admin

Jak je našim zvykem, tak i letos jsme se vydali na některý z evropských maratonů. Původní plány mířily trochu někam jinam, ale nakonec jsme se po loňské Varšavě rozhodli vydat opět do Polska. V pátek jsme v pětičlenné sestavě (Dvorský Ladislav, Jorníček Petr, Fousek Jan, Škapa Marek a Jasenský Oldřich) vyrazili směr Poznaň. Zdejší maraton patří do tzv. Koruny polských maratonu a slavil jubilejní dvacátý ročník.

Cesta vlakem s přestupem v Katovicích byla poněkud zdlouhavá a do cílového města jsme dorazili skoro s dvouhodinovým zpozděním. Ubytování jsme naštěstí byli v penzionu kousek od nádraží. A tak jsme mohli večer ještě vyrazit do ulic a v jazzovém klubu vyzkoušet místní pivo. To se ukázalo jako ne úplně nejlepší nápad a půllitr značky Warta jsme dopili jen silou vůle…

V sobotu dopoledne jsme si zašli zaklusat a poté vyrazili na poznaňské výstaviště. V jeho areálu probíhalo všechno podstatné. Expo, prezentace, pasta párty, start i cíl. Vše s výbornou organizaci, bez jakýchkoliv problémů nebo front. Cestou zpět do penzionů jsme navštívili starou ZOO, která patří mezi nejstarší v Evropě. Za zmínku stojí, že vstup do areálů byl zdarma. A mimo jiné jsme získali titul malý kryptolog, ale to sem úplně nepatří:-).

V neděli za krásného počasí se na start postavilo skoro 7 tisíc maratonců. Zdůrazňují maratonců, protože na programu byla pouze královská trať. Žádný půlmaraton, desítka, štafety a podobné záležitosti, které uměle zvyšují účast. Trať tvořil jeden velký, zvlněný okruh převážně po širokých městských třídách. Za zmínku stojí, že trasa vedla kolem jezera Malta, na kterém se konají vrcholné akce v kanoistice a ve veslování. Diváků kolem trasy bohužel moc nebylo, ale atmosféru zachraňovali dobrovolníci na občerstvovacích stanicích. Takový jekot jsem slyšel naposledy snad na koncertě Michaela Jacksona.

Na startu byla i skupinka vytrvalců tmavé pleti a mezi nimi se rozhodovalo o prvních pozicích. Vítězem se stal Cosmas Kyeva z Keni v čase 2:12:05 před svými krajany Kemboi a Kiptoo. V ženách vítězství zůstalo doma zásluhou Moniky Stefanowicz za 2:37:42.

Z naší pětice jako první doběhl Honza Fousek. Jeho cílem byla hranice 2:40. Dlouho držel plánované mezičasy, ale v závěru přišla krize a cílové mety dosáhl v čase 2:44:04. Obsadil výborné 30. místo a 4. v kat. Marek Škapa pro změnu měl v plánu pokořit hranici 2:45. Na rozdíl od Honzy naopak prospal první polovinu a ani zrychlení ve druhé části to už nezachránilo. Z 89. místa na značce půlmaratonu se posunul na 34. místo v cíli a čas 2:45:41 znamenal osobák o pouhou 1 sekundu. V kat. 45-49 skončil na 3. místě.

Petr Jorníček dva týdny po maratonu v Hradci Králové potvrdil stabilní formu a časem 3:25:17 obsadil 743. místo a 30 v kat. Láďa Dvorský už netrénuje tolik jako v uplynulých letech a tak byl s časem 3:35:56 docela spokojený. Stačil na 1212.místo a 55 v kat. Olda Jasenský měl nedávno úraz na kole a vítězstvím pro něho bylo už to, že se postavil na start. Že přes bolesti dorazil do cíle v čase 3:46:04 je obdivuhodné.

V pondělí jsme věnovali prohlídce města a jeho památek. Navštívili jsme Tumski ostrov s katedrálou sv. Petra a Pavla, která je nejstarší v Polsku. Prošli se parkem Cytadela s vojenským muzeem a samozřejmě jsme nevynechali ani orloj na místní radnici. Večer jsme zakončili prohlídkou stadionu místního Lechu, který jsme nezapomněli ozdobit znakem našeho milovaného ostravského klubu. Doporučit můžeme návštěvu minipivovaru Brovaria Browar na Starém rynku. Zde jsme si spravili chuť a zjistili, že i naši severní sousede umí dobré pivo.

