13. 05. 2023
Rok se s rokem sešel a byla tady opět má srdcová Čavisovská 100 nabízející trasy 100, 50 a 30 km. Plánovala jsem se klasicky vydat na 50 ti km trasu, kterou jsem v minulosti absolvovala už 4x, takže letos to bylo takové pětileté výročí.
Týden před závodem jsem byla nemocná, pořádně se nevyléčila. Hned na to jsme v pondělí před závodem odjížděli s mužem do Českého Švýcarska chodit mezi skálami. No, co Vám budu povídat, byli jsme tam takový dva „smrkáči“, protože mě v tom manžel nenechal a byl nachlazený taky.
Mé běžecké trénování poslední rok za moc nestálo. Rozhodně ne co se týká tréninku na takovou trasu. Říkala jsem si, že aspoň těch pár dnů před závodem budu trénovat. Přece ty nachozené kilometry, schody, trasy z kopce do kopce musí pomoct a nohy trochu připravit na sobotní nálož. Kašel se zhoršil, i když nekouřím tak jsem při kašli zněla jako bych vykouřila dvě krabičky cigaret denně, a tak jsem do poslední minuty před závodem přemýšlela, zda je to opravdu dobrý nápad. Kdo mě zná, tak ví, že kdybych to už předem vzdala, celý rok bych toho pak litovala. Tento závod je pro mě zatím jediným tohoto druhu, který jsem absolvovala.
Sobota ráno. V noci jsem moc nemohla spát, vstala jsem až delší chvíli po zazvonění budíku, tedy docela pozdě. Občas se mi ráno před závodem nikam nechce. Tentokrát byl tento pocit dost silný. Snídani jsem toho taky moc nedala. Příprava věcí předem tentokrát nulová. Všechno potřebné se naházelo do běžeckého batůžku ráno. Kamarád mi už v pátek večer vyzvednul startovní balíček, tak si ho od něj půjdu aspoň převzít a uvidím, co bude. Nabíhající adrenalin, který jsem začínala pociťovat na hřišti v Čavisově, běžečtí a chodečtí přátelé, kamarádi mezi organizátory a celkově to skvělé prostředí a nálada kolem, mě dokonale nakopli. 8:06 a jde se na to.
Asi prvních 15 km se držíme kolem sebe s mým dlouholetým kamarádem Jirkou Daňkem, který se letos poprvé vydal na tak dlouho trasu jako je 50 km. Do kopců mu to krásně šlape, takže mi párkrát uteče. Já si ho pak vždycky dotáhnu z kopce a na rovince. V mezičase si zvládáme povídat a sdílet své dosavadní pocity, plánované tempo a já se mu snažím předat znalosti, které mi kdy moji běžečtí kamarádi, občasní trenéři Martin Prusek a Petra Pastorová vtloukli do hlavy. Asi po dvou hodinách Jirkovi utíkám a jsem už hlavně sama se sebou. Samozřejmě s pár dalšími běžci se kolem sebe ochomýtáme. U tohoto závodu se mi líbí, že si můžete vychutnat chvíle samoty, přírodu v okolí, pokud to stíháte, a stejně tak víte, že kdyby se cokoliv stalo, za chvíli bude nablízku někdo, kdo Vám může pomoci. Tento fakt mě uklidnil, když jsem se před pár lety na tento závod vydala sama za sebe.
15 km za dvě hodiny. Jo to jde. Udržet to a můžu si zlepšit čas z minulého roku, o což mi hlavně šlo. Myšlenky na bednu mi byly vzdálené. To bych musela opravdu předem trénovat. 20 km je za mnou. Už jen nějakých 9 km a bude občerstvovačka. Pak už jen 20 km do cíle, to se zvládne. A posledních 10 km i kdyby nebylo už moc sil, tak to přece nevzdám ne? Ten pocit, když dobíhám do cíle za to stojí.
Letos pořadatelé odstranili z této trasy „asfaltové peklo“ údolím Raduňky a nahradili jej zatím nejvyšším vrcholem Čavisovské 100 Hůrkou. Následovalo klusání kolem Okrouhlíku a dostávala jsem se pomalu do kopce na asfaltovou cestu vedoucí k občerstvovačce v Podvihově. Při pohledu nahoru na cestu jsem si všimla nějakého motorkáře a pomyslela si, co ten tady „tajtrlikuje“. Pak najednou slyším: „Irčo pojď!“ a podle hlasu už mi to bylo jasné. Kamarád z našeho klubu MK Seitl Ostrava Milan Ondrášek si vyrazil na motorku a vydal se na objížďky přes závody, kterých se naši členové ten den účastnili. Taková milá překvapení umí podpořit. V Podvihově jsme spolu u kofoly a vynikajícího ovocného salátu prohodili pár slov. Objala jsem se s kamarádkou běžkyní Evkou Čížkovou, která letos podpořila organizátory a místo toho, aby se vydala na závod, zajistila spolu s dalšími fungování této občerstvovačky a vydala jsem se směrem z prudkého kopce od Podvihova dále. Po asfaltu ještě s podporou Milana, který vedle mě pomalu popojížděl na motorce, pak už jsem se ztratila zpět do lesa. V hlavě jsem byla myšlenkami už v Hrabyni a v Zátiší, těšila se do údolí směrem k Horníku, které mi přijde vždy jako z pohádky.
Poslední úsek. Před Čavisovem z kopce a do kopce. V dálce od rozcestníku Horník je vidět pár dalších běžců klusajících směrem do cíle. Dostávám se na ještě před chvílí vzdálený horizont a klušu dolů z kopce směrem na hřiště. U poslední zatáčky opět stojí Milan a podporuje mě. Cílový potlesk na hřišti, nastavuji ruku s čipem, což byla novinka letošního ročníku, a jdu si pro odměnu v podobě dobrého pozdního oběda a nealko piva.
Je to za mnou. V cíli se cítím až moc dobře, lehce, letos ani mini puchýř, nohy to stále docela zvládají, čímž nechci říct, že bych před sebou chtěla mít ještě třeba 20, 30 nebo 50 km, a tělem mi poletuje euforie, které se až do večera nemohu zbavit. Opět to byl úžasný závod, nádherný zážitek a pro mě nezapomenutelná událost. Čas se sice oproti minulému roku asi o 5 minut zhoršil, ale jak jsem zmínila na začátku, díky pár nepříznivým faktorům to beru jako vítězství.
V cíli ještě čekám na kamaráda Jirku, kterému zbývaly poslední 3 kilometry, jak mi zvládl napsat přes messenger. Dorazil asi hodinku po mně. Krásný výkon na jeho „poprvé“. A postupně na hřiště přichází další a další známí.
Letos padly na Čavisovské100 i nové traťové rekordy na trase 100 km. 1. místo Tomáš Klimša (BESKYD-NATURAL) 10:19:01, 2. místo Petr Konopka (AlpinePro) 10:19:04 a 3. místo Jiří Kabaja 10:21:01.
Z žen byla na 100 km trase 1. Klára Burdová 10:51:56, 2. místo Natálie Kapcalová (Bk Ludgeřovice) 11:23:57 a 3. místo Gabriela Dunajská 13:04:03.
Klub MK Seitl prezentovali na 100 km trase Marek Moravec 15:38:51 a na 50 km trase Irena Skřipcová 07:27:18.
Všem účastníkům gratuluji k absolvování závodu kterékoliv z tras.
Děkuji organizátorům, že si vždy dají tolik práce s vymýšlením a značením tras, zajištěním zázemí jak na hřišti, tak na občerstvovačkách, usměvavým dámám za výčepem, kuchaři za dobrý oběd, DJ jež hrál na přání nejen pro okolní sousedy, ale i pro nás.
Těším se na další ročníky a třeba i jiné závody tohoto typu. A přeji Vám všem, ať zdoláváte své výzvy s úsměvem a hladce.
Iris