Malé ohlédnutí za Pražským maratonem aneb když si člověk na startu řekne: „Hmmm, dneska to vypadá na osobáček!!!“ 😀
…tak přesně s touto myšlenkou jsem si pohrával cestou do Prahy a v duchu se jí snažil vyvarovat, neboť jsem jí zcela nezištně považoval za zakázaně úsměvnou. A to nejenom z důvodu vlastní zkušenosti dávno minulé, ale také s přihlédnutím k doslovnému boji o život našich běžeckých kamarádů zúčastnivších se letošního Pražského půlmaratonu, který překvapil i kde jakéhosi profi běžce… ale v takové štěstí na zítřejší závod snad nikdo z nás ani nedoufal.
Všem nám dobře známá LEGENDA kdysi pravila: „Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton. “ … aaaa ano, tušíte správně!!! Následující řádky budou o tom, že jsem zažil něco, co jsem ještě nezažil :D. Pravidelné čtenáře této rubriky upozorňuji, že vývoj událostí se opravdu stal přesně tak jak bude popsán. Zásadně se ohrazuji proti termínům jako jsou například obvyklé přehánění, sugestivní ohýbaní reality anebo objektivní deformace korektního vyjadřování… ostatně za prvé nevím co to znamená a za druhé mě to uráží.
Kde začít? Zřejmě cestou (po kolejích) do hlavního města. Ta byla zábavná, ale zároveň i poučná, protože se v jejím průběhu člověk dozvěděl i něco z historie metra, a to nejenom toho tuzemského, ale i jinde v Evropě. Následoval vcelku bezpečně mi neznámý přesun do původní industriální čtvrti na sedmičce, nyní přezdívané čtvrti umění a kultury. Kdeže to? …hádáte správně… Praha-Holešovice, konkrétně výstaviště, kde bylo letos, stejně jako loni, umístěno Expo. V místě samém došlo ke srocení několika mnoho dalších běžců z MK Seitl, kteří se následně a nečekaně uchýlili bojovat proti hladu přesunem do blízce vzdálené Nhat Hai. Jakožto „maratonec junior“ (čti: maraton je přeci „pouze a jen“ o kousek delší než půlmaraton) jsem si sebejistě dovolil objednat Bún bò Nam Bô, byť Ti sebejistější se jali ochutnávat Kari zlaté a Kari zelené (ultra pálivá varianta). No a Ti úplně nejvíc mega sebejistí neměli problém pustit se pár hodin před maratonem do hovězího masa. Pln nově nabyté odvahy následovala návštěva kavárny, kde padla vynikající perníková buchta s čokoládovým přelivem a výjimečnou sladkokyselou marmeládou rozplývající se na jazyku do orchestrální harmonie chutí při každém zákusu, to vše za doprovodu cappuccina. Inu proti gustu… Minuty a hodiny nás příjemně míjely až do okamžiku, kdy se nám pomalu začala vkrádat myšlenka, kde dneska vůbec přespíme. Přiznám se, že jsem lehce znervózněl, protože do poslední chvíle člověk nikdy neví, na čem je. Tu a tam se totiž stane, že se jeden splete, ostatně letos by to bylo teprve potřetí. Naštěstí se žádné drama nakonec nekonalo, a mohl jsem na tajno zrušit VIP rezervaci u zdi na Hlavním nádraží v parku, a sice skromnou ubikaci z kartonových krabic s příslibem čerstvých večerních tiskovin. Odpolední slunce příjemně pálilo a vybízelo k tzv. závodnímu naladění (čti: rozklus, kostky, kopce, odpichy, lifting, rovinky, vánočka, zase odpichy, zase kostky, skiping, opět rovinky… a cesta po čtyřech raději už konečně zpět) … jako by náhodou se však jeden spletl a skončili jsme v areálu psychiatrické léčebny s omezeným přístupem!!! Aneb krátká návštěva Kateřinské zahrady s Kateřinou :D… která se tentokráte naštěstí obešla bez kazajek a přímého kontaktu s věhlasným panem Dr. Chocholouškem… ostatně náš zmatený útěk (čti: to není možné tady ta brána je taky zamčená😱) nebyl nikterak počastován doprovodem výstřelů z tarasnice ve smyslu „Já Vám dám Koudelku“. Balzámem pro oči, nikoli však pro nohy, nám byla následně návštěva kaskádovité botanické zahrady, kde došlo na již zmíněné závodní nalazení. Inu nalazení bylo perfektní, ale den D (čti: mně je z toho zítřku strašně blbě) se kvapíkem blížil.
