Příborský běh
Ve městě Příbor se v sobotu konal Příborský běh. Hlavní závod na cca 9 km se skládal ze čtyř nelehkých okruhů a my jsme v něm měli dvojí zastoupení. Oba naši běžci ovládli svou věkovou kategorii. Marek Škapa to zvládl v čase 36:51 a Petr Škrabánek měl cílový čas 39:12 min.
Jistebnický VH půlmaraton
V sobotu v Jistebníku šlo již o 13. ročník tohoto běžeckého závodu, který nabízí k výběru početné distance od 3,6 km až po maraton. Čtvrtmaratonu se zúčastnila Jarmila Gavlíková a časem 51:58 získala 1. místo ve své věkové kategorii. Půlmaraton si zaběhl Tomáš Lipina 1:40:42 a taktéž on ovládl svou věkovou kategorii. Maraton si střihl Radek Luksza a zvládl ho za 4:23:26 hod.
Jarní kopečková
V neděli se již tradičně sešli v Havířově vytrvalci u Malé Jamajky pod Letním kinem, aby se vydali zdolat 7 Datyňských kopečků. Nejlépe se dařilo z našich celkové čtvrtému Marek Škapovi, který však časem 53:21 skončil 1. ve své věkové kategorii. Dále startovali Dan Šindelek 54:49 a 2. v kategorii, Petr Škrabánek 56:08 a 1. v kategorii, Magdalena Drastichová 59:54 a 2. v kategorii, Tomáš Lipina 1:04:49, Miroslav Valošek 1:11:09 a Alfons Vytisk 1:22:59 a 2. v kategorii.
Mé běžecké trénování poslední rok za moc nestálo. Rozhodně ne co se týká tréninku na takovou trasu. Říkala jsem si, že aspoň těch pár dnů před závodem budu trénovat. Přece ty nachozené kilometry, schody, trasy z kopce do kopce musí pomoct a nohy trochu připravit na sobotní nálož. Kašel se zhoršil, i když nekouřím tak jsem při kašli zněla jako bych vykouřila dvě krabičky cigaret denně, a tak jsem do poslední minuty před závodem přemýšlela, zda je to opravdu dobrý nápad. Kdo mě zná, tak ví, že kdybych to už předem vzdala, celý rok bych toho pak litovala. Tento závod je pro mě zatím jediným tohoto druhu, který jsem absolvovala.
Letos pořadatelé odstranili z této trasy „asfaltové peklo“ údolím Raduňky a nahradili jej zatím nejvyšším vrcholem Čavisovské 100 Hůrkou. Následovalo klusání kolem Okrouhlíku a dostávala jsem se pomalu do kopce na asfaltovou cestu vedoucí k občerstvovačce v Podvihově. Při pohledu nahoru na cestu jsem si všimla nějakého motorkáře a pomyslela si, co ten tady „tajtrlikuje“. Pak najednou slyším: „Irčo pojď!“ a podle hlasu už mi to bylo jasné. Kamarád z našeho klubu MK Seitl Ostrava Milan Ondrášek si vyrazil na motorku a vydal se na objížďky přes závody, kterých se naši členové ten den účastnili. Taková milá překvapení umí podpořit. V Podvihově jsme spolu u kofoly a vynikajícího ovocného salátu prohodili pár slov. Objala jsem se s kamarádkou běžkyní Evkou Čížkovou, která letos podpořila organizátory a místo toho, aby se vydala na závod, zajistila spolu s dalšími fungování této občerstvovačky a vydala jsem se směrem z prudkého kopce od Podvihova dále. Po asfaltu ještě s podporou Milana, který vedle mě pomalu popojížděl na motorce, pak už jsem se ztratila zpět do lesa. V hlavě jsem byla myšlenkami už v Hrabyni a v Zátiší, těšila se do údolí směrem k Horníku, které mi přijde vždy jako z pohádky.
V cíli ještě čekám na kamaráda Jirku, kterému zbývaly poslední 3 kilometry, jak mi zvládl napsat přes messenger. Dorazil asi hodinku po mně. Krásný výkon na jeho „poprvé“. A postupně na hřiště přichází další a další známí.
Ten den před větším závodem pro mě bývá nepříjemný. Začíná se probouzet napětí, že se akce blíží a někdy ten pocit už nepustí. Přesto den nebyl ve znamení nějakého čekání ve stresu. Naopak. Už od rána nastalo hodně vtipných příhod jako když jsme běželi na vlak s plnými taškami, protože jsme nemohli najít vhodné parkovací místo v blízkosti nádraží nebo když jsme v průběhu tréninku vběhli s kolegou do obchodu, protože mi chyběl kartáček, jemu pasta a druhou půlku tréninku jsem pak běžel s kartáčkem v ruce. Vlastně jsme téměř celý den strávili na nohou ať už kvůli poslednímu tréninku nebo různému zařizování. Byli jsme ale v dobré náladě, nasmáli jsme se a taky mě hodně potěšilo, že jsem měl mimo jiné příležitost strávit delší čas s dobrou kamarádkou, kterou mám rád a dlouho jsem jí neviděl a společně s ní ochutnávat červíky. Stejně tak být s celou partou. To všechno úspěšně překrylo nějaké pocity trémy a byla to kapitola sama o sobě.
