Dne 7. srpna 2021 jsme se zúčastnili závodu na Bílé ze seriálu Běhej Lesy, který láká běžce všech dovednostních kategorií na závody převážně v terénu, ať už pro soupeření nebo jednoduše pro radost z pohybu a hezké vzpomínky. Navzdory situaci, která se teď děje ve světě si přišlo zaběhat přes 1000 běžců.
Pro přípravu na závod jsme díky organizaci měli širokou škálu možností. Od rozcvičky s Veronikou Preti, koučkou z Mattoni FreeRun, která před startem závodu rozhýbala plno běžců klasikami jako skippingem a panáky, přes vlastní rozehřívačku až po sezení u chlazeného z jednoho ze stánků v areálu startu a cíle.
Tradičně jsme měli na výběr mezi kratší tratí – ta byla na 11 km a delší tratí, která byla na 19 km.
Na kratší trati v našich barvách běžel Daniel Filip, který doběhl v čase 00:47:47 a skončil 11. celkově, Radomír Doležel, který dokončil s časem 01:21:50 a aby za den neměl málo naběháno si krátce po závodě ještě na Bílé šel neoficiálně zaběhat dalších 10 km a Iva Kondasová, která jí zaběhla za 01:02:26 a ovládla krásné 4. místo ve své kategorii. Matlochová Lucie 1:04:44
Na delší pak běžel Martin Prusek 01:42:09, Miloslav Nosek 01:43:33 a Petr Milfait 01:54:05.
Obě tratě nabídly značný počet kopců, hrbolů a kamenných svahů, takže v nich i zkušení běžci mohli najít výzvu a na delší trati nás už na prvních kilometrech uvítal velkým kopec, který byl dle mého názoru na trati snad i nejtěžší. Nebylo to celé však jen o zátěži. Čekal nás i krásný výhled a stále se měnící příroda, které plno běžců neodolalo a obětovali lepší čas na trati, jen aby si to mohli vyfotit, užít si okolí a odnést si domů více, než jen svou statistiku z této soutěže.
Navzdory tomu, že šlo o závod, jsem nemohl přehlédnout, že mezi běžci v mé blízkosti panovala klidná atmosféra. Raději, než mezi sebou vyloženě soupeřit si mnohdy povídali a někteří ostatním i radili.
Pěkný příklad, který si budu ještě dlouho pamatovat byl, když jsem ještě s jedním běžcem šlapal do kopce, protože už jsme neměli energii ho celý vyběhnout, nás doběhl o dost starší běžec, kterého tento kopec nezpomalil do kroku řekl, že i když nás už bolí nohy, je to stejné jako na maratonu: Neměli bychom zastavovat, protože se pak dostaneme do problémů. Po této radě pak kopec nadále vybíhal, zatímco my jsme se teprve snažili vstřebat tuto motivaci a zkusit po vzoru tohoto zkušeného běžce kopec vyběhnout raději než vyjít.
Na závodě nechyběli ani borci, kteří už od pohledu pro trail „žijí“ a tempový běh z nebezpečných svahů jim nedělal problém. Různých inspirací nám tedy nechybělo.
Zajímavostí bylo, že stejně jako minulý rok se organizátoři rozhodli, že nebudou poskytovat kelímky na občerstvovacích stanicích z důvodu aby nezůstával v lese nepořádek a běžci si tak třeba vzali vlastní vestu se soft flasky nebo koupili speedcup v jednom ze stánků v areálu startu a cíle.
Nemůžu nezmínit účast skvělých dobrovolníků různých věkových kategorií, kteří nás například v průběhu závodu „hecovali“ a třeba si s námi i plácli nebo namotivovali k zrychlení tempa. Šlo vidět, že je to bavilo a byli energičtí. Dále pak i další třeba na občerstvovacích stanicích, kteří nám rychle pomohli doplnit tekutiny. Mám pro ně velký obdiv.
Ať už díky pohodové atmosféře mezi zúčastněnými nezávisle na tom, jestli byli z našeho klubu nebo ne, pěkné přírodě a výhledu nebo samotné trati, která hodně dala i běžcům jako já, kteří spíše zakládají na zpevněném silničním povrchu nezbývá, než být vděčný za tento skvělý zážitek, který jen tak nezapomenu.
– Míla