V úterý ráno jsme pak vyrazili na dlouhou cestu zpět do svých domovů. A pomalu jsme začali spřádat plány, kam vyrazíme příští rok.

Marek Škapa

STARÁ garda ostravských maratonců, pětinásobná tuzemská mistryně v běhu na 42 195 metrů Petra Pastorová a členové oddílů MK Seitl a TJ Liga 100 otevírali okruh pojmenovaný po Františku Oherovi. „Je v lese za planetáriem přibližně v místě, kde náš zesnulý kamarád vlastníma rukama kdysi vytvořil své tréninkové dráhy. Měl by z něho radost,“ uvedl Otto Seitl, jeden ze slavných českých závodníků na velmi dlouhé distance. Však také sami běžci spolupracovali s městem při přípravě Oherova okruhu i cvičebních prvků, které ho doplňují.

Radek Luksza

Fotogalerie:

V Kobeřicích se běžel v neděli 20. 10. už 23. ročník Koběřického pulmaratonu, jenž je zařazen do MBP, za pěkného slunečného počasí. Účast byla letos nejslabší, co pamatuji. Na start se postavilo pouze 47 startujících. Pro celkové  vítězství si s náskokem doběhl Martin Ocásek z Krnova v čase 1:14 a v ženách vyhrála naše Petra Pastorová v čase 1:31 hod.

Dalším z naších byl Dan Šindelek 2. v kategorii v čase 1:27 a na třetím místě skončil Petr Škrabánek za  1:28.  Roman Slowioczek 1:36 a první místo v kategorií, Magdaléna Drastichová 1:37 a celkově druhá, Otmar Pospíšil 1:41,  Iva Pachtová 1:42 a celkově třetí v ženách,  Alfons Vytisk  1:43 první místo v kategorií a Václav Procházka 2:23 hod.

Hlavní pořadetel a sponzor Koběřických běhů, jehož zásluhou jsou závody Koběřická 20 a pulmaraton zařazeny do MBP,  Jan Urbiš převzal při této příležitosti gratulaci k sedmdesátinám!

Rozepisovat se o další maratonské čárce za 4:05:49 není důležité, ale zmínit již 32. ročník jednoho z nádherných běhů ve vzdálenosti hodinku autem od Ostravy třeba je. Už proto, že z Česka tentokrát doráží jen Honza Stoszek z VZS Ostrava (byl nejlepší na 28 km a vyhrál by i 42,195 kdyby chtěl).

Perła Paprocan – koná se dvakrát do roka, jarní a podzimní – to je obíhání jezera ve městě Tychy, respektive na jeho předměstí. Kdo chce může kolo. Kdo jich zvládne šest, připíše si maraton! K tomu dostává pokaždé jinou kovovou, těžkou medaili ozdobenou perlou … v podobě kuličky z ložiska.

V barvách MK Seitl běhám v Polsku poslední dobou sám, nicméně klub má mezi tamními účastníky závodů stále renomé. Pokaždé se kdosi ozve a skanduje jeho jméno! Naposledy v Paprocanech je to čahoun (asi) Stanisław dotazující se na prezidenta a pozdravující ho. Tímto pozdravy vyřizuji.

Mimochodem, startovné na Perłu Paprocan i s cestou Ostrava – Tychy a zpět vychází dle aktuálního kurzu złotého na 324 korun. Za to někde není ani „desítka“…

Radek Luksza

Po čtyřech měsících jsem se postavil opět na startovní čáru. Občas je závodní pauza ku prospěchu věci, jen je lepší, když je to pauza plánovaná a ne nucená. Jako závodní test, jak je na tom aktuálně moje (ne)forma, jsem si vybral moc krásný závod v podhůří Beskyd. A je také dobré si uvědomit, že není na škodu si závody trochu víc vybírat, nebýt úplně všude a o to víc si je pak užívat. Jak se říká: méně je kolikrát více.

