Výprava na atletické mítingy bývá z našeho pohledu skromná. Chybí nám dálkaři, tyčkaři, skokani, diskaři, apod. Asi proto se to nevolá AK, ale MK. Na mistrovství Moravy a Slezska ve Vyškově, konkrétně na pětku a trojku u žen, se vypravilo jedno auto se mnou (Petr Muras) a Janou Coufalovou. Do toho Patrik Pastor z Vítkovic a celému tomu šéfoval předseda Otto. S Janou jsme se poslední týdny dost vyzávodili, posledně už ve Středu, oba v traťácích na onom Běhu Osvobození, a dost nás oba z těch seběhů bolely lýtka. Krom toho, co se nevešlo do reportů, jsem se vyřádil o čtyřech dnech na třech závodech o týdnu minulém. Krom toho vtipného Lučního půlmaratonu ještě na trailu Ostrava (2. místo) a Štěpánkovický kros (1.místo).
Janu bylo třeba vyhnat z tribuny se rozcvičit, bo zase chtěla udělat těch svých klasických 15 min. předem. Prvním faktem bylo to, že nemá tretry a její maratonky vypadaly spíše jak objemovky o dvě čísla větší, táhnoucí ji k zemi i s tkaničkami samotnými. Start ženské trojky začal úprkem závodnice, která si asi pozdě uvědomila, že nestojí na startu čtvrtky, a pak se vytratila. Jana se postupně ze středu balíku procedila do vedoucí trojice, doprovázena i námi všemi známou Hankou Legerskou z Vítkovic, a na osmi sty metrech oběma utekla, dokonce na čtyř stech ještě přidala, aby téměř s padesátimetrovým náskokem vyhrála v čase 10:57! Nejvtipnějším faktem bylo to, že ačkoli se všechny dámy po doběhu zřítily k zemi, Jana se jen usmívala a sdílela se mnou dojmy u zábradlí, jako by se nechumelilo. Třeba taková Hanka by, bez asistence rozhodčích, spala u cíle dodnes.
Mužská pětka bylo organizační panoptikum. Navzdory domluvě s Filipem ze Zlína, že zkouší běžet 15:45, vystřelilo čelo i s ním tak, že jsme byli na kiláku za rovné tři. Po druhém kiláku odpadl Patrik a od té doby jsem už s nikým neběžel, a poslední kilák totálně odpadl. Jedinou zábavou mi byl zlínský trenér na padesátce, který opakovaně řval na onoho Filipa, že jestli se ještě jednou podívá na hodinky, tak tam za ním vlítne a zlíská ho. Že má běžet za prvním. Zakončil jsem až za 16:21 jako pátý, ovšem jako druhý muž, protože nás převážně juniorské pole docela převálcovalo. Medaile si tak moc necením.
Vraceli jsme se domů ale v dobrém rozmaru, učili se ekonomiku a četli Posledního Mohykána, a Otto už Janě shání tretry a napíše plán, takže do deseti let ji máme na bedně maratonu pražského 🙂 .
Petr Muras
V neděli se běžel jubilejní 25. ročník Volkswagen Maraton Praha, kde nechyběli ani naši. Celkem se na start z našeho oddílu postavilo 19 maratonců. Start byl v 9 hodin a v tu dobu ještě v Praze panovalo poměrně chladné počasí. Pro startující to však byly dobré běžecké podmínky. V rámci tohoto závodu, jak už je tradicí, bylo i mistrovství České republiky. V ženách byla velkou favoritkou naše 
Mezi ženami zvítězila naše mladá „hvězdička“ 
Loni náš Jirka Pytlík doběhl druhý, ale letos už se o prvenství nenechal připravit. Jeho vítězný čas byl 37:58 min. Druhé místo si postupným předbíháním vybojoval Marek Radomský z Ostravy 38:28 a třetí, stejně jako loni, skončil Roman Janeček (Caramba! Team) 38:46 min.
