admin

Opět se naši neztratili na 19. ročníku  Běhu rodným krajem Emila Zátopka.

Ve Studence se běžela Studenecká pětka a 12 km. Byl to zároveň memoriál bývalého našeho člena Honzy Kunska.

Příběh Katky Šeděnkové

Ahojky, jmenuji se Katka a ráda bych se s Vámi podělila o mé pocity z ostravského city marathonu, ale nejdřív jak jsem se k němu vůbec dostala.
Loni v květnu jsem začala pravidelně běhat krátké vzdálenosti 6, 8 max 10 km až jsem propadla vášni jménem BĚH!
Nebylo dne, kdy jsem nevyběhla…a pokud mi to nevyšlo byla jsem jak na trní a šla klidně běžet za tmy kolečko po sídlišti…no magor…a v září jsem si zaběhla se svým psem Beskydský dogmaraton -short 25km, vůbec jsem nevěděla co od takového zavodu čekat… byla jsem hotová, 2 dny nemohla sejít schody a sednou na záchod, už vůbec, protože kopce jsem NIKDY neběhala….ale to mě nakoplo (miluju výzvy) a tehdy jsem si řekla, že příští rok (tedy letos) mi bude 40 a že bych si mohla dát jako dárek  – uběhnout Ostrava city marathon!

Začala jsem prodlužovat tratě, běhala jsem celou zimu déšť, mráz….prostě furt….všichni si klepali na čelo a říkali mi že jsem blázen, ale já si šla za svým snem. Jenže neviděla jsem už u sebe posun a kamarádka, která začala trénovat s Petrou Pastorovou se najednou zlepšovala a zlepšovala, že jsem si řekla oslovím ji taky.
Na začátku jsem měla menší zdravotní problém ale pak jsme začaly spolu intenzivně trénovat a já se snažila naslouchat všemu, co mi řekla. 16 týdnu se mi věnovala…občas jsem jí určitě zahlcovala “nesmyslama“, ale moc jí děkuji, že mě k tomu mému vysněnému cíli dovedla….
Ještě malý dodatek já jsem měla v plánu zaběhnout maratón svůj 1. !!! za 3h 30 min
A konečně k samotnému maratonu:
Stála jsem na startu slyšela jen ty bubny a v hlavě si říkala, hlavně to nepřepal a doběhni.
První 2.kola byly super cítila jsem se skvěle a běžela dokonce v rychlejším tempu než jsme si s Petrou řekly….no ale třetí kolo kolem 28 km už to šlo dolu…lidi na trase bylo míň a míň a já si místy říkala běžím vůbec dobře? Po 30. km jsem šla s tempem dolu…ale protože jsem měla po trase svoje děti přítele a známé pořád jsem si říkala to zvládneš a dáš to!!! Jen prostě běž!!
Poslední 2km jsem běžela jak stroj, nikoho nevnimala a do cíle jsem dobihala nejrychleji z celého maratonu…měla jsem klapky před očima a jela jak stroj
Jsem v cíli úplně mimo a nikoho a nic nevnímám….na hodinkach píplo čas 3h 33min 33s
…svůj vysněný čas jsem nedala ale byla jsem na sebe hrdá že jsem doběhla
Musím říct, že je to nepopsatelný pocit….běžet svůj první maratón v životě a chtít ho zaběhnout ve svém vysněné čase,…ta skvělá atmosféra kolem, lidi co vám fandí, hecují vás…prostě boží
Dlouho si to budu pamatovat!!! 
Nebýt tréninku s Petrou určitě bych to nezvládla….Moc ji za to děkuji, je pro mě strašně velká motivace!!

