Jak jsem doprovázel Petru na maraton do Muscatu
Letěli jsme do Instabulu z Prahy, kde jsme přestupovali na letadlo směr Muscat. Na místo jsme přistáli kolem 3. hod ranní. Hned po příletu jsme si vyřídili na letišti víza a šli se odbavit. Vše proběhlo bez problému. Ještě jsme zůstali na letišti asi dvě hodiny a vydali se na cestu do hotelu.
Na letišti jsme si vzali taxi a nasedli. Ukázal jsem mu na papíře, do kterého hotelu chceme jet. Problém nastal, že to bylo vytisknuté v angličtině, jenže písmo nebylo ty jejích klikyháky. Už jsme chtěli vystoupit a jet jiným taxikem. Naštěstí tam bylo telefonní číslo do hotelu a to uměl přečíst. Tak tam zavolal a oni mu vysvětlili, kde sídli.
Tak konečně po 24 km dojeli na místo. Bydleli jsme v centru obchodního částí Muscatu. Město Muscat je rozděleno horami asi na 5 částí.
Hotel byl 500 m od moře.
Odpoledne po odpočinku si šla Petra zaběhat. Já bohužel s těmi mými šmatlavými nohami moc nechodím. Naštěstí jsem měl trekové hole a tak jsem trochu chodil po městě. Tady kupodivu jsem byl já středem pozornosti, místo Petry. Ještě tam neviděli ty moje tyčky.
Hned druhý den mě Petra poslala k holiči se ostřihat a oholit.
Celkem jsem tam seděl 1 hodinu a 20 minut. Masíroval mě hlavu a pomalu 5 krát mě namazal vlasy jakýmsi sajrajtem. No nakonec z šupliku vytáhl jakýsi přístroj a já myslel, že je to vrtačka. Nasadil si to na ruku a zapnul přístroj. Byl to jakýsi vibrátor, kterým mi jezdil od hlavy po ramena. To se mě až zuby začaly třepat.
Konečně jsem byl hotový a došlo k placení. Myslel jsem že to bude pálka, ale na naše peníze jsem zaplatil i s masáži hlavy 60 Kč. Tady holič je skoro co 50 m od sebe, takže na každém rohu.
Druhý den jsme si půjčili a
uto a už jsme byli pohyblivější.
Takže Muscat, který má pět
části a dělí je hory. My bydleli v části SEEB. Potom jsme projeli všechny části města. Nejvíc zajímavé bylo, že moře bylo zbarvené zeleně.
Pro Petru byl největší zážitek, když jsem si chtěl zkrátit cestu přes poušť a místo dopravá – já jel doleva a už to bylo. Samozřejmě jsme zapadli.
Už nešlo nic dělat. Zařadil jsem zpátečku a Petra zkoušela tlačit do kapoty – úplně ji kola zasypaly pískem a auto zapadlo ješte níže. Písek je jiný, než sníh. Tak jsem šel hledat pomoct. Naštěstí jely auta kolem a všichni hned zastavili.
A už se rozjížděl plán jak nás vytáhnout. Jeden s džipem jel na druhou stranu, že nás vytáhne lanem. Všichni byli v bílých sutanách a jeden v černém – a ten to řídil. Šlo se na jednu stranu a auto rozhoupávali, aby se dostal písek pod kola. Potom na druhou stranu a to samé. Jeden vypouštěl z předních kol vzduch. No a po chvílce se podařilo auto vysvobodit s písku. Poplácali se a šlo se dál. To byl asi největší zážitek s Ománu.
V pátek se běžel maraton, protože tady mají volno. Start v 6.30 hod. Tady je čas oproti nám posunut o tři hodiny zpět. Ambasadorem závodu a startérkou byla Paula Radcliffová.
Od startu se běžel malý okruh 10 km, kde jsem na Petru čekal a už zde jsem věděl, že to není ono. Přiběhla a ptala se mě jestli mám vodu. Neměl protože jsem nečekal, že na občerstvovačce budou mít jen sladkou vodu.
Takže nepila nic. Já šel do auta konečně pro vodu a šel na 34 km, kde jsem jí konečně dál vodu.
Potom kulhal do cíle, kde už Petra byla v cíli.
V cíli byla teplota 29. Petra doběhla na 5 místě a v kategorií první. Před ní doběhli 4 Keňanky. Přitom vloni tady byla jen jedna.
Ještě jsme tu zůstali tři dny a letěli domů.