Už je to tu!!! Vsadil bych se, že jsem oka nezamhouřil a přetočil se 113x vlevo a 84x vpravo. Venku začalo svítat a ptáci (čti: holubi) zpívat: „Praha už volá, Praha už volá…“ Cože? To jsem asi slyšel špatně… bylo to spíše: “Maraton už volá, Maraton už volá…“ To mě samozřejmě nenechalo chladným, proto jsem zamířil na toaletu na ranní jógu. V průběhu snídaně se již nic zajímavého nestalo, takže tam šel rohlík, máslo, šunka, vánočka, džus, další rohlík s marmeládou a čajík (čti: přece nebudu mít hlad a potřebuji hodně energie) … netrvalo to dlouho a stál jsem na startu. Koridor B (čti: borci). Kouknu doleva a vidím doprava. Vedle mě stojí zcela klidný a koncentrovaný Radim. Opět se mi vkrádá myšlenka o nějakém osobáčku, ale naštěstí se mi ji podaří vzápětí vytěsnit. Sám pro sebe si říkám, že to Radimovi zadarmo v žádném případě nedám. Myslím pouze na plán: Po startu předběhnout elitu, která je pouze 50 m přede mnou, vydržet pár stovek metrů před kamerami a udělat nějaké selfie na Instagram a pak vyklusat něco přes 40 km a předběhnout Radima, prostě pohoda. Z mého sladkého rozjímaní mě vytáhne náhlý pocit potřeby čůrání. Je 8 minut do startu. Ideální situace. Ještě mi bleskne myšlenka kódu 0173 # opravňujícího ke vstupu na pánské toalety v KFC. Sice stál 5,- CZK, ale možná by šel opětovně použít… no co už. Opět se podívám doprava, ale v zorném poli levého oka se objevuje nějaký muž s praporem na zádech. Z jeho uhrančivého pohledu jsem poznal, že jde o Španěla. Lámanou španělštinou jsme tedy asi půl minuty diskutovali na téma věžatého počínání katalánského architekta Antonia Gaudího (čti: Sagrada Familia) … a pak jsem se vzbudil. Stále stojím na startu, ještě zbývá 6 minut. Pro jistotu si opět převazuji tkaničky, co kdyby náhodou… Zbývají 4 minuty. Poslední protažení a již pumpuji krev do svých rychloběžek. V záchvatu paniky se marně snažím zkoncentrovat, když cca 42 sekund před odstartováním zjišťuji, že mi úplně nesedí číslo. Pravá horní sichrchajzka je až nebezpečně blízko bradavce. Ale to už je teď jedno, páska oddělující sektor borců od elity je pryč a zezadu mě tlačí kupředu stovky běžců. Opět si vzpomínám na plán, kdy jindy než teď … na čelo je to pouze 30 m… Paf… a je odstartováno!!! Po 100 m do mě zezadu vráží běžec s šedivými vlasy, asi měl stejný plán jako já. Na tuto situaci reaguji promptně a přání selfie z čela závodu se vzdávám… třeba ještě předběhnu Petru s Patrikem… když se mi na 30. kilometru bude chtít.