Příběh Evy Tomaszewiczové

Řadím se na start mezi ostatní běžce a najednou ze mě opadává veškerý stres. Pryč je únava z neprospané noci, nevolnost ze stresu, obavy. Teď už jen poběžím, budu dělat to, co mám tak ráda a při čem se cítím dobře. Bubny duní a dávají tomuto okamžiku ten správný náboj. Start. Tak jdeme na to! Opakuji si: nepřepálit to, hlídat došlap, ramena jako bych nesla batůžek, hlava v úhlu jako by mě někdo tahal nahoru za culík, koukat 15m před sebe, lokty k tělu…. vzpomínám na všechno co mi říkala Petra a snažím se vše dodržovat. Jenže s přibývajícími kilometry a stoupající teplotou už nehlídám nic, jen se hecuju k jedinému cíli – doběhnout. Můj běžecký styl vzal po třicátém kilometru pořádně za své a jediné co mi blesklo hlavou…ty fotky budou zase děsné.
Můj rodinný support tým je vzorně každé kolo připraven s občerstvením a mokrým ručníkem. Jsou skvělí. Všechen můj volný čas, co jsem věnovala tréningu, byl na jejich úkor. Časem si zvykli, že mamka nestihla nakoupit, protože „musela“ jít běhat. Ale věděli, že maratón je můj sen a budu šťastná, když si ho splním. Běžím, tempo se postupně zpomaluje, propočítávám kdy si vzít další gel a uvažuji, kolik vypiju ionťáku na další občerstvovačce, aby to neodnesl žaludek. Mám ráda, když se nad něčím zamyslím, to mi pak cesta ubíhá rychleji a zapomínám na únavu. Nohy až tak moc nebolí, ale tělo mi dává pořádně vědět, že jsem v tréningu podcenila posilování horní poloviny. Mozek mě přesvědčuje: zastav, odpočiň si, vykašli se na to, proč to vlastně děláš? Proč se tak dobrovolně trápíš? Mozek sabotuje moje úsilí a snahu. Chvilku mám chuť ho poslechnout, ale pak se nakopávám a říkám si běž, běž, běž! Proto jsi přece tady, nesmíš to vzdát, ještě kousek a bude po všem. Před očima mám orosenou sklenici s kofolou. Jo, tu bych si teď dala. Tak přidávám, ať jsem u ní co nejdřív. Popohání mě kupředu i určitá zodpovědnost. Oblékla jsem dres MK SEITL, takže teď už nejsem běžec solitér, teď už někam patřím. Očima vyhledávám mezi ostatními běžci modro žluté barvy týmu. Jsou pro mě jako baterky. Každým úsměvem, mávnutím nebo povzbudivým slovem mě nabíjí a mi se hned běží lehčeji. Myslím na kamarádku Katku, na Petru a ostatní borce, kteří jsou už v cíli, zatím co já ještě prolévám pot na trati. Jejich tempo je pro mě nepředstavitelné, doslova vražedné a mají můj neskutečný obdiv. Obkroužím hrad a už vidím „světlo na konci tunelu“. Teď už mě nic nezastaví. Chytám snad pátý dech a zrychluji. Může za to adrenalin, euforie z toho, že za chvilku proběhnu cílem, že to co se mi zdálo před rokem jako sci-fi bude skutečností. Slyším bubny, diváci fandí. Atmosféra je báječná. Pusu mám od ucha k uchu. Nejde se neusmívat. Je to krásný pocit proběhnout cílem. Může to vypadat jako klišé, ale opravdu tělo zalije úžasný hřejivý pocit štěstí. Hrdě si kráčím s nádhernou medailí k rodině. Cestou potkávám Katku a mám ohromnou radost z jejího času. Moc jsem ji fandila a držela palce. A i v tomto vidím krásu běhání, že všechny ty lidičky co běželi jsem brala jako spolubojovníky a ne protivníky. 
Tak toto byl můj první a snad ne poslední maratón. Na prvním tréningu s Petrou se mě ptala, jaký je můj cíl. Řekla jsem ji, že zaběhnout maratón do čtyř hodin bez újmy na zdraví. Povedlo se a já ji za to moc děkuji. Plňte si své sny, nikdy není pozdě. Ať vám to běhá!

Letošní jubilejní ročník 60. ročníku RBP OCM je za námi. Přesto byla oproti předchozím ročníku nižší  účast. Je to však do značné míry způsobeno přesunem velkého počtu jarních běžeckých závodu na září, kvůli korona víru. Počasí však přálo, i když pro běžce byla teplota až příliš vysoká,  účastnici se skvěle bavili, atmosféra byla dobrá a každý v cíli dostali krásnou dvoudílnou originální medaili.

Na startu nechyběli ani naši. Celkem jich bylo 44.

 

10 km trať : Skulina Petr 47:10,  Wágner Robert 50:05, Slaninová Nikol 1:01:09 a Kuchařová Libuše 1:05:50 hod.

 

Půl maraton: Benbenek Jan 1:23:16, Hořínek Martin 1:30.11, Lipina Tomáš 1.35:40, Ondrášek Milan 1:36:26,  Milfait Petr 1:48:09, Dostalová Kateřina 1:56:30, Hrbáč Jiří 1:57.00, pach Radomír 2:07:43, Dostalová Gabriela 2:12:43, Prokopová Veronika 2:14:03 a Čech Zdeněk 2:15:52 hod.

