Od doby, kdy jsem před třemi lety začal běhat, jsem ze všeho nejvíce vděčný za to, že ať už je životní období jakékoli, stále můžu vzhlížet k blížícím se závodům, které ale hlavně nemusím prožít sám. Vždy se na na naše skupinové závody strašně těším. Běh může dopadnout jakkoli, ale bude to zážitek, se svým vlastní, příběh. S těmi správnými…
Stejně jako minulý rok jsme si s přáteli z MK Seitl udělali výlet do Prahy. Tentokrát však v menším počtu, což jej udělalo o něco smutnější a několikrát se nám vrátily hezké vzpomínky na to, co jsme loni na Pražském maratonu společně prožili s těmi, kteří se letos nemohli zúčastnit a ten pocit, že nám chybí se s námi nesl. Přesto se nám však podařilo vytvořit plno skvělých nových zážitků, na které se dá vzpomínat s úsměvem a nevrátil bych ho.
Ten den před větším závodem pro mě bývá nepříjemný. Začíná se probouzet napětí, že se akce blíží a někdy ten pocit už nepustí. Přesto den nebyl ve znamení nějakého čekání ve stresu. Naopak. Už od rána nastalo hodně vtipných příhod jako když jsme běželi na vlak s plnými taškami, protože jsme nemohli najít vhodné parkovací místo v blízkosti nádraží nebo když jsme v průběhu tréninku vběhli s kolegou do obchodu, protože mi chyběl kartáček, jemu pasta a druhou půlku tréninku jsem pak běžel s kartáčkem v ruce. Vlastně jsme téměř celý den strávili na nohou ať už kvůli poslednímu tréninku nebo různému zařizování. Byli jsme ale v dobré náladě, nasmáli jsme se a taky mě hodně potěšilo, že jsem měl mimo jiné příležitost strávit delší čas s dobrou kamarádkou, kterou mám rád a dlouho jsem jí neviděl a společně s ní ochutnávat červíky. Stejně tak být s celou partou. To všechno úspěšně překrylo nějaké pocity trémy a byla to kapitola sama o sobě.
Když jsem v den závodu vstal, trvalo mi asi hodinu, než se úplně proberu, což je u mě běžné. Zato jeden můj spolubydlící byl úplný protiklad a všechny nás hlasitě hecoval k vítězství, zatímco druhý si zpíval na balkóně o jeho lásce k lidem z Prahy. Cítil jsem se v té správné společnosti a odcházel jsem naladěný. Těsně před závodem jsme se však rozdělili a zanedlouho už nebyl čas mezi tisíci běžců a diváků hledat svou partu. Mrzelo mě, že asi nestihnu popřát kamarádům hodně štěstí, ale vydal jsem se někde v tom chumlu lidí hledat malé místo na rozklus. Trvalo to dlouho a už moc času nezbývalo, ale nakonec jsem našel jeden krátký zastřešený úsek a čirou náhodou tam zrovna byli další známí z Ostravy a potkat je byl příjemný pocit, který pomohl na čas odpálkovat předstartovní napětí.
Po výstřelu pana prezidenta jsme vyrazili. Byl jsem v druhém nejrychlejším koridoru, ale měl jsem pocit, že kolem mě startovalo hodně lidí s nesplněným novoročním předsevzetím. Byl to ale jen prvotní pocit startovního adrenalinu. Později totiž během závodu hodně běžců ukázalo srdce a to je něco, co vždy dokáži ocenit a mnohdy mě to inspiruje udělat to samé jiným lidem. I malá gesta mohou být nakažlivá a měnit svět k lepšímu.
Od samotného začátku jsem cítil, že něco není v pořádku. Pohyb mě stál více energie, pozdější kilometry byly těžké a místo lehkosti jsem to rval. Už ale nebylo cesty zpět. Držel jsem se tempa na svůj vysněný čas, na který jsem tak dlouho trénoval, nicméně čím jsem však běžel dále, tím více mi to začalo přicházet neudržitelné. Pozitivní bylo, že jsem krátce po výstřelu jsem narazil na kamarádku z klubu a stihli jsme si popřát hodně štěstí.
Půlmaraton jsem měl za 1:28, ale věděl jsem, že ten den to pod tři hodiny nebude a nedokážu to ovlivnit. Ten pocit začal jako malá nejistota a postupně se zhoršoval až do bodu, kdy jsem si začal říkat, že snad ani nedokončím. Na 26. kilometru jsem konečně dostal zeď a přešel do chůze. Co teď? Jsem sotva za polovinou. V rámci snad jedné minuty kolem probíhal Honza Fousek – známý z klubu, jen se na mě podíval a řekl „Jsi v pohodě“. Poté mi náhodný spoluběžec plácl na záda a podporoval mě, ať to rozběhnu a zanedlouho po něm udělal další běžec to samé. Chvilku mě rozesmálo, že někdo s dresem Ostravy dostane v Praze takovou podporu, ale rozběhl jsem to nemalé díky Honzovi a těm běžcům. Přišlo mi to hezké a inspirující. Během závodu jsem potkal staršího pána, který vypadal, že se trápí. A asi i tím, že jsem si tím sám prošel už kilometry před ním jsem ho taky krátce podpořil a on to rozběhl. Běh byl od začátku utrápený, ale dokončil jsem.
Byl jsem na sebe hrdý, že jsem Pražský maraton dotáhl do konce. Zároveň je ale po tomto závodě pro mě těžké si obhájit v této jinak krásné disciplíně pokračovat. Po mém sedmém maratonu se mi jen utvrdilo, že jsem si šel za něčím, co mi není dáno.
Výlet bych však za nic nevracel. Byly to jen dva dny, ale udělali jsme z nich úplné maximum. Celý víkend byl naplněný příhodami, vtipy a skvělou náladou. Vlak měl na cestě zpět velké zpoždění, ale čas nám ve vlaku utíkal. Jediná věc, které lituji je, že nás tentokrát bylo méně a opět vzhlížím k dalším zážitkům. Už i s těmi, kteří nám letos chyběli.
Míla
Souhrnný přehled výkonů našich členů:
|
Patrik Pastor |
2:34:57 |
|
Petra Pastorová |
2:44:34 |
|
Jan Fousek |
2:49:43 |
|
Marek Škapa |
2:52:50 |
|
Miloslav Nosek |
3:06:06 |
|
Vladislav Netopil |
3:13:18 |
|
Kateřina Šeděnková |
3:14:31 |
|
Roman Slowioczek |
3:24:57 |
|
Miroslav Valosek |
3:52:25 |
|
Jaroslav Hrabuška |
4:17:19 |
|
Pavel Marek |
4:21:21 |
|
Karel Budík |
6:02:41 |
|
Jaroslav Máčala |
6:57:43 |