Rozkoukávám se na startu a najednou zazní pokyn „tak třeba teď“ a skupinka se rozběhne. Na čele se za cyklistou bezpečně usazuje Peťa Muras, následovaný Petrem Hvolkou a dalšími. Zdá se, že se nám na tomto novém závodě začíná tvořit tradice. V čele člen MK Seitl střídavě se předbíhající s cyklistou, loni Ondra Dominik, letos Peťa. Po cca dvou třech kilometrech se pořadí téměř ustálilo – jeden Petr dlouho nic druhý Petr dlouho nic pak skupinka, co se různě střídá a v ní i Míša Buba. Start jsem trochu prospal, ale po čase se dostávám na nějaké odhadem 6-7 místo. Přede mnou se občas něco prostřídá, za sebe nekoukám. Snažím se nenechat si ty před sebou moc utéct, což se mi celkem daří. Od Odry jsme se přemístili na louky mezi Starou Bělou a Polankou, tak to mám před sebou jak v divadle. Běžíme cik cak loukami, míjíme dvě občerstvovačky, tu první míjím i já, na druhé už neodolám a alespoň se trochu napiji. Prvních pár kilometrů jsem trochu napálil a to byla blbost, protože od zhruba 4 km se tempo ustaluje kolem 4:2? min/km a to není žádná sláva, že. Na druhou stranu, celý den v poklusu v práci, v hlavě jen proletěná e-mailová pošta, v níž se skrývají perly, v nohou Lednice a očekávání Peruna, takže co bych se hnal, že.
Za svitu slunce, vůně třešní a medvědího česneku zvítězil člen „Maraton Klub Seitl Ostrava“ Marek Škapa (17:20). Tenhle na pohled rachitický borec vydá na cestách za deset siláků. Obzvlášť letos na jaře, kdy chytil nebývalou formu, a opakovaně poráží běžce, které se mu během předchozích sezón příliš porážet nedařilo. O pouhých šest vteřin za Markem dorazil na druhém místě do cíle rovněž náš svěřenec Daniel Filip (17:26). Atlet nejmladší kategorie již delší dobu dokládá, jak se vyplácí trénovat pod dohledem Romana Hurtíka. Je rok od roku lepší, a myslím si, že od něj ještě můžeme čekat mnohé. Na třetím místě chlapce doplnil bolatický Vojtěch Schneider (17:33).
Při seřazování se do prvního sektoru již nastalo velmi nepříjemné vlhko a teplota byla pocitově mnohem vyšší, než ve skutečnosti byla. Jelikož se všichni kolem oháněli Fahrenheity, nechtěl jsem přesnou hodnotu vypočítávat. Již to bylo stejně jedno. Jediné ochlazení, aspoň na duši, přinášela hrající skladba Heroes, ač už nevím, zda originál od Bowieho, anebo remake od Wallflowers. Obě jsou vynikající, a jakoby by nám připomínaly, že nastal onen pompézní den, kdy se můžeme cítit jako hrdinové. Následující hodiny tomu daly za pravdu. Průměrný počet půl miliónů lidí u trati to dává každým rokem náležitě najevo, se špetkou americké teatrálnosti, hrdosti a upřímné přejícnosti, na jakou u nás doma nejsme moc zvyklí. Pohled kolem mne byl pří účasti na prvním světovém maratonu nevídaným. První sektor byl natřískaný tisíci běžci s kvalifikačním časem pod 2:48. Stovky jazyků a rzných anglofonních přízvuků ku mne přilétaly ze všech stran. Poklábosil jsem si tak krom angličtiny i rusky a španělsky. Všichni jedinci vypadali neskutečně fit, šlachovitě a s anticky vysekanými lýtky. Situace, kdy v Praze uteču a nebo ztratím kontakt, a poté běžím půl závodu sám, zde nejspíše nenastane. Explozivní atmosféra nastane s příchodem elitních běžců vpřed, přičemž největší pokřik, snad ještě větší než u amerických běžců, sklidí Yuki Kawauchi, loňský vítěz „z lidu“. Následuje živě zpívaná americká hymna a sekundu posléze nad startem proletí duo stíhacích letounů F-22. Někteří uzemnění, ale obzvláště domácí běžci jsou náhle rozvášnění až živočišným běsem.
