Pražský maraton. Byl jsem na něm poprvé, ale často jsem před ním slyšel, jak je skvělý, že to je zážitek a že když už osobák, tak tam. Nevěděl jsem proč, ale brzy jsem to zjistil. Myslím, že ten pravý důvod ale máme každý svůj. U mě to nebylo o trati, organizaci, prestiži, komerčnosti okolo. Věcem, které většina vyzdvihuje. Bylo to kvůli něčemu trochu jinému, co se vlastně závodu ani tak netýká.
Už před závodem mi postupně začalo docházet, že se nudit nebudu. Asi 10 až 15 minut před startem jsem se totiž s perlou v očích a nadějí v srdci omylem zařadil mezi elitu a rozklusával se s ní. Poté jsem narazil na Petru, která mírně naklonila hlavu na stranu a hodila na mě svůj „jako fakt?“ výraz a uvědomil jsem si, že já mám koridor jinde. Zanechal jsem jej tedy ve schopných rukou Peti a Katky a vyrazil ke svému.
Nuda nebyla ani v průběhu závodu. Naháněl jsem paní, které spadl gel, pouštěl jinou paní, která přebíhala cestu s kočárkem rychleji, než jsem běžel já sám, neverbálně děkoval lidem, co vyvolávali „Ostravo jeď“, protože na verbál jsem se už necítil a plácl s lidmi, kteří natáhli ruku. Lidi byli příjemní, fandili, hecovali, drželi i různé cedule. Když jsem na 37. kilometru dostal krizi a už mi začalo být jasné, že svého cíle nedosáhnu, marně jsem vzpomínal na slečnu s cedulí „když to dáš, tak ti dám“, kterou jsem v tu chvíli fakt potřeboval a to, že tam pro mě už nebyla mi zlomilo srdce.
Blbnutí stranou. Ty věci, které o VW maratonu lidi říkají. Prestiž, trať, organizace. Ani jedno z toho na mě nepromluvilo asi zdaleka tak silně jako na většinu ostatních. Přesto jsem neskutečně rád, že jsem jel a za nic bych to nevracel.
Život umí dát těžké lekce. Někdy bereme své blízké, ať už přátele, rodinu, partnery za samozřejmost. Takovou součást života, že se ani nepozastavíme, abychom se zamysleli, jaký by byl bez nich. Mnohdy je jednodušší vnímat více sebe, než ostatní. Jaké to mám já a co teď potřebuji převládá nad jak se cítí oni, jaké to teď mají a co pro mě znamenají. Když už je pozdě a není cesty zpět, tak zbude mezera, prázdnota, smutek.
Ten důvod proč jsem si celý víkend opravdu užil a budu dlouhá léta vzpomínat byl právě díky lidem jejichž přátelství si cením a přináší mi obrovskou radost do života. O víkendu se toho hodně událo.
Liborovy dávky skvělých vtipů, které jsem poslouchat nechtěl, když mě po závodě bolelo břicho a nemohl jsem se smát.
Eviččiny skvělé řízky, které pro nás pečlivě nasmažila i v sójové variantě.
Poslouchání Mirka jak si dělá ve vlaku přátele díky slivovici.
Lekce balících technik od našeho milovaného Otty Seitla, jež bychom za jiného předsedu nikdy nevyměnili.
Vidět Kačku Šeděnkovou na trati jet bomby a bez zdání únavy na mě zvolávat ať makám.
Podpora Libora, Evičky a Milana, kteří jeli až z Ostravy aby nám mohli na závodě zahřát srdce i na 33. kilometru, kdy už člověk bojuje s pocity, že to vzdá a najednou je vidí po seběhu z kopce a dostane paprsky světla ve tmě.
Pohled na to, jak Peťa Milfait a Ivka Kondasová zvládli svůj první maraton pod 4 hodiny, na který společně trénovali v silném přátelském duchu, který člověk vidí, aniž by musel být popsán.
Vidět Peťu Pastorovu na bedně, jejíž lekci o promlouvání ke stromům jsem před závodem použil.
Stejně tak i díky lidem mimo Seitl. Například přítomnost mé rodiny, která přijela z valašska, aby mě viděli. Ten pocit jen tak nezapomenu. Dále pak třeba když jsme se asi posledních 500 metrů společně táhli s paní z Francie, se kterou jsem myslel, že doběhnu až do cíle, ale těsně před ním se k ní připojila její malá ratolest a nemohl jsem si přát hezčí finiš. Paní si mě pak našla za cílem, řekla mi „Good job“ a plácla si se mnou.
Nenašel jsem stejný prožitek z VW maratonu jako slyším od ostatních kvůli tomu, jaký jej RunCzech udělal. Našel jsem život díky těm, se kterými jsem se jej účastnil.
Míla