Prvních pár set metrů dávám obzvláště pozor. Je nás tu jako mravenců. Do zatáček se skrze jednolitý dav vbíhá mimořádně těžce zvláště když Vás chce pozdravit každá pražská kostka, která se přetahuje o pozornost s tramvajovými pásy, obrubníky a „kolejovými rozchodníky“. Běžíme s Radimem těsně vedle sebe. „Bacha!!!“ Zase se nám pod nohami minul další kamzík. Snažíme si navzájem ukazovat směr, protože kličkování místy připomíná hru ála pohyblivé kuželky. Na prvním kilometru kontroluji předem vytyčené tempo s děsivým zjištěním, že je o 10 s rychlejší, než má být. Jenže můj nový kamarád s praporem, kde svítí číslice 3:00, peláší (čti: jako Šemík k Neumětelům) dál a dál. Rychlou matematikou upravuji předpokládaný čas a zjišťuji, že matematická sekce mozku je na dovolené. Usilovně přemýšlím, co s nenadálou situací. A už se mi hlásí druhý kilometr. Tempo je stále o 8 s rychlejší, než má být. Ale co už, jednou jsem se na to dal tak to zkusím vydržet. Krátce po okamžiku smíření se s rychlejším tempem vbíhám na chloubu našeho hlavního města. Vlevo i vpravo mě zdraví sochy a ve Vltavě skáčou ryby nad hladinu, aby mě a Radima zahlédly svýma nepohyblivýma očima. V kuloárech se proslýchá, že existují běžci (možná běžkyně), kteří byť běželi již Pražský maraton opakovaně, nezaregistrovali tento historický mostní unikát. Ten nahradil ve 14. století Juditin most (mimochodem náš nejstarší most), který se nedochoval vlivem povodně. Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru k tomuto dále uvádí, že naším nejstarším dochovaným mostem v Čechách je kamenný most v Písku, na Moravě pak Svatojánský most v Litovli. Po minutí Karlova mostu bylo potřeba utříbit myšlenky, aby se začaly kilometry „sekat jako Baťa cvičky“. Lehký zádrhel se objevil u první občerstvovací stanice přibližně na 4. km. V přeneseném významu rčení „Mnoho psů, zajícova smrt.“ se na některé běžce nedostal kelímek s pitivem. Ve výsledku bohužel nelze jednoznačně rozhodnout, zda je označení zajíc pro vybrané nešťastníky zcela příhodné, protože jsem asi dvakrát své ukořistěné kelímky z kolegiality rozdal. Vlastně boj o vodu a iontový nápoj probíhal přibližně do poloviny závodu, pak už bylo běžecké pole kolem vlajkonoše lehce natáhlé, nikoliv však jako nudle u nosu.
Další kilometry probíhaly poklidným tempem. Z Libeňského mostu se dalo lehce zrychlit, aby se člověk mohl občerstvit těsně před Rohanským nábřežím. Vlastně z mého pohledu se do cca 12. km nic zajímavého nedělo. V tomto úseku však došlo k prvnímu pozdravení se s nevítaným hostem, který naplno kopnul do dveří o několik málo kilometrů později. V pravém lýtku jsem ucítil takové drobné zašimrání, kterému jsem nevěnoval pozornost. Následovala Pařížská ulice a příznačná cedule 500m cíl… nooo, kéž by :D. Průběh Staroměstským náměstím byl famózní. Lidi řvali, lomcovali se zábranami, propukaly v emoční gejzíry, ženám se podlamovala kolena, některé rovnou omdlévaly, modrý koberec vybízel k výrazům jako je hrdost a čest, blesky fotoaparátů oslňovaly naše pohledy a kalily některým spoluběžcům plytký úsudek jejich briskně navýšeného tempa… sám jsem to zažil, byl jsem u toho, ale čepobití jsem neviděl… Kolem 14. kilometru jsem se naposledy pozdravil s Radimem, kterého začalo bolet rameno. Chvíli jsem uvažoval, zda zpomalit, ale plápolající fáborek s magickou formulí mi učaroval a nestihl jsem říct ani čau. O kilometr a půl později se pode mnou opět objevila Vltava a z Jiráskova mostu byla vidět Katedrála svatého Víta. Úchvatné!!! Úchvatná byla i Petra, která se zjevila někdy kolem 17. kilometru, ale v protisměru. Další kilometry se mi podařilo zrychlit, resp. držet tempo tak, abych měl stále zajímavou rezervu v čase olizujícím hranici 3. hodin. Půlmaraton byl za mnou. V protisměru jsem povzbudil několik známých tváří, s jednou jsem si i plácnul 😊. Konečně jsem byl několik kilometrů za půlkou a byl tedy čas na nejrychlejší část závodu. Tedy to jsem si myslel, že do 30. kilometru ještě zrychlím, vlastně to se mi dařilo ještě na 25. km, který se mi běžel lehce v tempu 4.09. Ona nezvaná návštěva se o své