Peťa Pastorová mě poprosila, zda bych něco nenapsal k Paskovské 9, a kdy jindy se bude hezky psát než v okamžiku, kdy na okno bubnuje déšť a ve vzpomínkách opět běžíte prosluněným podzimem, zatímco v realitě víte, že se k dnešnímu výběhu budete joooo přemlouvat.
O Paskovské 9 jsme se dozvěděl letos někdy na sklonku jara, když mě starosta Paskova provázel zámkem při nějaké pracovní příležitosti. Termín jsem si zapsal a neřešil, neb se mi nehodil, a hlavně jsem měl už sezónu za ukončenou. Jenže pak jsme se dočetl, že závod přesunuli na neděli a bylo hezky. Vědom si toho, že celá Seitlovská elita bude v Hrabové, jsem si řekl, že se nebudu nikam hnát, vezmu to na pohodu a spíše jako proběhnutí. Tomu odpovídalo i to, že v sobotu před závodem jsem si dal skoro 20 km v ne úplně pomalém tempu.
Při dojezdu k zámku mě zarazila záplava modré, která plnila zámek a park. No jo, závod pořádá Atletika FM, tak to tu bude jiná elita. Beru číslo, dozvídám se, že ho pak mám vrátit a vše v poklidu, vždyť už o nic nejde. Na start docházím tak akorát, potkávám nějaké známé a sotva dotáhnu boty zazní výstřel. Je to tady jako na Hornické 10 – 3 kola, dlouhé rovinky, pár zatáček, před cíle průběh trochu cik cak parkem.
Už po půlce prvního kola si říkám že by stačilo, bolí mě nohy a hlavě se moc nechce. Nebuď béčko oponuje ten druhý, a tak se snažím držet tempo pod 4 min/km, což se daří, ale je třeba makat. Zpomalit by totiž taky znamenalo se propadat startovním polem dozadu a to nechceme, že. Vyhlédnu si dva přede mnou, kterých se chci držet a běžím. Výběr byl poněkud mylný, neboť se mi vzdalují a mi se fakt nechce přidávat. Ale ani zpomalovat, a tak se daří občas někoho předběhnout. Míjím nějaké, podle povzbuzování, místní, dokonce nějakého mladíka v dresu Atletiky FM, co má na zádech napsáno Marek. Od prvního kola se přede mnou drží „děda“ v zeleném, vzdálenost mezi námi je víceméně konstantní, když už mám pocit, že ho doháním, jakoby zrychlil, tak to vzdávám. Na konci druhého předbíháme první lidičky o kolo. A tak to jde i v třetím. Od jeho poloviny jako bych dědu doháněl, ale říkám si moc daleko, ještě jedno kolo možná, nebo nějaký kopec. A už se vidím v cíli.
Ale pak to přišlo. Při vběhnutí do parku zezadu slyším zrychlující se kroky, tak přidávám taky…. Není to ten, kterého jsem předbíhal na začátku tohoto kola, ale mladej Marek z Atletiky. Na dravé mládí nemám, ale ve snaze se od něj nenechat předběhnout dobíhám dědu a jsem pár kroku před ním. Hlava mi nebere, jak snadno jsme zrychlil a proč jsem teda nezabral dřív. Ale v cíli, už pozdě bycha honiti.
A to nejlepší na konec…zpětnou výměnou za číslo jsme dostali řízek. Jako fakt řízek, s chlebem, velký. Tam budu asi chodit rád.
Jinak mimo mou maličkost byli v v Paskově ještě Roman Slowioczek a Ladislav Březina. A na vysvětlení, „dědu“ rozhodně nemyslím hanlivě. Naopak smekám a klaním se, jel jak mašina a nebýt finiše nedoběhl bych ho, ale nevím, jak se jmenuje. Klobouk dolů před všemi jako on.
Martin Hořínek