Po výstřelu pana prezidenta jsme vyrazili. Byl jsem v druhém nejrychlejším koridoru, ale měl jsem pocit, že kolem mě startovalo hodně lidí s nesplněným novoročním předsevzetím. Byl to ale jen prvotní pocit startovního adrenalinu. Později totiž během závodu hodně běžců ukázalo srdce a to je něco, co vždy dokáži ocenit a mnohdy mě to inspiruje udělat to samé jiným lidem. I malá gesta mohou být nakažlivá a měnit svět k lepšímu.
Půlmaraton jsem měl za 1:28, ale věděl jsem, že ten den to pod tři hodiny nebude a nedokážu to ovlivnit. Ten pocit začal jako malá nejistota a postupně se zhoršoval až do bodu, kdy jsem si začal říkat, že snad ani nedokončím. Na 26. kilometru jsem konečně dostal zeď a přešel do chůze. Co teď? Jsem sotva za polovinou. V rámci snad jedné minuty kolem probíhal Honza Fousek – známý z klubu, jen se na mě podíval a řekl „Jsi v pohodě“. Poté mi náhodný spoluběžec plácl na záda a podporoval mě, ať to rozběhnu a zanedlouho po něm udělal další běžec to samé. Chvilku mě rozesmálo, že někdo s dresem Ostravy dostane v Praze takovou podporu, ale rozběhl jsem to nemalé díky Honzovi a těm běžcům. Přišlo mi to hezké a inspirující. Během závodu jsem potkal staršího pána, který vypadal, že se trápí. A asi i tím, že jsem si tím sám prošel už kilometry před ním jsem ho taky krátce podpořil a on to rozběhl. Běh byl od začátku utrápený, ale dokončil jsem.
Předpověď na sobotu nevypadala úplně dokonale, ale v Závadě zřejmě ví, jak poručit počasí. Ve 13 hodin totiž přestalo pršet a o hodinu později v době startu již bylo na běh téměř ideálně. Do hlavního závodu na necelých 10 km vyběhlo celkem 142 závodníků. Hned od startu vypálil jako Forrest Gump náš 
Já šel do závodu s tím, že nevím, co od sebe očekávat. Co se týče kilometráže, byla příprava nejlepší, co jsem kdy měl, ale přesto jsem momentálně jistými neduhy limitován a nejsem schopen podávat TOP výkony. Přesto jsem se cítil dobře a do závodu šel s odhodláním, jako bych měl běžet na úrovni osobáčku. Už na metě půlmaratonu mi bylo jasné, že tohle tempo do cíle neudržím. Dařilo se to do 29 km a pak už to šlo s výkonem jen z kopce. Ze stehen se stalo něco, co by se známou fotbalovou hláškou dalo nazvat jako „prešovský beton“, přesně tohle spojení se mi totiž začalo tou dobou honit hlavou. Podle tempa by se dalo říct, že jsem už zbytek závodu doklusal, ale ona to byla ještě dost těžká šichta, mnohonásobně těžší než ta předešla část závodu. Pořád jsem čekal, kdy mě dožene Dan, kterého jsem potkával v různých částech závodu v protisměru a vypadal svěže. Bohužel si libuje v teplém počasí ještě méně než já a křeče ho provázely od 38 km až do cíle. Tam se dostal v čase 3:04:44 a splnění svého cíle běžet maraton pod 3 hodiny, si musí nechat na příště. Že na to má, o tom v nejmenším nepochybuji. Mě se nakonec povedlo docupitat v čase 2:53:51. Oba jsme asi doufali v lepší výsledek, ale reálně musíme přiznat, že líp to ten den opravdu nešlo. Těšit nás třeba mohl bezvýznamný fakt, že jsme oba doběhli jako první a druhý Čech v závodě 😊.
Při rozklusu míjíme na trati dětičky, které zrovna závodí, všichni jim fandíme. Dobíháme zpátky na start, ještě rychle na záchod, prostě předstartovní nervozita a chystáme se až to vypukne. Účast je docela hojná přes 150 běžců a běžkyň. Na startu se bavím s Michalem jak to poběží a on že neví, že to nikdy neběžel stejně jako já 😊. Nevadí, zkusíme to a uvidíme. V prvních řadách stojí ti nejlepší a my se řadíme někde dál. Je odstartováno, běží se 2 okruhy, což mám ráda, protože se potkáváme s běžci a navzájem si fandíme. Michal stále přede mnou, domluvené tempo si držíme, potkáváme běžce zpět, v čele náš Patrik, který má natrénováno z Maroka a suverénně si běží celou trať sám. Za ním další skvělí běžci, první žena Petra a kousek za ní Markét, holky si vedou skvěle a já se držím s Magdou na třetí pozici. Posledních 600 m Michal začíná zrychlovat, nedá se nic dělat musím to taky nakopnout 😊. Dobíháme do cíle oba spokojení, chvilku za námi dobíhá Evička a Jaruška. 
Na start se postavilo celkem 127 závodníků a závodnic. Celkově první v cíli a také 1. v kategorii do 39 let byl 
Jakožto člověk introvertní povahy jsem z toho byl trochu nervózní, ale jakmile jsme se představili a já nastoupil do auta bylo všechno v pohodě..:-). Řekli jsme si předzávodní plány a strategie, zážitky z nedávných soustředění a cesta utekla velice rychle. V Pardubicích jsme se rychle odprezentovali, převlékli (absence šaten z toho dělala trochu exhibici) a šli se rozcvičit.