáčíme se a míříme zpátky. Chvilku se motáme a hledáme, jak se nemuset vracet celou cestu zpět. Skupinka se trhá. Běžíme s Kilpákem, který se představí jako Jirka zvaný Rošťák. Dostáváme se zpátky, kde máme být.  Jirkovy hodinky hlásí, že jsme opět na trase, naběhli jsme si tak 3 kilometry a něco. A to je dost, závod tím skončil, teď už jen doběhnout ve slušném čase. No nebude to do 5 hodin, snad to bude do 6, shodujeme se s Jirkou. Má to jednu výhodu, nebude nuda, bude pořád koho předbíhat.

Dál už to znám, tak snad nebude problém. Sebíháme k Pinduli a zjišťuji, že mám asi dírku v softflaštičce, vesta je totiž na pravé straně celá mokrá. Chjo, to nám to pokračuje. Od Pinduly valíme nahoru na Černou horu. Nahoru to jde hezky, blíží se čtvrtina závodu a tak si v hlavě rozvrhuji jak dávkovat gely. Plán je hotov a chci si první nachystat do pohotovostní kapsičky. Jenže ouha, nějaké mi chybí, no asi z kasy nevypadl jen jeden. Což je čára přes rozpočet. Upravuji plán, gely, teda ten jeden, se budou šetřit na konec, na Pindulu před poslední stoupání. Na Černé hoře zastavím u studánky, prasklý vak jsem vypil a druhý radši šetřím, tak je třeba využívat přírodní zdroje. Klesáme do Dolní Bečvy. A někdo mě dohání. Klučina se směje, když ho chci pustit. „Já tu jen chvíli někoho doprovázím, ale valíš hezky, jdeš short?“ „ Ne half, ale zakufroval jsem, tak se prodírám zpět dopředu.“ Začínají se ozývat kolena a tak přemýšlím, kde jsem schoval Alavis. Jo, já vím, že je pro koně a není moc zdravý. Ale co dneska je, a teď mě ve 4 týdnech čekají 4 delší horské závody a loni pomohl.

V Dolní Bečvě na nás čeká první čipovačka a občerstvovačka. Dobíhám k ní spolu s jedním z naší kufrovací skupinky „Hej vole, co tu děláš, jsem myslel, že jsi někde ve předu, v  pi..“ volá na něj někdo, kdo už se tam láduje koláčem. „No v pi.. jsem, ale vepředu ne.“ Odpovídá mu vysmátý chlapík v tričku Vinařského půlmaratonu. Bere to sportovně, to je fajn. Vyhodit obaly, včetně děravé butylky, koláč, banán, napít a jde se. Už to opravdu nehrotím, a tak mimo pobíhání píšu, domlouvám mladšímu synovi odpoledne u kamaráda, občas se pokochám krajinou. Uvědomuji si, že mám s sebou přehrávač, tak jej zapínám, ho přece neponesu zbytečně.

Stoupáme směrem na Radhošť. Kolem 20 km přichází krizka, nějak se blbě dýchá, začíná bolet hlava. Snažím se střídat tempo a víc pít, zkouším to i s magnezkem. Po nějaké době se napojujeme na cyklostezku na Pustevny. Vidím další studánku, ale ouha, je nízko a já se k ní neohnu. A dřepnout si mám strach, nevím, zda bych se postavil. A máme tu Pustevny a druhou čipo/občerstvovačku. Vypiju Guttar, zlehka pojím, nechám si dolít pití a vydávám se po tom beskydském Václaváku. Hřebenovka k Radhošti je utrpení, moc nejde běžet, píchá někdy v břiše, to se mi už hodně dlouho nestalo. Kousek před kaplí mě pobaví upoutávka na bosonohý chodníček, který má prospět chodidlům. Nikam nespěcháš, běž do toho, ozývá se myšlenka. Zavrhuji ji s tím, že sundat si boty, už je nenazuju. Už jen dolů říkám si. A nahoru a pak až dolů, opravuji sám sebe a krotím nadšení z blížícího se konce. Průhled na masiv Javorníku přede mnou mi dává za pravdu.

