Loni po doběhnutí Pražského mezinárodního maratonu jsem došel k názoru, že letos Prahu nepoběžím a že zkusím nějaký jiný jarní maraton. Praha má své kouzlo, ale už jsem měl těch nezáživných monotónních doběhů okolo Vltavy, než se člověk dostane na fandící Pařížskou ulici, dost. A také to loňské vedro přece jen vzalo nějaké ty procenta z výkonu. Prostě jsem chtěl zkusit dřívější termín, rychlejší trať, zvýšit tak své šance na kvalitnější čas a příznivější počasí…haha.
Po Hornické desítce se domlouváme s Danem Filipem, že bychom zkusili maraton v polském Krakově. On to měl v plánu a mě se ta myšlenka zalíbila a tak jsem se k němu přidal. Zjistil jsem si od pár lidí, co už Krakov běželi, jak je to s tratí, ale stejně není nad osobní zkušenost. Teď už vím, že až se mě někdo bude ptát na tento maraton, budu říkat trošku něco odlišného, než bylo řečeno mě 😊. Asi takhle, trať nepatří k nejrychlejším. Možná celkové převýšení nebude až tak velké, ale těch různých výběhů od řeky, podběhů mostů, zatáček, esíček, otoček, je prostě moc a když má toho člověk fakt plné kecky, tak je pro něj i retardér na cestě velkou překážkou 😊. A chuťovka přijde po 40 km, kdy musí závodníci na jednom kilometru překonat výškový rozdíl od řeky Visly ke starému městu a to si fakt, pokud nejsi masochista, neužíváš 😊.
Počasí neporučíš, to buď vyjde nebo ne, ale jé pro všechny stejné. No vyšlo, ale jen pro diváky, pro běžce určitě ne. Pokud se teda nejmenujete Marek Škapa nebo Radka Miturová, kteří milují teplo a považuji je v našem oddíle za běhající mimozemšťany 😊. Už v 9 hodin na startu bylo cítit, jak slunce peče. Ve stínu sice teplota ukazovala jen nějakých 12°C, ale hledej na trati stín, to už pravděpodobněji najdeš starověký poklad 😊. Už dopoledne rtuť teploměru překročila dvacítku. Vůbec jsem nezáviděl závodníkům, kteří se museli prát s podmínkami ještě dlouho po poledni.
Já šel do závodu s tím, že nevím, co od sebe očekávat. Co se týče kilometráže, byla příprava nejlepší, co jsem kdy měl, ale přesto jsem momentálně jistými neduhy limitován a nejsem schopen podávat TOP výkony. Přesto jsem se cítil dobře a do závodu šel s odhodláním, jako bych měl běžet na úrovni osobáčku. Už na metě půlmaratonu mi bylo jasné, že tohle tempo do cíle neudržím. Dařilo se to do 29 km a pak už to šlo s výkonem jen z kopce. Ze stehen se stalo něco, co by se známou fotbalovou hláškou dalo nazvat jako „prešovský beton“, přesně tohle spojení se mi totiž začalo tou dobou honit hlavou. Podle tempa by se dalo říct, že jsem už zbytek závodu doklusal, ale ona to byla ještě dost těžká šichta, mnohonásobně těžší než ta předešla část závodu. Pořád jsem čekal, kdy mě dožene Dan, kterého jsem potkával v různých částech závodu v protisměru a vypadal svěže. Bohužel si libuje v teplém počasí ještě méně než já a křeče ho provázely od 38 km až do cíle. Tam se dostal v čase 3:04:44 a splnění svého cíle běžet maraton pod 3 hodiny, si musí nechat na příště. Že na to má, o tom v nejmenším nepochybuji. Mě se nakonec povedlo docupitat v čase 2:53:51. Oba jsme asi doufali v lepší výsledek, ale reálně musíme přiznat, že líp to ten den opravdu nešlo. Těšit nás třeba mohl bezvýznamný fakt, že jsme oba doběhli jako první a druhý Čech v závodě 😊.
Náš oddíl měl v závodě ještě další dva zástupce Petra Milfaita a Ivu Kondasovou. V sobotu před závodem jsme je potkali na Rynku, domlouvali se na spolčeném fotu před závodem, ale prostě jsme se ráno v tom davu nepotkali. V závodě jsme je občas také míjel a informace o jejich výkonu mám jen zprostředkované. Petr si zapsal výkon 4:02:34 a Ivka se dostala do cíle za 4:25:11. Co jsem slyšel, už po první třetině se dost protrápila. No hold ty teplotní podmínky udělaly své.
V cíli jsem se bavil se slovenským běžcem Emilem Penciakem, doběhl asi 2 minuty po mě. Oba jsme se shodli, že trať nebyla ideální, počasí už vůbec ne. Říkali jsme si, kde se dají běžet rychlé časy. Oba máme v hlavě vyhlášený Berlín, tak uvidíme. On však chválil Košice. Má tam zaběhnutý osobáček a tam se na podzim chystáme, tak uvidíme…😊.
Kdybych měl zmínit dvě pozitivní věci na tomto maratonu, tak to bude prvně pojetí občerstvovacích stanic. Opravdu dlouhé občestvovačky, ochotná mládež podávat pití i jídlo a když závodník chtěl, v klidu se zvládl napít na začátku i konci stanice. Druhé plus byly sprchy v zázemí po doběhnutí. Unimobuňek k tomu přizpůsobených bylo dostatek a smýt ze sebe nánosy soli a dopřát svalům takovou první pomoc mělo účinek „živé“ vody. Nikde to nešiřte, ale já se tam „rochnil“ snad 10 minut 🙂 Pokud bych měl šanci apelovat na organizátory velkých maratonů, tak na tomhle by se opravdu šetřit nemělo!
Poděkování patří našim rodinám, které s námi jeli a podpořili nás. Dík patří mé Janči a super bylo poznat Danovu přítelkyni, kluky a jeho maminku. Všiml jsem si, že i Petr s Ivkou tam měli podporovatele také a určitě to vnímali podobně. Speciální dík patří našemu seitlovskému kolegovi Milanovi Ondráškovi, který vzal dceru, udělali si výlet a jel nám zafandit. Toho si fakt vážím, děkuji Milane!
Ondra