Blížil se 19. ročník memoriálu zesnulého půlmaratonce Jaroslava Dubničky, jež má pro mnohé zvláštní význam. Pro některé je to například vzpomínka na zesnulého kamaráda a výborného půlmaratonce, pro mě výroční závod od mého prvního maratonu a těšil jsem se, až si jej budu moci znovu zaběhnout v hezkých Třebovicích v blízkosti přátel a známých z nichž jsem některé už nějakou dobu neviděl. Je to jedna z věcí, kterou mám na memoriálech Jaroslava Dubničky a Františka Ohery rád. Nezažil jsem na nich úplnou, přílišně soupeřivou atmosféru, jako na některých jiných závodech a letos tomu nebylo jinak. Již v šatně byly vidět úsměvy na tváři a nebylo to kvůli tomu, že byla společná pro obě pohlaví.
Rozklus a abecedu jsem měl sám svou, ale v době, kdy jsme se začali pomalu řadit u startu, byť jsem přemýšlel nad tím, co mě osobně čeká, jsem si v blízkosti přátel a známých nemohl pomoci a představit si, jaké je to asi pro ně. Cíle v životě lidí jsou různé. Líbilo se mi, když jsem slyšel Jardu Máčalu mluvit o tom, že se chce znovu rozběhat a zkusí půlku na memoriálu Ohery.
Po hezkém proslovu starosty Třebovic o tom, že běh není jen o časech, ale i o svobodě, kterou přináší, jsme vyrazili. Od začátku jsem do toho šel s tím, že se pokusím o to, co se mi v Amsterdamu, ani na Ostravském maratonu nepodařilo – maraton pod 3:10. Ani jsem v to asi nevěřil, ale v hlavě mi leželo takové to „co kdyby“.
Počasí bylo parádní a Třebovické pole a lesík pod paprsky slunce mírně zářily a mohli jsme si běh pak lépe užít. Přesto jsem ale s tím svým bojoval. Nešlo to lehce a k tomu jsem věděl, že na té trati ještě nějakou dobu budu. Ta osvětlená příroda a potkávání lidí, které mám rád na okruzích tratě mi však pomohly přesměrovat soustředění zpět na to, co leží přede mnou.
A nebyl jsem jediný, kdo takové lidi potkával. Na tento memoriál někteří běžci chodí pravidelně a znají se celá léta. Zdravili se na okruzích navzájem, jak tomu není na jiných závodech zvykem. Každý to asi vnímá jinak, ale strašně mi pomáhalo povzbuzování, které jsem dostal Kačky Šeděnkové, Radka Lukszi a dalších, když jsme se potkávali na různých okruzích. Na první pohled se to zdá jako malé gesto, ale potěší jako kterékoli velké.
Téměř po celou délku závodu byli snad jen 20-30 vteřin za mnou borci Martin Mička a Alexandr Borovec. Drželi stabilní tempo a zdálo se, že krize a zeď s nimi jen tak nezacloumá. Nejednou jsem se bál, že souboj s nimi prohraji. Bylo to až ke konci, kdy jsem mezeru mezi námi zvětšil.
Když jsem totiž vesele vybíhal na svůj poslední okruh, který mám „za odměnu“ a můžu si odpočinout, Petra Pastorová přestala běžet svým tréninkovým tempem, zjevila se poblíž a s válečným výrazem mi řekla, že na maratonu se neodpočívá, zejména ne na konci. Tři čtvrtiny posledního okruhu se mě tedy chopila ve vší trenérské ráznosti a ze mě se stal neodpočívající maratonec.
To se ale po doběhu do cíle už změnilo, krátce poté, když jsem vstřebal svůj čas, který jsem nedokázal a možná ještě ani nedokážu pochopit, že jsem zvládl a já jsem měl prostor si odpočinout a obdivovat starou gardu jako Romana Slowioczka ročníku 1959, jež byl zklamaný, že to nedal pod 4 hodiny, ale zároveň odhodlaný začít více běhat a napravit to. Když tohle člověka neinspiruje, tak už nevím, co by mohlo.
Po sdílení piva s Ottou a Péťou přišlo vyhlášení a poté jsem měl prostor spěchat na oslavu babiččiných 80tých let.
Tady jsou ti naši borci 🙂
Čtvrtka:
Vytisk Alfons (1:02:27,7)
Máčala Jaroslav (1:33:19,0) – Tebe ať vidím na té půlce na Oherovi. Všechno se dá rozběhat 😉
Půlka:
Benbenek Jan (1:22:30,9) – Ten nám jí vyhrál absolutně.
Šeděnková Kateřina (1:36:43,9) – Která si poté nezávodně přidala dva okruhy navíc. Druhá žena. Gratuluji!
Lipina Tomáš (1:43:17,1)
Hyršová Romana (1:50:14,9) – Třetí žena. Gratuluji!
Smola Josef (2:11:46,3)
Maraton:
Pastorová Petra (3:08:45,1) – Absolutní vítězka
Nosek Miloslav (3:09:03,3) – 1. místo muži
Juřica Pavel (3:24:31,7) – 3. místo muži do 45 let
Slowioczek Roman (4:04:12,2) – 2. místo muži 56 – 65 let
Luksza Radek (4:16:05,6)
Svozil Libor (4:45:11,0)
Míla