slovo a vlastně hřejivé místo na výsluní, a to v plné síle, přihlásila při mírném seběhu z Palackého mostu. Přišla nedále, nepozvaná a v první fázi opravdu nečekaně. Ano, původní šimrání odhodilo svůj převlek a byla tu křeč jako trám (čti: sviňa jedna). První paralýza byla krátká a šla do pravého lýtka, byl to šok, ale nenechal jsem se jím rozhodit, protože mě okamžitě pustila. Po dalších 200 m však přišla znovu, to už jsem lehce znervózněl, ale stále jsem se jí nehodlal nikterak věnovat, protože mé oči „fokusovaly“ na nového dočasného přítele, který mi poodběhnul asi o 30 m… „v pohodě nic se neděje“, říkám si. Nicméně z pravidelností výběrčího mýtného se ta potvora zase přihlásila, jenže to už bolelo. A hodně! V ten okamžik jsem vydal i hlásek drobnolistého kvítku krčící se ho ve větru a zplna řvoucího o pomoc. Stále jsem však běžel… a zase, jako stará pračka cvak, cvak. Jediné, co jsem si opakoval bylo, že nesmím zastavit a přitom jsem myslel na slova, která jsem slyšel v sobotu ve vlaku ve smyslu: „Když to nepůjde tak nepůjde, ale doběhni to.“ Zadání znělo jednoduše 😀 Od tohoto okamžiku začal souboj hlavy a těla. Energie a vůle bylo dost, ale křeč přicházela a vzápětí odcházela nebo se mě držela několik set metru v nějakém polospánku. Jako bývalý plavec moc dobře vím, co taková echt křeč zvládne. Že Vás dokáže doslova vypnout, a to nejenom fyzicky ale i mentálně, kdy člověk není schopen ani mluvit natož učinit jakékoliv rozhodnutí. Vlastně jsem již čekal pouze na absolutní paralýzu a pád na dlažbu s rizikem, že si můžu rozbít nosánek, do kterého s každým dalším krokem přestávalo pršet. V tento okamžik jsem cítil opravdové zklamání. Pochyby v sebe samotné se začaly vkrádat. Kdyby nebylo kolem tolik lidí asi bych se i rozbrečel. Měl jsem při sobě magnezium shoot, které zřejmě po aplikaci nemělo žádný bezprostřední fyzický účinek, jak jsem doufal, ale pomohlo mi jako placebo efekt zklidnit mysl. Přiznám se, že jsem nic podobného v takovém rozsahu ještě nezažil – podotýkám, že jde teprve o můj „druhý maraton“. Nešlo ani tak o intenzitu jako o kvantitu!!! Přicházelo to a odcházelo jako housky v krámu. Stál jsem tedy hned před několika úkoly a měl moc málo času na jejich řešení. A zkušenosti s dlouhým závodem vůbec žádné. Bylo potřeba se okamžitě rozhodnout. Vzdát nebo nevzdát. Přejít do chůze, zastavit a protáhnout se nebo zpomalit. Říct si o pomoc. Poslat dolů nějaký další gel s kofeinem. Jsem si schopen psychicky nějak pomoct? Dokážu vypnout bolest sugescí? Nezraním se? Kolem 30. kilometru už to bylo tak šílené, že jsem si připadal jako v tunelu. Vůbec jsem nevnímal okolí. Několik lidí mě předběhlo, ale stále jsem běžel, přitom se ani jednou neotočil. Jakmile se mi podařilo vyřešit výše uvedené, tzn. dospět k jednotlivým rozhodnutím, vedl jsem do konce závodu již sám s sebou, tedy svým tělem, kamarádský dialog. Byl jsem rozhodnutý, že to dokončím za každou cenu a mé tělo to již vědělo taky. Na občerstvovacích stanicích mi nakonec nedalo poprvé v životě nezkusit sůl, a to opakovaně. Bylo to mých nejdelších 16 km v životě. Přestože se čas záhadným způsobem zpomalil, vůbec netuším, co se po trati dělo. Nevnímal jsem okolí – jen levá pravá … bang. Jediná vnitřní vzpruha přišla mezi 39. až 40. kilometrem, kdy mě zaujala policejní motorka zn. BMW (pravděpodobně model R 1250 RT), se kterou jsem měl neuvěřitelně silné nutkání popojet asi dva kilometry. Pochybuji však, že by bylo možné v tomto stavu přehodit pravou nohu přes sedadlo. Cestou závěrečného úseku se už vůbec, ale vůbec nic zajímavého nestalo. Křeč si samozřejmě vychutnala cílovou rovinku včetně posledních pár metrů na modrém koberce, ale nic, co bych již nečekal.
Chtěl bych tímto poděkovat, a hlavně poblahopřát všem běžcům, a to nejenom z naší stáje, kteří běželi jako o duši ať se děje co se děje! Ve smyslu „Citius, Altius, Fortius“ třeba někdy jindy a jinde zúčtujeme spolu 😊. Zvláštní gratulace a obrovský respekt patří Petře, která i letos slaví úspěch za úspěchem a která jako první tuzemská žena proťala cílovou pásku.
Milan
Výsledky našich: