Zapomenuté hory

Takže vždycky, když se ta naše Seitlovská skupinka začne předem domlouvat na nějakém závodě tam někde v budoucnu, přemýšlení nad detaily závodu jde do pozadí. Spíše to vnímám jako něco, k čemu můžu vždy vzhlížet, ať cítím radost nebo naopak, ať odpočívám nebo mám hory neustávající práce. Je to taková připomínka větší části smyslu mého života. Někdy pochybuji o jeho směru, ale když se člověku děje něco opravdu srdci blízkého, tak v ten moment ucítí takový rozkvět v nitru a začne vnímat sebe i okolní svět trochu jiným zrakem. Možná, že každý to cítí trochu jinak, ale rád věřím, že takhle se dá poznat, na čem opravdu záleží. Mně je blízká touha plnit život společnými zážitky s blízkými. Je to tak jednoduché a přesto někdy tak vzácné z různých důvodů a ne vždy se tomu dá pomoct i když by si to člověk přál.

 

Na Zapomenuté hory jsem tedy jel bez ambicí, přemýšlení nad profilem tratě nebo jakýchkoli představ. Mrzelo mě, že nakonec neuslyšíme Liborovy vtipy, neuvidíme Evi a zejména chudáka Romču, která od pohledu strašně chtěla, ale postihla jí nemoc v tu nejhorší chvíli. Myslím, že každý z nás je chvílemi vzpomínal ve své mysli. Cítil jsem se ale dobře a myslel jsem na to, že jsme se domluvili, že to půjdeme společně a ten hřejivý pocit jsem si držel i když jsem věděl, že stát se může cokoli a život mě naučil si nedělat moc očekávání.

 

Naše skupinka si společně vybrala 76km trať s tím, že jsme měli běžce z oddílu i na kratších tratích. Na té naší trati nás z té expedice bylo 7, z toho rychlíci Majkl a Radek si běželi daleko před námi svým tempem. My jsme sice vystartovali adrenalinově, ale poté jsme nasadili pokornější tempo, což nám umožnilo lépe vnímat okolní krásu a poznávat některé okolní běžce, kteří to pojali stejně jako my. Hodně snaživě, ale tak, ať jim neutíká to všechno kolem a povahově byli příjemní a přátelští. Jeden pár se zastavil aby nás vyfotil a my jsme jim pak udělali to samé. Některé z nich jsme přerušovaně potkávali po celou dobu závodu, až do samotného konce.

 

Já jsem se nikdy v životě nepokládal za nějakého velkého, dobrého autora, ale psaní je od dětství můj oblíbený styl sebevyjádření a přesto Rychlebské hory nedokážu popsat. Zejména pak jako člověk, kterému se moc líbí i obyčejné lesní průchody a pohled z výše na nekonečné louky a lesy jsem kochání jsem měl požehnaně. Lépe řečeno neustále.

 

Dlouho jsme se všichni drželi pospolu a někteří z nás si do toho i na pomalejších úsecích zpívali pro lepší náladu a sebepodporu. Já se nerad slyším zpívat, ale poskočil jsem si a plácnul si do větve  Pak ale přišla první špatná zpráva a to že se museli odpojit Lenča a Mirek z různých důvodů a zahnout na odbočce na kratší trať. V Lenčiném případě to byl i bolavý kotník, se kterým ale i tak doběhla tu 46km trať a jsme na ní za to hrdí i když jsem jí to nestihl říct osobně. Snad brzy.

 

Zbyli jsme já, Kačka a Milan a po tom odpojení jsme zkusili zrychlit. Tak, jak pocit dovolí, jsme šli rychlejšího indiána, než předtím. Únava už ale pomalu začala být znát, tak jsme s ní museli pracovat. Kačka jako nejmoudřejší z nás poznala, že to není tak udržitelné. Tiše v mé mysli jsem byl za to trochu rád nejen kvůli tomu, že jsem z nás byl asi nejpomalejší, ale bylo díky tomu více prostoru na užívání a pokec. Makání ještě přišlo… a nakonec mi to tak nevadilo. Vlastně ten prostor na pokec způsobil, že jsme minuli hafo fáborek, které značily trať a několikrát jsme blbě zahli a nadběhli díky tomu asi krásných 5 kiláků  Nelituji ale ničeho. Byla to jedna z věcí, na které jsem se tak těšil.

 

Ta trať byla hodně těžká a všichni jsme už bojovali po takové dálce a tolika hodinách na trati, ale Milan to tlačil několik desítek kilometrů s bolestivým kolenem.

 

Únava rostla ještě více, ale drželi jsme dobrého ducha. Nikdo z nás nemluvil pesimisticky a nekazil radost druhému. Podporovali jsme se navzájem (a to už od začátku) a kontrolovali, zda někdo nepotřebuje zastavit. Naopak. I v tom snažení jsme se několikrát rádi zastavili na společné fotky na památku a Milana třeba napadlo strašně hezky oslavit Kačin vzdálenostní rekord, když překročila největší běžeckou kilometráž v životě. To samé pak udělali mě. Reagoval jsem mírným úsměvem, ale uvnitř se i teď, když na to vzpomínám, budí dojetí.

 

Pak se blížila ta poslední občerstvovačka. S hudbou, lidmi, co už cítí, že to skoro dokázali, vybavená vývarem. Těch posledních 10 kilometrů. Tam už jsme to nakopli – byť já už jsem to zase brzdil – a opět potkávali ty známé, příjemné tváře a se Soňou jsme už pak běželi nerozlučně a tak, ať to dokončíme spolu a trochu jí poznali. Chvilku jsme se radovali, že jsme zase na asfaltu a jako silničáři jsme tam měli druhé vánoce.

 

A pak ten cíl… to už jsme se všichni hecli. Byli jsme tam pozdě, ale přesto slyšet naše jména po 15 hodinách na trati bylo tak krásné, to cílové pivo tak chutné, ten pocit toho zážitku na srdci doposud.