Celý život se učíme. A to nejen v životě osobním či pracovním, ale i sportovním. A Frýdlantský duatlon byla nová a s odstupem jednoho dne i zajímavá zkušenost.
Hledal jsem nějaký závod na konec srpna, ne moc dlouhý, ale ani nudný. A když jsem se dozvěděl o Frýdlantském duatlonu, rozhodl jsem se to zkusit. Triatlon už letos byl, tak duatlon by neměl být problém. No vlastně nebyl, ale problém byl, že jsem se podíval pouze, kam trasa vede, ne kudy, a to je opravdu důležitá věc.
Frýdlantský duatlon chce navazovat na dlouhou tradici Adrenalin Cupu, o tom jsem kdysi slyšel, ale minul mě, neboť doba mého aktivního pohybu začala před 3 roky. Zázemí závodu fajn, Frýdlant je dobře dopravně dostupný, registrace a věci s tím související bez zádrhelů. Partnerem byl ČEZ, takže bylo k dispozici i vybití pro děti. Mimo duatlonu se konal i nosičský závod Beskydský šerpa a doprovodné dětské běžecké závody. Vzhledem k masivnější marketingové aktivitě v týdnu před závodem jsem předpokládal, že lidí zde nebude moc, a bylo tak akorát. Je fakt, že depo mohlo být větší.
Ráno se honily na obloze mraky a v Ostravě dokonce chvíli poprchávalo, takže balím oblečení pro všechny možné varianty. Start je v 13 a v poledne jsem na místě. Najdu parkoviště, vyzvednu číslo. Pozdravím Martina Řezáče, pro mě ze startovního pole jedinou známou tvář, k níž si přiřadím i jméno. Trošku se rozklušu, vytáhnu z auta kolo, nabalím věci do depa a jde se k areálu. V depu si podle čísla najdu své místo, co mě těší je na kraji (nevýhoda se ukázala v průběhu závodu, když se stojan trochu bortil a kolo tak neviselo, ale stálo). Nachystám si věci, ať tu pak nestrávím celou věčnost. Závod má tři části: běh 4,5 km, kolo 19 km, běh 2,5 km. Pro mě ne úplně vhodné, kdyby byl delší běh nakonec, bylo by to pro mě lepší, ale o tom později. Koukám kolem sebe, je nás tu něco mezi 70 – 80 a k tomu ještě nějaké štafety, podle oblečení a pohybů to odhaduji na kombinaci – „nadšenci“ mezi které se počítám i já, byť míra mého nadšení je na pováženou, i profihobíci (to je pro mě kategorie těch co např. v běhu mají maraton pod 3 hodiny). Na poslední chvíli se objevuje sluníčko a já si měním tričko za tílko, ale to už pořadatel odpočítává 30 sec.
Na startu se protlačím dopředu, přece jen ty startovní chvíle mají něco do sebe. A to byl první zádrhel. Poslední dobou startuji spíše odzadu, což je minimálně psychologicky lepší. Tady jsem podlehl myšlence, že běh bude tou lepší částí a tak je třeba urvat, co to půjde, a přepálil jsem start, což se mi už dlouho nestalo. Prvních pár desítek metrů bylo fajn, usazuju se na chvostu první skupinky, pak přijde první kopeček a to už je horší, ale držím, pak kolem kilometru už mě předbíhají borci zezadu a začínám si v duchu nadávat. Pak se dech srovnává s nohama a už to jde, ale ten fajn pocit při opatrném startu jsem už promeškal. Jeden z těch, kteří mě předbíhají, na mě volá: „Až napíšeš report, tak mě tam zmiň. Já je čtu.“ Nevím, kdo to byl, a v cíli jsem jej neviděl, ale plním úkol a zmiňuji se ☺. Běžíme nahoru dolů, ale jen tak zlehka a po silnici. Za letištěm v Lubnu se trasa láme nejen místně, ale i charakterem – míříme do lesíka a klesáme. Nastává má oblíbená část, mírné seběhy v terénu, a tak si běžím, přes kořeny a kameny s občasným přehoupnutím v terénu, dokonce někoho předbíhám a pak to přijde. Chvilka nepozornosti a jsem na kolenou…doslova. Ostatně má kolena mi asi večer poděkuji, zase, mě napadá. Nic se nestalo, noha je jen trošku odřená. Spíš mě to rozhodilo v hlavě, ale i ta se srovná a já si užívám běh lesíkem. Pak nastává prudká zatáčka a přeskakujeme potůček. To s tím brodem přes řeku byl dobrej vtip, prý po kolena, připomínám si varování pořadatelů na startu a usměju se. Úsměv mi ale ztuhne po chvilce, kdy po výběhu z lesíka vidím řeku a z ní na druhé straně vylízající běžce. To si dělaj … letí mi hlavou, a to dnes ne poprvé. No co naplat…tak do Ostravice, a opravdu po kolena. Na protějším břehu je fotograf a zubí se, já na něj teda moc ne. To má být jako variace na Spartana, nebo co, vždyť kousíček vedle vidím most, říkám si a ťapkám v mokrých botách po lesní pěšince. Ta je fajn, takový terén mi vyhovuje, ale hlava nějak neběží, míhají se v ní různé myšlenky….co bude následovat, jak do těch mokrých bot zase polezu, proč jsem tu lezl, už aby byl konec…