Letošní 3. ročník Ostravického krosu byl také Mistrovstvím Moravy a Slezska. A i náš oddíl měl v tomto mistráku své želízko v ohni. Na start se totiž postavil vítěz Ostrava!!! City Marathonu Petr Muras. Že je Petr vítězem ostravského maratonu, nezmiňuji náhodou. Z mého zcela subjektivního pohledu se o největším úspěchu tohoto mladého nadějného běžce na našem webu nikde nedozvíme. Přednost před výkonu běžců tak dostávají čísla atd…a na ty hlavní aktéry se tak nějak zapomíná, což by tak být nemělo!!!

Péťa si oproti minulému roku, co se týče mistrovství Moravy a Slezska v přespolním běhu, o jednu příčku polepšil a v čase 27:10 minut skončil mezi muži na krásném 3. místě. A ve třetích místech se vzhlédla celá mužská osádka našeho auta. Já jsem doběhl v čase 29:24 na 3. místě v kategorii a Tomáš Lipina za 34:33 zkompletoval naše 3. místa. Neméně zdatně si vedli také další naši běžci: Vítězslav Prášil 29:58, Roman Slowioczek 32:45 a 2. místo v kategorii, Martin Prusek 34:53 a Ladislav Březina 37:14 min.

Zatímco muži běželi okruh dlouhý 1500 metrů 5x, ženy ho absolvovaly 4x. A i zde jsme měli zastoupení: Iva Pachtová 28:24 a 1. místo v kategorii, Jarmila Gavlíková 32:15, Jana Kilarová 32:39 a Jana Dominiková 33:46 min.

Závod je to moc pěkný, pro oko diváka zajímavý a přehledný a pro samotné závodníky skvělým testem, jak na tom zrovna výkonnostně jsou. A navíc ty krásné výhledy a a ta skvělá polívka… 🙂 .

Ondřej Dominik

Silesia kros půlmaraton se řadí k mým oblíbeným závodům. Odpovídající délka (23 km) i převýšení (necelých 500 m), hezký profil trati, tzn. nahoru dolů, rovinky v terénu, takže žádná silniční nuda. A vždy, když jsem tam byl, bylo hezky. Jedinou slabinou je, že cíl a zázemí závodu jsou jinde než start. Na ten je třeba si dojít, nebo se nechat dovézt.

Konec prezentace je v 9 hod., takže příjezd naplánován na 8:30 a to se skoro povedlo. Vezmu si číslo a pytel na věci – ty nám ze startu zavedou zpět do cíle. Sedám zpět do auta a chvíli si čtu, a občas pozoruji lidi mířící k Raduni, kde je start. Je jich čím dál víc a tak je asi nejvyšší čas. Převléct, vzít nějaké jídlo a jde se. Do Raduně to je asi 3 km. Po cestě krásné výhledy na kopečky, kde poběžíme, sluníčko se opírá do polí, remízky a strouhy…a mezi tím občas hromada hnoje…podzim je tady. Dorazím do Raduně a jdu si vyfotit zámek, tady potkám Petru Pastorovou, pozdravíme se, prohodíme pár slov a chci se jít rozběhat, jenže kouknu na hodinky a je 4 minuty do startu. Ajaj… honem nasadit číslo, ještě sníst banán, napít se, stáhnout vlasy do drdolu, dát věci do pytle a honem na start. Tam se dostavím 30 sekund před začátkem, tak akorát zapnout hodinky a utáhnout tkaničky a jde se na to.

Začátek je pozvolný, nikam se neženu, závod se rozhoduje na konci, že. Prvních 500 m se pomalu prodírám startovním polem. Ve stoupání na kraji Raduně předbíhám i Péťu s tím, že teď je to dobrý, ale pak určitě mě předběhne ona (tentokrát výjimečně ne). A jsme v polích. Běžíme nahoru dolů a zase nahoru a dolů a tak pořád pryč. Pěkně krok po kroku, kilometr po kilometru. Běží se dobře a jde to a tak pomalu předbíhám jednoho za druhým, někdy napoprvé, někdy to trvá déle. Neustále si opakuji, neblbni, drž si své tempo, je to ještě dlouhé. Od Beskydské sedmičky jsem si ještě nepřenastavil hodinky,  a tak mi nehlásí průběžné km, což vlastně nevadí, koukám na ně jen občas a spíš jsem překvapený, jak to hezky ubíhá.

Míjíme místo, kde se dělí trasy a odbočuje kratší 13 km, ale ti dneska startovali o chvíli později. Před námi se ukazuje Hradecký zámek a za chvíli i městečko, do kterého sbíháme. Míjíme nějaké tleskající lidi a od mladé paní na kole se dozvídáme i kolikátí jsme. Zdá se, že běžím s nějakým místním nebo pomístním, což má své výhody, minimálně v tom, že nám lidi hlásí pořadí. Přichází Kalvárie. A to doslova. Ta v Hradci nad Moravicí. První prudké stoupání. Na konci se cesta láme a zase klesá. A pak zase stoupá k zámku. Ve stoupání předbíhám další dvojičku a jestli dobře počítám, měl bych být pátý a to je nečekaně dobré. U brány zámku je první občerstvovačka. Kopnu ionťák a hned běžím, protože se kolem mě prožene jeden z těch, co jsem měl za sebou. Předbíhám ho a snažím se soustředit.

Běžíme zámeckým lesoparkem pořád nahoru, pak kousek níž a zase nahoru. Nastává nejhorší část závodu – loneliness of the long distance runner – přede mnou nikdo, ty za sebou neslyším, ale cítím, že tam někde jsou. Makej, makej, nepolevuj, je to závod. Nasazuji sluchátka a pouštím hudbu, rychlé tvrdší rytmy pomohou. Koukám na hodinky, 9 km za námi. Běžím a běžím, pořád do kopce, na chvilku zahlédnu dokonce dvojičku před sebou. Hezké a nakopávající. A pak přišel první kufr… někde jsem zapomněl odbočit a doběhl až k myslivně, nebo co to  je, kde není žádné mlíko. Ještě že tu nejsem poprvé a tak se rychle vracím zpátky na trať, ale nevím vůbec, zda na své místo. Jsem na nejvyšším bodu a teď sešup dolů k Moravici. Co naplat, je třeba makat. A tak makám…tak, že minu další odbočku, naštěstí tentokrát jen pár desítek metrů. Dole v parku pak zahlédnu zase tu dvojičku před sebou. Huf, ulevím si, jsem na svém.  Ale jsou daleko.

Nádech, výdech a jedeme dál. Po nějakém kilometru je občerstvovačka, lupnu rychlý cukr, napiji se vody a přes můstek zpátky na druhou stranu řeky. Tady je první změna a nová část. Místo rovinatého vběhnutí do Hradce, nás čeká…kopec. Jupí. Kopce mi dneska pomáhají, ale tenhle je trochu prudší, až k zámku. Na začátku slyším, jak přes můstek dusají další kroky. Zaber, říkám si, v kopci dneska získáváš. Od zámku zase dolů do městečka. Na rovinatém kousku podél řeky před sebou vidím běžce – jeden z dvojičky. Zdá se, jako by zpomaloval. Prudší výběh ke hřbitovu. Tady se napojuje kratší trať a vidím osamělou běžkyni a zase toho v modrém tričku. A je zase blíž. Neblbni, krotím se, drž si své. Koukám na hodinky a počítám, ještě 6-7 km, jestli si udržím tempo, mohl bych ho dostat. A bude ještě jedno stoupání.

Ale jedna věc je doběhnout, druhá předběhnout a třetí udržet. Stahuji metry na modráska, až ho skoro mám. Na poslední občerstvovačce si chci vzít ionťák, když holky ale hlásí, že mají gel, měním názor hodím ho od sebe, rychle zapiji vodou a vyrážím, ať mi moc neuteče. Gely dobrý nápad, ale měli jste je dát dřív, teď už to bude jen nějaké 4 km a rovinka. Modrásek je přede mnou už jen kousek. V hlavě mi zní klid, zachovej své tempo, a proti tomu, čím dřív ho předběhneš tím líp, uděláš si náskok a nebudeš se muset bát, že tě dá zpět. Míjí mě jezdec na kole a hlásí, bojujete o třetí flek. To se mi nějak nezdá, podle mě by měl být čtvrtý, ale nevím, protože na začátku čelo uteklo. Po pár set metrech předbíhám. Terén mi vyhovuje- hezký trail podél řeky, občas krajem pole. Snažím se zklidnit nohy, ať jedou a nejsou rozhozené.  Hypnotizuji hodinky, aby už byl konec, ale on pořád nic. Dobíháme další dámy a slečny z kratších tratí. Snažím se neotáčet, snad není hned za mnou. Přebíháme znova řeku a volám na lidi kolem kudy, nevidím mlíko a nechci ztratit další metry, protože v zatáčce za sebou vidím modráska. To dáš říkám si, zklidni se. Koukám na hodinky a snažím se držet tempo. Cedulka u cesty ukazuje 500 m do cíle. Zaber, kousek… zní mi v hlavě. Vidím cílový oblouk a předsedu Ottu, který všudy přítomně fotil v první půlce závodu. Probíhám obloukem a pán říká a máme tu třetího. Cože? Ano, odpovídá pořadatel, jsi třetí a první v kategorii. Nevěřím a tak si počkám na vytištěné výsledky a fakt. Hezký pocit, když vám to dojde, a když je to poprvé. Tak a teď na chvilku odpočinout a hurá na 10ku na Běhu pro Standu. Jinak Petra samozřejmě první mezi ženami. (I když první s copkem jsem byl dneska  já 🙂 )

Martin Hořínek

P.S. Na Běhu pro Standu bylo lidí z MKS víc a i tam jsme měli zástupce na bedně. Já skončil pod ní, ale s ohledem na dopoledne, beru čas 40:33 na terénní 10ce všemi deseti.

Krosový přebor Přerovec se běžel po sedmé a celkem startovalo ze stadionu v Nových Sedlicích 77 závodníku. Běželi hned po startu asi 1,5 km do kopce. Trať měřila 12,7 km a běželo se buď nahoru nebo dolů, jako na správném krose, ovšem za nádherného počasí. Převýšení bylo 500m.

Celkovým vítězem se stal Martin Ocásek z Krnova. Mezi ženami vyhrála naše Petra Pastorová 1:00:29,1 hod.

Z našich byl nejlepší Marek Škapa  54:06,2 a vyhrál svoji kategorií, Jana Coufalová  doběhla celkově druhá a svoji kategorií vyhrála časem  1:02:28,7,  Petr Škrabánek  1:03:22 v kategorií se umístil na druhém místě, Petr Brož 1:08:58,5  Iva Pachtová 1:09:38,8 a Petr Jorníček 1:12:58,5 hod.

Otto Seitl

Letošní ročník Moravskoslezského běžeckého poháru se dostává do závěrečné fáze a ještě v říjnu nás čekají dva tradiční závody, které spadají do tohoto běžeckého seriálu.

Již tuto neděli 20. 10. odstartuje v 9:00 hodin Kobeřický půlmaraton. Zázemí , start a cíl je v areálu TJ Sokol Kobeřice a na závodníky čeká celkem 5 okruhů.

V pondělí 28. 10. pak proběhne v Ostravě – Porubě na hlavní třídě Porubský čtvrtmaraton. Na tento závod je stále možnost online registrace a to pod tímto odkazem: https://registrace.onlinesystem.cz/Season/20/tj-liga-stovkaru-ostrava

V sobotu se konal shodou okolností již 6. ročník tohoto závodu, který patří do Frýdecko-Místeckého běžeckého poháru. Závod je pořádán atletickým oddílem Frýdek Místek ve spolupráci s obcí Baška a běhá se okolo přehrady v Bašce, muži 6km (2 kola), ženy 3km (1 kolo).

Závod proběhl za slunečného počasí a za odměnu dostal každý v cíli krásné běžecké tričko, birell, tatranku a teplý čaj a to vše za 70,-Kč startovného! + tombola! Můj čas 20:06, 2. místo v kategorii a 7. celkově.

Letos jsem zvolil z počátku volnější tempo a zkusil tady porazit bráchu Vladana v mé kategorii, protože tady vyhrává on, ale ani to nemělo vliv na výsledek závodu, ani na celkové pořadí a brácha mě tady zase porazil v čase 20:00, příště to zkusím zase jinak .

Do Bašky přijela vyklusat po Košickém maratónu i Petra Pastorová, když si svou kategorii vyhrála a celkově byla druhá v čase 10:16 za Ivetou Raškovou 10:00. Na startu byla i Jana Kilarová, doběhla na 8. místě za 13:13 min. Další z naších Roman Slowioczek vyhrál svoji kategorií časem 22:20 a na 4. místě doběhl Ladislav Březina za 26:00 min.