Na Pinduli dávám gelajz a mířím nahoru. Poslední dvě stoupání opakuji si do kola. No technicky vlastně nebudou jen dvě, ale nebuďme puntičkáři. První jde nečekaně dobře, jen zjišťuji, že budu muset šetřit s vodou, moc ji už není a žízeň pocitově pořád. Na skororovince se rozbíhám až k hangu. Vždy si tady kladu tu samou otázku, proč ta cesta nevede dál mírně rovně, proč se musíme drát do toho nejprudšího kopce. A tuto otázku bez odpovědi si kladu i dnes po celou cestu vzhůru. Nahoře odpočívá skupinka zmožených turistů, přece nejsem béčko ne, tak závěr a přechod na mírné stoupání už statečně vyklusávám. Je zajímavé, jak dokáže hlava aktivovat pohybový aparát, vždy když zahlídne někoho, koho byste mohli dohnat a předehnat, i když se vám vůbec nechce. A tak hlava vidí, a nohy běží, nebo rychle jdou, když je to už fakt prudší, pořád je totiž koho předbíhat. Na Velkém Javorníku se ani na chviličku nezastavím, špatné vzpomínky, a začíná poslední část, serpentýny, malá hřebenovka a cíl.

Zhruba 2 km před ním brní hodinky, volá známá, co má odpoledne synátora. To vydrží říkám si, nebudu si kazit finiš. S velikou úlevou, že to mám za sebou, probíhám cílem, a piju a piju…vodu. Beru věci z úschovy a sedám, nebo spíš lehám na lavičku. Hodinky brní opět – Marťa má rozseklý ret, jedeme šít. No je po idyle. Dovydýchám se, jdu si pro tortillu a nealko pivo a po schodech dolů k autu, jelikož klukovu průkazku od pojišťovny mám u sebe já. Stejně jako jsou schody dobré pro začátek a rozehřání, jsou stejně dobré pro konec a  vychození. Po téměř půlhodině cesty, už se zklidnil nejen dech, ale hlásí se i hlad. Baštím tortillu, je dobrá, bod pro pořadatele. Jenže ouha, dresink končí na kraťasech. To tam budu za prase říkám si, nohy od bláta a pokypané trenky. Ještě, že to nebylo to pivo, to by bylo horší, to by si mysleli, kdoví kde jsem byl. Kluk je v pořádku, otrnulo mu a už se s parťákem nudí, rána není tak hrozná a paní doktorka je milá, ani ji nevadila hlína, co ze mě odpadávala, když jsem držel kluka na klíně při šití.

Takže tak no. Ale aby to nebyla jen katastrofa, tak nějaké pozitiva: do 6 hodin jsem to stihl, výsledek nevím a nechci vědět, ale dobré je, že mě celý závod nikdo nepředběhl, a ten kdo jo, tomu jsem to vrátil a že jsme skoro celou naši kufrovací skupinku nechal za sebou. Jo a při cestě z nemocnice mi začal blikat olej, takže jsem musel ještě dolívat. Tak uvažuji, že zítra vytáhnu karimatku a knížku ven a nebudu radši dělat nic.

Martin Hořínek

Jarmila Gavlíková, zvaná Jarda, je členkou našeho oddílu od léta roku 2018. Byla to logická volba sportovkyně z Ostravy – Poruby, neboť se již nějakou dobu běžecky zdokonalovala pod tréninkovým dozorem naší nejúspěšnější klubové závodnice.

Jak dlouho běháš? Pravidelně a intenzivně od léta 2017 – díky tréninkům s Petrou Pastorovou.

Kolikrát týdně běháš? 2 – 3x.

Kolik kilometrů týdně v průměru naběháš? Vzhledem k „bolístkám“ provádím základní udržovací úkony, takže maximálně 25 km.

Používáš nějaký sport tester, běžecké hodinky, GPS aplikaci v telefonu? Tom Tom Runnner 3 Cardio. Spokojenost.

Kde nejčastěji běháš? V Porubě, Martinově a na Slovácku mezi vinohrady… 🙂 

Běháš raději sama nebo s někým dalším? Nemám preference – obojí má svoje plusy a mínusy.

Posloucháš při běhu hudbu? Ne!

Jaké bylo nejzajímavější místo, kde jsi zhruba za poslední rok běžela? Asi v Thajsku na plážích.

Máš svůj běžecký vzor, popřípadě někoho obdivuješ či nějakému běžci (sportovci) fandíš? Jasněěěěěěěěěěě. Kdo uhodne jako první, získá čokoládu „De Luxe“.

