admin

Každý příběh někdy začíná. Pro mě to začalo 26. srpna 2023, když jsem se rozhodoval, co dál dělat se svým běžeckým životem. Maraton ve Stockholmu byla jasná volba. Věřím, že když člověk dělá věci pořádně, lidé to ocení. Rozhodl jsem se, že se tohoto závodu zúčastním, i když jsem měl jet sám. Nakonec se ke mně přidali další čtyři kamarádi: Bugy, Otmar, Michal a Ivan.

Cíl byl jasný – překonat svůj osobní rekord na maratonu. Měl jsem registraci na závod ještě předtím, než jsem vůbec odběhl svůj první oficiální maraton. Své zkušenosti jsem získal na delších tratích v závodech Běhej lesy (45 km), takže jsem věděl, že maraton zvládnu. Mezitím jsem se přihlásil na další dva maratony, v Krakově a v Praze, které jsem využil pro své osobní rekordy. Stockholm už zbyl jen jako tréninkový závod, abych si užil dovolenou a atmosféru.

Do Stockholmu jsme přiletěli v pátek a hned po ubytování jsme zamířili na Stockholmský stadion pro startovací čísla a na skvělou pasta party. Byla to nejlepší pasta party, jakou jsem kdy zažil. Dokonale připravení na závod jsme se vydali na ubytování.

Druhý den jsme ráno vyrazili na metro, abychom si šetřili nohy. Krásným metrem jsme se dopravili až na stanici Stadium, kde bylo plno lidí. Není divu, maratonu se zúčastnilo rekordních 23 tisíc běžců. Zázemí závodu bylo na vedlejším stadionu vedle olympijského stadionu, kde byl cíl. Tím, že jsem si závod šel jen užít, mi chyběla obvyklá nervozita a vše probíhalo hladce.

Startovalo se na hlavní víceproudé silnici vedle stadionu. Celá ulice byla zaplněná běžci. Na startu bylo krásných 25 °C a slunečno, což je pro diváky skvělé, ale pro běžce maratonu méně příjemné. Nevadí, šel jsem si to užít. Na startu jsem se vecpal do rychlejší skupiny, než do jaké jsem byl přihlášen. Hrála hudba a těsně před výstřelem zazněla švédská hymna – úžasná atmosféra. Výstřel a běželo se. Úkol zněl jasně: běžet každý kilometr stejně, těsně nad pět minut, až do půlky závodu.

Vše šlo podle plánu a tempo se dařilo držet. Když se blížila půlka, připravoval jsem se psychicky na zrychlení. Polovina závodu je tady a musel jsem tempo dostat pod pět minut na kilometr. I v tomto počasí to šlo hladce a držel jsem tempo kolem 4:45 min/km až do asi 27. kilometru. Najednou jsem uslyšel český hlas – potkal jsem Češku žijící ve Stockholmu a začali jsme se bavit. Tím se tempo dostalo opět nad pět minut, ale díky konverzaci to rychleji utíkalo. Společně jsme doběhli až do cíle, kde jsem počkal na zbytek týmu.

V průběhu závodu jsem se kochal krásným městem a užíval si atmosféru závodu a fanoušků. Úžasný pocit bylo dokončit závod na kamenném olympijském stadionu, kde jsme museli uběhnout tři čtvrtě okruhu. Tribuny byly plné lidí, kteří tleskali a podporovali závodníky.

Long story short…nádherný závod s nejlepší atmosférou, jakou jsem kdy zažil. Užil jsem si to na maximum!

Naše časy:

Radim: 3:40:13

Michal: 4:10:56

Ivan: 4:13:48

Otmar: 4:47:20

Adidas Stockholm Marathon 2024 se stal nezapomenutelným zážitkem a dalším milníkem v našem běžeckém příběhu.

Radim

V pátek 10.5. a sobotu 11.5.2024 proběhl 11. ročník dálkového pochodu Čavisovská 100 aneb Mlýny v okolí. O závod byl letos tak velký zájem, že byl již na konci dubna vyprodán a pořadatelé udělali zájemcům, kteří nestihli registraci včas, obrovskou radost, když navýšili kapacitu o 50 osob. A další příjemná informace se objevila již před samotným závodem na jeho stránkách. Počet občerstvovacích stanic byl navýšen.

Letos jsem měla skvělého parťáka z našeho klubu, Marka Škapu. Marek týden před závodem absolvoval Pražský maraton a tak jsme byli domluveni, že se mnou Čavisovskou 100 absolvuje jako svůj výklus a zároveň zjistíme jak nám to spolu jde.

Tentokrát jsem ráno před závodem vše pěkně stihla, i když v noci mé sny říkaly něco jiného. Doslova to byly noční můry o tom, jak nestíhám, jedu parťáka pozdě vyzvednout apod. Asi jsem byla vice nervózní, než obvykle.

Dojeli jsme na start. Nachystali jsme se a rozhlíželi, koho ze známých zahlédneme. Na startu bylo pár povědomých tváří. Pár slov jsme prohodili s pořadateli.

