Jelikož už zkrátka uzrála doba, kdy se stávám členem modrožlutého klubu, nedá mi to nenapsat několik řádků o tom, co jsem či kdo jsem, odkud jsem se vzal a o čem byl poslední dobou můj život. Jmenuju se Ivan a říkejte mi „Ivane“. Svá léta před třicítkou jsem strávil mimo jiné rekreačním běháním za svérázný, skoro až okultní a satanistický Klub bláznů. Šlo o jakousi sektu čítající jednoho člena, takzvaného „vrchního lorda Gumpa“ vyznávajícího jednoduché vysvětlení: „Chtělo… se mi… běhat,“ pro to, proč občas obuje boty a zúčastní se závodu. Správně se tedy nemělo jednat o Klub bláznů, nýbrž o Klub běžce s hraničním pásmem lehké mentální retardace.
O minulém silvestru přišel zásadní zvrat, to když jsem potkal na závodě workoholický živel zvaný Magdaléna Drastichová a dal se s ním do řeči. Vyšlo najevo, že komunikovat se živlem je velice poučné, přínosné a všelijak příjemné. Neuběhlo moc času a díky potřebné motivaci mě Magda přetvořila z tréninkového ignoranta na poctivě se připravujícího běžce.
Mrazivou dřinu z počátku roku vystřídalo intervalové jaro. Není teď dne, kdy bych alespoň neklusal. Většinou si pobíhám křížem krážem Ostravou, čelím léčkám minutových, dvouminutových či jinak dlouhých sérií v tempu, nelekám se záludných kopců a pyramid. S oteplením přišly konečně výsledky. Usadil jsem se v první polovině, ba co víc, dokonce na konci první třetiny výsledkových listin. Logika věci napověděla: „Nebuď blázen, buď seitl!“
Svou závodní premiéru jsem si za tým neoficiálně odbyl na veřovské, zhruba desetikilometrové trati po asfaltu. Zážitky? Rozběhnu se vám a koukám, že najednou před sebou vidím různé živly donedávna zapovězené mému zraku, různé nepřekonatelné příšery a nadlidi. Někteří chtěli dokonce spolupracovat. Pravda, nakonec mě většina z nich udolala. Kolik ale bylo v minulosti takových příšer? Dneska připomínají ještěrky bez ocásku.
Teď vážně. V běžecké komunitě je mi docela fajn. Zbytečné klepy se tu šíří zhruba stejně jako jinde. Je tu řada sympatických a milých lidí. Když ale dojde na závod, nedám nikomu nic zadarmo.
Po Veřovicích následoval Kateřinský běh, a já mohl konečně navléknout nádherný klubový dres největší dostupné velikosti „L“. Tedy, po pravdě řečeno, je to takové „pseudo-L“, přesněji „M“ nebo nějaké „XS“. „Hergot, Otto, to nemůžou být taky velikosti pro lidi s nekeňskou muskulaturou?!“ Tílko trochu tlačí na břicho (a foťák občas zachytí špíčky, což mi brání v budoucí kariéře modela). Jinak ale sůper trůper! Dopřál jsem si další dobrý výsledek.
Podobně jsem taky prožil prvomájový běh kolem malebného rybníku Nezmar. No a nebojte, další a ještě lepší výsledky přijdou. A jestli ne, tak jsem se zmýlil. Alespoň je nějaká sranda. A v klubových barvách bude ještě větší.
Ivan Karas