Jaký typ závodu preferuješ? Silnice.

Máš svůj oblíbený závod? Hornickou desítku ve Frýdku-Místku.

Na který svůj dosavadní běžecký výkon jsi nejvíce hrdá? Na Olomoucký půlmaraton v červnu 2018.

Jaké máš běžecké ambice? Udržet se v tréninku a ještě někdy dát půlmaraton…

Jaké další sporty, kromě běhání, nejčastěji provozuješ? Cyklistika, plavání, turistika, lyžování.

Máš kromě běhání ještě nějaké jiné koníčky či zájmy, jaké? Jsem zapojená do duchovní služby ve sboru Církve bratrské v Ostravě – Porubě.

Co bys popřála našemu klubu MK Seitl Ostrava do dalších let? No, jenom všechno NEJ, samé skvělé běžce se skvělými výkony a ať jsme fajná partyja. 

Tvé aktuální rekordy:

5 km: aktuálně trénuji… 🙂 

10 km: 49:01

půlmaraton: 1:52:42

maraton: –

My Jardě přejeme, aby ji co nejméně, nejlépe vůbec, neopouštěl její úsměv a dobrá nálada. Dále aby překonala své „bolístky“ a mohla tak natrénovat nejen na „pětku“, ale aby mohla dále posouvat své běžecké hranice.

Naši spřátelení kolegové z Atletického klubu Emila Zátopka Kopřivnice pořádají zájezd na 96. ročník Medzinárodného maratónu miéru a nabídli nám, že se naši členové mohou přidat. Vyjíždí se v pátek 4. 10. v 11:00 hodin z Kopřivnice autobusem od Hotelu Tatra a příjezd je plánován na pondělí kolem 13:00 hodiny. Ubytování je zajištěno v Hotelu Štadion (u stadionu Lokomotivy, kde se dříve startoval maraton a byl tam i cíl). V autobuse jsou zatím volné místa, takže doprava není problém. Cena dopravy bude závislá na počtu lidí, zatím to vychází na 800,- Kč, při větším počtu by to mohlo být 700,- Kč. Cena ubytování je 20,- Euro na noc bez snídaně, 25,- Euro se snídaní. V případě zájmu kontaktujte našeho předsedu, popřípadě se obraťte na kopřivnický oddíl: http://www.atletikakoprivnice.cz/kontakt/

 

Není radostnější oslavy než oslava námahy, potu a dřiny, zakončené zlatou medailí a
pohárem. Ano, mluvím o naší skvělé, nyní již pětinásobné mistryni ČR v maratonském běhu
Petře Pastorové.
Ve středu 15.5.2019 jsme se v nevlídném upršeném počasí sešli v klubovně vrhačského
stadionu v Ostravě-Martinově, kde na nás již čekala výstavka vítězných trofejí včetně
nového banneru s Petrou. Kdepak asi bude viset?

V klubovně se sešlo kolem dvaceti gratulantů, od nejmenší dvouleté Ellenky Pruskové až po
ošlehané maratonské borce z Ostravy a okolí…

A jak jinak slavit než báječnou, dlouze smaženou vaječinou s dietní slaninou a pivem? Inu
tradice je tradice. Přípravy té letošní pochoutky se zhostila Jana Kilarová, která se ve zdravé
stravě rozhodně vyzná….:-)

Na stole též nechyběly nejrůznější „furtžerky“ i buchty, ať už ty ultra bio-eko anebo klasické.
Ve vzájemných hovorech (řekla bych, že o běhu..) a veselí jsme strávili necelé čtyři hodinky
a pak se pomalu rozcházeli do svých domovů.
Kdo nepřišel, může litovat! Věřím ale, že dostane další šanci zase příští rok!
A co budu dělat dneska? Tož hodím do pračky oblečení nasáklé kuchyňským závanem
vítězství a půjdu si zaběhat.

Sepsala: Jarmila Gavlíková

V neděli 19. května se ve Štramberku koná 39. ročník memoriálu Ing. Petra Bayera. Veškeré informace o Štramberské desítce a propozice najdete pod tímto odkazem: http://www.atletikakoprivnice.cz/stramberska-desitka-2/

Profil tratě: