Příběh Katky Šeděnkové
Ahojky, jmenuji se Katka a ráda bych se s Vámi podělila o mé pocity z ostravského city marathonu, ale nejdřív jak jsem se k němu vůbec dostala.
Loni v květnu jsem začala pravidelně běhat krátké vzdálenosti 6, 8 max 10 km až jsem propadla vášni jménem BĚH!
Nebylo dne, kdy jsem nevyběhla…a pokud mi to nevyšlo byla jsem jak na trní a šla klidně běžet za tmy kolečko po sídlišti…no magor…a v září jsem si zaběhla se svým psem Beskydský dogmaraton -short 25km, vůbec jsem nevěděla co od takového zavodu čekat… byla jsem hotová, 2 dny nemohla sejít schody a sednou na záchod, už vůbec, protože kopce jsem NIKDY neběhala….ale to mě nakoplo (miluju výzvy) a tehdy jsem si řekla, že příští rok (tedy letos) mi bude 40 a že bych si mohla dát jako dárek – uběhnout Ostrava city marathon!
Začala jsem prodlužovat tratě, běhala jsem celou zimu déšť, mráz….prostě furt….všichni si klepali na čelo a říkali mi že jsem blázen, ale já si šla za svým snem. Jenže neviděla jsem už u sebe posun a kamarádka, která začala trénovat s Petrou Pastorovou se najednou zlepšovala a zlepšovala, že jsem si řekla oslovím ji taky.
Na začátku jsem měla menší zdravotní problém ale pak jsme začaly spolu intenzivně trénovat a já se snažila naslouchat všemu, co mi řekla. 16 týdnu se mi věnovala…občas jsem jí určitě zahlcovala “nesmyslama“, ale moc jí děkuji, že mě k tomu mému vysněnému cíli dovedla….
Ještě malý dodatek já jsem měla v plánu zaběhnout maratón svůj 1. !!! za 3h 30 min
A konečně k samotnému maratonu:
Stála jsem na startu slyšela jen ty bubny a v hlavě si říkala, hlavně to nepřepal a doběhni.
První 2.kola byly super cítila jsem se skvěle a běžela dokonce v rychlejším tempu než jsme si s Petrou řekly….no ale třetí kolo kolem 28 km už to šlo dolu…lidi na trase bylo míň a míň a já si místy říkala běžím vůbec dobře? Po 30. km jsem šla s tempem dolu…ale protože jsem měla po trase svoje děti přítele a známé pořád jsem si říkala to zvládneš a dáš to!!! Jen prostě běž!!
Poslední 2km jsem běžela jak stroj, nikoho nevnimala a do cíle jsem dobihala nejrychleji z celého maratonu…měla jsem klapky před očima a jela jak stroj
Jsem v cíli úplně mimo a nikoho a nic nevnímám….na hodinkach píplo čas 3h 33min 33s
…svůj vysněný čas jsem nedala ale byla jsem na sebe hrdá že jsem doběhla
Musím říct, že je to nepopsatelný pocit….běžet svůj první maratón v životě a chtít ho zaběhnout ve svém vysněné čase,…ta skvělá atmosféra kolem, lidi co vám fandí, hecují vás…prostě boží
Dlouho si to budu pamatovat!!!
Nebýt tréninku s Petrou určitě bych to nezvládla….Moc ji za to děkuji, je pro mě strašně velká motivace!!
Příběh Evy Tomaszewiczové
Řadím se na start mezi ostatní běžce a najednou ze mě opadává veškerý stres. Pryč je únava z neprospané noci, nevolnost ze stresu, obavy. Teď už jen poběžím, budu dělat to, co mám tak ráda a při čem se cítím dobře. Bubny duní a dávají tomuto okamžiku ten správný náboj. Start. Tak jdeme na to! Opakuji si: nepřepálit to, hlídat došlap, ramena jako bych nesla batůžek, hlava v úhlu jako by mě někdo tahal nahoru za culík, koukat 15m před sebe, lokty k tělu…. vzpomínám na všechno co mi říkala Petra a snažím se vše dodržovat. Jenže s přibývajícími kilometry a stoupající teplotou už nehlídám nic, jen se hecuju k jedinému cíli – doběhnout. Můj běžecký styl vzal po třicátém kilometru pořádně za své a jediné co mi blesklo hlavou…ty fotky budou zase děsné.
Můj rodinný support tým je vzorně každé kolo připraven s občerstvením a mokrým ručníkem. Jsou skvělí. Všechen můj volný čas, co jsem věnovala tréningu, byl na jejich úkor. Časem si zvykli, že mamka nestihla nakoupit, protože „musela“ jít běhat. Ale věděli, že maratón je můj sen a budu šťastná, když si ho splním. Běžím, tempo se postupně zpomaluje, propočítávám kdy si vzít další gel a uvažuji, kolik vypiju ionťáku na další občerstvovačce, aby to neodnesl žaludek. Mám ráda, když se nad něčím zamyslím, to mi pak cesta ubíhá rychleji a zapomínám na únavu. Nohy až tak moc nebolí, ale tělo mi dává pořádně vědět, že jsem v tréningu podcenila posilování horní poloviny. Mozek mě přesvědčuje: zastav, odpočiň si, vykašli se na to, proč to vlastně děláš? Proč se tak dobrovolně trápíš? Mozek sabotuje moje úsilí a snahu. Chvilku mám chuť ho poslechnout, ale pak se nakopávám a říkám si běž, běž, běž! Proto jsi přece tady, nesmíš to vzdát, ještě kousek a bude po všem. Před očima mám orosenou sklenici s kofolou. Jo, tu bych si teď dala. Tak přidávám, ať jsem u ní co nejdřív. Popohání mě kupředu i určitá zodpovědnost. Oblékla jsem dres MK SEITL, takže teď už nejsem běžec solitér, teď už někam patřím. Očima vyhledávám mezi ostatními běžci modro žluté barvy týmu. Jsou pro mě jako baterky. Každým úsměvem, mávnutím nebo povzbudivým slovem mě nabíjí a mi se hned běží lehčeji. Myslím na kamarádku Katku, na Petru a ostatní borce, kteří jsou už v cíli, zatím co já ještě prolévám pot na trati. Jejich tempo je pro mě nepředstavitelné, doslova vražedné a mají můj neskutečný obdiv. Obkroužím hrad a už vidím „světlo na konci tunelu“. Teď už mě nic nezastaví. Chytám snad pátý dech a zrychluji. Může za to adrenalin, euforie z toho, že za chvilku proběhnu cílem, že to co se mi zdálo před rokem jako sci-fi bude skutečností. Slyším bubny, diváci fandí. Atmosféra je báječná. Pusu mám od ucha k uchu. Nejde se neusmívat. Je to krásný pocit proběhnout cílem. Může to vypadat jako klišé, ale opravdu tělo zalije úžasný hřejivý pocit štěstí. Hrdě si kráčím s nádhernou medailí k rodině. Cestou potkávám Katku a mám ohromnou radost z jejího času. Moc jsem ji fandila a držela palce. A i v tomto vidím krásu běhání, že všechny ty lidičky co běželi jsem brala jako spolubojovníky a ne protivníky.
Tak toto byl můj první a snad ne poslední maratón. Na prvním tréningu s Petrou se mě ptala, jaký je můj cíl. Řekla jsem ji, že zaběhnout maratón do čtyř hodin bez újmy na zdraví. Povedlo se a já ji za to moc děkuji. Plňte si své sny, nikdy není pozdě. Ať vám to běhá!