A máme tady stadion a můj oblíbený přechod, i přes maximalizovanou snahu se přeze mě převalí vlna závodníků odzadu, ti asi tyhle vícetlony umí. Helma, přezout, napít, gel, brýle. Sedám na kolo a slyším, že v depu je první žena – Anička z Olomouce, o níž ještě bude řeč. Na kole mě předjíždí borci už v první zatáčce, a při stoupání do Malenovic si uvědomuji, že to vlastně bude hlavně o kole, a když vidím ty cyklodresy před sebou, tak je mi jasné, jak to asi dneska dopadne. Jedeme víceméně do kopce s občasným klesáním. A tady nastává další zádrhel. Ze svých tréninků na kole jsem zvyklý na to, že před sebe vidím, změnu sklonu dokážu předvídat a přehodit, jak potřebuju. Tady se za zatáčkou vynoří kopec a já jsem v pytli a přehazovačka taky dneska úplně nespolupracuje a tak je to často trápení, sotva někoho dojedu, ujede mi, než přehodím, jak potřebuji. A to mě taky pěkně…prostě to dneska moc nejde. Po pár kilometrech se mění i terén a vjíždíme do lesíka a do kopce. A tady jsem úplně v pytli. Po kořenech a kamení jsem jel asi jen dvakrát v životě. Tady musím poprvé ze sedla, protože se mi nepodařilo přehodit včas a mám strach, že nestihnu vycvaknout botu, když by se kolo zastavilo. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem předjel. Tímto se omlouvám tomu za mnou, byl to vpravdě taktický manévr – předjet a sesednout. Ten kousíček stoupání v lese už vyběhnu, na louce nasedám a jedu dál. Charakter trasy se nemění, šotolina, lesní cestičky a více nahoru a občas dolů. Najednou si uvědomuju, že jsme nad Ostravicí a běhává se tudy etapa Lysacupu od hřiště, a že jsme v místech, kde jsem si loni v zimě zprasil kotník. Po nějaké době se mi daří najít optimální převod a rozjíždím se. Ale ne na dlouho, protože opět nečekané stoupání a opět z kola a po svých. Tentokrát však nejsem sám, tlačí nás pár. Těch, co mě ale předjíždí je víc, včetně zmiňované Aničky. Následuje stoupání po pevné cestě a tady je to o nohou a ne technice, takže část lidí doháním a předjížním, včetně „Brychtová, CZE“ na bedrech. Dnes poprvé mám na kole radost, tady to jde, jak do kopce, tak z kopce. Ale pak nad Malenovicema přichází psycho. Jestli mi moc nejdou prudké seběhy po kamení, tak jsem dosud neměl možnost okusit sjezdy: až ke Korýtku to byl záhul. Brzdím, co to jde. A ano bál jsme se, a to celkem dost. Když kolem mě prosvištěli pánové a Anička, nechápal jsme to, a jak jsem byl rád za asfaltku. Po ní jsme přisvištěli do Malenovic a pak nahoru a dolů k Lubnu. Tady jsem se z kopce už tak nebál a dokonce hodinky ukazovaly 57 km/hod. Dole otočka a zase nahoru, v kopci naposledy předjíždím Aničku, aby mi v dalším nerovném sjezdu definitivně ukázala záda. Nastává totiž další prudká otočka a změna z kopce nahoru, kolo podjíždí na štěrku a já jsem opět na kolenou. Něco nepěkného mi proletělo hlavou, ale jede se dál, protože se na mě zase někdo tlačí. Přijíždíme na louku, kde už jsme běželi ráno a já si s hrůzou uvědomuji, že do Frýdlantu asi pojedeme stejnou cestou jako jsme před hodinou a něco běželi. Takže žádný drtivý finiš, ale poslední 3 km dojíždím opět nenalazen. Běh v lesíku byl fajn, ale na kole už to tu super nebylo. Ty za sebou bych rád pustil, ale není kudy, s výjimkou překonání potůčku, kdy jsem dva pustil, protože jsem radši na mokrých kamenech sesedl. Pobavil mě ten, co mi dýchal na záda…neznalost trasy neomlouvá. No neomlouvá. A tak po kořenech a kamenech a s drkonámím kola a kostry a míjením už těch, co do cíle dobíhají po závěrečném běhu, na stadion podruhé.
Než se naposledy vymotám z depa, zase mě dva předšněrujou. Asi další trénink zaměřím na rychlé přezouvání. Vybíhám za plného sluníčka, no alespoň už vyschly boty. Hlavou se mi linou různé myšlenky, že si ani nevšimnu, že jsem někoho doběhl, to mě povzbudí a předbíhám. V ohybu, kde se běžecký úsek láme a po dnes již dvakrát absolvované trase lesíkem podél Ostravice vrací, vidím další dva. Hlava zavelí, nohy můžou a tak si říkám, že to zkusím. A povedlo se, dřív než bych čekal, je doběhnu a konečně se dostávám do tempa. To už ale míjím hranu hřiště, kde je zázemí a pár desítek metrů před sebou slyším: „A v cíli máme první ženu“. Škoda, nevyšlo.
V cíli potkávám strejdu, který šéfuje místním sociálním službám, pro jejichž projekt se tady šlape v rámci EPP. Trochu splkneme a protože mě mládežníci v depu usměrní, že tam sedět nesmím, tak jdu ještě něco teda našlapat nějakou tu kačku pro konkurenci. Po cestě k autu potkávám i doběhnuvšího Martina Řezáče. Při sdělování dojmů z něj vypadnou některé informace o trati, a některých závodnících včetně Aničky, co prý jezdí repre, které vědět předem, tak bych se možná tak nemordoval. A výsledek? 1 hod. 32 min. a 16. místo nakonec není tak zlé. A jestli si to zopáknu? No nevím, zkušenost dobrá a vzpomínky budou, ale nejsem si jistý, zda mi takovéhle kolo úplně sedí.
Martin Hořínek
Foto: http://filco.rajce.idnes.cz/Frydlantsky_duatlon_26.8.2017/
Výsledky: http://www.frydlantskyduatlon.cz/zavod/vysledky/