Bylo to tenkrát v klasické době v říjnu roku 2019. Lidé už neběhali tak rychle jako dřív, avšak stále uměli zaběhnout maraton pod čtyři, někdy i pod tři hodiny. Pořád ještě spala následná éra, kdy se zcela nekontrolovatelně rozmohla všechna ta chytrá zařízení postupně degradující fyzickou a psychickou výkonnost na úroveň celoplošné impotence. Jistě, už tenkrát zde byly jisté náznaky katastrofy. Naděje ale dozajista žila.
Nedokážu pochopit, že jsme dokázali běhat tak rychle. Dnes už nejde žádný maraton zdolat pod pět hodin a půlka pod něco přes dvě. Myslím si, že už tenkrát vše podstatné pro naši bezútěšnou současnost rostlo, že už celá věc nabírala pro dnešek tolik fatální a podstatné rysy. V běhu jsme neviděli nic než laboratorní sebezdokonalování nebo únik od reality. Dříve to muselo mít nějakou mnohem autentičtější polohu.
Našli se proroci varující před neblahými zítřky. Běhali bez hodinek a neměřili tepy. Tvrdili, že je běh opravdu baví. Nikdo jejich prohlašování nerozporoval, takřka každý na sociálních sítích předstíral nadhled. Nikdo jim ale ve skutečnosti ani trochu nevěřil.
Vzpomínám, že tenkrát běžela na Medzinárodném maratónu mieru naše Petra Pastorová, a nezklamala jako obvykle. Doběhla hned jako první za triem rychlých zahraničních běžkyň, a svou kategorii zcela ovládla. Běžel taky zkušený tempař Tomáš Lipina, a Josef Šitka si dopřál půlmaraton. No a běžel jsem taky já. Z dnešní perspektivy to bylo celé až nějak podezřele pěkné. Lidé fandili během celého prvního okruhu, a řada z nich nezklamala ani v kole druhém, kdy mnozí odešli na oběd nebo do centra na vyhlašování nejrychlejších borců a borkyň.
Závod toho roku, to byl pro mě výlet, cesta za kulturou. Jel jsem s fajn lidmi z Kopřivnice a okolí. Dodnes vzpomínám na zajímavé členy zájezdu, na svou malou kauzu, múzu, kterou definitivně zavál prach středoevropského konfliktu v následujících letech.
Zatímco dnes je slovenská dálnice obalená po celé své délce standartními protiestetickými stěnami vypouštějícími antidepresiva v plynném skupenství, tehdy nebyla cesta chráněná ještě ani na svou dobu zcela standartními stěnami protihlukovými. Mohli jsme se pokochat nádhernou přírodou se svou dominantou v podobě Vysokých Tater. A pak ta krása na východě! Košice, v nichž slavili každý týden nějaký festival, město, jehož centrum bylo napěchované lidmi, a zároveň vzduchem nepoletovala ostravská podrážděnost, vlezlost a přemrštěné buranství. Člověk vyrazil z pátečního epicentra ruchu, a za pět minut byl v klidných ulicích, kde tu a tam někdo prošel kolem. Město žilo a dýchalo svobodou.
Tehdy na podzim v dávné minulosti nás v Košicích zastihl festival současného umění zvaný Biela noc. Mnohé instalace střídaly fotografie či malby, a ne všechno bylo placené. Člověk si ještě mohl prohlédnout řadu věcí zdarma, aniž by musel podepsat smlouvu o povinnosti půlročního pobírání reklamy na daný nezaplacený produkt ve všech jejích možných formách. Celá doba byla tak nějak neztracená. Anebo se vše neúprosně blížilo? Už ty umělecké postupy přes všechen svůj půvab naznačovaly, že dozajista třídíme odpad na spáleništi země, že žijeme, abychom dlužili, že rebelujeme až tehdy, kdy je bitva dobojována.
Tenkrát v říjnu roku 2019 se spáchal skvělý maraton na Slovensku, a z MK Seitl tam nechyběli chrabří běžci.
Ivan Karas