 

Maraton:  Pastorová Petra 3:09:51 1. místo celkově, Škrabanek Petr 3:14:38 celkově třetí, Nosek Miloslav osobák 3:23:51, Šeděnková Kateřina běžela svůj první maraton 3:33:33 druhá v kategorií, Pergl Josef 3:40:13, Slowioczek Roman 3:40:36, Valošek Miroslav osobák 341:28, Pachtová Iva první v kategorií 3:47:30, Tomaszewiczová Eva 3:58:49 svůj první maraton, Luksza Radek 3:59:12, Svozil Libor 4:23:11, Prokopová Iva teš svůj první maraton 4:45:01, Smola Josef 5:05:51 a Hrabuška Jaroslav 5:18:57 hod.  

 

Štafety: Měli jsme zastoupení ve všech kategoriích: mužské, smíšené a brali první místo a ženská štafeta obsadila třetí místo.

              mužská: Dominik Ondřej, Škapa Marek, Pastor Patrik, Prášil Vítěslav, Buba Michal

              smíšená: Burda Michal, Filip Daniel, Dan Pastor, Adamcová Jana, Hanák Ivo, Prusek Martin

              ženská: Kilarová Jana, Iva Sýkorová, Kondasová Iva, Gavlíkové Jarmila, Matlochová Lucie a Procházková Martina.

21. srpna se v rozlehlé dědince Jistebník a jejím okolí konal 11. ročník Vodohospodářského půlmaratonu, který byl přeložen z května z důvodu vládních opatření proti pandemii. Přeložení takových soutěží nikdy není příjemné, ale dělá mi radost, že z mého pohledu mohu říci, že tentokrát pandemie měla minimální dopad na kvalitu organizace i na závod samotný.

Startem i cílem závodu bylo hřiště TJ Jistebník, které se nacházelo na skvělém místě pro přípravu a rozehřátí. V okolí byly totiž kopečky, rovinky, terén u pole a plno prostoru na to, abychom toho mohli využít. Je jedno, jestli někdo před závodem preferuje něco jako atletickou abecedu, krátký pohodový klus nebo kombinaci těchto dvou věcí. Lokace nám to umožnila a díky tomu, že se Jistebník nachází více na venkově jsme při tom ani nebyli omezeni na silnici.

Organizátoři soutěže si na ní opravdu dali záležet. Měli jsme k dispozici šatny, úschovnu, plno míst k sezení ve stínu stanů a možnost zakoupit různé občerstvení. K mému překvapení nechyběla ani moderátorka, která mimo jiné vedla s rozhovory s běžci. Na trati pak samozřejmě byly občerstvovací stanice, které byly zásobeny ionťákem, vodou, banány a dokonce i kostkami čokolády. V tomto ohledu mě napadají jen slova chvály.

Závod se možná na první pohled – možná zejména pro lidi jako já, kteří ho neznali – původně jevil jako „jeden z menších“, ale zájem lidí v něm soupeřit se nedá upřít. Navzdory tomu, že nabídl plno různých disciplín, konkrétně štafety, čtvrtmaraton, půlmaraton, maraton a galerijní běh pro mladší 18 let se všechny naplnily dostatečně na to, aby se nemusely rušit z důvodu nízkého počtu zájemců. Zaběhat si tak mohl každý, ať už má cíl jakýkoliv.

Na čtvrtmaratonu jsme měli Michala Bubu, který jej vyhrál o více, než dvě minuty a to v čase 0:42:26.

Na půlmaratonu běžel Miloslav Nosek, ten dokončil v čase 1:37:05.

Na maratonu jsme pak měli Petru Pastorovou, která jej doslova běžela svým konverzačním tempem a doběhla v čase 3:23:05.

Na trati s námi byl i předseda našeho klubu. Ten sice nezávodil, ale jeho přítomnost pro nás byla jako vždy pozitivním přínosem.

Bohatá pestrost půlmaratonové trasy, která sloužila i jako okruh pro maraton uměla zvýraznit zážitek. Závod začal v poklidu kolečkem na hřišti po měkkém trávníku. Poté jsme vyběhli za bránu hřiště, kde už nás čekal ten pravý venkovský běh skrz měnící se povrch i okolí. Běželo se na silnici, polňačce, lesní cestičce, kolem rybníků, jabloní a přes okraj lesu. To vše za příznivého počasí a v některých úsecích i pod stínem stromů. Jen málo nám tedy bránilo si běh užít naplno a snad každý si v něm mohl najít to své. Ať už je to terén, silnice, nebo jednoduše pěkná příroda. Sám si dokážu představit, že bych se jednoho dne do Jistebníku vrátil, abych si zde mohl lehnout u vody a užívat si klidu.