Byla se mnou i dcera Lucka Stejskalová a běžela 500m – ve své kategorii 2009-2010 byla 10. z 27. dívek. Určitě doporučuji si v příštím roce tento závod zaběhnout .

Daniel Šindelek

Bylo to tenkrát v klasické době v říjnu roku 2019. Lidé už neběhali tak rychle jako dřív, avšak stále uměli zaběhnout maraton pod čtyři, někdy i pod tři hodiny. Pořád ještě spala následná éra, kdy se zcela nekontrolovatelně rozmohla všechna ta chytrá zařízení postupně degradující fyzickou a psychickou výkonnost na úroveň celoplošné impotence. Jistě, už tenkrát zde byly jisté náznaky katastrofy. Naděje ale dozajista žila.

Nedokážu pochopit, že jsme dokázali běhat tak rychle. Dnes už nejde žádný maraton zdolat pod pět hodin a půlka pod něco přes dvě. Myslím si, že už tenkrát vše podstatné pro naši bezútěšnou současnost rostlo, že už celá věc nabírala pro dnešek tolik fatální a podstatné rysy. V běhu jsme neviděli nic než laboratorní sebezdokonalování nebo únik od reality. Dříve to muselo mít nějakou mnohem autentičtější polohu.

Našli se proroci varující před neblahými zítřky. Běhali bez hodinek a neměřili tepy. Tvrdili, že je běh opravdu baví. Nikdo jejich prohlašování nerozporoval, takřka každý na sociálních sítích předstíral nadhled. Nikdo jim ale ve skutečnosti ani trochu nevěřil.

Vzpomínám, že tenkrát běžela na Medzinárodném maratónu mieru naše Petra Pastorová, a nezklamala jako obvykle. Doběhla hned jako první za triem rychlých zahraničních běžkyň, a svou kategorii zcela ovládla. Běžel taky zkušený tempař Tomáš Lipina, a Josef Šitka si dopřál půlmaraton. No a běžel jsem taky já. Z dnešní perspektivy to bylo celé až nějak podezřele pěkné. Lidé fandili během celého prvního okruhu, a řada z nich nezklamala ani v kole druhém, kdy mnozí odešli na oběd nebo do centra na vyhlašování nejrychlejších borců a borkyň.

Závod toho roku, to byl pro mě výlet, cesta za kulturou. Jel jsem s fajn lidmi z Kopřivnice a okolí. Dodnes vzpomínám na zajímavé členy zájezdu, na svou malou kauzu, múzu, kterou definitivně zavál prach středoevropského konfliktu v následujících letech.

Zatímco dnes je slovenská dálnice obalená po celé své délce standartními protiestetickými stěnami vypouštějícími antidepresiva v plynném skupenství, tehdy nebyla cesta chráněná ještě ani na svou dobu zcela standartními stěnami protihlukovými. Mohli jsme se pokochat nádhernou přírodou se svou dominantou v podobě Vysokých Tater. A pak ta krása na východě! Košice, v nichž slavili každý týden nějaký festival, město, jehož centrum bylo napěchované lidmi, a zároveň vzduchem nepoletovala ostravská podrážděnost, vlezlost a přemrštěné buranství. Člověk vyrazil z pátečního epicentra ruchu, a za pět minut byl v klidných ulicích, kde tu a tam někdo prošel kolem. Město žilo a dýchalo svobodou.

Tehdy na podzim v dávné minulosti nás v Košicích zastihl festival současného umění zvaný Biela noc. Mnohé instalace střídaly fotografie či malby, a ne všechno bylo placené. Člověk si ještě mohl prohlédnout řadu věcí zdarma, aniž by musel podepsat smlouvu o povinnosti půlročního pobírání reklamy na daný nezaplacený produkt ve všech jejích možných formách. Celá doba byla tak nějak neztracená. Anebo se vše neúprosně blížilo? Už ty umělecké postupy přes všechen svůj půvab naznačovaly, že dozajista třídíme odpad na spáleništi země, že žijeme, abychom dlužili, že rebelujeme až tehdy, kdy je bitva dobojována.

Tenkrát v říjnu roku 2019 se spáchal skvělý maraton na Slovensku, a z MK Seitl tam nechyběli chrabří běžci.

Ivan Karas