Ještě před startem 50km trasy dorazili do cíle vítězové na 100km. Jejich časy byly neuvěřitelné a trhali rekordy. Vrátím se k nim na konci článku.

Ředitel závodu Lukáš spolu s jedním z organizátorů Petrem řekli pár vět před startem a my jsme se do toho mohli pustit. I když dřívější domluva s parťákem byla jasná, budu udávat tempo, nechtěla jsem ho moc brzdit a přepálení prvních pár kilometrů bylo tady. Trvalo mi chvíli, než jsem popadla dech a došlo mi, že nesmím řešit jak by to běžel můj parťák beze mě. Padla bych ještě před první občerstvovací stanicí. Rozsvítilo se mi v hlavě, přiznala jsem se, že takhle to nedám. Musím udělat co Marek říkal, udávat tempo a pochopit, že se přišel vyklusat a nemusí mě štvát, že jej brzdím. Tedy podle mě, on mi to brždění vymlouval. 😊

Za ty roky co chodím na Čavisovskou 100 znám trasu už skoro nazpaměť, takže jsem se letos nebála, že bych minula nějakou odbočku. Proběhli jsme Zbyslavicemi, Bítovem. V mezičase se kochali krásnou okolní krajinou. Zdolali kopeček vedoucí kolem Honova mlýna k Jakubčovicím. Pak nás čekal sešup lesem dolů před Hůrkou, která byla zařazena do 50km trasy poprvé v minulém roce. Jedná se o nejvyšší bod celého závodu měřící 530 m n.m. Čekali jste asi větší nadmořskou výšku, když jsem zmínila, že se jedná o nejvyšší vrchol závodu. Ale věřte, že i s touto výškou umí dát zabrat.

Hůrka se nachází asi 6km před druhou občerstvovací stanicí, takže už jsme se těšili na krátkou pauzu, něco málo na zub a já i na tolik oblíbený ovocný salát.

V Podvihově, kde byla zmíněná druhá občerstvovací stanice, na nás čekali Milan Ondrášek a Radim Murárik, kamarádi z našeho klubu. Přijeli nás podpořit a udělat nám doprovod pro zbytek trasy, který jsem ještě v tu chvíli netušila, jak se bude hodit. Po pár minutách vyrážíme dále. Kdo aspoň trochu zná obec Podvihov ví, že směrem k Podvihovskému mlýnku vede prudší asfaltový kopec s příkrým finále. Nepříjemně se ozvalo levé koleno. Klus moc nešel, přešla jsem do chůze. Na rovince a do kopce se to zlepšilo. Ale další úsek z kopečka mě začalo koleno opět trápit a klusání nešlo moc dobře. Kamarád na kole neváhal a vyrazil za dalším naším členem Mirkem Valoškem, který po absolvování 100km trasy už vysedával v hospůdce. Pod kopečkem vedoucím k Národnímu památníku II. Světové války se Milan vrátil s obinadlem. Koleno jsme utáhli a pokračovali dále. Míjíme památník, Rehabilitační ústav Hrabyně, Zátiší a zbývají už jen 2 kopečky. Trasa vede ze Zátiší po modré krásným a pro mě pohádkovým lesním údolím kolem vrcholku Horník. Tahle část trasy je má oblíbená. Samozřejmě ji mám radši, když vede směrem dolů a tímto úsekem závod v podstatě začíná. Ale i při opačné cestě má co nabídnout. Nádherné údolí s korytem vyrytým od občas valící se vody. Ach.

V místech na vrcholu kopečka na nás čekají další kluboví kamarádi Zuzka a Honza Krajíčkovi na kolech a doprovází nás taky do cíle. Vybíháme z lesa a před námi je vidět poslední kopec a Čavisov.

V kopci ještě zvládáme předběhnout pár závodníků. Marek mě chválí, že jsem se do toho pustila a asi půlku kopce vyklusala, což u mě není zvykem. Ani neví jakou jsem z toho měla radost. 😊

Sebíháme Čavisovem, blížíme se k cílovému hřišti. Naše cyklisti už stojí kousek od brány a podporují nás na posledních metrech. Nejsem si jistá jak Marek, ale já jsem si ten seběh a poslední metry naprosto užila. V podstatě jako vždycky.

Vběhli jsme na hřiště, rychle k okénku registrace, ať nám sejmou čip, a nával euforie je tady, až mě dohnal k slzám.

Mám neskutečnou radost z toho, že jsem to letos zvládla, i když to nešlo úplně lehce. Že jsem měla toho nej parťáka a vyzkoušela jsem si takovýto závod po boku někoho dalšího. Že mě Marek popoháněl do kopců, i když ne slovně a možná nevědomky, ale sama bych byla do kopečků určitě pomalejší. Že máme skvělý klub a lidi, kteří přijdou běžecké kamarády jen tak podpořit na závod a rozesmívat je na trati. A dovolím si použít slova někoho jiného, Díky, že můžu.

Velké díky patří celému organizačnímu týmu za jejich práci a srdce, které do tohoto závodu dávají.

Další osobáček je doma. 😊 Kdo ví, co mi přiběhne do cesty příště.

Pochod absolvovalo celkem 430 osob:

• na trase 100 km 107
• na trase 50 km 182
• na trase 30 km 141

Trasy byly letos stejné jako v minulém roce, jejich směr se otáčí co tři roky. Stejně jako v minulém roce letos padl traťový rekord na 100km. Rekord pokořil Václav Jarčuška 10:13:41 a byl tímto celkovým vítězem na této vzdálenosti. 2. Byl Jaroslav Jiskra 11:13:53 a 3. Michal Jurč 11:18:13.

Celkově jako 2. v cíli a na 1. místě mezi ženami byla Hana Váchová 10:30:02, 2. Natálie Kacalová 11:03:18 a 3. Lenka Stryková 13:06:31.

50km trasu vyhráli Jiří Kabaja 04:28:36, 2. místo Roman Janeček 04:40:24 a 3. místo Rostislav Marvan 04:43:27.

Z žen byla na 1. místě Adéla Tomanová 04:51:10, 2. místo Belinda Kaiser 05:47:19 a 3. místo Lucie Figarová 06:00:50.

Za zmínku stojí samozřejmě i trasa 30km a její vítězové: 1. David Navrátil 02:41:3, 2. místo Daniel Polášek 03:14:41 a 3. místo Martin Kořenek 03:28:01. 1. Jaroslava Ježková 02:47:14, 2. místo Adéla Elblová 03:17:16 a 3. místo Jana Gavendová 03:18:26

Z klubu Mk Seitl Čavisoskou 100 absolvovali:

Trasa 100km Miroslav Valošek 15:17:28

Trasa 50km Irena Skřipcová 07:11:11, Marek Škapa 07:11:12

Iris

Tak jsem si zase po nějaké době řekl, že si o víkendu zazávodím. Na výběr toho bylo dost. Sobota byla nabitá závody. Mé rozhodovaní ovlivnil postup České hokejové reprezentace do semifinále MS a o sledování tohoto zápasu jsem nechtěl přijít. Původně jsem měl v plánu vyrazit na Ludgeřovický šus, ale ten se kryl s hokejem. Možná kdybych věděl, že Ludgeřovičtí budou mít na akci obrazovku, rozhodl bych se jinak. O Havířovské kopečkové jsem vůbec neuvažoval. Běžel jsem ten závod několikrát a nevidím smysl života běhat tenhle masakr několikrát do roka. A vzhledem k mé aktuální formě by to byl očistec. Ano, forma si vzala neplacené volno a ještě navíc nenechala žádný vzkaz, kdy se jako míní vrátit zpátky :-). Ještě minulý týden jsem „rubal“ úseky, když mě na kole míjel Alfons Vytisk a pochvalně kvitoval, že už dlouho nikoho neviděl takhle rychle běžet. No co bych za tohle tempo tuhle sobotu dal…

Ale abych se vrátil k tomu, co jsem si vlastně vybral za závod. Už dříve mi padla do oka akce, která se koná ve třinácti městech v republice a jejíž moto je: Běžíme za všechny, kteří se nevzdali. Připomínáme si ty, kteří bojovali proti totalitám v minulosti, i ty, kteří za svobodu bojují dnes. A to mě zaujalo. V Ostravě se závod konal v Komenského sadech a na výběr byly tratě 4 a 8 km. Já si vybral tu delší a start byl naplánován na 12:00 hodin. Dvacet minut před startem se však přihnala bouřka a tak jej pořadatelé o 10 minut odložili.

Hned od začátku šel do čela běžec, jehož jsem si odhadl, že začátek přepálil a tak jsem se za ním nehnal. Ono to ani nešlo, protože jsem vyběhl rychlostí mého maratonského tempa, nešlo mi zrychlit a mě jsem co dělat, abych tuhle rychlost vůbec udýchal. A tak mi bylo jasné, že dneska to fakt žádná hitparáda nebude. Cca na druhém kilometru předbíhám prvního, ale přede mně jde i mladík, který si hned dělá náskok. Mě nezbývá nic jiného, než se dívat, jak díra mezi námi narůstá na asi 150 metrů. Já už byl schopný až do cíle jen udržet své tempo a hlídat si záda. A tak dobíhám na druhém místě, což je krásné, ale pocity z výkonu jsou diplomatiky řečeno rozpačité. Necelých 8 km jsem zvládl za 30:45 minut. Vítěz doběhl o 41 sekund dříve. Náš oddíl ještě reprezentoval Radim Václavík, jenž doběhl v čase 40:14 a pochvaloval si, že mu hodinky v cíli ukázaly osobáček na 1 km.

Při vyhlašování výsledků, jsem ve své kategorii zůstal už jediný přítomný a tak jsem si mohl vybrat jednu ze tří obálek a právě v jedné z nich, jak mi slečna sděluje, byl lístek na Colours of Ostrava. Taková cena by byla pro mě osobně úplně luxusní. Asi tušíte, jak to dopadlo. Vytáhl jsem si obálku s rodinným vstupným na Ostravskou radnici 😊. A tak mi den patřičně rozzářili až naši hokejisti, kteří v semifinále přejeli Švédy 😊.

Ondra

Malé ohlédnutí za Pražským maratonem aneb když si člověk na startu řekne: „Hmmm, dneska to vypadá na osobáček!!!“ 😀

…tak přesně s touto myšlenkou jsem si pohrával cestou do Prahy a v duchu se jí snažil vyvarovat, neboť jsem jí zcela nezištně považoval za zakázaně úsměvnou. A to nejenom z důvodu vlastní zkušenosti dávno minulé, ale také s přihlédnutím k doslovnému boji o život našich běžeckých kamarádů zúčastnivších se letošního Pražského půlmaratonu, který překvapil i kde jakéhosi profi běžce… ale v takové štěstí na zítřejší závod snad nikdo z nás ani nedoufal.

Všem nám dobře známá LEGENDA kdysi pravila: „Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton. “ … aaaa ano, tušíte správně!!! Následující řádky budou o tom, že jsem zažil něco, co jsem ještě nezažil :D. Pravidelné čtenáře této rubriky upozorňuji, že vývoj událostí se opravdu stal přesně tak jak bude popsán. Zásadně se ohrazuji proti termínům jako jsou například obvyklé přehánění, sugestivní ohýbaní reality anebo objektivní deformace korektního vyjadřování… ostatně za prvé nevím co to znamená a za druhé mě to uráží.

Kde začít? Zřejmě cestou (po kolejích) do hlavního města. Ta byla zábavná, ale zároveň i poučná, protože se v jejím průběhu člověk dozvěděl i něco z historie metra, a to nejenom toho tuzemského, ale i jinde v Evropě. Následoval vcelku bezpečně mi neznámý přesun do původní industriální čtvrti na sedmičce, nyní přezdívané čtvrti umění a kultury. Kdeže to? …hádáte správně… Praha-Holešovice, konkrétně výstaviště, kde bylo letos, stejně jako loni, umístěno Expo. V místě samém došlo ke srocení několika mnoho dalších běžců z MK Seitl, kteří se následně a nečekaně uchýlili bojovat proti hladu přesunem do blízce vzdálené Nhat Hai. Jakožto „maratonec junior“ (čti: maraton je přeci „pouze a jen“ o kousek delší než půlmaraton) jsem si sebejistě dovolil objednat Bún bò Nam Bô, byť Ti sebejistější se jali ochutnávat Kari zlaté a Kari zelené (ultra pálivá varianta). No a Ti úplně nejvíc mega sebejistí neměli problém pustit se pár hodin před maratonem do hovězího masa. Pln nově nabyté odvahy následovala návštěva kavárny, kde padla vynikající perníková buchta s čokoládovým přelivem a výjimečnou sladkokyselou marmeládou rozplývající se na jazyku do orchestrální harmonie chutí při každém zákusu, to vše za doprovodu cappuccina. Inu proti gustu… Minuty a hodiny nás příjemně míjely až do okamžiku, kdy se nám pomalu začala vkrádat myšlenka, kde dneska vůbec přespíme. Přiznám se, že jsem lehce znervózněl, protože do poslední chvíle člověk nikdy neví, na čem je. Tu a tam se totiž stane, že se jeden splete, ostatně letos by to bylo teprve potřetí. Naštěstí se žádné drama nakonec nekonalo, a mohl jsem na tajno zrušit VIP rezervaci u zdi na Hlavním nádraží v parku, a sice skromnou ubikaci z kartonových krabic s příslibem čerstvých večerních tiskovin. Odpolední slunce příjemně pálilo a vybízelo k tzv. závodnímu naladění (čti: rozklus, kostky, kopce, odpichy, lifting, rovinky, vánočka, zase odpichy, zase kostky, skiping, opět rovinky… a cesta po čtyřech raději už konečně zpět) … jako by náhodou se však jeden spletl a skončili jsme v areálu psychiatrické léčebny s omezeným přístupem!!! Aneb krátká návštěva Kateřinské zahrady s Kateřinou :D… která se tentokráte naštěstí obešla bez kazajek a přímého kontaktu s věhlasným panem Dr. Chocholouškem… ostatně náš zmatený útěk (čti: to není možné tady ta brána je taky zamčená😱) nebyl nikterak počastován doprovodem výstřelů z tarasnice ve smyslu „Já Vám dám Koudelku“. Balzámem pro oči, nikoli však pro nohy, nám byla následně návštěva kaskádovité botanické zahrady, kde došlo na již zmíněné závodní nalazení. Inu nalazení bylo perfektní, ale den D (čti: mně je z toho zítřku strašně blbě) se kvapíkem blížil.

Už je to tu!!! Vsadil bych se, že jsem oka nezamhouřil a přetočil se 113x vlevo a 84x vpravo. Venku začalo svítat a ptáci (čti: holubi) zpívat: „Praha už volá, Praha už volá…“ Cože? To jsem asi slyšel špatně… bylo to spíše: “Maraton už volá, Maraton už volá…“ To mě samozřejmě nenechalo chladným, proto jsem zamířil na toaletu na ranní jógu. V průběhu snídaně se již nic zajímavého nestalo, takže tam šel rohlík, máslo, šunka, vánočka, džus, další rohlík s marmeládou a čajík (čti: přece nebudu mít hlad a potřebuji hodně energie) … netrvalo to dlouho a stál jsem na startu. Koridor B (čti: borci). Kouknu doleva a vidím doprava. Vedle mě stojí zcela klidný a koncentrovaný Radim. Opět se mi vkrádá myšlenka o nějakém osobáčku, ale naštěstí se mi ji podaří vzápětí vytěsnit. Sám pro sebe si říkám, že to Radimovi zadarmo v žádném případě nedám. Myslím pouze na plán: Po startu předběhnout elitu, která je pouze 50 m přede mnou, vydržet pár stovek metrů před kamerami a udělat nějaké selfie na Instagram a pak vyklusat něco přes 40 km a předběhnout Radima, prostě pohoda. Z mého sladkého rozjímaní mě vytáhne náhlý pocit potřeby čůrání. Je 8 minut do startu. Ideální situace. Ještě mi bleskne myšlenka kódu 0173 # opravňujícího ke vstupu na pánské toalety v KFC. Sice stál 5,- CZK, ale možná by šel opětovně použít… no co už. Opět se podívám doprava, ale v zorném poli levého oka se objevuje nějaký muž s praporem na zádech. Z jeho uhrančivého pohledu jsem poznal, že jde o Španěla. Lámanou španělštinou jsme tedy asi půl minuty diskutovali na téma věžatého počínání katalánského architekta Antonia Gaudího (čti: Sagrada Familia) … a pak jsem se vzbudil. Stále stojím na startu, ještě zbývá 6 minut. Pro jistotu si opět převazuji tkaničky, co kdyby náhodou… Zbývají 4 minuty. Poslední protažení a již pumpuji krev do svých rychloběžek. V záchvatu paniky se marně snažím zkoncentrovat, když cca 42 sekund před odstartováním zjišťuji, že mi úplně nesedí číslo. Pravá horní sichrchajzka je až nebezpečně blízko bradavce. Ale to už je teď jedno, páska oddělující sektor borců od elity je pryč a zezadu mě tlačí kupředu stovky běžců. Opět si vzpomínám na plán, kdy jindy než teď … na čelo je to pouze 30 m… Paf… a je odstartováno!!! Po 100 m do mě zezadu vráží běžec s šedivými vlasy, asi měl stejný plán jako já. Na tuto situaci reaguji promptně a přání selfie z čela závodu se vzdávám… třeba ještě předběhnu Petru s Patrikem… když se mi na 30. kilometru bude chtít.

Prvních pár set metrů dávám obzvláště pozor. Je nás tu jako mravenců. Do zatáček se skrze jednolitý dav vbíhá mimořádně těžce zvláště když Vás chce pozdravit každá pražská kostka, která se přetahuje o pozornost s tramvajovými pásy, obrubníky a „kolejovými rozchodníky“. Běžíme s Radimem těsně vedle sebe. „Bacha!!!“ Zase se nám pod nohami minul další kamzík. Snažíme si navzájem ukazovat směr, protože kličkování místy připomíná hru ála pohyblivé kuželky. Na prvním kilometru kontroluji předem vytyčené tempo s děsivým zjištěním, že je o 10 s rychlejší, než má být. Jenže můj nový kamarád s praporem, kde svítí číslice 3:00, peláší (čti: jako Šemík k Neumětelům) dál a dál. Rychlou matematikou upravuji předpokládaný čas a zjišťuji, že matematická sekce mozku je na dovolené. Usilovně přemýšlím, co s nenadálou situací. A už se mi hlásí druhý kilometr. Tempo je stále o 8 s rychlejší, než má být. Ale co už, jednou jsem se na to dal tak to zkusím vydržet. Krátce po okamžiku smíření se s rychlejším tempem vbíhám na chloubu našeho hlavního města. Vlevo i vpravo mě zdraví sochy a ve Vltavě skáčou ryby nad hladinu, aby mě a Radima zahlédly svýma nepohyblivýma očima. V kuloárech se proslýchá, že existují běžci (možná běžkyně), kteří byť běželi již Pražský maraton opakovaně, nezaregistrovali tento historický mostní unikát. Ten nahradil ve 14. století Juditin most (mimochodem náš nejstarší most), který se nedochoval vlivem povodně. Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru k tomuto dále uvádí, že naším nejstarším dochovaným mostem v Čechách je kamenný most v Písku, na Moravě pak Svatojánský most v Litovli. Po minutí Karlova mostu bylo potřeba utříbit myšlenky, aby se začaly kilometry „sekat jako Baťa cvičky“. Lehký zádrhel se objevil u první občerstvovací stanice přibližně na 4. km. V přeneseném významu rčení „Mnoho psů, zajícova smrt.“ se na některé běžce nedostal kelímek s pitivem. Ve výsledku bohužel nelze jednoznačně rozhodnout, zda je označení zajíc pro vybrané nešťastníky zcela příhodné, protože jsem asi dvakrát své ukořistěné kelímky z kolegiality rozdal. Vlastně boj o vodu a iontový nápoj probíhal přibližně do poloviny závodu, pak už bylo běžecké pole kolem vlajkonoše lehce natáhlé, nikoliv však jako nudle u nosu.

Další kilometry probíhaly poklidným tempem. Z Libeňského mostu se dalo lehce zrychlit, aby se člověk mohl občerstvit těsně před Rohanským nábřežím. Vlastně z mého pohledu se do cca 12. km nic zajímavého nedělo. V tomto úseku však došlo k prvnímu pozdravení se s nevítaným hostem, který naplno kopnul do dveří o několik málo kilometrů později. V pravém lýtku jsem ucítil takové drobné zašimrání, kterému jsem nevěnoval pozornost. Následovala Pařížská ulice a příznačná cedule 500m cíl… nooo, kéž by :D. Průběh Staroměstským náměstím byl famózní. Lidi řvali, lomcovali se zábranami, propukaly v emoční gejzíry, ženám se podlamovala kolena, některé rovnou omdlévaly, modrý koberec vybízel k výrazům jako je hrdost a čest, blesky fotoaparátů oslňovaly naše pohledy a kalily některým spoluběžcům plytký úsudek jejich briskně navýšeného tempa… sám jsem to zažil, byl jsem u toho, ale čepobití jsem neviděl… Kolem 14. kilometru jsem se naposledy pozdravil s Radimem, kterého začalo bolet rameno. Chvíli jsem uvažoval, zda zpomalit, ale plápolající fáborek s magickou formulí mi učaroval a nestihl jsem říct ani čau. O kilometr a půl později se pode mnou opět objevila Vltava a z Jiráskova mostu byla vidět Katedrála svatého Víta. Úchvatné!!! Úchvatná byla i Petra, která se zjevila někdy kolem 17. kilometru, ale v protisměru. Další kilometry se mi podařilo zrychlit, resp. držet tempo tak, abych měl stále zajímavou rezervu v čase olizujícím hranici 3. hodin. Půlmaraton byl za mnou. V protisměru jsem povzbudil několik známých tváří, s jednou jsem si i plácnul 😊. Konečně jsem byl několik kilometrů za půlkou a byl tedy čas na nejrychlejší část závodu. Tedy to jsem si myslel, že do 30. kilometru ještě zrychlím, vlastně to se mi dařilo ještě na 25. km, který se mi běžel lehce v tempu 4.09. Ona nezvaná návštěva se o své slovo a vlastně hřejivé místo na výsluní, a to v plné síle, přihlásila při mírném seběhu z Palackého mostu. Přišla nedále, nepozvaná a v první fázi opravdu nečekaně. Ano, původní šimrání odhodilo svůj převlek a byla tu křeč jako trám (čti: sviňa jedna). První paralýza byla krátká a šla do pravého lýtka, byl to šok, ale nenechal jsem se jím rozhodit, protože mě okamžitě pustila. Po dalších 200 m však přišla znovu, to už jsem lehce znervózněl, ale stále jsem se jí nehodlal nikterak věnovat, protože mé oči „fokusovaly“ na nového dočasného přítele, který mi poodběhnul asi o 30 m… „v pohodě nic se neděje“, říkám si. Nicméně z pravidelností výběrčího mýtného se ta potvora zase přihlásila, jenže to už bolelo. A hodně! V ten okamžik jsem vydal i hlásek drobnolistého kvítku krčící se ho ve větru a zplna řvoucího o pomoc. Stále jsem však běžel… a zase, jako stará pračka cvak, cvak. Jediné, co jsem si opakoval bylo, že nesmím zastavit a přitom jsem myslel na slova, která jsem slyšel v sobotu ve vlaku ve smyslu: „Když to nepůjde tak nepůjde, ale doběhni to.“ Zadání znělo jednoduše 😀 Od tohoto okamžiku začal souboj hlavy a těla. Energie a vůle bylo dost, ale křeč přicházela a vzápětí odcházela nebo se mě držela několik set metru v nějakém polospánku. Jako bývalý plavec moc dobře vím, co taková echt křeč zvládne. Že Vás dokáže doslova vypnout, a to nejenom fyzicky ale i mentálně, kdy člověk není schopen ani mluvit natož učinit jakékoliv rozhodnutí. Vlastně jsem již čekal pouze na absolutní paralýzu a pád na dlažbu s rizikem, že si můžu rozbít nosánek, do kterého s každým dalším krokem přestávalo pršet. V tento okamžik jsem cítil opravdové zklamání. Pochyby v sebe samotné se začaly vkrádat. Kdyby nebylo kolem tolik lidí asi bych se i rozbrečel. Měl jsem při sobě magnezium shoot, které zřejmě po aplikaci nemělo žádný bezprostřední fyzický účinek, jak jsem doufal, ale pomohlo mi jako placebo efekt zklidnit mysl. Přiznám se, že jsem nic podobného v takovém rozsahu ještě nezažil – podotýkám, že jde teprve o můj „druhý maraton“. Nešlo ani tak o intenzitu jako o kvantitu!!! Přicházelo to a odcházelo jako housky v krámu. Stál jsem tedy hned před několika úkoly a měl moc málo času na jejich řešení. A zkušenosti s dlouhým závodem vůbec žádné. Bylo potřeba se okamžitě rozhodnout. Vzdát nebo nevzdát. Přejít do chůze, zastavit a protáhnout se nebo zpomalit. Říct si o pomoc. Poslat dolů nějaký další gel s kofeinem. Jsem si schopen psychicky nějak pomoct? Dokážu vypnout bolest sugescí? Nezraním se? Kolem 30. kilometru už to bylo tak šílené, že jsem si připadal jako v tunelu. Vůbec jsem nevnímal okolí. Několik lidí mě předběhlo, ale stále jsem běžel, přitom se ani jednou neotočil. Jakmile se mi podařilo vyřešit výše uvedené, tzn. dospět k jednotlivým rozhodnutím, vedl jsem do konce závodu již sám s sebou, tedy svým tělem, kamarádský dialog. Byl jsem rozhodnutý, že to dokončím za každou cenu a mé tělo to již vědělo taky. Na občerstvovacích stanicích mi nakonec nedalo poprvé v životě nezkusit sůl, a to opakovaně. Bylo to mých nejdelších 16 km v životě. Přestože se čas záhadným způsobem zpomalil, vůbec netuším, co se po trati dělo. Nevnímal jsem okolí – jen levá pravá … bang. Jediná vnitřní vzpruha přišla mezi 39. až 40. kilometrem, kdy mě zaujala policejní motorka zn. BMW (pravděpodobně model R 1250 RT), se kterou jsem měl neuvěřitelně silné nutkání popojet asi dva kilometry. Pochybuji však, že by bylo možné v tomto stavu přehodit pravou nohu přes sedadlo. Cestou závěrečného úseku se už vůbec, ale vůbec nic zajímavého nestalo. Křeč si samozřejmě vychutnala cílovou rovinku včetně posledních pár metrů na modrém koberce, ale nic, co bych již nečekal.

Chtěl bych tímto poděkovat, a hlavně poblahopřát všem běžcům, a to nejenom z naší stáje, kteří běželi jako o duši ať se děje co se děje! Ve smyslu „Citius, Altius, Fortius“ třeba někdy jindy a jinde zúčtujeme spolu 😊. Zvláštní gratulace a obrovský respekt patří Petře, která i letos slaví úspěch za úspěchem a která jako první tuzemská žena proťala cílovou pásku.

Milan

Výsledky našich:

Hornobludovická sedmička! 2.ročník. Rozhodl jsem se místo tréninku o víkendu dát si závod v Horních Bludovicích. Na tomto závodě jsem poprvé, startovné levné 100, -Kč + kdo co přidá. Tak proč ne, a jela se mnou i dcera Romča. Za slunečného počasí dorážíme na místo registrace na místní fotbalové hřiště hoďku předem podle plánu. Na místě už spousta známých tváří. Vyzvedneme si startovní číslo a čip, dostaneme hned koblihu a pití 0,5 l, otvírák s podtáckem, lístek do tomboly a lístek na grilovanou klobásu po závodě. Co si víc přát? 🙂 V zápětí se dovídáme, že start a cíl je asi 1,5km od prezentace, tak už se tam raději ubíráme a dobře se rozklušeme před závodem.

Na startu je 85 běžců a běžkyň. Do závodu jdu s tím běžet na pohodu a nic nehrotit, v úterý mě čeká další závod ve FM Adra běh a pak v sobotu půlmaratón v Novém Jičíně a obhajoba vítězství z loňska i předloňska v kategorii.  A je tady start. Trať po startu mírně do kopce, přebíháme louku, a po chvíli začíná dlouhý seběh, skoro až pod hráz přehrady Žermanice. Následuje úzká ulička a pak výběh po dlouhých schodech až na hráz, přeběhnutí po hrázi a jinou trasou zpět. Opět silnice, terén, kde nás čekají tři kaluže s blátem, tak hlavně opatrně ať se neušpiním. 😁 Pak opět louka, přes můstek a náběh do asi 600m dlouhého kopce před cílem a ještě pod kopcem mě předbíhá borec, ale nereaguji. V té chvíli si myslím, že se pohybuji tak na 4-5. místě v mé kategorii. Dobíhám 10 vteřin za ním v čase 28:41 a na celkovém 12. místě. Při vypsání výsledků zjišťuji, že jsem 4. v kategorii nad 45 let a ten borec přede mnou je v kategorii se mnou a je třetí. No co už, takže brambora. 😁 Romča doběhla taky 4. v kategorii a vyhrála cenu v tombole.

Z žen reprezentovala náš klub Jana Kilarová 36:27.

Pocit ze závodu super a jsem rád, že jsem se zúčastnil. Trať hezká, líbila se mi. V první polovina hodně rychlá, jelikož je z kopce. Velké poděkování patří pořadatelům za tento závod, organizace skvělá jak v závodě, tak v zázemí, gril, klobásy super, plno cen a tombola. Rád se zase vrátím za rok zpět.👍💯

Dan

Letošním rokem jsem se poprvé účastnila Závadské 10. Jsem amatérská běžkyně a na závod jsem se přihlásila jen tak z hecu. Terén moc nemusím a neumím, tak proč se nepřihlásit a nezkusit něco nového? Přece o nic nejde a případně si jen potrénuji v rychlejším tempu.

V den závodu bylo na mě pro běh relativně horko a svítilo sluníčko, ale trať vedla lesem kde jsem velmi rychle přestala vnímat horko, začala jsem bojovat s terénem a na vysokou teplotu úplně zapomněla. Trasa byla krásně označena a i když nás běželo kolem 160, na trati to nešlo poznat. Závod jsem absolvovala společně se Zuzkou Krajíčkovou, se kterou jsme společně vybíhaly a na konci si daly i krásný neplánovaný sprint. Dle Zuzčiných slov jsem se jí ztratila někde na 3km a až před cílem mě zase objevila. Ve chvíli, kdy už jsem nemohla a chtěla se jen dostat do cíle, mě Zuzka doběhla a vyhecovala ke krásnému společnému sprintu. Vůbec netuším kde se ve mě v tu chvíli vzala taková rychlost a ani jedna z nás neměla tušení, že si sprintujeme pro krásné společné třetí místo. Bezvadná atmosféra, organizace, výborné občerstvení. Musím říct, že jsem si tento závod moc užila. 

Účastníci závodu z řad našich členů: 1. v kategorii Škrabánek Petr 0:45:29, Lipina Tomáš 0:52:48, Hrbáč Jiří 0:58:25, Moravec Marek 1:01:00. 1. v kategorii Krajíčková Zuzana 0:52:53 společně s Řehová Kateřina 0:52:53 také na 3. místě ve stejné kategorii, 1. v kategorii Kilarová Jana 0:57:15 a 2. ve stejné kategorii Škrdová Danuše 0:57:33.

Katka

Přesně 136 závodníků v hlavním závodě a 18 dětí v dětských kategoriích si přišlo ve čtvrtek 18. dubna zazávodit do Hrabové, kde se konal 16. ročník Kateřinského běhu Hrabovou. Stejně jako premiérově na Silvestrovském běhu bylo zázemí v místním Kulturním domě. Start byl také totožný se Silvestrem a to na Bažanově ulici před kulturákem. Od toho se také odvíjela změna trasy, na kterou jsme byli zvyklí. Po startu se neodbočovalo hned na ulici Domovskou, ale pokračovalo se po Bažanově až k místnímu hřbitovu, před kterým bylo mírné stoupání. Celkově to byly dva trošku odlišné okruhy a celková délka bez pár desítek metrů dala téměř 5 kilometrů.

Od startu šli dopředu především mladší ročníky, kluci, kteří mají ještě pořád dostatek rychlosti. Nakonec ji nejvíc měl David Flaša (Abstinenční repre), který doběhl do cíle jako první v čase 16:51 minut. Nic zadarmo mu nedal druhý Tobiáš Pavelka (SK Oceláci Ostrava), když za vítězem zaostal o 6 sekund. Třetí doběhl Miroslav Mokroš (VRATIMOV FreeRun) 17:04 min.

Mezi ženami si nenechala uniknout vítězství naše Petra Pastorová, když trať zaběhla za 18:11 minut. Další dvě místa byly rodinnou záležitostí. Druhá doběhla Markéta Kašná (TJ Jäkl Karviná) v čase 18:59 a třetí skončila její dcera, jdoucí v matčiných stopách, Natálie Ester Kašná (AK SSK Vítkovice). Její čas byl 20:52 minut, což je na téměř jedenáctiletou dívku úctyhodné.

Náš oddíl měl bohaté zastoupení a dařilo se také obsazovat pozice na stupních vítězů ve věkových kategoriích: Ondřej Dominik 17:34 a 1. místo v kategorii, Marek Škapa 17:59 a 2. místo v kategorii, Dan Šindelek 18:25 a 3. místo v kategorii, Roman Slowioczek 20:25 a 1. místo v kategorii, Tomáš Lipina 21:09, David Dočkálek 23:00, Jana Kilarová 23:39 a 2. místo v kategorii, Jana Dominiková 24:27, Alfons Vytisk 25:11 a 1. místo v kategorii, Josef Smola 25:26 a 2. místo v kategorii, Irena Skřipcová 26:32 a Radomír Pach 26:42 min.

Velké díky patří celému týmu, který se se podílel na organizaci závodu. A speciální dík té, která měla ten tým dobře manažersky zorganizovaný a to Martině Metzové.

Ondra