A start běsnivý skutečně je. Prvních pět kilometrů je téměř celých z kopce a vůbec, celý maraton je nahoru a dolů. Své neschopnosti běžet z kopce zadarmo si jsem vědom, a proto také už nezkouším nic typu skyrace, ale běžet houpavý silniční maraton je torturou téměř stejnou, která se kumuluje mnohem zákeřněji a nenápadněji, než je tomu při trailech v horách. I po třech kilometrech se kolem mne prohánějí běžci snad v tempu 3:15, a sám letím rychlostí min. 3:30/km, a pakliže bych zpomalil, tak mne stádo za mnou srovná s asfaltem. Tážu se, kampak všichni tak pádí? Takové nástupy z ničeho nic. Nebo již vědí, že je to třeba pustit, co to dá? Dalo se to těžko usuzovat, jelikož vjemů hned na startu bylo nebývale moc. Brzdit-li ještě více, to mne zradí stehenní svaly snad ještě rychleji. Po prvním počátečním lesním úseku navíc přichází první výspy civilizace a odtud snad nekonečné zástupy fanoušků. Protože běžím většinu první půle s běžcem s americkým dresem a dalším jedincem, který má na hrudi populárního „Spongebob“, tak jsou fanoušci k nevytržení, i když samotné vyvolávání „Czech Republic“ na mne zpoza cesty vyletělo také snad nejméně dvěstěkráte. Ubíjející vlhkost se všichni snažili kompenzovat pitím ze stanic, lokalizovanými netradičněji, aspoň pro nás, na každé míli, a první půlka mi zde odsýpala za 1:16 a nějaké drobné, což by bylo dle plánu u tempa 3:40, ovšem bohužel zdaleka ne vyrovnaným a stehenní svaly se začaly ozývat v části závodu, kde se obyčejně ozývají spíše ty lýtkové. Únavu jen oddaloval nadšený běs fanoušků ve všech městech po trati, který byl skutečně nabíjejícím faktorem, nechávajícím mne v úžasu. Vrchol nastal u věhlasné dívčí školy Wellesley, tzv. ječící zóna, jejíž studentky šly se svým vřískotem slyšet již na dva kilometry daleko ještě za horizontem. Ačkoli nikdo z rychlejších běžců jim nerozdával tolik žádané pusy, nikdo si nemohl odpustit několikero plácnutí, i když určitě ne po celém obvodu, který byl opravdu dlouhý. Líbací tradici se ovšem často oddávají ti běžci pomalejší, pro které je to vítaná příležitost k nabití a menšímu odpočinku. Jakmile nastaly další kopečky, se završením na věhlasném „Lámači srdcí“ (heartbreak hill), aura dívčího vřískotu ze mne náhle vyprchala a otřískané stehna mi vystavily stopku. Výběh do kopce byl vyloženě klus a z kopce spíše křeč. Všechno nadšení se náhle transformovalo v zoufalost a vztek. Člověk by snad i hodil na cestu ručník, pokud by zde nejel přes půl světa a doma jej neohákli na závod do reprezentačního dresu, ve kterém vzdát či odfláknout by bylo hanbou ubíjející. Při zmíněném počtu kvalifikantů z celého světa, náhle se přes mne převalily snad dvě stovky běžců, než jsem, přiblíživší se již k městu, dokázal jaksi hopsat v rytmu, který mne stále nesl ovšem v rychlosti rychlejšího klusu. Uchopivší gel na občerstovačce, a v módu chůze po pět metrů, abych jej řádně zkonzumoval, jsem byl až militantně okřiknut, že tady Česká Republika teda nezastaví, že toto je Boston, a ten je už tam za rohem!!!! Snad po tomto impulzu jsem si uvědomil, že stále bych mohl i tímto klusem, ač absolutně sražen a demotivován, dohopsat v malém osobním rekordu, i když hodně vzdáleném tomu, na který jsem měl natrénovano, a kterého bych asi na rovince a s disciplínou snadněji dosáhl. Při doběhu do města, kde se počet lidí u tratě geometrický násobil, se mísila bolest společně s euforií všude kolem, a nohy se posouvaly dopředu v jakémsi stádiu transu, spatřívší v dáli již legendární tabuli CITGO, za kterou se stáčelo do cílové rovinky. V obklopení výškových budov byl křik ze všech stran naprosto ohlušující a energie v cílové rovince naprosto spektakulární, ač si ji nyní, vzhledem ke svému stavu v onen moment, nedokážu vizualizovat. Okamžitě v cíli v čase 2:42 (dvě minutky osobák) mne, i přes nekonečné zástupy gratulantů z řad dobrovolníků, ukápla slza z nepovedeného výkonu na, určitě, pro zelenáče velmi zákeřné trati, s výraznými vlivy počasí a také obtížen ne dobře zvládnutou aklimatizací, ale již po pár minutách mne došlo, že jsem si prožil největší sportovní zážitek života a tížit se čísly nemá zde vůbec žádný význam :-).