V cíli nás už mimo jiné čekala možnost dát si například klobásku, speciální „maratonskou polévku“ nebo si prostě sednout pod střechu stanu s výhledem na cílovou rovinku, držet palce známým a sledovat, jak radostně závod dobíhají.

Díky přejícímu počasí, hezkému okolí, a dobré organizaci jsme si mohli skvěle užít sobotního rána a věřím, že z nás mnozí na tuto akci budou mít hezké vzpomínky. Nezbývá, než se těšit na další ročník.

– Míla

Dne 7. srpna 2021 jsme se zúčastnili závodu na Bílé ze seriálu Běhej Lesy, který láká běžce všech dovednostních kategorií na závody převážně v terénu, ať už pro soupeření nebo jednoduše pro radost z pohybu a hezké vzpomínky. Navzdory situaci, která se teď děje ve světě si přišlo zaběhat přes 1000 běžců. 

Pro přípravu na závod jsme díky organizaci měli širokou škálu možností. Od rozcvičky s Veronikou Preti, koučkou z Mattoni FreeRun, která před startem závodu rozhýbala plno běžců klasikami jako skippingem a panáky, přes vlastní rozehřívačku až po sezení u chlazeného z jednoho ze stánků v areálu startu a cíle. 

Tradičně jsme měli na výběr mezi kratší tratí – ta byla na 11 km a delší tratí, která byla na 19 km.

Na kratší trati v našich barvách běžel Daniel Filip, který doběhl v čase 00:47:47 a skončil 11. celkově, Radomír Doležel, který dokončil s časem 01:21:50 a aby za den neměl málo naběháno si krátce po závodě ještě na Bílé šel neoficiálně zaběhat dalších 10 km a Iva Kondasová, která jí zaběhla za 01:02:26 a ovládla krásné 4. místo ve své kategorii. Matlochová Lucie 1:04:44

Na delší pak běžel Martin Prusek 01:42:09, Miloslav Nosek 01:43:33 a Petr Milfait 01:54:05.

Obě tratě nabídly značný počet kopců, hrbolů a kamenných svahů, takže v nich i zkušení běžci mohli najít výzvu a na delší trati nás už na prvních kilometrech uvítal velkým kopec, který byl dle mého názoru na trati snad i nejtěžší. Nebylo to celé však jen o zátěži. Čekal nás i krásný výhled a stále se měnící příroda, které plno běžců neodolalo a obětovali lepší čas na trati, jen aby si to mohli vyfotit, užít si okolí a odnést si domů více, než jen svou statistiku z této soutěže. 

Navzdory tomu, že šlo o závod, jsem nemohl přehlédnout, že mezi běžci v mé blízkosti panovala klidná atmosféra. Raději, než mezi sebou vyloženě soupeřit si mnohdy povídali a někteří ostatním i radili.

Pěkný příklad, který si budu ještě dlouho pamatovat byl, když jsem ještě s jedním běžcem šlapal do kopce, protože už jsme neměli energii ho celý vyběhnout, nás doběhl o dost starší běžec, kterého tento kopec nezpomalil do kroku řekl, že i když nás už bolí nohy, je to stejné jako na maratonu: Neměli bychom zastavovat, protože se pak dostaneme do problémů. Po této radě pak kopec nadále vybíhal, zatímco my jsme se teprve snažili vstřebat tuto motivaci a zkusit po vzoru tohoto zkušeného běžce kopec vyběhnout raději než vyjít. 

Na závodě nechyběli ani borci, kteří už od pohledu pro trail „žijí“ a tempový běh z nebezpečných svahů jim nedělal problém.  Různých inspirací nám tedy nechybělo.

Zajímavostí bylo, že stejně jako minulý rok se organizátoři rozhodli, že nebudou poskytovat kelímky na občerstvovacích stanicích z důvodu aby nezůstával v lese nepořádek a běžci si tak třeba vzali vlastní vestu se soft flasky nebo koupili speedcup v jednom ze stánků v areálu startu a cíle.

Nemůžu nezmínit účast skvělých dobrovolníků různých věkových kategorií, kteří nás například v průběhu závodu „hecovali“ a třeba si s námi i plácli nebo namotivovali k zrychlení tempa. Šlo vidět, že je to bavilo a byli energičtí. Dále pak i další třeba na občerstvovacích stanicích, kteří nám rychle pomohli doplnit tekutiny. Mám pro ně velký obdiv.

Ať už díky pohodové atmosféře mezi zúčastněnými nezávisle na tom, jestli byli z našeho klubu nebo ne, pěkné přírodě a výhledu nebo samotné trati, která hodně dala i běžcům jako já, kteří spíše zakládají na zpevněném silničním povrchu nezbývá, než být vděčný za tento skvělý zážitek, který jen tak nezapomenu.

– Míla

V sobotu odpoledne se uskutečnil již 17. ročník Městského běhu Karvinou. Kvůli dobře známým problémům se letos konal o 14 dní později než bývá zvykem. Po dětských kategoriích přišel na řadu hlavní závod na deset kilometrů, kterého se účastnilo 78 běžců. Jak je u tohoto závodů zvykem i letos se konal za tropického počasí, kdy teplota dosahovala 30 stupňů. 

Po startu na Masarykově náměstí vytrvalce čekali čtyři okruhy v krásném zámeckém parku. Bohužel ve stejném termínu se v areálu Na lodičkách konala kulturní akce. To způsobilo, že chodníky v parku byli plné rodin s dětmi, cyklistů a nechyběli ani koně s kočárem. Řada běžců si v cíli stěžovala, že místy nevěděli kudy proběhnout, museli zpomalovat a někteří i zcela zastavit. Je ale pravdou, že tuto skutečnost nemohli pořadatelé moc ovlivnit. Musíme být rádi, že v dnešní složité době mají odvahu závody vůbec uspořádat. Na druhou stranu ne moc šťastné bylo posunutí vyhlášení výsledků o 15 minut dopředu oproti propozicím. To způsobilo, že někteří vítězové svou chvilku slávy zmeškali.

 

Suverénním vítězem se stal René Sasýn z Dukly Praha (32:52) před naším bývalým členem Petrem Murasem z SSK Vítkovice a na třetím místě doběhl Kristián Zahraj z TJ Slezan F-M. V ženách nenašla přemožitelku Veronika Siebeltová z Slezanu F-M v čase 41:53.

 

Oproti minulým rokům byla účast členů našeho klubu docela skromná. Nejlépe si vedl Marek Škapa, který přes menší problém na startu, doběhl šestý celkově a ovládl kat. C v čase 37:37. V kat. A skončil šestý Jan Benbenek (37:56), osmý Honza Fousek (38:05) a 15. Filip Burda (43:26). V kat. D obsadil druhé místo Petr Škrabánek (40:07), který jen o dvě sekundy prohrál ve finiši s Petrem Kučírkem. Čtvrtý doběhl Roman Slowioczek (44:30). V kat. E skončil nestárnoucí Alfons Výtisk druhý, když tentokrát našel přemožitele v podobě Stefana Sikory z Polska. Mezi ženami jsme měli jen jednu účastnici Janu Kilarovou. Ta zvítězila ve své kategorií v čase 51:12. Nemohu se ubránit dojmu, že čím více má náš oddíl členů, tím méně jich bohužel chodí na závody…

 

Marek Škapa

 

… hlásili nám s Alfonsem v pražské Stromovce poslední červencové úterý na „Zlatém týdnu
Emila Zátopka“. S časy 4:12:36 a 4:24:28 to sice nebyla žádná sláva, ale potěšila skutečnost,
že jsme dokázali v pomalejší vlně být nejrychlejší. A nenechali se předběhnout na trati ani od
celkového vítěze Honzy Křenka (2:56:08) z hlavní vlny, což ve třicetistupňovém vedru chtělo
přece jen zabrat a vydržet. Zvláště, pokud jeden absolvoval devátý maraton za měsíc, a druhý
z nás spadal do kategorie nad sedmdesát let.

Radek

Pošesté na kultovním Moravském Ultra Maratonu (MUM) v kopcích severozápadně od Brna se mi podařilo absolvovat kompletní – podle pořadatelů – nejdelší a nejtěžší běžecký podnik na českém území. Sedm etap delších než maraton v sedmi po sobě následujících dnech, tedy celkem 301 kilometrů (ve skutečnosti asi o něco více). Nutno podotknout, že z Ostravy tam byl ještě pouze Martin Řezáč, z MKS pak Libor Svozil na třídenní variantu a Pavel Juřica na jeden závod.

Lomnická

Úvodní etapa startovala tradičně u lomnické školy, základny MUM, Na prvních kilometrech do strmého kopce jsem vychytal tempo, něco mezi klusáním a chůzí, kterým jsem pak zvládal všechno kromě skutečně nejhorších stoupání na kamenech, a že na šestatřicátém na Lomnické jedno takové vždy čeká. Poznamenané letos řáděním dřevorubců, kteří svinčíkem nadělaným po těžbě pokazili všech sedm etap. Každopádně černá kočka přes cestu (= týden štěstí)! V cíli za 5:08:54

Boskovická

Tady přišla změna, místo seběhu z města po asfaltce, nahoru k hradu a rozhledně, většina na to nadávala, já byl spokojený. Méně ale pak z rekordních čtyř zastávek mezi startem a první občerstvovačkou kvůli značnému zavodnění … Taky se už profilovala skupina s podobnými výkony těm mým: Ivan a Paľo ze Slovenska, Joachim a Stefan z Německa, Dražan z Bosny a Hercegoviny, Petr z Prahy, Gabka – Žabka odkudsi z Čech. Více než čtyřiačtyřicet kilometrů za 5:24:30.

Blanenská

To už nechyběl UltraLibor a jeho návrat na MUM, nicméně pouze ve variantě 3 ze 7 (dříve MiniMUM). Stejně jako obvyklé vedro, v němž jsem sáhl – a celou cestu s ní vydržel – po petflašce o obsahu půldruhého litru. Jiné tekutiny přišly na řadu večer, počínaje lomnickým domácím řemeslným pivem Genius Noci ve více variantách. Ale to po dokončení třetí etapy, kdy se sprintovalo na sešupu z Rašova. Čas 5:06:26, Libor si zaběhl, padesát a půl kilometru za 7:06:17.

Tišnovská

Pomalý začátek znamená rychlý finiš, tak jsem vysvětloval i anglicky mou taktiku. Vycházela ostatně i ve „zlomové“ etapě považované za nejteplejší s obávaným kopcem s rozhlednou nad Tišnovem. Jen extratlumené Bondi 7 se do terénu sakra nehodily, tam jsem si měl vzít Rincon 2 nebo lépe SpeedGoat, samozřejmě je řeč o značce, jíž jste se všichni kdysi vysmívali a nyní ji hromadně kupujete. Bondi jinak na asfaltu super. Finiš ruku v ruce s Ivanem, 5:07:29, Libor za 5:29:58.

Olešnická

Premiéra, tahle mi na MUM jako jediná chyběla. Trať počátku vedla opět místy zhovaděnými dřevorubci. Po druhé občerstvovačce přišel asfalt a účastníky proklínaná nekrytá rovina okolo vodního díla Vír. Pro mne doslova esence dlouhého běhu, strojový krok, sledování bílé čáry a slunce nad hlavou! Překvapil vysloužilý havíř z uranového dolu Roman z Brna, když se urval a zaběhl si rekord za 4:54:49. Já opět s Ivanem za 5:00:14, Libor pak za 5:43:07, Pavel Juřica za 4:52:41.

Bystřická

Moje na MUM svého času vůbec první a po dohromady pěti zaběhnutých se ukázala též jako nejoblíbenější. Dlouhé výběhy i seběhy po přirozeném povrchu mi seděly a dokonce i terénní vložka mezi Nedvědicí a Doubravníkem stála za to. A stoupání do Ochozu jsem nikdy neměl tak svižné. V závěru po výplazu po šutrech totální sprint z kopce na Veselí, jen Petr to ustál a byl přede mnou, Ivan a Dražan nikoliv. Pod pět hodin každopádně všichni uvedení. Můj čas za 4:54:11.

Cimrmanova

Zepsula se vířivka a z regenerace nebylo kromě Genia Noci a různých chladivých mastí nic. Třináct kilometrů poslední části MUM 2021 stálo za h…, rozebíhal jsem se až na asfaltu za druhou občerstvovačkou a tak už to zůstalo. Po půlce jsem předběhl Dražana, i po skoro 300 kilometrech se dalo fakt závodit. A další černá kočka přes cestu, takže jistota! Dvoukolovou etapu jsem měl za 4:44:30. První kompletní MUM za 35:26:14, celkově šestatřicátý, v první půlce finišerů.

Radek